Kde končí charita a kde začíná naše blbost?

Slovo úvodem (JK)

V Africe, v Ugandě financuji studia jednoho kluka přes Adopci na dálku. Indické nemocnice pomáhám financovat přes Nadaci svatého Františka z Assisi, se kterou mám ty nejlepší osobní zkušenosti. Každopádně čtu pozorně – jak články, které popisují strašnou bídu v Africe či Indii, viz obrázky výše na mě hodně silně působí. Ale s ne menší pokorou je třeba číst i články, jako je ten následující od Petra Horkého. Ano, pomáhat je třeba, ale vždy je třeba vědět, jaká pomocná ruka jim v Africe pomůže. Široké srdce nestačí. To nás před naší vlastní blbostí neuchrání. Tedy pokud víte o nějakých organizacích, které se snaží jako níže popsaná Regina učí lidi v Africe podnikat, dejte mi prosím vědět. Každopádně jsem rád, že obě organizace, které podporuji, nespadají mezi ty, které kritizuje tento článek.

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D.
Následující text je již od Petra Horkého.

„Rasově nekorektní“ článek o Africe

Petr Horký

"Do Afriky jezdím už deset let a na spoustu lítostivých televizních debat o hmotné pomoci se dívám s nedůvěrou. Někteří mí známí se proto na mě zlobí. Tak fajn. Popišu jedno setkání z Malawi a třeba se pak na mě naštvete všichni...

Bylo to v Malawi, jedné z nejchudších zemí Afriky, kdy mě to už definitivně prásklo přes nos. Běloška Regina, která dřív žila s manželem v Jihoafrické republice, až dokud při nehodě nezemřel, mi popisovala, jak pomáhá místním lidem. Její přístup je dosti neortodoxní, aleje účinný. Problém všech těch dobročinných organizací, které bez větších úspěchů investují v Africe, je v tom, že se neadaptují na místní pravidla hry. A pak se diví, když to nefunguje. „Udělala jsem si zdravotnické minimum, a tak jezdím jednou týdně s autem po okolních vesnicích a zjišťuji, co se komu stalo. Mnohdy stačí, jenom vydezinfikovat ránu a předejdeme složitým zánětům. Tady v tropech každá nákaza rychle bují. A vysvětlit místním, co to jsou mikroby a viry, jaký vztah má hygiena a přenos nákazy, to je nadlidský výkon.“

Nedaleko zátoky, kde jsme bydleli, je městečko Salima s vlastní nemocnicí. Chtěl jsem vědět víc, a tak jsem se tam vydal. Na africké poměry slušný komfort, na evropské poměry peklo. Jeden ze zřízenců mě vzal i k lednici, kde se uchovává krev na transfuze. Pro celý distrikt tam ležely tři váčky s rudou tekutinou. „Dárci by byli, ale jejich krev se skoro nikdy nedá použít Buď je nakažená HIV anebo malárií,“ pokrčil rezignovaně rameny. „Ale od toho už je na světě spousta antimalarik, copak se to neléčí?“ Odpovědělo mi další pokrčení ramen.

Přijel jsem zpět do zátoky Senga a sedl jsem si s Reginou k dalšímu šálku čaje. „Jeden problém je dostupnost antimalarik, druhým problémem je ale schopnost místních obyvatel rozpoznat, že by si je měli vzít. Nejsem schopna jim vysvětlit, že se hraje o čas, že každou hodinou se jejich stav - anebo dokonce stav jejich dětí - zhoršuje! Zažila jsem děsivou situaci, kdy jsem vezla antimalarika do zastrčené vesnice pro jedno malé dítě. Jeho matka byla zodpovědná, když zpozorovala první příznaky, přišla se za mnou zeptat, a proto byla vysoká naděje, že prcka zachráníme. Přijela jsem do vesnice a hned u cesty seděla jiná máma s dítětem, o které jsem se hned začala vážně obávat. Nakázala jsem jí, ať na mě chvíli počká, že jak předám tuto dávku léků, hned se k ní vrátím a prohlédnu její dítě. Když jsem se ale vrátila, žena už byla pryč i se svou ratolestí. Sousedky mi řekly, že šla chystat nějakou slavnost.

Za tři dny jsem přijela na stejné místo s další dávkou antimalarik pro tu první, zodpovědnou matku. Hned u auta mne ovšem čekala plačící ta, která předtím šla raději na slavnost, než aby na mě počkala. Na rukou měla dítě, které očividně umíralo. Na malárii. A já měla v kapse jen jednu dávku léků. Bylo to moc tvrdé, ale musela jsem dodržet pravidla. Takže jsem dala léky odpovědné ženě a tu druhou jsem musela odmítnout. Bylo to strašné, ale od té doby si všichni v celé vesnici dávají pozor a ukazují mi nemocné děti včas. Kdybych tehdy couvla, nikdo by nepochopil, že chyba byla na jejich straně..."

Tak to bylo hodně drsné. Do vyschlého krku jsem si nalil zbytek čaje a Regina šla pro další. Abych trošku změnil téma, začal jsem vzpomínat na to, jak jsem narazil na odlišné hodnoty u křováků, Sanů, v Botswaně. V Kalahari jsme přijeli do oblasti, kterou pro ně vykoupila holandská nadace, a kde mohli dál nerušeně žít. Tím, že pozemky byly vykoupené, bylo zajištěné, že by křováky nikdo neměl ohrožovat, že by měli mít možnost nerušeně žít dál po svém. Aby to ale šlo, je nutné každý rok vydělat alespoň základní obnos peněz - a k tomu slouží malé turistické centrum, kam má být vpuštěn vždy jen omezený počet lidí, aby se celá záchranná akce nezvrtla v lunapark pro cizince. Vstupné je tedy pevně dané a není nijak malé.

Plácli jsme si s jediným zaměstnancem holandské nadace, který má právě toto na starosti a šli jsme natáčet. Přespali jsme s místními lidmi a ráno začali balit techniku i spacáky. Po chvíli váhavě přišel jeden Sana. Posunky jsme si vysvětlili, že budeme platit, a že peníze převezme on, protože Holanďan zatím vyrazil jednat do města. Neměl jsem s tím problém, ale jen do chvíle, než mi křovák ukázal papírek s nehoráznou, desetinásobnou částkou. Rozčílil jsem se a kategoricky dal najevo, že tolik nezaplatím. Malý domorodec se mě lekl, ustoupil z cesty, díval se na mě a pak úplně odešel. Situace se paradoxně obrátila! Po chvíli jsme měli sbalené všechno, naše terénní auto jenjen vyrazit, ale zase jsem nechtěl odjet bez placení. Když vím, že peníze jdou na dobrou věc, přece bych je těm místním neupřel! Ale po nich se země slehla! A tak jsem začal úpěnlivě hledat alespoň jednoho, komu bych zaplatil původně dohodnutý obnos. Když jsem konečně jednoho našel, napsal jsem na kus papíru anglicky, oč jde, zabalil do toho pemze a ten celkem tlustý paklík jsem předal do osmahnuté mozolnaté ruky snad metr padesát vysokého „divocha“. Celkem bez zájmu to vzal a odešel. Nic nepočítal, nic nečetl. Neuměl ani jedno, ani druhé. A hodnota peněz neměla nic společného s hodnotami jeho života., Ještě dnes, když si na tu situaci vzpomenu, tak přemýšlím, kdo má ty hodnoty nastavené líp. Jestli ti divoši, anebo my,“ končil jsem svoji vzpomínku vzletnou, typicky evropsky patetickou poučkou, „Neřeš, kdo to má zařízené líp. Sleduj, co koho může obohatit, co může komu prospět - a ostatní nechej být. Někdy ti někdo pomůže, protože je laskavý, jindy proto, že je to gauner a díky tobě pak bude obelhávat a terorizovat celou vesnici, protože díky jednomu přehnanému dýšku z něj na týden bude na místní poměry pracháč. Řeš to, co můžeš zvládnout.

Já jsem tady zkoušela naučit místní chlapy vydělat alespoň nějaké peníze. Štve mě, jak tady všechno odedřou ženské a chlapi se vymlouvají na to, že nemají práci, a tak se musí válet. Príma, řekla jsem sí, pomůžu vám. A začala jsem dva chlapíky, kteří se mi zdáli jakž takž spolehliví, zaměstnávat. Nechala jsem u cesty postavit malou chatrč, pořídila jsem set dévédéček a spustila půjčovnu. Za pár halířů, jen tak, aby se těm chlapíkům podařilo vydělat na chleba.“ Zvedl jsem obočí a Regina se rozesmála: „Nevíš, kdo si tady pouští filmy? No skoro všichni! Nemají na jídlo, ale mobil tady má snad každý a televizi mají skoro v každé vesnici! Alespoň jednu.“ Usmál jsem pod fousy a Regina mi dál popisovala problém. Každý týden se opakovala podivná situace: chlapík rozdal disky s filmy, dostal nějaké peníze a tím to pro něj všechno skončilo. Peníze včetně záloh milý „obchodník“ hned utratil a do půjčovny už nepřišel. Ani proto, aby zpět vyzvedl zapůjčené tituly, ani proto, aby vyplatil zpět zálohy. „A hlavně si nepřipadal jako zloděj. Prostě už mám peníze, tak je přece musím utratit, no ne?“ Moje hostitelka se rozohnila: „Jediným řešením bylo udělat z nich podnikatele !“ Fakt.

Regina přišla k nim do rodiny, nastínila postup a bylo. Proběhla dohoda, že celé rodině půjčí peníze na stavbu chatrče i na nákup disků s filmy a oni jí postupně budou každý den večer odevzdávat všechny zálohy, všechny nevypůjčené filmy a také malinkatý poplatek jako splátku na investici. Jakmile splatí alespoň část, ale hlavně až pochopí mechanismus toho obchodu, bude všechno jejich. „To zní dobře, kolik jich už tady takhle po okolí funguje?“ „Jeden“, odpověděla smutně. Jeden jediný to zatím pochopil a je schopen autonomně fungovat. Tři další mi musí každý den dělat malou inventuru, aby se všechno hned nerozkutálelo. Asi deset dalších jsem postupně vyhodila, protože pořád kradli, anebo rozdávali. A až když vidí, jak se tomu úspěšnému daří lépe, chtějí se vrátit a zkusit to znovu. Ale já jsem tvrdá. Musím být. Kdo mě jednou okrade, už nemá druhou šanci.“

To zní logicky. Jen tak se místní pomalu učí, že dělat špatné věci se nemá. Je úplně jedno, že se nám může líbit jejich nezávislost na penězích i na morálce, ale podstatné je, že tím svoje děti doma nenakrmí. Za lehkovážnost nepořídí léky, když oni anebo jejich děti onemocní. Alespoň základní zodpovědnost, alespoň elementární schopnost plánovat dál než jen do druhého den, se prostě v dnešní době naučit musí. Jinak si budou zvykat, že problémy za ně vždycky krátkodobě vyřeší někdo jiný. A budou umět jenom natahovat ruku k západním organizacím, protože budou mít pocit, že prostě všechny peníze jsou v Evropě a v Americe a jsou tam proto, aby se rozdávaly Afričanům. „Ono se to nikomu z dobročinných organizací nechce poslouchat, když se s nimi tady někdy bavím, ale takhle se to už naučila půlka Afriky. Je pěkné, že pak si za to všichni ti organizátoři na kongresech rozdávají medaile a ocenění, ale měli by vidět, jak jejich velkolepé projekty vypadají po pár letech...“

Dopila čaj a automaticky nalila panáka sobě i mně. Usmála se a rovnou pokračovala: „Několikrát do roka tady konvertují celé vesnice k jinému náboženství. Ke křesťanství, k islámu, teď jsme tady měli i jakousi podivnou sektu. Vždycky přijede nějaká misionářská nadace a začne rozdávat potraviny anebo oblečení. A tak se celé rodiny začnou oblékat a modlit podle požadavků těch, co rozdávají. Pro všechny je to docela legrace. A když mohamedány vystřídají křesťanští dobrovolníci, zase si všichni sundají dlouhé pláště a chodí se modlit o nedělích. Rozhodující slovo tady ale vždycky měl šaman. A je to tak pořád, Mohamed nemohamed, Kristus nekristus.“

Náš rozhovor tehdy trval docela dlouho a mnohokrát jsem si na něj od té doby vzpomněl. Když někde někdo chce do Afriky vozit nové technologie, když někdo chce ten obrovský, gigantický kontinent s osobitou kulturou i tradicí, s odlišnou hodnotou zvyků i lidského života - prostě když někde čtu, jak kdosi v dobré víře chce měnit chování a myšlení Afričanů, tak se začnu řehtat. A snažím se alespoň o svůj malý příspěvek: podporuji ty, kteří pracují a nerozdávám bezdůvodně almužny jen proto, že nějaký chlap je líný a nezodpovědný natolik, že se svým zdravým tělem leží u silnice a natahuje ruku.

Když mě uvidíte, jak sedím a domorodec mi čistí boty, když budete sledovat, jak před obchodem rozdávám bonbóny a čokoládu dětem až poté, co mi alespoň vodou z řeky pošudlají zašpiněný džíp, budete si asi okem Evropana myslet, že jsem otrokář a vydřiduch. Nezlobte se, ale já si budu říkat, že dělám to nejlepší, co pro ně i pro nás mohu: podporuji vědomí, že peníze jsou podmíněné prací. A mám pocit, že to je informace, která začíná být nejasná i některým lidem u nás doma...