Že by gayům ve Vatikánu zatli tipec?

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D.

Kongregace pro výchovu vydala závazný dokument, že homosexuálové nemají být svěceni na kněze. Potrefení gayové se pochopitelně zlobí (nepotrefené lesbičky solidaridují). Media vyrábí turbulence. Nicméně je kuriózní, že si skoro nikdo nepovšiml, že dokument kongregace pro výchovu je něco velmi převratného. Neobeznámení redaktoři celou záležitost presentují v duchu, že ti katolíci jsou stále stejně netolerantní, ale to je v tomto případě omyl. Zde se totiž nejedná o postoj církve k homosexualitě jako takové. Ten stále zůstává týž. Zde je to otázka, zda zřetelně homosexuální kandidáti mohou být vysvěcováni na kněze. To je otázka personalistiky. V tomto směru naopak došlo k velké změně.

Sexuální abstinenci vyžadují katolíci od všech kandidátů kněžství, v tom je přístup církve rovný ke všem. Ale co pamatuji ze svého mládí, tak homosexuální orientace se tehdy chápala u věřícího kluka trochu jako Boží znamení, že je mu souzeno se stát knězem. Samozřejmě pokud dokáže abstinovat. Protože již několik dekád mizí zájem o kněžská a duchovní povolání, tak tato praxe vedla k navýšení procentického zastoupení homosexuálů mezi kněžími. Podle různých výzkumů tvoří homosexuálové 10 až 30 % všech kněží. Tedy z tohoto úhlu pohledu se o nějaké netoleranci vůči homosexuálům nedalo hovořit ani náznakem, spíše naopak. Jenže praxí - ber kde ber, hlavně aby byli celibátní kněží - se mezi adepty kněžství objevovali v hojné míře nejen homosexuálové, ale i různé nezralé osobnosti až vyslovení pošuci.

V Americe, a pak po celém světě, se zdvihla vlna odhalených sexuálních a pedofilních skandálů. Biskupové se snažili tyto často i kriminální činy zametat pod koberec, jak byla prastará praxe. Za to byla církev odsouzena k pokutám ve výši mnoha miliónů dolarů. Následné analýzy prokázaly, že dvouprocentní homosexuální menšina se na pedofilních zločinech podílela z 90 %. Když k tomu připočteme, že v  seminářích začalo docházet k různým sexuálním excesům mezi seminaristy, tak se nemůžeme Vatikánu divit, že pohár jeho trpělivosti přetekl a že se rozhodl změnit svou personální politiku. Řekněme si na rovinu, která firma by to při podobných zkušenostech neudělala?

Můžeme si tedy říci: No a co má být? Prostě homosexuálové a pedofilové dělali v církvi rotyku, tak jim zatli tipec. Jenže na diskusích okolo církve je vždy zajímavé, že obě strany si osobují právo strkat nos do soukromých záležitostí té druhé strany. Církev považuje své výroky za všeobecně platné, poučují každého člověka, jak má souložit, a zasvěcují celý národ Panně Marii. Národ zdá se tuto výzvu přijímá a na oplátku pociťuje jako zcela legitimní komentovat a kritizovat církevní personální politiku. V Čechách žije 80 % nevěřících. Těm čistě teoreticky nic není do toho, podle jakého klíče si vybírá své vedení církev či jakákoli jiná skupina obyvatel, které nejsou členy. Ale ve vztahu mezi církví a veřejností zřejmě zvítězila zásada Limonádového Joe: Zlosyn nebo hrdina, my jsme jedna rodina.