Mgr. Jeroným Klimeš 2002
Irena byla krásná holka, která neměla o nápadníky nouzi. Byla však věřící, a proto usilovala o kluka, který by byl taky věřící. Nicméně věřící kluci jí připadali buď takoví bezbarví ňoumové, nebo už byli ženatí. U nevěřících měla pocit, že jim jde jen o sex. Každopádně všichni její nápadníci časem resignovali. U jednoho, Vítka, to však bylo složitější. Zprvu spolu trávili dost času, kamarádství z jeho strany však časem přerostlo v lásku. Když jí jednou vyznal lásku, měla pocit, že to nejde – byl pro ní pořád kamarád. Vítek s větší či menší vytrvalostí o ní usiloval ještě asi dva roky, ale pak jeho úsilí postupně ochablo a po jistém čase se přestal ozývat vůbec.
Irena si zprvu oddychla, protože Vítkovo naléhání jí nebylo právě příjemné – vyvolávalo v ní pocity viny. Nicméně stejně tak nebylo jí lhostejné, když se doslechla, že Vítek začal chodit s jinou holkou. Sice si zprvu řekla, že mu to přeje, ale v hloubi duše věděla, že spíše naopak – že to vnímá od Vítka jako podraz. Jako by na to ani neměl právo začít chodit s jinou holkou. Postupem času se několikrát přistihla, že na Vítka myslí. Čím více se jí vybavoval při pohledech na různé dárky, které jí kdysi daroval, tím více se bránila pokušení mu zavolat – odůvodňovala si to tím, že je moc hrdá.
Jednou se však náhodou potkali v podvečer, když šla do večerky nakoupit. Setkání bylo z počátku trochu rozpačité, ale ledy rychle roztály. Protože si měli toho tolik co říci, řekla něco, co by dřív nikdy neudělala – pozvala Vítka k sobě do bytu na čaj. Seděli spolu na kanapi, povídali si, když tu ji Vítek pohladil po tváři, něco se semlelo a druhý den ráno Irena už nebyla panna. Myslela zcela samozřejmě, že teď budou spolu chodit, ale Vítek byl nějaký odtažitý. Chvíli se ho ptala, co mu je, pak z něho vypadlo, že má výčitky vůči té holce, se kterou momentálně chodí, že jí byl nevěrný. Sice si slíbili, že si zavolají, ale Vítkovo sms byly kusé a odpovídal s dlouhou prodlevou, zkrátka se jí vyhybal. I Irena měla špatný pocity - za ztrátu panenství, vinu vůči Bohu, pocit odvržení od Vítka… Tak skončil prazvláštní vztah Ireny a Vítka. Ireně pak trvalo hodně dlouho, než na Vítka zapomněla, než byla schopná se zase podívat na jiné kluky. Měla však strach, že to skončí podobně.
Příběh Ireny není neobvyklý. Stačí se rozhlédnout okolo sebe a najdeme řadu vztahů, které se vyvíjely podobně. Mají jeden společný jmenovatel: Dotyčná nebo dotyčný mají velké obtíže začít vztah, a když, tak to bývá katastrofa – vztah se ženatým (v horším případě manželem své nejlepší kamarádky), nebo s knězem, s alkoholikem, nebo dokonce s “kriminálníkem”. V takových případech bývá ve hře celá řada psychických mechanismů, ze kterých si ukážeme alespoň ty, které vidíme v příběhu Ireny.
Prvním doporučením, které bychom Ireně dali, by bylo pozorovat své přitažlivé a odpudivé síly. Irena si vždy uvědomuje pouze jednu z nich. Když o ní Vítek usiluje, uvědomuje si pouze, že ho nechce. Nepředvídá ani netuší, že v ní dřímají velice silné přitažlivé síly, které přijdou ke slovu v té chvíli, kdy Vítek odejde. Z těchto protikladných sil, které udržují rovnováhu v každém vztahu, si lidé vždy uvědomují jen jednu, tu, která aktuálně působí. O latentní síle té druhé stánky nemají ani ponětí, a to zpravidla do té doby, dokud nepřijde krize.
Z toho málo, co už o Ireně víme, však můžeme usoudit, že její odpudivé síly jsou silnější než u jejích vrstevníků. Je to patrné především z její neschopnosti navázat vztah. Dále z toho, že jí systematicky odpuzují dostupní nápadníci a přitahují nedostuní. Například Vítek je přitažlivý pouze v době, kdy o ni už nestojí. Nevěřící kluky vylučuje, ale přesto jí připadají atraktivnější. Naopak dostupnější věřící kluci jí připadají jako ňoumové. Tyto přitažlivé a odpudivé síly mají v sobě všichni. U každého člověka udržují optimální vzdálenost od ostatních lidí, nicméně u většiny lidí najdeme tu kýženou skulinu mezi přitažlivými a odpudivými silami, která se časem někým obydlí. Tato skulina však u Ireny neexistuje - každý nápadník je buď moc blízko nebo naopak moc daleko, žádný není tak akorát. Tato skulina však sama od sebe nevznikne, na té musí Irena zapracovat. Pozorovat a krotit úzkost, kterou v ní vyvolávají ti kluci, kteří jsou moc blízko, a stejně tak si uvědomit, že atraktivita nedostupných mužů je jen iluze - jsou to jen přetavené její pocity samoty.
Na Ireně si také můžeme ukázat rozdíl mezi individuální a párovou rovnováhou. U individuální rovnováhy si člověk si někdy uvědomuje přitažlivé i odpudivé síly - to se subjektivně projevuje pochybami a nejistotou. Ale nejčastěji, jako v případě Ireny, má člověk pocit, že k druhému „nic necítí“. Tato paradoxní subjektivní nepřítomnost citu je známkou toho, že silné přitažlivé a odpudivé sily jsou v rovnováze a vzájemně se ruší. Kdyby si tohoto jevu byla Irena vědoma dříve, mohla tou dobou mít partnerský vztah s Vítkem a ušetřit si smutnou dohru.
U párové rovnováhy je tomu jinak, tam si žádný z páru neuvědomuje obě síly, ale pouze jednu. Například ze začátku si Vítek uvědomoval přitažlivost Ireny a Irena převážně odpor. Po čase se poměr obrátil - u Vítka zvítězily odpudivé síly, u Ireny odpudivé síly přeskočily do druhého extrému. Nicméně všichni víme, že každý z nich měl vždy obě polarity - přitažlivou i odpudivou, ale vždy si uvědomoval pouze jednu.
Jak tato párová rovnováha vypadá ve vztahu? Například rozdílnou potřebou v sexu. Ten partner, u které převažují přitažlivé síly má větší chuť do sexu, je více žárlivý, má pocit, že více miluje a zpravidla je to i ten, kdo více vyčítá. U toho, který si uvědomuje pouze odpudivé síly, je tomu naopak.
Na příběhu Vítka a Ireny však vidíme ještě jeden známý psychologický fenomén, který se podle školy nazývá buď sklon k opakování, nebo syndrom nedokončené úlohy. Když Vítek po dva roky usiloval o Irenu, byly to dva roky naplněné pocity neúspěchu. Čím více se snažil, tím to bylo horší. Když to vzdával, Irena stále reagovala chladně. I kdyby mohl, Vítek by se zřejmě nevyspal s jinou holkou než s Irenou, avšak u Ireny byl jakýsi nesplacený dluh, jakási nedokončená úloha.
Toto puzení dokončit něco, co se mi před časem tak dlouho nedařilo, je onen jev nedokončené úlohy, který nakonec vedl Vítka, aby se vyspal s Irenou, i když už s ní nechtěl chodit, i když tak byl nevěrný své holce, což sám nechtěl, a kterou nechtěl opustit.
Ani Vítek, ani Irena nemají o tomto mechanismu potuchy. Vidí pouze jeho výstup, ale přesto je to zdroj negativních zážitků, které ještě více prohlubují Ireninu neschopnost navázat vztah. Kdyby začala, či dokonce mírně sama sebe přinutila, začít s Vítkem chodit po dvou či třech měsících, co jí vyznal lásku, nebyl by se tento jev objevil, i kdyby se jejich vztah po měsíci či dvou rozpadl. Takto je vztah Ireny k chození ještě více deformován traumatickou zkušeností a větší nedůvěrou v "chlapy".
Partnerské vztahy jsou zákonitě o sexu, protože směřují k rodině. Nicméně ze sexu může mít člověk strach, může jej naplňovat úzkostí, pocity viny. Irena je věřící holka, nechce mít sex před svatbou, ale určitě v ní narůstá sexuální touha, která najde své naplnění v rodině. Všimněme si, že v jejích představách jsou to právě atraktivní, nevěřící kluci, kterým je připisována sexuální motivace. Skutečnost je však mnohem složitější. Vítek je také nevěřící, a přesto rozhodně nelze říci, že mu jde jen o sex, když dva roky o Irenu usiluje bez sexu. Zdá se tedy, že Irena svou vlastní touhu po sexu promítá do nevěřících kluků, a skrze ně tuto touhu odmítá. Jak dlouho však jde hrát takovou hru na schovávanou? Za několik let zjistíme, že Ireně je téměř 30 let, sice už není panna, ale dosud s nikým nechodila, celý její partnerský svět se odvíjí ve fantazii a ve snění o nedostupných klucích.
Objevuje se celá plejáda obranných mechanismů. Irena tvrdí, že nikoho nepotřebuje, stýká se pouze se sobě podobnými kamarádkami, svorně tvrdí, že dnes už nejsou pořádní kluci, že to po ní asi Bůh chce, aby zůstala svobodná, pohybuje se převážně v prostředích, kde nejsou svobodní kluci, například už nechodí na diskotéky, zůstává v práci dlouho do noci, odmítá seznámení přes inzerát či přes Internet atd. Když se jí zeptáme, zda o ní někdo neprojevoval zájem, zjistíme, že ano, ale vždy z toho či onoho důvodu se Ireně nelíbil, nebo se jen "málo snažil". Toto vše však představuje jen nasílenou potřebu úniku, která v důsledku Ireně připraví chronicky osamocený život.
Irena se řídí desítkami zásad, které bůhvíkde posbírala na cestě životem. O některých zásadách je přesvědčena, že Bůh chce, aby je dodržovala (například nepoužívá vyzývavé chování). Jiných se drží, protože to nechce zkusit jinak (seznámení přes inzerát). Položme si však otázku: Chce se po Ireně, aby seděla s kamennou tváří, aby nepoužívala úsměv, dlouhé pohledy zespoda, aby měla zábrany se kluka byť i letmo dotknout, aby se nedokázala otevřeně bavit o sexualitě či o svých představách o ní? Zjistíme pravděpodobně, že Irena je přesvědčená, že nic uvedeného se po ní nechce, naopak že možná to považuje za svou přednost, například za tzv. cudnost či jinou cnost. Ale položme si ruku na srdce. Ireně je už třicet let, je snad jejím vývojovým a životním úkolem, aby se pýřila jako pětileté děvčátko v růžových šatičkách? Co po ní Bůh skutečně chce? Aby se i nadále točila ve svých samotářských zvycích, nebo aby udělala radikální řez a vystoupila z nich?
Když se podíváme na Kristova podobenství, zjistíme, že spíš vybízejí k radikálnímu řešení neuspokojivé situaci než k setrvání v mrzutém stereotypu. Například byla pokárána snaživá, ale mrzutá Marta a pochválená Marie, která porušila nepsaná hostitelská pravidla. V podobenství o marnotratném synu je pokárán druhý věrný, ale mrzutý syn, který se neodvážil si říci ani o kůzle. Zdá se tedy, že od Ireny Kristus žádá podobně jako od nepoctivého správce, aby jednala prozíravě, a nedržela se křečovitě něčeho, co po ní nikdo, tedy ani Kristus nechce. Stejně jako po Martě nechtěl, aby se křečovitě držela bontonu obsluhy hosta.
Neschopnost navázat vztah trápí mnoho lidí. Je to bolest vleklá, bez větších krizí, která však působí životní nespokojenost a mrzutost. Je těžké ji překonat, protože mnoho stereotypů je bezděky zachováváno a člověk musí často prodělat radikální obrat v pohledu na svůj život a na své chování k druhému pohlaví. Protože ve hře bývají desítky různých psychologických mechanismů, vyplácí se tento problém konzultovat s vícero lidmi - odborníky, přáteli či duchovními vůdci. Na světě je zbytečně mnoho osamělých lidí, proto je nutno hledat a budovat cestičky, aby se tito lidé našli.
Počet normovaných stran: 5,0