PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2021-03-05
V sobotu odpoledne byla ve městě skautská akce. Když jsem se ptal syna, kdo tam všechno byl, začal vyjmenovávat jednotlivé rodiny. Zeptal jsem se: „Byly tam jenom mámy nebo taky někdo z tátů?” „Ne, jenom mámy,” zněla odpověď. Bohužel typická odpověď v dnešním světě. Ženy organizují a realizují rodinný život, zatímco otcové, včetně mě, zůstávají zavřeni doma jako samotářští jezevci. To není o tom, že bych se dětem nevěnoval – v sobotu dopoledne jsme spolu sekali dříví, ale o tom, že centrálním členem dnešních rodin jsou matky. Otcové v blahobytných societách se stávají zbytnými a začínají hrát v rodinách druhé housle. Mizí mužské party a nahrazují je ženské a muži ztrácejí potřebu se sdružovat.
Každý si musíme v životě procházet to, co můžeme ovlivnit svou činností, popř. i nečinností. To teď krize změnila. Musíme si tedy tyto změny zase znova projít, protože to je ta část Božího království, kterou máme spravovat a budovat právě my. Samozřejmě toto větší části tvoří naše rodina. K Božímu království je třeba nepřistoupit egocentricky: „Tak, co by mi teď nejvíc udělalo radost?”, ale teocentricky: „S čím bys, Bože, potřeboval pomoci, aby to celé co nejlépe fungovalo?” Když pak začneme dělat jednu věc po druhé, zjistíme za chvíli, že jsme na konci svých sil. Narazíme na nedostatek časoenergie, na omezenost svou či druhých lidí a jako lékaři při pohledu na nemocné a umírající začneme být konfrontováni s pocitem vlastní bezmoci.
Pocit zmaru a bezmoci muži snášejí mnohem hůře než ženy, proto pokud se na zvládání bezmoci nenastaví programově či ideově, mají sklon před těmito situacemi zbaběle utíkat. Příkladů je mnoho. Například když se rodičům narodí postižené dítě, bývají to otcové, kdo to nedávají a zbaběle od rodiny utíkají. Podobně muži většinou nejsou schopni pracovat jako sociální pracovníci, protože nedávají tu míru neúspěchu a marnosti, se kterou je každý sociální pracovník každodenně konfrontován.
Od lékařů je dobré se přiučit návodům, jak fungovat v beznadějných a krizových situacích. Hippokrates by nám řekl: „Především neškoď.” Nemusíš zachránit, nemusíš nad chorobou zvítězit, pacient může i zemřít, ale nebuď to ty, kdo škodí. Když nemůžeš pomoci, tak raději nedělej nic, ale nebuď to ty, kdo situaci zhoršuje.
To je také návod na zvládání různých problémů, které přináší sociální izolace. V krizi se zkracují životní plány na dny až hodiny. Ráno se tedy otec probudí a první myšlenka je rána palicí do hlavy: „Další ráno v tomto blázinci. Jak co nejrychleji zmizet?” Na to je dobré si říci: „Klid, vždyť nemusíš hned vyskočit s postele. Teď se uvolni a projdi si, co by bylo třeba dnes stihnout.” Ano, dcera manželky z prvního manželství fláká školu. Žena chce, abych s ní probral fyziku a matematiku. Její táta to neudělá. Kdyby mi ta holka byla alespoň sympatická. Je mi odporná jen se na ni podívám. Prostě nemilované dítě...”
Ano, něco takového je pro muže těžko zdolatelný vrchol. Kam se hrabe Mount Everest. Protože to ale je občas zvládnutelný úkol, je jeho povinností před Bohem se o to upřímně pokusit. Nastaví se na to, aby od rána byl příjemný, s touto nevlastní dcerou si povídal tak, aby nepoznala, jak je mu nesympatická, prošel s ní úkoly, protože nikdo jiný tam není, a ona je součástí jeho Božího království, které on spravuje. „To jsem musel dostat tento kříž zrovna já?!”
Když se mu ale podaří vytvořit si s ní vztah a naučit ji fyziku, tak získá pocit identity – beze mě by ta holka nebyla „nic”. Když se to nepodaří, tak si může jako lékař sundat gumové rukavice a říci si: „Víc už jsem udělat nemohl. I příjemný jsem na ní byl, i když není moje.”
Vyčerpat všechny své možnosti a žít na hranici svých sil, je to, co muži dává pocit identity. Zbavuje ho to i tísnivého pocitu, že všechno nestihl, že mu něco uniká. S pevnou identitou se totiž dívá na ztráty jinak: „Nedá se všechno stihnout. Když budu s holkou dělat úkoly, nestihnu asi fotbalový zápas. To jsou ale chudáci. Budou čutat a já u toho nebudu. Tak nebuďte, kluci, smutní. Kouknu se na vás ze záznamu.”