Lze žít v církvi bez svátostí

Lze žít v církvi bez svátostí?

Poznámka: Recenze pro KT.

V nedávné době se nám dostal do rukou záznam přednášky p. Ing Aleše Opatrného, kterou přednesl při setkání rozvedených v kostele sv. Michala v Brně 29.5.1993. Dvě magnetofonové kazety nenesou tak provokativní název jako tento článek, nicméně se zabývají se tématem, jenž je provokativní sám o sobě: Jak žít v církvi po rozvodu.

Přenáška A. Opatrného je pojata zcela v prakticko-psychologického úhlu pohledu. Nabízí postoje, které by měli zaujmout rozvedení a jejich okolí, aby se co nejvíce zmírnilo zlo, které rozvodem vzniklo.

Za největší přínos považuji rozebrání toho, jaký vztah k církvi mají mít lidé, kteří nemohou ke svátostem, a jak se naopak mají chovat ostatní věřící k nim.

To je oblast, která je morálními teology zanedbávaná: Uvědomme si, že každý hřích, například nevěra, je určitý psychologický proces, který má začátek, nějaký vývoj a posléze konec. A právě období mezi spácháním hříchu a ukončením mimomanželského poměru je nejtěžší jak z psychologického, tak z morálního pohledu.

Praxe urychluje vývoj teoretických disciplín, někdy je dokonce předbíhá. Teoretik pak pouze popisuje, co už je v praxi dávno zavedeno. Teorie nám neříká, zda může nevěrný partner používat antikoncepci, když jeho mimomanželský partner má syfilis nebo AIDS, aby ochránil sebe i svého manželského partnera v případě, že není schopen s nevěrou okamžitě přestat. Nicméně i v praxi zůstává hříšník v tomto stavu často opuštěný. Přednáška A. Opatrného je zaměřena na nejrůznější aspekty života mimo svátosti.

Existují totiž dva extrémy: Podle jednoho jsou tito lidé tak jako tak v těžkém hříchu, takže si mohou dělat, co chtějí. Tento extrém psychologicky vzniká v okamžiku, kdy okolí dotyčné jednoduše zavrhne a vystrnadí ze svého středu. Postižený člověk pak cítí, že má tak jako tak máslo na hlavě a že nějaký další hřích už mu stejně nemůže uškodit. Opatrný popisuje případ manželů, kteří ze všeho nejvíc usilovali o to, aby mohli ke svátostem, ale jinak se vůbec nesnažili o to, aby jejich život odpovídal křesťanským ideálům. Zde připuštění ke svátostem bylo jakési formální přijetí zpět do církve. Snad potom by začali pravidelně zpytovat svědomí a žít podle přikázání.

Druhý extrém je pseudoteoretický, jaksi předpokládá, že všichni májí dost sil, aby opustili cestu hříchu. Nezabývá se lidmi, kteří jsou dočasně nebo trvale mimo svátosti, ti zjevně žijí v těžkém hříchu, protože Bůh by přece na nikoho nekladl takové požadavky, kterým by nemohl dostát. Ze sociologického hlediska tento postoj reprezentuje ty, kteří rozvedené vystrnadí z kostela. I tomuto extrému se Ing. Opatrný výslovně vyhýbá.

Jak tedy řešit život manželů, kteří nemohou mít platný církevní sňatek, takže nemohou jít ke svátostem? Tak před padesáti lety by jediná odpověď pro ně byla rozejít se a pokud by to nešlo např. kvůli výchově dětí z tohoto druhého manželství, pak pohlavní zdrženlivost, tj. žít jako bratr a sestra. Tuto cestu Opatrný také doporučuje, avšak zdůrazňuje, že k tomuto kroku se mohou odhodlat jen po vzájemném, dobrovolném souhlasu. Všimněme si, že v tomto okamžiku je porovnávána cena svátostí a vzájemné lásky, jako bychom slyšeli ozvěnu onoho Kristova výroku: Milosrdenství chci, ne oběti. Tuto úvahu však může P. Opatrný udělat pouze v případě, kdy má jistotu, že životem bez svátostí nebude ohrožena spása! V opačném případě by i nedobrovolně vynucená zdrženlivost byla lepší než věčné zavržení. Všimněme si důsledky této úvahy: Je myslitelný život bez svátostí, který vede ke spáse!!!

Z těchto praktických úvah lze i vysledovat návod, jak zacházet s tzv. subjektivní nemožností: A. Opatrný nechává člověku možnost subjektivně posoudit, zda má dost sil k pohlavní zdrženlivosti. (Proto se jedná o subjektivní nemožnost. Objektivní nemožnost tady zjevně není: kvůli pohlavní zdrženlivosti žádný člověk neumřel.) Pokud člověk ve svém svědomí dospěje k negativnímu závěru, neohrozí to jeho spásu. Nicméně z hlediska církve pouhá subjektivní nemožnost nebo přesvědčení není dostatečným důvodem pro připuštění ke svátostem! Na této praxi nelze zřejmě nic změnit.

Při této příležitosti bych si dovolil ocitovat Dr. O. Mádra: "Vyšší hodnotu v koncovém vyúčtování mezi člověkem a Bohem má kombinace kázně spočívající v respektování zákazu církve přistupovat ke svátostem a touhy smět svátosti přijímat než 'vyvzdorování' si souhlasu od povolného zpovědníka."

Zde můžeme vyčíst i jak se chovat k lidem, kteří žijí mimo svátosti. My totiž nejsme schopni posoudit, zda jejich subjektivní ohodnocení vlastních schopností je opravdové či nikoli. Přenechme raději soudy Bohu a těmto lidem spíše pomozme, aby vedli v jiných ohledech život hodný křesťanů. To je též odpověď Aleše Opatrného i dokumentu Familiaris consorcio, který cituje.

Závěrem bychom se mohli zamyslet, proč se tyto otázky řeší tímto způsobem až na sklonku 20. století a ne dříve. Církev se poprvé od antických dob ocitá ve společnosti ve výrazném minoritním postavení. Osobně se domnívám, že samo toto postavení ji vede k většímu pochopení pro lidi na okraji.

Poznámka:

Zájemci o podobná setkání se mohou obrátit na Centrum pro rodinu a sociální péči, Petrov 4, 60143 Brno, tel. 42 21 04 89.

Počet normovaných stran (30 řádek po 60-ti úderech): 2,56

Počet slov: 722, datum vytištění: 18.11.94