PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2017-11-04
Dlouhodobá nechtěná neplodnost patří mezi tzv. neviditelná postižení, která na člověku nejsou patrná na první pohled. To jim dává pel záludnosti, protože dotyční trpí, ale okolí o tom neví, má hloupé poznámky a všetečné dotazy. Jinými slovy, když se žena pochlubí dítětem, netuší, že kvůli tomu její neplodná spolužačka proplakala včera celou noc, nebo že si ani nemůže s dětmi pohrát, aniž by jí to rvalo srdce...
Projděte si své známé, kamarády a položte jim otázku: "Kolik máte dětí a kolik jste si přáli mít dětí." Zkuste zjistit, jaký je poměr mezi třemi skupinami lidí:
Těmi, kteří mají méně dětí, než by si přáli. |
Těmi, kteří mají tolik dětí, kolik si přáli. |
Těmi, kteří mají více dětí, než by si přáli. |
Zjistíte, že poslední skupina je dramaticky méně zastoupená vzhledem k prvním dvěma. Zážitkem ztráty dítě ještě procházejí rozvedení, neboť rozvod velice často končí záhy po pubertě zavržením či minimálně odcizením jednoho rodiče.
Neplodnost dále provází velkou část populace, protože mladá generace si chce prodloužit mládí, a pak po třiceti zjišťuje, že se jim nejen rozpadly přechozené vztahy k nejlepšími partnery, ale že nemohou najít nové, již proto, že s věkem rostou nároky, a s věkem přicházejí i zdravotní komplikace, kam patří samozřejmě různé druhy onkologických onemocnění.
Obecně platí, že dlouhodobou nechtěnou neplodnost, její léčbu i následky snášejí hůř muži než ženy. Podobně jako spíš muži nezvládnou, že se jim narodí postižené dítě, a od rodiny utečou. To však zdaleka neznamená, že ženy snášejí neplodnost dobře. Laici mají sklon schématicky předpokládat, že neplodnost se snadno vyřeší umělým oplození, popřípadě adopcí.
I když se léčba neplodnosti pohybuje okolo 95%, přesto to samé znamená, že každá dvacátá žena zjistí, že jí doktoři nejsou schopni pomoci, i když na léčbu vynaložila nezřídka přes milión korun. Paradoxně těž platí, že čím víc člověka tíží neplodnost, tím méně je schopen přijmout či adoptovat cizí dítě. Jinými slovy pokud se na přijetí cizího dítěte člověk nenaladí dlouho před tím, než začne mít reálné problémy s neplodností, není schopen zaujmout k přijetí cizího dítěte zdravý postoj. Ilustrovat to můžeme například na profesionální pěstounské péči. Když neplodná žena se stará o dítě rok, není schopna ho po roce předat do adoptivní rodiny. To často nezvládají ani ty ženy, který mají svých biologických dětí dostatek. Touha po dítěti, stejně jako touha po partnerovi většinou vede paradoxně k zvyšování nároků a ne k jejich snižování a hledání kompromisu. Adoptivní rodiče proto často kladou na děti vyšší nároky než biologičtí, například nejsou schopni přijmout starší dítě než 6 let, které se pak zákonitě kumulují v dětských domovech.
Hlavním principem v NRP je zásada "Pro dané dítě bez rodičů hledáme nejlepší náhradní rodiče z těch žadatelů, co máme dnes k dispozici." Naopak odmítaná je zásada: "Máme tu nebohé neplodné rodiče, jaké dítě by jim udělalo radost?" Z toho důvodu neexistuje žádný pořadník na děti. Pokud jsou žadatelé méně vhodní, nebo příliš nároční, mohou neúspěšně čekat na dítě desítky let.
Člověk, který prošel chemoterapií, má samozřejmě vyšší riziko relapsu než člověk zdravý člověk. Proto při výběru nevhodnějších žadatelů pro dané dítě jsou lidé s prodělanou chemoterapií přirozeně znevýhodněni. Těžko si představit, že bychom danému dítěti ze dvou zcela srovnatelných žadatelů o adopci dali za náhradního rodiče toho, kdo má větší pravděpodobnost relapsu rakoviny.
Relaps onkologického onemocnění klesá s roky od poslední chemoterapie a za pět deset let je obvykle srovnatelný s běžnou populací. Tento fakt je třeba zdůraznit sociálním pracovnicím, protože ty v tomto směru nemají žádné speciální znalosti. Když by bylo třeba, a na OSPODu to třeba vyžadovali písemně, měl by ošetřující lékař dát potvrzení, jaký je kvalifikovaný odhad relapsu u daného druhu onemocnění v následujících pěti letech. Většinou se to dá vyčíst z Kaplan-Meierovo křivek. Pokud je to procento vysoké, popř. o chorobě se ví, že zákonitě relapsuje, pak není dobré, aby dítě zažilo smrt náhradního rodiče a nedejbože šlo znova do ústavu.
Žadatelé s onkologickou anamnézou mohou zvýšit své šance tím, že se poučí z chyb, které dělají běžní neplodní žadatelé o dítě. Ti bývají nekriticky upnuti na svou vizi vyvoleného dítěte: Zdravé, bílé, inteligentní, kluk, žádné drogy v minulosti matky, co nejmladší, nejlépe přímo z porodnice atd. Bohužel na OSPODu se takové děti nevyrábí a musí se vycházet z těch dětí, kteří nemají rodiče a potřebovali by je. Tedy i žadatele s onkologickou historií mohou zvýšit své šance na získání dítěte tím, že se více zaměří na to, co potřebují děti bez rodičů, než to, co by si oni sami přáli.
Všichni sociálně úspěšní lidé (s tituly či vysokými funkcemi) jsou bohorovně přesvědčeni, že i oni mají vynikající předpoklady pro náhradní rodinnou péči právě proto, že jsou úspěšní. Opak je pravdou. Právě proto, že mají moc titulů a tudíž jsou výkonově a intelektuálně zaměření, právě proto že mnoho energie a času investují do svého úspěchu, nebývají jako žadatelé o NRP nic moc. Nejlepší žadatelé bývají spíše manuálně pracující lidé, kteří nepracují více než 8 hodin denně, odpoledne a večery tráví nejraději s rodinou či přáteli, které baví spíš sjíždění řeky či fotbal než koncert v Rudolfinu. Mají spíš rukodělné koníčky než studium.
Pro životní pohodu je důležité zažít rodičovský úspěch, tzn. mít alespoň jedno dítě, které povedlo, se kterým mají rodiče dobré vztahy ve stáří. Bohužel u dětí ze zcela funkčních a bezproblémových rodin je přibližně 10% pravděpodobnost, že takříkajíc nepovedou. U dětí ze zátěžového prostředí (rozvody, pěstounství, sociálně slabí rodiče) je samozřejmě procento selhání vyšší, ale těžko odhadnutelné, může být i větší než 50%. Neexistují spolehlivé metody, jak odhadnout předem, zda se vybrané dítě povede nebo ne. Jedinou spolehlivou metodou, jak si pojistit rodičovský úspěch, je mít více dětí, tzn. 3 až 4. Proto pěstounské rodiny, které si často berou velmi problémové děti, nakonec mají větší rodičovský úspěch než rodiče vypiplaných jedináčků, protože při 4 i problémových dětech je větší naděje na rodičovský úspěch než u jedináčka ve funkční rodině. To je otázka čistě statistická.
Onkologičtí pacienti mívají sníženou imunitu, a tedy musejí být opatrní při styku s dětmi v kolektivních zařízeních (školky, školy, dětské domovy ap.), neboť děti v nich neustále sdílejí desítky infekčních chorob. Proto je lépe kompenzovat svou touhu po kontaktu s dětmi tím, že pomáhám s výchovou buď vlastním sourozencům, coby strýc/teta, nebo jen jedné rodině v sousedství.
Obecně proto platí, že neplodnost a náhradní rodinná péče patří mezi oblasti psychologie, které jsou velmi záludné, ale o kterých si podobně jako o partnerských vztazích lidé myslí, že jim rozumí a že jsou jasné jako facka. Pravda složité příliš nejsou, ale jsou opravdu záludné, více viz http://neplodnost.klimes.us.
Více čtení na téma neplodnost, viz http://neplodnost.klimes.us