PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2005

Řekněme si - mezi námi katolíky - že na tom příběhu zase není nic moc překvapujícího. Každý praktikující katolík takových příběhů slyšel za svůj život desítky. Víme o nich, bereme je jako takovou naši stinnou stránku, ale pár věcí je na nich přesto zajímavých.

Především pociťujeme určité tabu o nich hovořit s nevěřícími. Mezi sebou si je ještě řekneme, ale před nevěřícími se tváříme, jako by ty příběhy nikdy neexistovaly. Z toho vyplývá možná i následující bod:

Máme pocit, jako by k nám ty příběhy ani nepatřily. To nejsou příběhy nás katolíků, nebo snad dokonce příběhy naší víry. To v žádném případě. Ty patří nějakým anonymním hříšníkům, ale nám ne. Z toho opět vyplývá:

Bohužel se ale musí konstatovat, že v tomto případě mají nevěřící pravdu. Toto je naše špinavé svědectví o Kristu. A i to se notnou dávkou podepsalo na stávající reputaci naší církve mezi nevěřícími.

V příběhu je mnoho osobních selhání:

Individuální selhání snad pochopí každý - věřící i nevěřící. Ale problém je, jak si před sebou a před nevěřícími obhájit prapodivné praktiky církve, které nejsou individuálním selháním, ale systémovými řešeními:

Systémová řešení církev "cizeluje" celá století. Ta jsou nezávislá na individuální slabosti jednotlivce, ale měla by vycházet z toho nejlepšího, co jsou světci a nejchytřejší teologové schopni vymyslet. Měla by být tou solí, co církev světu nabízí a co vychází ze samého jádra Kristovy zvěsti. Intervence biskupa, který rozbijí rodinu, totiž není individuální selhání tohoto biskupa. To je selhání celé církve. (V tomto případě by bylo na místě hovořit o bludné praxi ne jednotlivce, ale církve, viz citát od CVP níže.)

U biskupa z našeho příběhu je životní osud nemanželského dítěte zcela na okraji jeho zájmu, na nižším stupni jeho hodnotového žebříčku. Především žehlí reputaci známého teologa, tj. kléru.

Představme si, že by hodnota rodiny a péče o dítě nebyly pro tohoto biskupa jenom plky z kazatelny, ale opravdu žitým přesvědčením. Vedl by pak pana profesora k převzetí odpovědnosti za své činy. Řekl by mu něco ve smyslu: "Holt teď půjde, synu, tvůj život trochu jinou cestou, než jsme si všichni mysleli. To víš, i sv. Josef si asi taky maloval svůj vztah s P. Marií jinak..." A nasměroval by ho, aby se chopil své rodičovské role.

Možná by dítě stejně zemřelo, možná nezemřelo. Možná by měli další děti, kdo ví? Každopádně by vznikla křesťanská rodina. Biskup by takto vydal nejen okolí, ale i dětem z tohoto svazku poselství, že každý, kdo přijímá malé dítě, přijímá Krista. To je totiž naše víra. Ne, že se posílají otcové dětí do Tyrol.

Tato zvrácená praktika však bohužel není záležitostí minulosti, jak můžeme vidět na osudu Klárky - nemanželské dcery jednoho řeholníka a kněze z pražské teologické fakulty. Biskupové a zároveň i řeholní představení (protože se jedná o exemptního řeholníka) na toto veřejné tajemství nijak nereagují, takže nikdo neví, zda jeho postoje a stávající chování schvalují či zavrhují. Protože takto klérus řeší své nemanželské děti celá století, dává tím celému světu svědectví, jak si skutečně (ne)váží rodiny a života dětí.

Osobně by mě zajímalo, jestli si biskupové alespoň v soukromí uvědomují praktické důsledky této praxe pro tyto děti. Představme si, že tito tři vyjdou před barák. Dítě chce chytit tátu za ruku. Ten je odstrčí. Dítě se zeptá: "Tati, ruku." "Neříkej mi tati" "Proč ti nemohu říkat tati? Jseš přece můj táta?" "Jo, ale neříkej mi tak na veřejnosti." Stejně tak ve škole: "Kecáš, ty nemáš tátu." "Mám, ale nesmím říc." "Co je to za kravinu. Proč bys nemohla říc, kdo je tvůj táta?" Vánoce samozřejmě taky bez táty, protože táta o půlnoční káže radostné zvěsti, jak se nám narodilo děťátko, bohužel to ale nebyla Klárka. Za Marii s Ježíšem intervenoval anděl u Josefa. Na Klárku všichni kašlou. Proč taky? To není Ježíšek! To je jen církevní panchart. Kruté, že? Ale děláme to tak bez uzardění celá století.

Jeden kamarád, který je s tímto problémem obeznámený, mi řekl: "On k ní nemůže přiznat, to by musel odejít z fakulty." Já jen doufám, že se mýlí. To by bylo další systémové selhání. Já ale nechci, aby odešel z fakulty. Já chci jen, aby malá Klárka měla tátu, který se k ní může hlásit, za kterého se ona nemusí stydět.

Osobně si myslím, že biskupové si tyto důsledky neuvědomují. Všichni známe stávající praxi, kdy se na vyzrazení takového "soukromého" selhání hledí jako na nactiutrhání. Ale to je opět logika z pohledu kléru, při které nikdo nehledí na dopad této praxe na děti. Máme volby ze dvou zel: Zda je horší, že se veřejnost dozví, že nějaký františkán má dítě, nebo zda toto dítě bude mít možnost se ke svému tátovi veřejně přihlásit a říci kamarádům: "Koukejte, jak chytrýho mám tátu. Co knih už napsal!" Já se v tomto sporu přikláním na stranu malé Klárky.

Skutečný otec versus otec na zapřenou

Naše církev vždy dbala na to, aby činy či věci byly pravé a skutečné. Chceme, aby soulož byla otevřená možnosti plození, chceme, aby manželství bylo skutečným a nerozdělitelným svazkem mezi mužem a ženou, Kristus byl skutečný člověk, muž i Bůh, jeho smrt byla skutečná smrt stejně jako zmrtvýchvstání. Proto jsme katolíci, protože uznáváme tento princip. Najednou v případě otců kněží rezignujeme na všechny tyto zásady a trpíme (a biskupové či řeholní představení je k tomu možná svými opatřeními ještě nutí či napomáhají), aby byli otcové-neotcové.

Skutečný otec je hrdý na své dítě i ženu, chrání je, chlubí se jimi, ukazuje, co všechno už holčička umí, jezdí s ní na saních, kupuje byt či staví dům, chodí do práce, aby byly peníze, dělá domácí úkoly, odhání nápadníky od baráku, předává víru atd. Vezměme to takto, kdy Klárka pocití, že je na ni její otec skutečně hrdý? Nikdy nezažije, jak se s ní chlubí svým přátelům. To je totiž skutečné otcovství a potažmo i náboženství života, kterému se chceme blížit. Jestliže kněz nedokáže a především nechce být skutečným otcem ani fyzicky, jak jím chce být duchovně? Zkrátka když kněz utíká před svým vlastním dítětem, ať do Tyrol nebo do kláštera, tak je to stejné, jako kdyby Kristus utíkal z Getsemanské zahrady. (Vždyť na spásu lidstva stačila jediná krůpěj jeho krve, tak proč takový masakr?) Prostě dítě není soulož - to není možno vyřešit rozhřešením. To je závazek na dvacet let - i pro kněze.

Očekávám tedy od biskupů a františkánských představených, že dotyčnému řeknou: "Víš, my ti nemůžeme nařídit, abys šel do rodiny a dělal tátu. Ale měl bys, protože Ježíš ve vězení či přepadený cestující na cestách z podobenství o milosrdném Samaritánovi - to je ve tvém životě nyní Klárka. My ti prostě jen nebudeme napomáhat v útěku od rodiny, kterou jsi byť nechtěje založil. Dokud nebude Klára dospělá, budeš muset odejít z kláštera, a pokud nebude zdobrovolněný celibát, tak i z kněžské služby (na fakultě můžeš zůstat). Je těžko představitelné, aby jsi si v kutně hrál se svým dítětem na veřejnosti, ale ještě víc je nepřijatelné, aby jsi se jako řeholník se svými křesťanskými ideály veřejně nepřihlásil ke svým rodičovským povinnostem." Stejné pravidlo bych prosazoval i případě rozvedených kněží. Rozvod s následným sňatkem zneschopňuje k dalšímu vykonávání kněžské služby u ženatých kněží.

Je třeba si uvědomit, že úroveň farizeů za Krista nebyla o nic horší, než je úroveň našeho kléru. Přečtěte si následující citát. Dotyčný představený synagógy to nemyslel špatně, stejně jako biskup v našem příběhu jen dodržoval pravidla, které kdysi kdesi přijal za své:

Kristus se v této argumentaci neopírá o nějakou nadpřirozenou autoritu, ale pouze o zdravý, selský rozum. Stejně tak ani nám se nezjeví andílek na obláčku a neřekne nám: "Nezdá se vám, katolíci, že jste se svými praktikami tak trochu mimo?"

Je třeba si uvědomit, že stejně jako víra farizeů degenerovala do pitoreskní podoby, tak naše víra za dva tisíce let taky jenom nevzkvétá, ale též z části degeneruje. Popsané praktiky jsou toho jen důkazem. Protože klérus zrovna není ten, kdo by se snažil tyto zvyklosti změnit, je úkolem nás laiků jasně říci, že takové praktiky u svých představených nehodláme tolerovat.

Jak s touto žitou morálku můžeme světu vyčítat rozvody a poučovat jej o hodnotě života? Kristus nemluvil nadarmo, když říkal, že pokud nebude naše dokonalost o mnoho přesahovat dokonalost zákoníků, nevejdeme do Božího království. Dokud si nezameteme před vlastním prahem, bude hlas nás všech (nejen kléru) asi tak přesvědčivý, jako když prasata káží o hygieně.