PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2016-02-10
Protože když mám pravdu, tak je to zpravidla jobovka... Proč to ale píšu na úvodní stranu své webové stránky? Na rok 2016 jsem měl toto PF a hned asi za měsíc dva na to mi pan Amir Ghosh hacknul právě úvodní stránku (klimes.mysteria.cz) s jasným vzkazem: "Ano, pane doktore, musím říci, že jste měl v PF naprostou pravdu. Opravdu Vám jdeme po krku." Přiložil k tomu toto video a obrázek přes celou stránku:
Všimněte si naokraj nápadné podobnosti obou obrázků.
Samozřejmě tento vzkaz není určený jen mě, ale především návštěvníkům mých stránek. I Vy si dejte pozor, protože jdou po nás.
Už chápete, proč nemám rád větu: "Pane doktore, musím říci, že jste měl pravdu."?
Depresivní lidé mívají pravdu, ale nedá se s nimi žít
Od roku 1920 bylo již těm bystřejším jasné, že to jde se světem od deseti k pěti. Nebyly jen zlověstné předtuchy škarohlídů, ale objektivní fakt. Prostě žádná temná představa nebyla dost realistická. Například G. K. Chesterton se bál eugeniky. Varoval před ní a měl pravdu. Ale plynové komory ho nenapadly ani ve snu. Realita byla následně mnohem horší než nejhorší vize. Jak říkávám: Žádný škarohlíd nebyl dost černohlíd.
Představme si proto rodinu Kolbenů a jejich slavnou továrnu Česko-moravská Kolben Daněk (ČKD). Vnuk zakladatele Emila Kolbena Jindřich píše: "S otcem Hanušem jsme se dostali hned do druhého transportu směřujícího 18. prosince 1943 do Osvětimi. Tatínka jsem tam naposledy viděl začátkem července 1944 při selekci. Mezi dvěma ohništi vedl nad zemí spojovací komín. Kdo měl být posouzen jako práceschopný, musel ho přeskočit. Můj otec to nezvládl, a tak skončil v plynové komoře. Já byl poslán do pracovního tábora u Čenstochové. [...] Živého dědečka jsem na posledy viděl živého v den transportu do Terezína 6. června 1943, mlčky se o mě opíral. Pak nás rozdělili. Dělal jsem ve skupině, která porážela stromy. Asi za měsíc, když jsem jednou přišel z práce, jsem se měl dostavit do takzvaných podmokelských kasáren. Dědeček tam ležel na železné vojenské posteli, byl mrtev." Jak říkám, takhle černé vize neměl mezi válkami žádný škarohlíd. Realita byla horší než nejčernější meziválečné vize.
Kdybychom patnáct let před tím roku 1928 - v době plného rozvoje ČKD - přišli za Kolbenovými a řekli jim realistickou pravdu: "26 z rodiny Kolbenů za 15 let zemře a proletí komínem. Vaši továrnu pak znárodní komunisté. Pak ji v privatizačních rozkrádačkách zašmelí po roce 1989...", tak by nebyli schopni 15 let nic dělat: "Proč? Vždyť je to marnost nad marnost."
Ano, byla by to pravda, ale jen částečná pravda. Ale pravda vítězí jen celá. Vybudovat ČKD mělo smysl. I mělo cenu těch patnáct let makat naplno. Už pro vlastní identitu. Tak i my neustále musíme bojovat s tím napětím mezi realistickým pohledem na svět a hledáním smysluplného počítání v tomto okamžiku s vědomím pomíjivosti a osobní bezvýznamnosti. Navíc doby extrémního utrpení, o kterém referuje Jindřich Kolben trvají fakticky poměrně jen krátce. Sice se vrývají do paměti, ale střídají je dlouhá pohodová, tvůrčí období.
Myslím, že dnešní svět jde od deseti k pěti jako šel mezi válkami. Nic dobrého nás a hlavně naše děti nečeká. Ale z historie vidíme, že tyto krátké vlny obvykle trvají 5-20 let:
První světová válka - krize
První republika - konjunktura, v druhé polovině krize
Druhá světová válka - krize
Druhá republika - tři roky klidu
Komunismus a Stalin - propad
Pražské jaro - vzestup
Normalizace - krize
Pěrestrojka a následná Sametová revoluce - klid a následný vzestup
Kromě těchto krátkých vln jdou ještě delší, kde století není žádná doba. Například od Rakouska-Uherska u nás upadá věda a hudební umění. Už se tu nerodí ani Freudové, ani Purkyňové, ani Mendelové, ani Dvořáci, ani Smetanové. Prostě chcípl tu pes. Dlouho bude trvat, než se tato vlna obrátí. V tomto smyslu jsme dekadentní společnost, se kterou to jde od deseti k pěti: Uprchlíci, propad porodnosti, hroucení právního státu, plošná propagace egoismu a bezcharakternosti, vleklá krize EU... To je realistická vize, ale přes to se snažím co nejvíc pomáhat jednotlivými lidem. Má to smysl, i kdybych šel za patnáct let do plynu. Tento článek je toho dokladem. Ano, depresivní lidé mívají často pravdu, ale v depresi se nedá žít. Život se musí prosadit navzdory neúprosné entropii...