Mgr. Jeroným Klimeš
(Reakce na diskusi na Christnetu. Upravené vyšlo v AD 11/2002, odtud i obrázek)
Součástí církevního učení je přesvědčení o existenci tzv. přirozené morálky, kterou lidé mají bez ohledu na zjevená přikázání. Vidíme, že tato přirozená morálka se většinou kryje s učením církve. Bez ohledu na učení církve jsou lidé přesvědčeni, že se nemá krást, že si lidé mají pomáhat a neubližovat si. Stejně tak lidé až na vyjímky souhlasí s tím, že nevěra není dobrá a že rozvody a potraty škodí. Ale tato přirozená a vcelku všeobecná shoda přesvědčení lidí s učením církve naprosto neexistuje v oblasti masturbace a antikoncepce.
Stalo se bohužel, že se rozštěpilo přirozené morální cítění lidí a způsob, jakým církev se snaží obhájit své hodnoty v oblasti sexu. Toto štěpení je velmi varovné, protože na něj se zřejmě vztahuje výrok o soli: "Bude-li sůl zkažená, k ničemu se nehodí, než aby se vyhodila a lidi po ní šlapali." Všimněme si, že tento kritický výrok se jako jeden z mála netýká primárně farizeů, ale učedníků. Jako by to byl návod či kriterium, jak poznat, že učedníci ztrácí zdravý rozum. Debata, která se zde rozjíždí na otřepané téma masturbace, však velice dobře ukazuje, jak většina lidí (a to nejen nevěřících) bez skrupulí šlape po určitých interpretacích učení Církve v oblasti sexuální morálky. Bohužel není to jediná oblast, kde se šlape po problémech Církve jako po zelí. Například věřící laici stejně účinně ignorují nářky kléru, že je nedostatek kněží a řeholníků, i když při mši se všichni společně horlivě modlí za vyřešení této neutěšené situace. Kristův výrok je však výzvou k sebekritice učedníků a ne k útočnému obviňování druhých, ať nevěřících či nevděčných laiků.
V první řadě je třeba hledat, jak se projevuje přirozené morální cítění v této oblasti. Existuje psychická porucha zvaná onanismus, jejíž definici splňuje ten, kdo dává přednost masturbaci před přirozeným sexuálním stykem. Této definici vyhovuje jen velmi malé promile lidí. Většina lidí přirozeně cítí, že masturbace je jen méněcenná náhražka za něco lákavějšího, co je bohužel v té chvíli nedostupné. Přes tento přirozený pocit však tito lidé nebudou souhlasit s dříve tradovaných tvrzením, že masturbace je závažné morální pochybení (těžký hřích). Svědomí lidí má totiž jiné představy o tom, co je vážné morální pochybení. Za mnohem vážnější považují, když například druhému ublížíme - když jej urazíme, zbytečné se pohádáme, ztratíme jeho důvěru ap. Jinými slovy nesouhlasí s učením církve ne co obsahu, ale co do míry - vzhledem k jiným morálním okolnostem a celkovému životního kontextu. Nesouhlasí s tím, že kvůli jedné masturbaci by člověk nesměl ke svátostem, ale klidně jdou k eucharistii manželé, kteří doma na sebou před mší štěkají jako psi. Zde musíme hledat příčinu, proč lidé šlapou po tom, co mělo být solí.
Vývoj vztahu k masturbaci povrchně naznačila Ludmila Hamplová v článku, z kterého je zřejmé, že masturbace dříve nebyla vnímána takto vyostřeně. Je to záležitost posledních dvou století. Došlo k tomu jednak s vývojem morální vědy, ale dále díky prudérní a pokrytecké měšťanské morálce 19. století, která nevyžaduje komentáře. Vývoj morálního uvažování, které dosáhlo vrcholu v 18. a 19. století, vedl k tomu, že se tento systém v podstatě axiomatizoval. Tyto axiomy se dají popsat abstrahovanými tezemi:
1) lidský život a zároveň síly vedoucí k jeho vzniku jsou majetkem Boha (nepatří člověku)
2) člověk může využívat zmíněné síly pouze v manželství ale i tak nesmí aktivně zasahovat do jejich průběhu atd.
Z těchto axiomů se dá pohodlně odvodit většina závěrů o sexuální morálce, tedy i to, že masturbace je svou podstatu špatný čin. Tyto axiomy jsou samozřejmě dokladem jasného vědeckého uvažování, ale přesto by neměly být papežtější než papež, přesněji řečeno Kristus. Axiomatické systémy selhávají v tom, že jsou svou podstatou neúplné - vždy je možno dodat axióm, který byl dříve neznám, který řečené staví do jiného světla. Dále nikdo neví úplně přesně, jak tyto axiomy mají znít - Abstrahuje se pouze nejpravděpodobnější znění. Kromě toho existuje řada podpůrných tvrzení, které zdaleka nejsou tak evidentní, jako zmíněné axiomy, ale berou se za stejně neomylné a křesťanské, i když zdaleka nejsou. Jedná se především o škodlivé vedlejší produkty Římského práva: Heuristické návody, jak se má v praxi aplikovat pravidlo menšího zla, co se považuje za "aktivní čin", kdy se aplikuje zásada presumpce neviny a kdy presumpce viny atd. Zkrátka řečeno pro ty, kteří nemají zalíbení v exaktním axiomatickém myšlení: Tyto systémy jsou sice z vědeckého hlediska hezké a úhledné, ale přesto velmi záleží, jak se aplikují na životní události a jakým způsobem se s nimi naloží. I v krásné axiomatické teorii skrývají velký prostor pro jednostrannost, ne-li přímo pro omyly a přehmaty.
Tato víceméně dějinná zatíženost a jednostrannost vedla k nadhodnocení sexuálních a právnických aspektů církevního učení a podhodnocení mezilidských a psychologických. To se projevilo především tím, že lidé začínají ignorovat to, co nerezonuje s jejich svědomím, a uspokojují si své potřeby u jiných náboženských skupin, které jsou více psychologicky zaměřeny (především u buddhismu). Popsaná jednostrannost se týká i masturbace, tedy by bylo vhodné na konkrétnějších příkladech doložit větu prof. Skoblíka, kterou cituje Ludmila Hamplová. Vývoj v oficiálním katolickém pohledu na masturbaci totiž dochází na několika rovinách:
1) Přihlíží se k vývojovým aspektům – termíny postupná cesta, princip graduality ap. – něco jiného je masturbace puberťáka s jeho rodícím se sexuálním pudem a něco jiného jsou masturbace násilných vrahů a jejich záliba v sadistické pornografii. (Oba se vyvíjí, ale jeden k zdravému manželství, ale druhý k sériovým sexuálním vraždám. Tedy i fantazijní příprava je odlišná a zpovědníci by měli monitorovat nejen to, co dotyčný dělá, ale zároveň i jaký má při tom fantazijní doprovod.)
2) Nahlíží se více k situačním a specifickým aspektům jednotlivých rodin, berou se v potaz psychické škody, které v rodině napáchá těžko ovládaná vynucená sexuální abstinence – podrážděnost, větší míra hádek atd. (Totéž platí i u antikoncepce či soužití s nevěřícími partnery atp.) Více méně se jedná o specificky aplikované pravidlo menšího zla, tj. které je platné pouze pro dotyčné lidi). Zde se právě zohlední ty aspekty života, které právnické uvažování podceňovalo: subjektivní nemožnost, psychické následky, klade se větší důraz na svobodu svědomí věřícího při posuzování konkrétních okolností jeho života ap. Jinými slovy kněží mají mnohem méně zasahovat „ex offo“ do posuzování těchto citlivých otázek – zda je to hřích v tomto jednotlivém případě nebo ne - násilím neimplantovat (ani nepresumovat) pocity viny, ale spíše nechat na dotyčném, jak posoudí a bude řešit svou konkrétní situaci, protože on je za ni v prvé řadě odpovědný.
3) Více věnuje pozornosti nutným podmínkám hříchu, a to v tomto případě především dobrovolnosti. Například pokud někdo onanuje jednou či dvakrát za měsíc, tak pokud je věřící, není pro něj obtížné snížit tuto frekvenci na nulu či na jednou za pul roku. Pokud někdo onanuje 5x denně, pak svatost smíření mu nepomůže tento zlozvyk odstranit, protože zde se již jedná o psychickou poruchu (i když ne nutně výše zmíněný onanismus). Taková poruch není prakticky ovladatelná vůlí - jak praví lidové přísloví: „Není možno stát dlouho na špičkách.“ Jak bylo řečeno, takový druh masturbace je provázán na řadu dalších psychických struktur a není možné jej jednoduše z tohoto systému vytrhnout vyjmout, aniž by to znamenalo podříznutí větve psychické stability. Výčitky a kárání zpovědníka ji mohou naopak ještě zhoršovat, proto tyto případy je tedy třeba odborně léčit v širším osobnostním kontextu.
4) Církev si dále uvědomuje medvědí službu, tj. nechtěné a nezamýšlené škody, kterou může v některých případech způsobit svým nevhodným morálním nátlakem na rodící se či nevyvinutou sexualitu. Sem spadají i bludné kruhy, kde svatost smíření, která měla pomoci překonat sexuální obtíže, je v důsledku nechtíc navozuje a dokonce i prohlubuje. Jedná se především o případy, člověk nemasturbuje, protože by měl neukojitelnou potřebu sexu, ale protože se cítí nepřekonatelně sám. Doprovodné fantazie při masturbaci mu totiž pomáhají překonat tyto tíživé pocity samoty. V těchto případech nepochopení a kárání ze strany zpovědníka ještě násobí pocity samoty a odloučení o rozměr nepochopení a odsouzení ze strany Boha a Církve. Takže místo, aby pomohlo dotyčnému pocity samoty překonat, zásahem zpovědníka se paradoxně ještě prohloubí. To následně vede k větší potřebě masturbovat a uzavírá se bludný kruh. Tím se podpoří maladaptivní charakter masturbace s tendencí k útěku od společenství. Církev pak skrze takového neobratného, byť snaživého zpovědníka napáchá nechtíc více škody než užitku.
5) Polevuje se v hodnocení masturbace jako činu, který je z materiální podstaty těžkým proviněním - těžkým hříchem se všemi svými důsledky, ale neslevuje se z toho, že je hříchem, byť všedním. To je vcelku rozumné. Jednak proto, že všední neznamená bezvýznamný, ale především z důvodu, že těžký hřích je ex definitione čin oddělující člověka od Boží milosti, rozhodně bránící v přístupu ke svátostem, vyžadující plné vědomí a rozhodnutí a hrozící peklem a věčným zavržením od Boha. Takové činy člověk přece nemůže dělat třikrát do týdne, ne-li do dne.
Z uvedeného je snad zřejmé, že učení církve je dost pružné, aby se dokázalo přizpůsobit "mladému vínu", pouze pokud své hodnoty bude okolí podávat rigidně, stylem "musíš - nesmíš", pak ztratí chuť a lidé po něm budou šlapat. Zdá se však, že rozdíl mezi přirozeným cítěním lidí a církevními postoji je pouze v míře, proto doufejme, že sůl ještě nepozbyla chuti, že je prostě jen přesoleno.
Poznámka na okraj - presumpce viny
Někdy se lidé ptají, co je to presumpce viny. Jedná o dvě zásady Římského práva, které na sebe navazují: Fakt či čin, jehož existence není jistá, nepředpokládáme, ale dokazujeme. (Factum non presumitur, sed probetur.) Méně známé je však následné pravidlo, které by se dalo označit za presumci viny: Každý fakt či čin [o kterém víme, že nastal] pokládáme za řádný čin (tj. že byl vykonán zcela svobodně a dobrovolně), dokud není dokázán opak. (Omne factum presumitur rite factum, donec contrarium probetur.) Tyto zásady se používají v soudnictví: Člověk je považován za nevinného, dokud není prokázáno, že čin udělal. Pak je obviněn a začíná soud, ten podle druhého pravidla předpokládá vinu, tj. že člověk byl zcela příčetný a že čin spáchal dobrovolně. Nyní je naopak na obžalovaném, aby dokázal opak. Ve zpovědnici se používají tato pravidla při posuzování stavu penitenta.