Praktická víra
2.12.2011 Petr Kosinka
Před nějakým časem vyšel na webu Christnet článek doktora Jeroným Klimeše s názvem Křesťanská manželství a církevní rozvody. Přestože názory autora na tuto problematiku více méně znám, neboť jsme spolu dva roky pracovali v Kanceláři veřejného ochránce práv a několikrát jsme na toto téma vzrušeně (avšak bezvýsledně) debatovali, se zájmem jsem si jej přečetl. V zásadě v něm nebylo nic nového, co bych již před tím od Jeronýma neslyšel. Přestože jsem chtěl v první chvíli zareagovat jakožto ten „církevní právník“, do kterých se Jeroným Klimeš v článku – bohužel poněkud bez znalosti faktů – strefuje, byl jsem posléze zavalen jinými povinnostmi a na psaní reakce jsem pozapomněl. Navíc jsem si říkal, že ozvat by se měl někdo z mnohem fundovanějších a odborně zdatnějších církevních právníků než já, který působím na Diecézním církevním soudě v Brně (dále jen DCS) teprve necelé tři roky. Následně mě však opakovaně kontaktovalo několik přátel, kteří kritizovali praxi anulace sňatků na DCS. Přestože kritika přicházela ze dvou protichůdných pozic – jedni měli za to, že praxe je příliš liberální, druzí naopak, že by mělo být povoleno opětovné sezdávání, respektive připuštění ke svátostem pro osoby nežijící v církevně platném svazku –jedno měli společné: Přesvědčení, že současná praxe je špatná a církevní právníci deformují evangelium.
Naposledy se mi ozvala jedna známá – nakolik mohu posoudit velmi dobrá a aktivní katolička – která po přečtení Klimešova článku byla znejistěná v otázce praxe katolické církve ohledně manželství. Rozhodl jsem se proto zareagovat tímto krátkým článkem, kde bych rád uvedl na pravou míru některé nesmysly, které v dané otázce kolují i mezi poměrně dobře informovanými laiky. A protože nemám příliš času nazbyt, budu reagovat pouze v bodech.
K praxi zneplatňování manželství:
a) Už samotná výchozí pozice, od které se Jeroným odráží, je naprosto falešná: Nechápu, kde přišel na to, že (u nás) existuje praxe "plošného" prohlašování neplatnosti. Např. v roce 2010 bylo u Diecézního církevního soudu v Brně během roku přijato 37 kauz, avšak prohlášeno za neplatné bylo pouze 20 případů manželství. V celé brněnské diecézi, která má 533 250 katolíků, bylo v roce 2010 církevní formou uzavřeno 1 352 sňatků. Čili neplatných je necelých 1,5%. Kde je tedy ta "plošnost"?!
b) Způsob jakým doktor Klimeš interpretuje chápání manželského souhlasu právníky je také značně zavádějící, respektive spíše svědčící o jeho věcné neznalosti v této otázce. Rozhodně církevní právo nenahlíží na manželský konsensus jako na „chvění molekul vzduchu v určitém časovém okamžiku“, jak manipulativně postuluje autor kritizovaného článku, nýbrž jako na projev vůle, která ovšem musí mít určité kvality (svobodná, dobrovolná, prostá omylu atd.) dospělých lidských osob opačného pohlaví, které musí mít také určité vlastnosti (svobodný stav, věk atp.). Je samozřejmě možné, že v okamžiku obřadu některá z těchto kvalit prostě chybí. (V historicky starších dobách častou překážkou mohl být např. nedostatek dobrovolnosti a svobody při uzavírání vynucených sňatků, dnes jsou to spíše např. některá závažná psychiatrická onemocnění). Není samozřejmě ani pravda, že „jestliže těmito skutky říkají manželé ano svému svazku celá léta…“ a manželství normálně fungovalo, tak přijdou „církevní právníci“ a řeknou: „…Tak, my jsme jako dospěli k závěru, že vy jste nikdy v manželství nežila,“ jak sugestivně postuluje doktor Klimeš, který tím však jen přiznává, že zřejmě nikdy neslyšel pojem konvalidace1 původně neplatného manželství. Proto s největší pravděpodobností ve skutečnosti nemůže nikdy dojít k situaci barvitě líčené v uvedeném článku: „Možná jste si hrála na manželku a namlouvala si to, to jo, ale před Bohem jste byla x let jen konkubínou a vaše děti jsou všichni do jednoho nemanželští parchanti, protože v okamžiku svatby, kdy jste říkala "ano", tam byla ta či ona překážka. Ale neplačte, zpovídat se z toho nemusíte.“
c) Dlužno dodat: Konvalidace by se uplatnila v případě některých subjektivních důvodů. U jiných to samozřejmě není možné. Například pokud by dodatečně vyšlo najevo, že jeden z manželů nemohl uzavřít manželství z důvodu existence jiného platného manželství, tedy v případě bigamisty, tak by ani dvacet let trvající svazek – pokud by původní manželství nadále trvalo – nic na této překážce nezhojil. Tohoto příkladu se týká rozhovor Pána Ježíše se ženou u studny, když jí otevřeně říká: “ …ten, se kterým teď žiješ, není tvůj muž…,“ přestože jistě slovy Jeronýma doktora Klimeše „říkala [tomuto muži] ano…při tisících úkonech: Ano společnému bydlení, Ano společnému sexu, Ano společným akcím, Ano plození dětí a jejich výchově...“. A přesto odpověď Pána Ježíše zní: „Ten, kterého máš teď, není tvůj muž“ (J:4,18). To by nás mělo vést k zamyšlení, že pravda se nedá jen tak snadno oblafnout nějakými psychologickými fígly a konstrukcemi o duchovní smrti.
d) Problémem je, že současná poptávka je spíše opačná, tedy že ti, kteří žalobu na DCS podávají, by byli velmi rádi, kdyby jim někdo něco podobného (že manželství bylo jen zdánlivé) sdělil. Zde pak spíše musí pracovníci soudu hájit pravdu i za cenu říkání nepopulární pravdy. V této souvislosti se mi vybavuje jedna příhoda, kdy za mnou přišel jeden kamarád, katolík, a ptal se mě „jak to udělat, když někdo chce dosáhnout anulace sňatku“. Konkrétně se mu jednalo o případ jeho příbuzné, která uzavřela sňatek (dlužno dodat hodně překotným způsobem), poté se téměř stejně rychle civilně rozvedla a opětovně vdala, načež se dožadovala anulace prvního manželství. Dle popisu situace jsem mu sdělil, že příliš velkou šanci v tomto případě nevidím. Zcela evidentně ho vyvedlo z míry, když jsem mu řekl, že u DCS se skutečně snažíme hledat pravdu. Pak mi ale namítl, že zná případ, kdy to dopadlo pozitivně, i když ví o tom, že fakta byla v rozporu se zjištěním soudu. Odpověděl jsem, že to, co jsem řekl, samozřejmě neznamená, že se nemůže soud zmýlit, ale pokud k tomu dojde, nejpravděpodobněji by to bylo způsobeno falšováním důkazů (nejčastěji křivou svědeckou výpovědí), což je však samo o sobě hříchem, takže pak nechápu, proč se někdo snaží vyřešit si svůj vztah k Bohu v oblasti šestého přikázání, když je zároveň bez skrupulí ochoten vypovídat křivě během procesu. Zatvářil se tak, jako že jsem spadl z Marsu, a bez obalu mi sdělil, že přece nejde o Boha, ale o „ten papír“, aby před lidmi ve farnosti nebyla ostuda. Pak je samozřejmě jasné, že se naše názory nemohou potkat.
e) Jinou variantou motivace k apriornímu křivení pravdy je pak samozřejmě módní psychologismus, současný papež Benedikt to nazývá antropologickým pesimismem, který v určitých krajních polohách prakticky zbavuje člověka svobody a tudíž zodpovědnosti za své jednání. Je často přijímán právě tam, kde je apriorní snaha zbavit člověka pocitů viny a přitom zachovat hříšný stav.
f) Doktor Klimeš se velmi rád pouští do řešení teologických otázek, bohužel poněkud zjednodušujícím způsobem. Zde mám konkrétně na mysli jím zmiňovaný princip graduality, který se v postmoderní době čím dál víc stává metodou, jak slevit z vysokých evangelijních nároků a přitom zachovat zdání serióznosti. Tento princip není sám o sobě špatný, ale často dochází k jeho různým dezinterpretacím, jejichž jediným cílem je objektivně dané normy nahradit subjektivními a vytvořit stav, kdy si každý sám určí „co je pro něho možné či nikoliv“. V daném případě konkrétně: Ano je pravda, že Jan Pavel II. v dokumentu Familiaris consortio užití tohoto principu připouští , ale(!) neznamená to, že pro některé lidi platí nižší morální standardy, nebo dokonce jiná morálka. Naopak cíl je jasný – plnění Božích přikázání. Princip graduality pouze za určitých extrémních okolností připouští u lidí, kteří se nacházejí v subjektivně obtížné situaci, postupovat k dosahování tohoto cíle postupně.
Problémem ovšem je, že v případě uzavírání dalšího manželství za trvání původního platného manželství je ona finalita, ke které se má po krocích (tedy graduálně) směřovat, již tímto prvním krokem fakticky vyloučena. Navíc princip graduality lze uplatňovat pouze ve vzestupném směru: Tedy pokud někdo žije hluboce amorálně, je možné jako přechodný stupeň za určitých extrémních okolností připustit, aby následující krok sice nedosahoval ještě normativního morálního standardu (přikázání), nicméně se musí nacházet na cestě mezi původním stavem a ctnostným životem. O takové situaci hovořil např. současný papež Benedikt v knize rozhovorů s Peterem Seewaldem , když uváděl příklad mužského homosexuálního prostituta, jenž jako první krok ke svému obrácení použije kondom jako výraz zájmu o zdraví druhého člověka. Cílem a povinností však samozřejmě nadále zůstává plné obrácení, tedy (mimo jiné) zanechání homosexuální prostituce. Princip graduality tedy nelze aplikovat v situaci, kdy člověk žije v normálním katolickém manželství, více méně vyhovuje normálním morálním standardům a posléze po rozpadu manželství si uzavření dalšího „manželství“ odůvodňuje principem graduality. Zde totiž nejsou splněny základní dva předpoklady pro uplatnění tohoto principu, totiž vzestupnost a perspektiva finality „přijetí dobra v celé jeho plnosti“.
Několik bodů ke koncepci tzv. duchovní smrti:
a) Kdo by určoval, zda je druhý manžel už skutečně „duchovně mrtvý“ nebo jen polomrtvý nebo v komatu?
b) A nakonec i u zdánlivě "jasných případů" není náhodou těžkým proviněním proti Naději a tudíž i Lásce a Víře, pokud ještě za života manžela jej druhý manžel odepíše a prohlásí za mrtvého, tedy nenapravitelného, a to zcela v rozporu s výslovným slibem daným při uzavírání sňatku?
c) Navíc celá ta analogie s tělesnou smrtí má jeden, ale zato dost podstatný rozdíl: Pouze tělesná smrt je skutečně najisto nezměnitelná.
Na závěr bych chtěl shrnout, že Jeroným Klimeš je možná dobrý psycholog, ale církevnímu právu prostě nerozumí. Obecně je celý jeho odstavec o církevním právu věcně chybný a argumentačně manipulativní, přesně podle principu, že nejdříve si chybně nadefinuju stanovisko druhého (zde církevních právníků) a pak jej zkritizuji. Navíc jeho teorie duchovní smrti je nejen nemravná, protože má jediný praktický účel, totiž obejít absolutní zákaz rozvodů a přitom vyvinit dotyčnou osobu, ale je navíc i proti zdravému rozumu (viz nejistota při určování existence duchovní smrti v konkrétním případě a faktická nesrovnatelnost se skutečnou smrtí, protože postrádá prvek nezměnitelnosti).
Protože jsem byl nucen omezit se jen na toto stručné vyjádření, doporučuji zájemcům a zejména osobám, které mají nějakou pochybnost o platnosti svého vlastního sňatku, obrátit se na pověřené konzultory či auditory příslušných diecézních soudů. Ti případné dotazy rádi zodpoví a mohou poradit, jak postupovat s koncipováním podání na soud. Pro katolíky z brněnské diecéze je kontakt na odborné konzultory zde.
Poznámky:
1) Jedná se o takovou situaci, kdy původně neplatné manželství pro nějakou překážku, nabude dodatečně platnost z důvodu dodatečného odpadnutí takové překážky. Např. jestliže bylo manželství v okamžiku jeho uzavření neplatné pro nedostatek dobrovolnosti souhlasu jednoho z manželů, pak v případě, že tato překážka dodatečně odpadne a oba v naplňování obsahu manželství dobrovolně pokračují, manželství nabývá dodatečně platnosti.
2) Slova polského papeže ve Familiaris consortio (čl. 9) jsou následující: „Je třeba ustavičného, stálého obrácení, které sice vyžaduje vnitřní odpoutání člověka od každého zla a přijetí dobra v celé jeho plnosti, ale konkrétně se uskutečňuje často po jakýchsi stupních, vedoucích stále dál. Je to dynamický proces, probíhající pozvolna postupným přijímáním Božích darů a požadavků jeho nejvyšší a absolutní lásky do celého osobního a společenského života člověka. K takovému růstu je tedy nutná cesta výchovy, aby jednotliví věřící, rodiny a národy, ano i celá kultura trpělivě rozváděli dál to, co už přijali z Kristova tajemství. Tak mají dospět k bohatšímu poznání tohoto tajemství a k jeho plnějšímu zapojování do svého života."
Foto: Wikipedia.org
Chcete být pravidelně informováni o nových zprávách, článcích a dění v magazínu ChristNet? Můžete! Na adrese www.facebook.com/Christnet, Twitteru nebo díky službě Kindly.cz - zdarma na vaší elektronické čtečce knih.
Na hlavní stranu Magazínu ChristNet.cz
Po roce 2000 se zdá, jako by intenzita ekumenických snah u nás i ve světě slábla. Mnozí křesťané však doufají, že ekumenismu dodají novou dynamiku události spojené s množstvím významných výročí, která nás očekávají v nejbližších letech. Již rok letošní byl Rokem Erasma Rotterdamského, jehož nejslavnější dílo „Chvála bláznivosti“ vyšlo před rovnými pěti sty lety. Právě končící rok by nás tedy měl přimět k připomenutí si Erasmova odkazu, a to tím spíše, že je i rokem 25. výročí udělení Erasmovy ceny Václavu Havlovi, který nás v jeho závěru opustil…
