V tomto článku se chci zamyslet na dvěmi otázkami, které se týkají manželství a státu, a jsou v dnešní společnosti aktuální. Tou první otázkou je manželství či registrované partnerství homosexuálů a tu druhou otázku si můžeme nastínit příběhem, který mnozí důvěrně známe: Mladý pár již delší čas žije pohromadě a po dokončení studia se jim konečně podaří získat vlastní byt a nastěhují se do něj. Při této příležitosti se dívka zeptá chlapce, jestli je ochoten připustit, že by si ji někdy vzal. On odvětí, že ne, že nevidí důvod. Tato odpověď dívku zraní a vzniká vleklý partnerský konflikt, který se točí kolem otázky smyslu svatby a manželství vůbec. Máme tedy dvě otázky, které mají mnoho společného, ale z části jsou protikladné: V jednom případě se manželství odmítá, v druhém požaduje, ale v obou případech se jedná o mezilidský vztah a zároveň o vztah občanů ke státu. Není snadné v této věci najít moudré odpovědi na obě otázky, ale každopádně bychom se o to měli pokusit.

Předpokládejme, že chlapec, o kterém jde řeč, má svou dívku opravdu rád. Jeho možná netaktickou, ale přesto upřímnou odpověď můžeme připsat na vrub napětí, které předcházelo tento neblaze očekávaný rozhovor, kterému se chtěl raději vyhnout. Jeho názor vyjadřuje jeho upřímné přesvědčení, že se mu obřady na obecním úřadě hnusí a do kostela nechce jít, protože není věřící. Kromě toho považuje všechny obřady tohoto typu za formální frašky bez jakéhokoliv smyslu, které bez tak nemají žádný vliv na jeho vztah k dané dívce. V jeho postoji je zřejmé pochybování či hledání odpovědi na otázku, jakou funkci má stát a jaký má manželství smysl. Zkusme si představit instruktivní otázky, které by jej vedly alespoň k nahlédnutí smyslu svatby a manželství, když ne k jeho vnitřnímu akceptování.

První otázkou, kterou bychom mu položili, by byl asi dotaz, zda se chce či dokonce plánuje s danou dívkou rozejít. Zřejmě by nám podle předpokladu řekl, že ne, i když nemůže vyloučit, že to někdy stane. Na to bychom se mohli zeptat, jak by se podle jeho názoru zachoval jeden z nich, kdyby se tomu druhému stalo něco vážného, například by jej srazilo auto a on/ona by zůstala připoután(a) na kolečkovou židli, nebo, kdyby jeden z nich neočekávaně oslepl ap. Jinými slovy, zda jejich vztah je ještě v raném stádiu, kdyby by jeden druhého zřejmě opustil, nebo, zda jejich vztah pomalu přerůstá do stádia, kde oba jsou ochotni si vzájemně pomáhat a sdílet nejen společné radosti, ale i bolesti a trápení, které potkává toho druhého. Z faktu, že se oba nastěhovali do společného bytu a oba se podílí na jeho zařizování, bychom mohli očekávat, že jeho odpověď by mohla znít nějak ve smyslu: "Je samozřejmě těžké nyní říci, jak bych se zachoval, kdyby se něco takového stalo. Žádný člověk přeci nemůže mít naprostou jistotu, jak se v těchto vypjatých situacích zachová, dokud je sám neprožil, ale přesto doufám, že bychom jeden druhého neopustili jen kvůli nějakému zlu, které by nečekaně potkalo toho druhého."

Těmito dvěmi otázkami jsme se v diskusi přiblížili k samé podstatě manželství, která spočívá nejenom v krásných společných chvílích, ale i určité jistotě a pocitu bezpečí, který si oba vzájemně dávají. Někomu se může zdát, že je to trochu morbidní uvažovat v intencích: "Co kdyby se jednomu stalo něco vážného". Ale každý, kdo pracoval s postiženými, viděl, jak strašně vratká je hranice mezi zdravím a nemocí, mezi úspěšným životem a lidskou tragédií. Je například smutným faktem, který můžeme vidět v psychiatrických léčebnách, že většinu duševně chorých jejich partneři opouštějí. Celý tento problém by se dal vyjádřit jistým paradoxem: Je jistě chorobné se neustále zaobírat myšlenkami a žít ve strachu, co kdyby se mi či mým blízkým něco velmi zlého stalo, ale jen blázen na tuto reálnou možnost nikdy nepomyslí. Nicméně nemusí jít jen o extrémní případy, každý všední den přináší se sebou mnoho drobných radostí i starostí a člověku dělá dobře je společně sdílet s člověkem, kterého má rád.

Jak jsme si ukázali, v jistém stádiu vývoje většina partnerských vztahů přerůstá rámec pouhého sdílení vzájemných radostí a oba partneři začínají cítit, že k sobě patří a že jsou ochotni jeden pro druhého něco vytrpět či obětovat. Tento pocit si uvědomí mnoho lidí a je prazákladem manželství jako takového bez ohledu na stát a manželství jako státem podporovanou instituci. Tento pocit si jednou partneři uvědomí a pak je prakticky nevyhnutné, aby se k němu každý zvlášť sám za sebe vyjádřil: "Je to můj přirozený sklon, který hodlám/nehodlám akceptovat či následovat?" V okamžiku, kdy oba na tuto otázku svobodně odpoví ano, můžeme hovořit o tom, že vzniklo manželství v nejvlastnějším slova smyslu. Manželství je tedy vzájemné vědomé a dobrovolné (tzn. svobodné) rozhodnutí dvou lidí společně snášet dobré i zlé, co život přinese, na blíže neurčenou dobu. V manželství se už nejedná pouze o jakýsi přirozený sklon, ale je to rozhodnutí dvou lidí tento sklon následovat. Takto například manželství chápe i křesťanství, které sice pro vznik platného křesťanského manželství požaduje splnění ještě dalších podmínek, nicméně i zde se praví, že manželství je svátost, kterou neudílí kněz, ale kterou si snoubenci udílejí navzájem jeden druhému.

Dalším přirozeným sklonem člověka je sdílet velké události svého života v širším kruhu rodiny, příbuzných a přátel. Je tedy přirozené, že i pouhé oznámení takového rozhodnutí se stává skutečnou událostí v životě širší komunity. Lidé mají přirozenou potřebu mluvit o svých významných rozhodnutích či je obecně sdílet s druhými. Tento opět přirozený sklon v kombinaci s manželským "ano" na výše zmíněnou otázku je základem svatby. Protože se v obou případech jedná o přirozené sklony lidí, nepřekvapí nás, že psychologické výzkumy potvrzují menší stabilitu svobodných párů či manželství, která vznikla bez vědomí či dokonce proti vůli rodičů.

Stát je určitá instituce, která má sloužit obecnému dobru. Nesleduje primárně výhody jednotlivce, ale celé společnosti na vymezeném území. Pomocí státní moci lze některé jevy ve společnosti podporovat a jiné potlačovat podle uvážení zákonodárce, kterým může být panovník či demokratická triáda: soudy - vláda - parlament (justice, exekutiva a legislativa). Když uvážíme charakteristiky naší civilizace není divu, že stát odnepaměti podporoval rodinu jako základní buňku naší společnosti. Stát využívá přirozeně vznikajícího manželství, které bylo popsáno výše, a vytváří manželství a rodinu coby státem podporovanou instituci. Stát chrání institucionalizované manželství a to zvýhodňuje oproti jiným druhům svazků, protože se mu tato podpora nepochybně vyplácí: Rodina je nejen nejlepší instituce na plození a výchovu dětí, ale její výhody se projevují i v dalších ekonomických a sociálních aspektech fungování státu.

Je problémem státu, že jeho podpora manželských svazků a vůbec rodiny je dnes tak malá, že velmi mnoho lidí s úspěchem pochybuje o jakémkoli smyslu uzavírání manželství před státem. Proto odpovědí pro daného muže by bylo, aby zvážil i tyto státotvorné aspekty manželství a jeho smysl v širším kontextu. Může vzít v potaz i fakt, že při určité ochotě ke kompromisu je možno udělat takovou svatbu, která by uspokojila přirozenou potřebu jeho dívky po formálním a veřejném vyjádření vzájemné sounáležitosti, a na druhé straně nenaplňovala jeho nitro pocity absurdity či dokonce zmaru. Samozřejmě zde do značné míry zaleží na jejich fantazii a kreativitě.

Je málo zdůrazňováno, že homosexualita člověka nespočívá v tom, s kým dotyčný sexuálně praktikuje, ale především v tom, do koho se pravidelně zamilovává - zda do osob stejného či opačného pohlaví. Jestliže tedy se do sebe zamilují dva homosexuálně orientovaní lidé, a jejich vztah začne procházet stejným fázemi, o kterých jsme hovořili výše v případě heterosexuálního páru. Tento proces může být završen tím, co jsme označili za podstatu manželství, tj. vzájemným a vyjádřeným rozhodnutím sdílet spolu dobré a zlé na blíže neomezenou dobu. To je rozhodnutí té které dvojice, kterému by stát zřejmě neměl bránit. Otázkou však je, zda je v jeho zájmu podporovat tyto svazky.

Co se týče obecného posouzení, zda homosexualita je či není normální, si musíme uvědomit, že psychologie zná minimálně tři různé definice normy či normality: 1) Ideálová norma, kde je jev posuzován s daným ideálem, který sdílí buď posuzovatel či daná skupina. 2) Statistická norma či normalita, kde se jev poměřuje vůči většině zkoumané populace. 3) Funkční, kde se bere ohled na funkci příslušné jednotky. Z hlediska všech těchto norem je homosexualita, když ne zcela mimo normu, tak minimálně na hranici patologie. Z hlediska ideálové normy lze těžko říci, že by homosexualita představovala nějaký obecně platný lidský ideál. Z hlediska statistické normy je homosexualita se svými 2 - 4 % populace asi tak normální jako psychotická onemocnění. Z pohledu funkčního je homosexuální svazek jednak neschopen zplodit potomky a dále lidské pohlavní orgány nejsou přirozeně uzpůsobeny pro homosexuální styk. O manželství je sice možno uvažovat i bez aspektů sexu, ale tento případ je naprosto vyjímečný.

WHO však před několika lety prohlásila, že homosexualita jako taková není psychická porucha. I když toto rozhodnutí může být považováno na základě předchozí úvahy za nesprávné, je však pochopitelné, když uvážíme politickou funkci WHO coby Mezinárodní zdravotnické organizace. Stále totiž existují státy, kde se homosexuální chování více nebo méně nepřiměřeně trestá. V podvědomí občanů západní civilizace panuje přesvědčení, že osobní svobodě, která nepoškozuje druhého, by se nemělo bránit. Tato zásada se vztahuje i na homosexuální vztahy. Tento závěr převzala i WHO a přesunula homosexualitu z oblasti patologie do oblasti normality. Nyní se o mezinárodní autoritu WHO mohou opřít obránci lidských práv i politici při jednání s příslušnými zeměmi, kde je homosexuální chování sankcionováno. Kromě toho WHO používá definici, která praví, že "zdraví je stav dokonalé tělesné, duševní i sociální pohody, který je výsledkem souladu ve vzájemném působení organismu a prostředí". Tato norma je z velké části založena na posouzení sama sebe a tedy se jedná o subjektivní ideálovou normu posuzovatele, kde záleží na tom, co daný jedinec sám pro sebe považuje za normální.

Nicméně, ať tyto úvahy o normalitě homosexuality dopadnou jakkoli, v podstatě nám neřeší otázku, zda je v zájmu státu legalizovat homosexuální svazky a klást je tak naroveň heterosexuálnímu manželství. Při takových úvahách musí být zákonodárce velmi opatrný, neboť stát přes všechny své možnosti je stále jen omezeným a velice hrubým a neohrabaným nástrojem při snaze o působení na jedince. Nevhodná, byť i v dobré víře učiněná opatření mohou mít právě opačný vliv, než bylo původně zamýšleno.

Uveďme si příklad. Všichni připustí, že svobodné matky jsou na tom v průměru hůře než jejich vdané kolegyně. To znamená, že svobodné matky potřebují obecně větší pomoc než vdané. Nicméně tato pomoc nemůže přicházet systematicky od státu, například ve formě sociální podpory, protože jakmile rodiče zjistí, že je pro ně finančně výhodnější být formálně rozvedení či neoddaní, tak statisticky zjistíme, že procento svobodných matek v populaci narůstá. V čem spočívala chyba? Ne ve faktu, že svobodné matky potřebují větší pomoc, ale v domněnce, že jim může pomoci stát. Ten jim bohužel přímo pomoci nemůže. Pouze může podporovat charitativní organizace, které individuálně budou pomáhat jen těm matkám, které pomoc skutečně potřebují. Stát je v tomto případě příliš nemotorným a nevhodným nástrojem pro zamýšlený cíl.

Na podobný problém narážíme u homosexuální populace. Považuje se za prokázané, že část homosexuální populace má tuto odchylku geneticky zakódovanou. Je vrozená a tedy neléčitelná. Nicméně bez pochyb existuje i část populace, jíž homosexuální sklony jsou indukovány sociálně. Je možno citovat mnoho kasuistik, které popisují vznik homosexuálních sklonů u žen i u mužů po traumatickém zážitku v době sexuálního dospívání (například znásilnění či osahávání v parku, incest atd.) Tento typ homosexuality je jistě terapeuticky ovlivnitelný a nemalý vliv na vyléčení mají i sociální vlivy prostředí, například dlouhodobé přátelství, které pak přeroste v lásku.

Homosexuální svazky jsou pro stát nevýhodné z řady důvodů, například váží část populace, která by jinak mohla žít v heterosexuálních manželstvích a mít děti. Dále s problematikou zrovnoprávnění homosexuálního a heterosexuálního svazku by se okamžitě vynořila otázka adopcí. Proti legalizaci této hovoří ještě více důvodů: Výchova dětí v prostředí, kde dospělí jsou jen muži či jen ženy rozhodně není ideální, proto by je stát neměl podporovat. Tím spíše, že některé vzorce chování rozšířené v homosexuální populaci jsou pro heterosexuální svět často bizardní a není vhodné, aby děti byli adoptovány do takového prostředí, když stále máme nadbytek heterosexuálních rodičů, kteří o adopce dětí stojí. Pokud by se však odmítla možnost adopcí, mizí i důvod, proč vůbec legalizovat instituci homosexuálního manželství. Jaký prospěch bude mít stát z toho, když rozšíří už bez tak zbytnělou legislativu o další právní instituci?

Řekli jsme, že i mezi homosexuály vzniká přirozené manželství, které, jak bylo ukázáno na předchozím případě, nemusí být vázáno na stát. Nic proto nebrání tomu, aby si homosexuální partneři dali manželský slib v užším kruhu rodičů, příbuzných a přátel stejně tak, jako vznikala manželství v dobách, kdy funkce státu byla nezřetelná či překryta kmenovou sociální strukturou.

Již jsme výše naznačili, že i dobře míněný zákrok ze strany státu může mít negativní dopad, protože stát není vhodným nástrojem pro každý účel. Zamysleme se nad vlastním důvodem, proč homosexuální populace usiluje o zrovnoprávnění manželství před státem. Jedná se především vyrovnání sociálního statusu. Homosexuálové částečně pro své nevhodné chování a částečně pro samou povahu věci jsou a vždy byli nazíráni s jistým despektem. Tento despekt by měl být z části odstraněn tím, že jejich svazky budou formálně zrovnoprávněni s heterosexuálním manželstvím. Zdá se však, že to je jen chiméra, do které vkládají své naděje a projikují osobní sny. Legalizace homosexuálního manželství by však jistě problém pocitů homosexuální méněcennosti nevyřešila. Její positivní přínos by pravděpodobně nevyvážil ztráty, o kterých již byla řeč.

Akceptování homosexuálních lidí je úkolem každého z nás a ne úkolem státu. Je sprosté se smát postiženým, je malicherné poukazovat na fyzické zvláštnosti bližních, stejně tak je nedůstojné člověka opovrhovat homosexuály jen proto, že jsou jimi. Tento problém však nemůže vyřešit žádná legislativa. Co však legislativa může a měla by učinit pro tyto lidi, je obecná majetko-právní úprava vztahů lidí, kteří se rozhodli sdílet společnou domácnost. Taková úprava by měla řešit všechny případy, kdy skupina dvou či více lidí ze sexuálních či jiných pohnutek se rozhodla žít ve společné domácnosti. Jedná se o společné vlastnictví bytu či existence jakési varianty 'vdovského' důchodu v případě úmrtí jedné z osob ap. Tato úprava by tedy neuzákonila homosexuální manželství, protože to nemá z hlediska státu žádný smysl ani zvláštní status, ale řešila by pouze majetkové a ekonomické vztahy skupiny osob v jedné domácnosti. Zahrnovala by tedy nejen homosexuální dvojice a jiné extrémní varianty jako je například mnohoženství či mnohomužství, ale i skupiny přátel (například squatterů), kteří by před státním orgánem prohlásily, že na určitou dobu hodlají sdílet společnou domácnost se vším, co z toho vyplývá.