Víte, co to znamená být svatý?

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2010

Když jsem přinesl své babičce svou knihu o Kristu, tak se mě zeptala: "A nemusím to číst?" "Samozřejmě, že nemusíš. To je jen dárek, babičko." Pak se rozpovídala, jak celé dětství musela číst hloupé knihy o svatých, takže ještě v 80 letech se jí zvedal žaludek, když se řeklo slovo "naboženská kniha".

Je tedy pochopitelné, že mezi lidmi nemá slovo svatý dobrou konotaci. Většinou se to bere jako hloupé svatouškovství, což je trochu následek hloupého svatopisectví (hagiografie). Škoda, protože původní význam toho slova je jiný. Nejlépe si to ukázat na následujícím historickém příkladu.

Bitva o Magdeburg roku 1631 byla těžko představitelná jatka. Tím spíš mě oslovilo svědectví 12letého kluka, Johanna Daniela Friese, který později v dospělosti popsal, jak to přežila jeho rodina. Tento popis najdete zestručněný na tomto videu (chvíli trvá, než se to načte):

Všimněte se zajímavého paradoxu. Popisovaný anonymní voják se totiž zachoval obzvlášť nelidsky. Kdyby se totiž choval jako člověk, tak by Friese staršího (otce) rozlámal na kole a ukřižoval, matku znásilnil a děti nabodl na kopí a chodil s nimi po ulicích. Tak se totiž chovalo přes 99 % jeho kolegů – to bylo toho času obvyklé a očekávané lidské chování. On místo toho tuto bezvýznamnou rodinu "vzal do zajetí" a nechal si raději nadávat do pitomců od zpruzené ženy, protože věděl, že tu skutečnou kořist mu může dát jen Bůh... Prostě nechoval se jako člověk, choval se jako svatý Boží, protože jako Bůh dával život a smilovával se nad bezmocnými, na smrt odsouzenými.

Všichni v té bitvě byli křesťané – tu katolíci, tu protestanté – všichni byli hříšníci, ale přesto vzácně mezi nimi byli i svatí, kteří slyší Boží hlas. Jak to vypadá v praxi, že člověk slyší Boží hlas? I o tom máme svědectví Johanna Daniela:

Božím hlasem, který na vojáka tehdy promluvil, byl slabý hlas malého kloučka, což je obecně libůstka Hospodina mluvit na lidi ve snadno přeslechnutelných váncích (1 Kr 19,9-13). Tento voják ho ale slyšel, ale například víme, že na Švédských šancích zazněly podobné hlásky malých dětí, které nikdo neslyšel. Troják či výkupné nějakého kronikáře jistě nebylo ryto - ta skutečná kořist, kvůli které by si člověk, zejména jeho manželka, sedl na zadek.

Proto jsem opravdu rád, že máme slavnost Všech svatých (1.11.) a že je to skutečná slavnost celé církve, kdy můžeme velebit našeho Otce, že je veliký i v těchto anonymních svatých, jež si v ničem nezadají s těmi, u kterých známe jméno a kteří mají titul "sv." před jménem. Snad mi tedy odpustíte, když si ten titul na chvíli vypůjčím.

Sv. anonymní vojáku,

oroduj za nás, abychom i my v podobných krizových momentech věděli, že tu skutečnou kořist nám může dát jen Bůh a uměli se chovat podobně nelidsky jako ty!

Těm, kteří vedou mši na slavnost Všech svatých pak doporučuji tuto prefaci:

Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné,

abychom ti, Bože, vždycky a všude vzdávali díky,

abychom vyznávali, že jsi veliký ve svých svatých

a abychom ti děkovali společně s Friesovými za ty, kdo se podobně oddali Kristu a vzdali se tučné kořisti pro jeho království.

Teologická poznámka na konec

Teologický termín svatý má několik významů, ze kterých bych vyzdvihl tři:
A) Základní - svatý je ten, kdo bude spasen. Všechny ostatní významy by se měly z tohoto odvozovat.
B) Odvozený - ten, kdo má na tento fakt jakýsi certifikát čili titul sv. před jménem. Tzn. ten, o kterém církev tvrdí, že splňuje podmínku A, totiž že se dostal po smrti do nebe. Všimněte si, že tento výrok neznamená, že dotyčný nemohl za svého života spáchat něco ohavného. Věřící jsou také hříšní, také dělají ohavné věci, za které se stydí církev celou dobu svého trvání - ať vezmeme zapření sv. Petra, vyplenění Konstantinopole při čtvrté křížové výpravě či z nedávné doby pohlavní zneužívání dětí ap.
C) Odvozený - mistr na žití života. Asi jako je pekař mistr na pečení chleba, tak i svatý je svatořečen, protože v nějakém ohledu byl mistr na žití života. To je význam, který ilustruje náš anonymní voják, kterého obdivuji, protože nejsem si jist, jestli bych se sám nezachoval lidsky jako všichni okolo. :-( Stejně tak bych uvítal, kdyby na základě stejného principu naše církev ocenila Johanna Greorga Mendela, neboť i ten objevil, jakým způsobem Hospodin vytvořil geny... (poznání je přeci dar Ducha sv.)

V rorátech teď o adventu před Vánoci se zpívá: "Poslán jest od Boha anděl, v moci jenž rovného neměl. Gabriel jméno je jeho. 'Síla' je zván [od] Boha svého." (nahrávka) Gever [גבר] znamená hebrejsky muž. Gavri-el [גַּבְרִיאֵל] znamená buď "silný je Bůh", nebo v tomto kontextu ten, kdo je obdařen Boží silou. Anděl naproti tomu je v řečtině [ἄγγελος] obecné označení pro posla (na okraj podobně jako slovo vektor). Nikde není psáno, že když Bůh někoho posílá, že musí posílat toho anděla s křídly, tzn. nějakou nehmotnou bytost z jiného světa. Andělem, tzn. poslaným, se totiž stává kdokoli, kdo je Bohem poslán. Tady Hospodin vyslyšel prosby dětí Friesů a na rozdíl od jejich sousedů k nim poslal Gabriela, tzn. toho, kdo měl od Boha moc je zachránit. Gabriel nebylo jméno toho vojáka - byla to jeho funkce. Koneckonců vždyť heslo na ten den bylo Anděl.

Conditio sine qua non čili nutná podmínka svatořečení

Johann Daniel Friese: A childhood memory of the edict of restitution, 1629

Proč Bůh dopustil 2. světovou válku

Podobný příběh o "andělovi" přináší Marie Ebner Eschenbachová v knize: Moje dětská léta. Je to příběh jejího otce, který byl těžce zraněn ve válce s Francouzy a vzat do zajetí (str. 28):

Mezi mnoha historkami, jichž jsme se nemohli nabažit, vynikala zvláště ta o malém francouzském mužíčkovi v modrém plášti. Odehrávala se v Troyes. Tam jednoho chladného březnového rána zastavila ke krátkému odpočinku kolona zajatců, kterou odváděli do Normandie. Přispěchaly davy, aby se ně podívaly, zvláštní pozornost budili ranění. Lidé se tísnili kolem žebřiňáku, na kterém na slámě ležel otec spolu s jinými raněnými, přibíhzali další zvědavci, muži a ženy - i mladé a hezké. Pro člověka, který byl zvyklý vyvolávat v mladých ženách docela jiné pocity než útrpnost, to bylo nepříjemné. Aprávě on zřejmě budil ze všech těch spolutrpitelů největší soucit. Marodéři ho oloupili, když v bezvědomí ležel na bojišti. Rány ho bolely, zimnice jím lomcovala, jen s obtížemi se posadil. Odvrátil oči od lidí, kteří ho obstoupili, a setkal se s pohledem drobného starého pána, který stál opodál ve vchodu do chodby domu. Měl na sobě modrý plášť s černým bobřím límcem, na krku zavřeném ocelovým řetízkem. Drobý starý pán zvolna uvolnil řetízek, přistoupil blíž, sundal plášť z ramenou a podal jej radostně překvapenému otci s jediným slovem: "Tenez!" Nečekal na dík, hned zase zmizel v chodbě domu.

To bylo dobrodiní, ten ošumělý plášť, jehož majitel nevypadl na to, že by měl šatstva na rozdávání. --

Milý drobný starý pane z Troyes, tvůj dar byl královský, tvoje skrovná úsluha obrovská! My, kdo jsme se v dětství naučili vážit si tě, zachováváme tvou světlou památku.

I tento stařík byl zřejmě poslán, aby zachránil život otce této skvělé spisovatelky. Motivaci můžeme jen tušit. Tipoval bych, že v něm viděl svého vlastního syna, který se ze stejné války zřejmě už nevrátil. Proto utekl, proto nechtěl vidět žádné díky, žádné city. Podobně můj strýc býval nadprůměrně štědrý k žebrákům, kteří hrávali na kytaru stejný blue grass jako můj tragicky zesnulý bratranec, jeho syn.