Víte, co to znamená být svatý?

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2010

Mezi lidmi slovo svatý nemá dobrou konotaci. Většinou se to bere jako hloupé svatouškovství, což je trochu následek hloupého svatopisectví (hagiografie)(*). Škoda, protože původní význam toho slova je jiný. Nejlépe si to ukázat na historickém příkladu, protože historia magistra vitae, víte?

(*) Když jsem přinesl své babičce svou knihu o Kristu, tak se mě zeptala: "A nemusím to číst?"
"Samozřejmě, že nemusíš. To je jen dárek, babičko."
Pak se rozpovídala, jak celé dětství musela číst hloupé knihy o svatých,
takže ještě v 80 letech se jí zvedal žaludek, když se řeklo slovo "naboženská kniha".

Bitva o Magdeburg roku 1631 byla těžko představitelná jatka. Tím spíš mě oslovilo svědectví 12letého kluka, Johanna Daniela Friese, který později v dospělosti popsal, jak to přežila jeho rodina. Tento popis najdete zestručněný na tomto videu:

Všimněte se zajímavého paradoxu. Popisovaný anonymní voják se totiž zachoval obzvlášť nelidsky. Kdyby se totiž choval jako člověk, tak by Friese staršího (otce) rozlámal na kole a ukřižoval, matku znásilnil a děti nabodl na kopí a chodil s nimi po ulicích. Tak se totiž chovalo přes 99 % jeho kolegů – to bylo toho času obvyklé a očekávané lidské chování. On místo toho tuto bezvýznamnou rodinu "vzal do zajetí" a nechal si raději nadávat do pitomců od zpruzené ženy, protože věděl, že tu skutečnou kořist mu může dát jen Bůh... Prostě nechoval se jako člověk, choval se jako svatý Boží, protože jako Bůh dával život a smilovával se nad bezmocnými, na smrt odsouzenými.

Všichni v té bitvě byli křesťané – tu katolíci, tu protestanté – všichni byli hříšníci, ale přesto vzácně mezi nimi byli i svatí, kteří slyší Boží hlas. Jak to vypadá v praxi, že člověk slyší Boží hlas? I o tom máme svědectví Johanna Daniela:

Když jeden katolický voják vyrazil na mého otce se špičatým kladivem, oslovil vojáka jeho nejmenší syn: "Ach, nechejte mého otce žít. Rád vám dám troják, který dostanu v neděli." Vojáka se dotkla nabídka malého chlapce, že mu chce dát své kapesné (tři haléře), a tak pomohl rodině výměnou za výkupné uprchnout z hořícího Magdeburgu.

Als ein katholischer Söldner mit einem Spitzhammer auf seinen Vater losgeht, plappert dessen jüngster Sohn, der noch ein Kind ist, auf den Söldner los: "Ach lasst doch nur den Vater leben; ich will Euch gern meinen Dreier geben, den ich am Sonntag bekomme." Der Soldat ist von dem Angebot des Kleinkindes, ihm sein Taschengeld - den Dreier - zu geben, gerührt und verhilft der Familie gegen Lösegeld zur Flucht aus dem brennenden Magdeburg. Zdroj

Božím hlasem, který na vojáka tehdy promluvil, byl slabý hlas malého kloučka, což je obecně libůstka Hospodina mluvit na lidi ve snadno přeslechnutelných váncích (1 Kr 19,9-13). Tento voják ho ale slyšel, ale například víme, že na Švédských šancích zazněly podobné hlásky malých dětí, které nikdo neslyšel. Troják či výkupné nějakého kronikáře jistě nebylo ryto - ta skutečná kořist, kvůli které by si člověk, zejména jeho manželka, sedl na zadek.

Proto jsem opravdu rád, že máme slavnost Všech svatých (1.11.) a že je to skutečná slavnost celé církve, kdy můžeme velebit našeho Otce, že je veliký i v těchto anonymních svatých, jež si v ničem nezadají s těmi, u kterých známe jméno a kteří mají titul "sv." před jménem. Snad mi tedy odpustíte, když si ten titul na chvíli vypůjčím.

Sv. anonymní vojáku,

oroduj za nás, abychom i my v podobných krizových momentech věděli, že tu skutečnou kořist nám může dát jen Bůh a uměli se chovat podobně nelidsky jako ty!

Těm, kteří vedou mši na slavnost Všech svatých pak doporučuji tuto prefaci:

Vpravdě je důstojné a spravedlivé, dobré a spasitelné,

abychom ti, Bože, vždycky a všude vzdávali díky,

abychom vyznávali, že jsi veliký ve svých svatých

a abychom ti děkovali společně s Friesovými za ty, kdo se podobně oddali Kristu a vzdali se tučné kořisti pro jeho království.


Teologická poznámka na konec

Teologický termín svatý má několik významů, ze kterých bych vyzdvihl tři:
A) Základní - svatý je ten, kdo bude spasen. Všechny ostatní významy by se měly z tohoto odvozovat.
B) Odvozený - ten, kdo má na tento fakt jakýsi certifikát čili titul sv. před jménem. Tzn. ten, o kterém církev tvrdí, že splňuje podmínku A, totiž že se dostal po smrti do nebe. Všimněte si, že tento výrok neznamená, že dotyčný nemohl za svého života spáchat něco ohavného. Věřící jsou také hříšní, také dělají ohavné věci, za které se stydí církev celou dobu svého trvání - ať vezmeme zapření sv. Petra, vyplenění Konstantinopole při čtvrté křížové výpravě či z nedávné doby pohlavní zneužívání dětí ap.
C) Odvozený - mistr na žití života. Asi jako je pekař mistr na pečení chleba, tak i svatý je svatořečen, protože v nějakém ohledu byl mistr na žití života. To je význam, který ilustruje náš anonymní voják, kterého obdivuji, protože nejsem si jist, jestli bych se sám nezachoval lidsky jako všichni okolo. :-( Stejně tak bych uvítal, kdyby na základě stejného principu naše církev ocenila Johanna Greorga Mendela, neboť i ten objevil, jakým způsobem Hospodin vytvořil geny... (poznání je přeci dar Ducha sv.)

V rorátech teď o adventu před Vánoci se zpívá: "Poslán jest od Boha anděl, v moci jenž rovného neměl. Gabriel jméno je jeho. 'Síla' je zván [od] Boha svého." (nahrávka) Gever [גבר] znamená hebrejsky muž. Gavri-el [גַּבְרִיאֵל] znamená buď "silný je Bůh", nebo v tomto kontextu ten, kdo je obdařen Boží silou. Anděl naproti tomu je v řečtině [ἄγγελος] obecné označení pro posla (na okraj podobně jako slovo vektor). Nikde není psáno, že když Bůh někoho posílá, že musí posílat toho anděla s křídly, tzn. nějakou nehmotnou bytost z jiného světa. Andělem, tzn. poslaným, se totiž stává kdokoli, kdo je Bohem poslán. Tady Hospodin vyslyšel prosby dětí Friesů a na rozdíl od jejich sousedů k nim poslal Gabriela, tzn. toho, kdo měl od Boha moc je zachránit. Gabriel nebylo jméno toho vojáka - byla to jeho funkce. Koneckonců vždyť heslo na ten den bylo Anděl.

Conditio sine qua non čili nutná podmínka svatořečení


Johann Daniel Friese: A childhood memory of the edict of restitution, 1629

Proč Bůh dopustil 2. světovou válku