Několikrát v životě jsem pocítil při mši urgentní potřebu poděkovat Bohu za něco, co se podařilo, nebo co mi udělalo velkou radost. Bylo to tak silné, že jsem měl potřebu to říci nahlas, nějak to sdílet s ostatními - podobně jako v tom podobenství o nalezené minci: 'Radujte se se mnou, poněvadž jsem nalezla peníz, který jsem ztratila.'
Ke svému překvapení jsem zjistil, že na vyjádření vděku a díků není při mši žádný prostor. Možná je to příznačné. Co se týká nářků a proseb, to si prostor uděláme, ale když přijde na děkovačku, tak mlčíme. Kdo má velkou potřebu, tak může své díky zahuhlat do čepice, aby moc nerušil okolí. Jako by se i na nás naplňoval Ježíšův povzdech: "Nebylo jich očištěno deset? Kde je těch devět? Nikdo z nich se nenašel, kdo by se vrátil a vzdal Bohu chválu, než tento cizinec?"
Protože jsem v liturgii laik, tak jsem si myslel, že by to bylo dobré nějak spojit s prosbami po kázání, ale naštěstí jsem se o tom pobavil s jedním chytrým knězem (Karel Orlita) a ten mi to rozmluvil. Nejvhodnější čas na díky je prý po eucharistii před výzvou: "Modleme se" Musel jsem mu dát za pravdu. Mše tvoří důmyslný oblouk, kde po prosbách následuje lidský vklad – přinesené dary, které Bůh promění v Boží dar – tělo a krev Kristovu, kterou nás obdaruje. Tedy po příjmání vzniká přirozený prostor pro vyjádření díků. Samozřejmě nejen za eucharistii, ale za vše, co od Boha dostáváme.
Představoval bych si to analogicky prosbám. Po příjmání kněz prosby uvede a vyzve lid. Například mohl by použít slova ze zmíněného podobenství: "Vzdejme Bohu chválu!" Na to pak následují připravené díky a po nich věřící mohou vyjádřit své osobní poděkování. Celý blok díků by byl uzavřen stávající modlitbou s výzvou: "Modleme se!"
Je prozřetelné výrazně oddělit prosby od díků. Občas totiž slýcháváme takové díkoprosby: "Děkujeme ti, že táta ještě neumřel, tak mu dodej sil, aby se uzdravil." Díkoprosba je z psychologického hlediska kočkopes, protože se jedná o naprosto protichůdné prožitky. Prosba je volání o pomoc, tj. obranná reakce na frustraci a bolest. Naopak díky je vyjádření radosti z uspokojení a přebytku štěstí. Tím, že tyto rozdílné prožitky liturgicky oddělíme, tak umožníme člověku, aby oboje plně prožil – jak prosby s důvěrou v Boha, tak pocit vděku při díkách.
I když jsem nikdy nebyl fanda liturgie, přesto mi v těchto chvílích dochází, jaký je to promyšlený systém. Systém, který pomáhá nám lidem uvědomit si, vyjádřit a prožít to, co by jinak zapadlo. Když použiji Kristovu matematiku, tak dobře promyšlená modifikace liturgie by nám mohla pomoci v tom, aby z těch devíti nevděčníků zbylo třeba jen pět. I to by byl velký úspěch, protože dneska vyjadřujeme v kostele díky jen zcela minimálně.
Nevím, jak užitečná se Vám jeví taková změna v liturgii, ale pokud ano, tak je na odvážnějších kněžích, aby ji vyzkoušeli ve svých farnostech. Samozřejmě nejlépe po té, co to proberou s celou farností, aby všichni věděli, proč se toto zavádí a kdy se říkají prosby a kdy díky a proč se to nemá míchat dohromady. Pokud se taková živelně vznikající praxe osvědčí, tak je na biskupech, aby ji doporučili i ostatním farnostem.