Dost bolo neslučitelného dualismu duše a těla!

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2003

Úvod

V současné době nejvíce ohrožuje křesťanskou filosofii ne pragmatický přírodovědný agnosticismus o neexistenci nesmrtelné duše, ale paradoxně reinkarnační systémy, representované například buddhismem, které popírají individuální vzkříšení, tedy individuální "reinkarnaci", kterou křesťané viděli u Krista a ve kterou doufají.

Kristus se nikdy sám nevyjádřil k tomu, jakou povahu by měl mít vztah mezi duší a tělem. Křesťanská filosofie tedy víceméně z nouze přijala systémy Platóna a Aristotela a jejich učení o duši, což má podle definice být ten princip, který odlišuje živou věc od neživé, ať už je to cokoliv.

Empirická psychologie víceméně rozleptala původní dualismus duše a těla založený na úvaze, že nehmotná rozumová duše vykazuje autonomní aktivity, které přesahují možnosti hmoty. Žádné pokusy s hypnosou, zážitky blízkých smrti či ojedinělé případy parapsychických fenoménů nedaly empirické psychologii jediný opakovatelný jev, který by svědčil o tom, že lidské schopnosti zřetelně přesahují hranice hmoty.

Vzniká tedy otázka jak skloubit učení o duši s moderní přírodovědou. Stávající stav je důkazem, že přesvědčení o nesmrtelnosti člověka stojí větší váhou na jiných než racionálních argumentech – je to především osobní pocit člověka, že by bylo absurdní, kdyby jeho život nenávratně končil smrtí, tedy víceméně přání být nesmrtelný a dále je to generacemi předávané svědectví raných křesťanů o jejich zkušenostech se vzkříšeným Kristem. Přesto však je jasné, že křesťanské učení díky ztráty opory v přírodovědě a filosofii se ocitá ve velké ideologické krizi, kterých již tak má až nad hlavu.

Zdá se mi, že původní důkazy, které používal klasický thomismus a antičtí filosofové, jsou tedy již překonané. Křesťanství sice není vázané na tento důkaz, ale stejně tak tvrdí, že mezi jeho učením (vírou) a jinými vědami nemá být nesmiřitelný rozpor. Třebaže toho času tam sice není evidentní rozpor, přesto tam zeje dost velká propast, přes kterou nevede žádný most.

Bylo by tedy dobré hledat nové možnosti či vhodná místa, kde by bylo možno takový most postavit. Tento článek by tedy měl být úvahou o tom, kde by se takový most mezi přírodovědou a učením o nesmrtelné duši mohl postavit, když už ty starší mosty vzala voda.

Tři teorie posmrtného života

V průběhu dějin se vytvořily se dvě základní teorie: Jedna zpravidla representovaná ateisty či agnostiky popírá, že by cokoliv přežívalo fyzickou smrt jedince. Druhá nesourodá skupina názorů bojuje za to, že cosi z člověka (duše, vědomí ap.) přežívá jeho fyzickou smrt. Tato druhá skupina se dále dělí na minimálně dvě podskupiny. Jedni tvrdí, že toto přeživší je schopno se spojit s jiným hmotným tělem a dát vzniknout jinému jedinci, který je však podstatně odlišný od toho předchozího (nemá ani jeho vzpomínky, tím méně osobnost). To jsou různé varianty reinkarnace, podle kterých vědomí střídá těla, asi jako člověk střídá oblečení. Druhou podskupinou representuje křesťanství, které vychází ze své zkušenosti se vzkříšeným Kristem. Má tedy za to, že pokud něco smrt člověka přežívá, tak je to jedinečné, neopakovatelné a nezaměnitelné, jako byly jeho otisky prstů. Pokud by mělo dojít k reinkarnaci (tj. obnovení těla), pak se může jedině znovu obnovit ten samý člověk, se všemi svými zkušenostmi a vzpomínkami, tedy rozhodně se má zachovat stejná osobnost. (Jako Kristus měl stejnou osobnost před i po vzkříšení.) Tyto názory jsou přehledně zaznamenány v následující tabulce:

Tyto tři systémy jsou tak rozdílné, že jsou v podstatě nesmiřitelné. V stávajícím stavu přírodních věd a na základě Ockhamovy břitvy (viz vysvětlení a odkaz níže) je nutno pracovat s pragmatickým agnosticismem, tedy jako kdyby žádná nesmrtelná duše neexistovala. Nicméně lidé se nechtějí smířit s vizí, že jejich život by měl končit smrtí. Možná je to iluze, možná je to pravdivé tušení, ale každopádně se můžeme zamyslet, kde v rámci dnešní přírodovědy by bylo možno hledat něco, co by mělo charakter nesmrtelné duše či čehokoliv, co by přežívalo fyzickou smrt jedince.

Následující úvaha tedy nepřináší žádný důkaz, ale spíše úvahu na křižovatce, kde chybí ukazatele směru: „Kam se dát? Kde hledat možná  řešení či odpovědi?“

Hlavní myšlenka – kritická míra komplexnosti systému

Hlavní myšlenkou této úvahy je názor, že nesmrtelnost (tedy jakási nezničitelnost podstatné části lidské osobnosti) tkví ne v nějakém autonomním činiteli podstatně odlišném od hmoty, ale že je to vlastnost, kterou může získat hmotný systém v jistém okamžiku, když dosáhne určité, kritické míry komplexnosti.

Centrálním pojmem této úvahy je tedy komplexnost systému, což vcelku koresponduje s tím, co klasický thomismus označoval za formu. Dříve než se ponoříme hlouběji do rozboru této myšlenky můžeme si vzít příklad z analogie s radioaktivními látkami látek, kde rovněž existuje kritické množství, kdy dochází k řetězové štěpné reakci. Stejně tak by mohla existovat jakási kritická míra komplexnosti, která najednou získává charakter nezničitelnosti v nějakém fyzikálním rozměru.

Fyzika zná celou řadu případů, kdy fyzikální zákonitost se projeví až v určitém, těžko přímo pozorovatelném extrému. Například dilatace času a prostoru se objevuje až při rychlostech blízkých rychlosti světla. Planckova konstanta a Louis de Broglieho dualismus vlny a částice (1923) sice platí pro jakýkoli objekt, například i Zeměkouli, ale pozorovatelný je jen na mikroskopické úrovni nanočástic (viz odkaz a vysvětlení níže).

Termodynamika zná pojem entropie, který směřuje každý systém k rozpadu a k "chaosu", ale proč přírodověda nezná komplementární zákon k entropii? Něco, jako je entalpie, ale postulující trvalý sklon či vývoj k vyšší komplexnosti. Takový zákon přeci evidentně ve světě vidíme. Ten směřuje naopak k větší komplexnosti - ke strukturovanosti, k životu a kdo ví, možná i k nesmrtelnosti. Tomuto zákonu se říká evoluce. Například živé věci, jako by se takto lokálně vzpíraly zákonu entropie. Na druhé straně život na Zemi vznikl jako by okamžitě, jak pro to jen trochu byly podmínky. Prostě již v prahorách, jen se trochu ochladila Země, už tu byly první, byť primitivní organismy. Jaká nepopsaná síla či princip je nutí vzniknout? Projevuje se jen v evoluci, nebo i jinde, a pokud ano, tak jak?

Stejně tak jako by něco neustále tlačilo na hranici života, tak i u živočichů vidíme, že byl neustálý tlak na hranici rozumnosti. Řada živočišných druhů usilovala u tuto metu: Z měkkýšů na hranici rozumnosti útočí chobotnice, jejichž inteligenční schopnosti jakoby o řád překonávají možnosti jejich vcelku primitivní nervové soustavy. Mezi ptáky (tedy přímými nástupci druhohorních plazů) jsou to papoušci, kteří opět jsou mnohem inteligentnější než jiní ptáci. U savců na hranici rozumových schopností útočili simultánně delfíni a lidoopové. Nicméně tuto hranici mezi prolomil až člověk. Toto prolomení se objevilo nejen v používání nástrojů, ale především v pohřbívání blízkých, vytvoření náboženských kultů, vírou v propojení různých jevů - tedy zpočátku magickým myšlením, které později vedlo v poznání kauzality a přírodních zákonů. To vše dalo lidem takový evoluční náskok, který můžeme vidět na tom, jak zřetelně člověk zasahuje do přírody stavbou obydlí a celou civilizací, pomocí které ovládá i ničí přírodu okolo sebe.

Je totiž třeba si uvědomit, že fyzika i chemie se stále pohybují na úrovni velmi jednoduchých systémů - maximálně molekuly. Lidský mozek je však nejsložitější známou strukturou vůbec a fyzika ani chemie není schopna říci, zda se neobjevují jiné zákonitosti, které by se začínaly projevovat až v okamžiku, kdy části systému začínají být provázány nad určitou kritickou míru provázanosti. Žádné tak složité systémy, jako je náš mozek, není současná fyzika schopna měřit. Pokud vím, tak fyzika si láme zuby na kvantových počítačích o pár atomech, tedy si může nechat tak akorát zdát o tom, co se děje v systémech o složitosti mozku červa (viz odkazy níže).

Klonování a jednovaječná dvojčata

Abych řekl pravdu k opuštění idey o symbiotickém dualismu duše a těla, kterou jsem zastával dříve (viz odkazy níže), mě přivedly dvě úvahy. První je klonování a jednovaječná dvojčata a druhou byla matematická teorie hra života (game of life).

Podle klasické teorie Bůh vytváří člověku nesmrtelnou duši v okamžiku oplodnění vajíčka. Jakmile se však vajíčko začne rýhovat a vzniknou dvě buňky a ty se samy či naším zásahem oddělí od sebe, tak se obě začínají vyvíjet ve dva samostatné lidské jedince. Ale i tyto buňky, když se zdvojí, můžeme oddělit a pak bychom dostali již čtyři jedince a s tím i čtyři nesmrtelné duše. Teoreticky by to tedy znamenalo, že můžeme mirnixtirnix nutit Boha, aby na náš povel tvořil duše, které pak můžeme vyhnat, když dané buňky zahubíme. Taková představa manipulace s Bohem a s dušemi mi připadá absurdní a z toho důvodu se mi znelíbila i vlastní myšlenka symbiotického dualismu, kdy by se nehmotná duše pojila s živočichem do vzájemně výhodné symbiosy, která jedinečným a neopakovatelným způsobem formuje jak danou duši, tak daného živočicha. Přemýšlel jsem tedy na jinou teorií, která by eliminovala přímé zásahy Boha do vytváření, eventuálně ničení duší. Jeden směr úvahy směřoval, jak bylo již řečeno k evoluci, a druhý přes tak zvanou hru života.

Hra života

Hra života je axiomatický matematický systém, který vynalez matematik John Conway v roce 1970. Tato teorie fascinuje matematiky tím, že pomocí několika elementárních pravidel je možno simulovat komplexní systémy, které mají atributy, které obvykle připisujeme pouze živým organismům. Tomuto druhu komplexnosti se říká vynořující komplexita, protože se jakoby vynořuje z původně zcela primitivních pravidel, které pochopí každý student střední školy. Popsaná teorie v původní a nejrozšířenější formě má totiž tento velmi jednoduchý axiomatický rámec:

a)      máme čtvercovou síť, kde každý čtvereček představuje buňku, která může být živá nebo neživá.

b)      když na každou buňku či políčko aplikujeme následující pravidla, postoupíme o jeden životní krok:

                                                   i.      buňka zaniká, když okolo sebe má méně než dvě buňky

                                                 ii.      buňka zaniká, když má okolo sebe více než tři buňky

                                                iii.      buňka se v políčku zrodí, pokud je toto políčko obklopeno minimálně třemi buňkami

Toť vše. Pokud tyto pravidla aplikujeme na každou buňku v následující síti, pak zjistíme, že v následujícím kroku přestanou existovat struktury a a b, nezmění se struktura c a struktura d se změní ve strukturu e a naopak e se změní v d.  

Při práci a úvahách o buňkách se neobejdeme bez počítače a programů, které jsou schopné propočítat změny desetitisíců buněk během jedné sekundy (viz webové odkazy). Na celou věc není nutno nahlížet přísně matematicky, ale ze začátku stačí jen laický, intuitivní dojem, jak se dají vytvářet struktury, které se pohybují, které neustále vytváří nové stabilní či pohybující se červíky. Všimnout si, že některé struktury dokáží odolat i nárazu jiné pohybující se struktury ap. Je dokázáno, že pomocí těchto buněčných automatů (cellular automaton) je možné vytvořit logické operátory a tak vytvořit struktury, které fungují stejně jako naše počítače. Stejně je možno vytvořit strukturu, která pohltí a následně zase vypustí pohybujícího se červíka (tzv. glider), tedy chová se jako neviditelná a nezničitelná vůči tomuto červíkovi.

Toto je ovšem jen teorie s velmi jednoduchými pravidly, ale náš svět je tvořen též určitými v hloubce jednoduchými principy, které snad jen tuší teorie superstrun, o které bude ještě řeč. Co se však stane, když tyto elementární principy začneme kombinovat do stále složitějších struktur, u kterých se při určité míře složitosti objeví vlastnosti, které nikdy jednodušší, méně složité struktury neměly? Možná objevíme něco jako kritickou komplexnost, za kterou jedna struktura není dále zničitelná jinou strukturou, samozřejmě v rámci daného systému, s danými pravidly. Takový jev by splňoval definici nesmrtelnosti.

Life generation a evoluce

To, co simuluje v malém tato matematická teorie, odehrává se ve velkém, ale principiálně na stejném základě, v přírodě a nazýváme to evolucí. Uvědomme si, že evoluce není nic jiného, než Hra života ve větším měřítku a s mnohem složitějšími pravidly danými fyzikou.  Tento princip by se dal vyjádřit následovně: Pomalu se rozpadající organismus se stačí rozmnožit, než zahyne. Jeho potomstvo se od něj nepatrně liší. Opět některý potomek má větší naději na přežití než druhý. Takto pomalu, přes rozpětí přibližně tří miliard let se vytvářejí stále komplexnější struktury, které končí člověkem s jeho mozkem, jako nejkomplexnější známou strukturou ve vesmíru.

 Živočišné druhy neustále nahrazují jeden druhého a pomalu, ale neustále se zlepšují schopnosti nových druhů. Druhohorní plazi byly mnohem vyspělejší než prvohorní ryby. Třetihorní savci jsou mnohem schopnější než druhohorní plazi. Čtvrtohorní člověk je mnohem schopnější než ostatní savci. Evoluce je tedy bezpochyby příkladem a důkazem existence jedné ze sil, která neustále vytváří složitější a dokonalejší organismy, které mají větší adaptabilitu na okolí, než ty předešlé. Například živorodí chrání své potomky mnohem lépe než vejcorodí.

Nicméně druhy mohou existovat a dál se zesložiťovat pouze, dokud jsou zachovány základní fyzikální zákony, které umožňují jejich existenci. V tomto spočívá shoda evoluce s hrou života - i její struktury se vyvíjejí jen v rámci daných podmínek a pravidel. Bohužel tak strukturu, která by se sama rozmnožila než zanikne, ještě matematici ve Hře života simulovat nedokáží. Nicméně je to překážka, která je daná spíše složitostí zadání, než že by tomu bránila nějaká teoretická zábrana.   Evoluce je jistě projevem síly, která se stále výrazněji projevuje s komplexností systému. Otázka však je, zda existuje osobní nesmrtelnost. Tedy ne celých druhů, ale každého individua. To jistě nemůže být evoluce, tak jak jí dnes rozumíme. Ale evoluce je spíše jen jeden z mnoha projevů sil, které směřují k větší komplexnosti systémů a k jejich zachování.

Nezničitelnost v rámci jiných rozměrů

Je však trochu paradoxní tvrdit, že jsou to právě nejkomplexnější systémy, které mají charakter nezničitelnosti, když zkušenost by svědčila spíše naopak: Čím složitější systém, tím větší je pravděpodobnost, že se rozbije a zničí. Proto je třeba vymezit, jak by se taková nezničitelnost mohla projevovat.

Moderní teorie fyziky (teorie superstrun) se pokouší zastřešit všechny známé existující fyzikální jevy jednou globální teorií. Při tomto úsilí se jí zdá pravděpodobné, že časoprostor má mnohem více dimenzí či rozměrů než ty tři či čtyři, které jsou přístupny naší subjektivní zkušenosti. Hovoří se například o 11rozměrném prostoru. Teorie superstrun je však stále ještě v plenkách a trpí různými „dětskými“ chorobami začínajících teorií, jako jsou vnitřní spory. Takže uvidíme časem, do jaké podoby se nakonec vyvine a zda v ní bude místo pro nějaké proměnné, které by se daly označit za komplexnost systému ap.

Zřejmá zkušenost s lidskou smrtí totiž bez pochyby znamená, že lidská existence zaniká v našich čtyřech rozměrech. Jestli nějaký zbytek člověka přežívá  tuto fyzickou smrt, pak ten může existovat pouze v oněch zbývajících rozměrech, které nejsou přístupny naší subjektivní zkušenosti. Z hlediska fyziky pojem rozměr znamená toliko nějakou proměnnou, která je nezávislá na ostatních proměnných, která se může měnit, aniž se mění ostatní proměnné. Existence v jiných rozměrech, pak znamená, že věc není viditelná, ovlivnitelná či zničitelná z našich známých rozměrů. Stejně tak jako jakákoliv změna šířky nemůže ovlivnit délku či hloubku.

Předpoklad síly směřující k osobní nesmrtelnosti

Evoluce je síla, která usiluje o nezničitelnost druhu. Jejím promítnutím, tj. extrapolací, můžeme říci, že nejvíce adaptabilní druh je ten, jehož jedinci nejsou zničitelní a jsou nesmrtelní. Člověk je zjevně smrtelný ve známých fyzikálních rozměrech, ale jeho touha po nesmrtelnosti a pro prodloužení života jsou příklady tlaku, který dále vede k prodloužení a zachování nejen druhové nezničitelnosti, ale i individuální nesmrtelnosti. Když se podíváme na vedlejší produkty lidského rozumu, vidíme, že mezi ním a zvířaty je ohromný rozdíl. Žádný druh nedokáže tvářet artefakty v takové variabilitě a množství jako člověk (od měst, kultovních objektů, až po stroje a počítače.) Tento rozdíl je zřetelně kvalitativní, ale bohužel sám o sobě nedokazuje individuální nesmrtelnost.

Musíme teda zatím jen předpokládat, že vznik člověka a tedy i prolomení hranice rozumnosti provázelo i prolomení hranice nezničitelnosti či nesmrtelnosti v nějakém jiném fyzikálním rozměru než v našich třech, které známe. Prolomení hranice nejen rozumnosti ale i individuální nezničitelnosti však znamená, že v nám nepřístupných fyzikálních rozměrech z každého jedince zůstává něco jako otisk či stín, který si zachovává individuální charakteristiky celého individua, tj. prostorového uspořádání všech atomů ap. Idea zmrtvýchvstání by pak předpokládala, že takový kvantový otisk by se dal opět nějak zrestaurovat v našich rozměrech. Mám takovou jednoduchou vizi chemického procesu, kdy stačí jedna kapka překlopí se prostředí ze zásaditého na kyselé a celá nádoba změní barvu. Stejně tak pokud by náš svět byl kvantově nestabilní, měl by sklon se čas od času překlopit do jiného stavu. Takové překlopení by pak bylo skokové a jaksi všudypřítomné. Tak o něm hovoří i Kristus (Lk 17, 20nn.): "Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat; ani se nedá říci: 'Hle, je tu' nebo 'je tam'! ... Řeknou vám: 'Hle, tam je, hle, tu'; zůstaňte doma a nechoďte za nimi. Jako když se zableskne a rázem se osvětlí všecko pod nebem z jednoho konce nebe na druhý, tak bude Syn člověka ve svém dni."

Pokud je to pravda, pak by byla odůvodněná naděje křesťanů v individuální zmrtvýchvstání s tím, že první komu se to podařilo byl Kristus. O fyzikálním základu zmrtvýchvstání jsem již napsal dva články (viz níže), tak je zde nebudu opakovat. Jen jeden postřeh.

Postřeh k Turínskému plátnu

Turínské plátno, do kterého měla být zabalena Kristova mrtvola, je vědeckou hádankou. Je to unikátní exemplář, který ani dnes by nebylo možno replikovat. Nejpravděpodobnější vznik je totiž fotografický, nějakým druhem intenzivního záření. Historicky neexistuje civilizace, která by byla schopna něco takového vytvořit. Chybí i motivace k vytvoření díla, které napodobuje všechny anatomické detaily mrtvoly a historická fakta, která byla celý středověk zapomenuta a považována za nedůležitá. Turínské plátno je jen kamínek v naší úvaze: Jestliže vzkříšení by mělo spočívat v překlopení do jiného kvantově stabilnějšího stavu, nebylo by divu, kdyby tento přechod provázelo intenzivní záření. Stejně jako učedníci na hoře Tábor svědčili, že Kristovo roucho nápadně zbělelo, když hovořil s dávno mrtvými proroky (Lk 9, 29 "nabyla jeho tvář nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo").

Pozitiv a negativ turínského plátna

Teologické aspekty

Z hlediska teologického je zde několik důležitých aspektů. Především tomismus se nedokázal vypořádat s atomismem a kvantovými teoriemi. Aristotelova nauka o formě a látce  je sice dobrá, ale není zřetelně slučitelná kvantovou teorií (i když se vzájemně nevylučují). Stejně tak křesťanská filosofie se křečovitě drží Platonova důkazu nesmrtelnosti duše, který vedl přes její předpokládanou autonomní aktivitu přesahující možnosti těla. Proč? Zřejmě jen proto, že nemá po ruce jiný důkaz. Kristus sám se však k těmto důkazům nikdy nevyjádřil ani náznakem, tedy křesťanská víra na nich nestojí.

Křesťanství však předpokládá, že

• aspekt nesmrtelnosti se týká všech lidí, tedy nejenom dobrých, což by nasvědčovalo tomu, že se jedná o přírodní zákonitost a ne dar, který si musí každý zasloužit.

• nesmrtelnost je individuální a člověk je neodlučitelně spjat se svým fyzickým tělem (heretické jsou tedy představy, že by duše střídala různá těla).

• člověk po vzkříšení bude mít stejné vlastnosti, jako měl Kristus po svém zmrtvýchvstání.

• to v jakém stavu člověk ukončí svou životní pouť, v takovém stavu na ni pak naváže. To je jen logický důsledek předešlého. Tedy smrt sama nevytváří sebedestruktivní aktivity, které se označují jako peklo, jen je konzervuje a činí je nevratnými. Takže případné zmrtvýchvstání není aktivní potrestání člověka Bohem, ale prostý následek jeho života, který se již v tomto životě projeví zhoubnou sebedestruktivitou. Tato sebedestruktivita je založena morálně, tj. na rozporu mezi chováním a myšlením daného člověka. Když dělá něco, o čem je přesvědčen, že by dělat neměl.

Když si projdeme všechny tyto aspekty, je zřejmé, že jsou plně kompatibilní s fyzikálně pojatou nesmrtelností. Tedy stále se pohybujeme v oblasti ortodoxního křesťanství.

"Pla a mína" celé úvahy

Jsem si vědom, že celá tato úvaha má všechny špatné vlastnosti neplodných a vágních filosofických úvah stylu „co kdyby“ a nepřináší žádnou verifikovatelnou metodu či návrh kritického experimentu. Očekávám však od ní, že by mohla pomoci se konečně odpoutat od ještě méně plodných pokusů dokázat existenci nesmrtelné duše pomocí její předpokládané autonomní aktivity, protože již řadu století se nedaří objevit žádný takový projev duše.

Dalším směrem úvah a snah vidím v pokusech vytvářet modely, které pracující s komplexností systému. Tyto modely mohou být simulační, jako je výše uvedený life generation nebo axiomatické, které by vycházely z kombinováních známých fyzikálních zákonitostí, ale nakonec byl schopny simulovat základní vlastnosti, které očekáváme

a) od živého organismu (tj. především schopnost se rozmnožit dříve než zanikne) a potažmo možná i

b) od nesmrtelné duše – tj. formující charakter (struktura elementárních stavebních prvků), nezničitelnost v rámci určitých rozměrů a přesah do rozměrů, kde naopak mohou z části zanikat (umírat).

Odkazy

Matematické pozadí za teorií Game of life (http://www.math.com/students/wonders/life/life.html). Populární i odborné vysvětlení spolu s aplety pro demonstraci (http://psoup.math.wisc.edu/Life32.html).

Symbiotický dualismus  (http://www.klimes.us/mojeprace/dualismus.pdf) – šířeji pojatý článek o jiném řešení problému dualismu duše a těla, který jsem již opustil.

Kristovo fyzikální průkopnictví I. a Kristovo fyzikální průkopnictví II. (http://www.sweb.cz/jeronym.klimes/clanky/teologie/prukopnik.htm, http://www.sweb.cz/jeronym.klimes/clanky/teologie/prukopnik2.htm) Oba články se zabývají teologickými dopady presentované úvahy.

Nesmrtelná šimpanzí duše (LN 19.7.; http://www.sweb.cz/jeronym.klimes/clanky/psychologie/simpans.htm) Článek ke pokusům stěhovat šimpanze z rodu do rodu.

Turínské plátno (http://www.petech.ac.za/shroud/)

William of Ockham (http://www.utm.edu/research/iep/o/ockham.htm) Objevitel nominalistické zásady: Jsoucna (či předpoklady) ať nejsou rozmnožována nad nezbytně nutnou míru. Podle této zásady se řídíme například v případě regresních hypnos: Můžeme-li regresní hypnosy vysvětlit bez zavedení teorie předchozích životů, pak je předpoklad předchozích životů zbytečný a popřeme jej. Stejné pravidlo však zapovídá i kalkulovat s nehmotnou duší či existencí Boha ve všech dosud známých přírodovědných experimentech.

Odkazy na stránky o kvantové fyzice (http://www.aldebaran.cz/studium/fyzika/kvantovka.html; http://www.molecular.cz/files/kvintro1.pdf) Pro ilustraci zákonitosti, která se objevuje jen v určitém rozmezí. Každé pohybující se těleso se pohybuje s vlnovou délkou, která má velikost λ = h/mv = h/p, kde λ je vlnová délka [m], h je Planckova konstanta (6,63×10^-34 Js), m je hmotnost [kg] a v je rychlost [m/s]. Za m můžeme dosadit hmotnost člověka či zeměkoule, ale vlnová délka vyjde mizivě malá. Tedy abychom dostali  λ alespoň do řádu nanometrů, pak musíme mít velmi malé hmotnosti, které mají jen nanočástice.

Úvod do kvantových počítačů (http://www.cs.caltech.edu/~westside/quantum-intro.html).

Stephen Wolfram: A new kind of science (http://www.wolframscience.com/) Teorie rozpracovaná tvůrcem programu Mathematica, kde se rovněž složité jevy vytváří skládáním jednoduchých.

Janet Parker a fraktály (http://www.parkenet.org/jp/galleries.html) Fraktálová ilustrace