(c) Jeroným Klimeš 1997
Pane můj, na výsostech Pane nejvyšší,
Pane můj, copak nevidíš a neslyšíš?
Pane můj, slepý (hluchý, mrtvý) Bože můj...
Jarek Nohavica: Litanie na konci století (z CD Divné století)
Kdo zná písničky Jarka Nohavici, určitě si všiml, že na každé jeho desce se objevuje nějaká invektiva vůči Bohu, církvi, kněžím ap. Jarek se sice prohlašuje za ateistu, ale zdá se spíše, že on přeci jenom má nějakého svého Boha či boha, ale tento Bůh, jak ukazuje citát v mottu, je slepý, hluchý, mrtvý. Kolik takových lidí máme v našem okolí, kteří ve svém srdci nosí Boha, který je krutý, který se mstí, který se uráží za každou malichernost, ale který mlčí, když se ho ptají, který je hluchý, když prosí, který je mrtvý, když potřebují jeho pomoc? Kde se tento Bůh bere?
Je obecně přijímané, že naše představa Boha se z části vytvoří podle obrazu našich rodičů či jiných blízkých osob z našeho dětství. Ale jsou snad naši rodiče tací, že když je "prosíme o chléb, že nám dají kámen, a když je prosíme o rybu, tak nám dají hada"? (Mt 7, 9-10) Vize krutého Boha však bývá často horší než jakýkoliv rodič. Tím spíše si musíme položit otázku, kde se tato představa bere?
Dále je překvapující, že tyto vize z dětství nemizí, ba naopak jakoby se s věkem zhoršovaly, přestože jiné události přirozeně zapomínáme a naučené reakce a dovednosti vyhasínají, pokud je neprocvičujeme. Tyto kruté vize nejsou vykořenitelné vůlí. Nohavicovi nic nepomáhá, že se formálně prohlásí za ateistu, vize Boha se neustále vrací, pořád má sklon se k němu obracet: "Já vím, Bože, že nejsi, ale kdybys náhodou byl, tak..."
Všechna tato fakta nasvědčují, že za krutými vizemi Boha musí tedy být nějaký patologický psychický mechanismus, který tyto vize aktuálně obnovuje a živí. Tímto mechanismem je projekce vlastní sebenenávisti, kterou si osvětlíme v následujícím textu.
Co je to projekce?
Jednoduchý příklad projekce si můžeme uvědomit sami na sobě, když přijedeme do ciziny, nebo pokud přijedeme na krátkou návštěvu do cizího velkého města. Najednou můžeme mít dojem, že místní lidé jsou bezohlední, že se vůbec nesmějí, že se pořád někam ženou, že jsou si vzájemně odcizení. Ale pokud v tom městě žijeme několik let, tento pocit zmizí a sami se divíme, že teď jsme se stali součástí těch lidí, které jsme považovali za bezohledné, smutné, odcizené a vůbec to tak neprožíváme. Zde se právě uplatnil mechanismus projekce, kdy jsme promítali do místních obyvatel vlastní pocity cizosti, samoty a ztracenosti, které jsme coby cizinci ve velkoměstě prožívali, a mnohem citlivěji než jindy reagovali na různé nechtěné srážky s lidmi, kteří náhodou někam pospíchali.
Jednoduše se dá říci, že při projekci jsou druzí mluvčí našich vlastních pocitů a názorů, aniž si to pochopitelně uvědomujeme. Tento mechanismus funguje pochopitelně i u projekce pocitů sebenenávisti do Boha. Zde se jakoby Bůh stává mluvčím, který vyslovuje a prorokuje za člověka jeho vlastní tendence si ublížit, ztrestat se, zničit se, které si on neuvědomuje nebo se jim podvědomě brání a uniká před nimi.
Za co máme sklon sami sebe nenávidět?
Vcelku se dají vyjmenovat tři oblasti, které vedou k tomu, že člověk není schopen sám sebe přijmout, že není schopen odpustit sám sobě. První oblastí je selhání v očích rodičů a nenaplnění jejich často nesplnitelných očekávání. Druhou je neúspěch a nezdar ve věcech, na kterých nám mimořádně záleželo, a třetí je jednání proti vlastnímu ideálu, tedy hřích ve vlastním slova smyslu. Všechny tyto tři zdroje sebenenávisti se v životě prolínají a působí současně, nicméně pouze ta třetí - hřích - je morálně oprávněná.
Všimněme si, že motiv nenaplnění očekávání autority, pocity selhání vůči ideálu patří rovněž mezi Nohavicovo nejoblíbenější témata: "Jsou věci mezi nebem a zemí, já o nich nevím a možná měl bych vědět, já nikomu, jak Ježíš, nohy nemyl..." "Pan farář mi nabízel věčný život, říkal: 'Musíš, Jarku, přeci v něco věřit.'..." "Ze školy dávno dobře vím, co by se dělat mělo, ale..." a tak dále.
Nohavica řeší toto vlastní selhání vůči nesplnitelnému a nesnesitelnému očekávání autority, které na něj doléhá, tím, že se ztotožňuje s obyčejnými, "hříšnými" lidmi - plebsem - a pokouší se zahnat vtíravou vizi autority únikem do požitkářství (sexuální hedonismus, nevázané veselí), obrácením se k přátelství - bratrství a kritikou autority (například církve). I za to se objevují pocity viny spojené s očekáváním trestu jako za rebelii ("Král s dvořany přijíždí na popravu zbojníků."). Jinou variantou očekávání trestu je přehnaný, zbytnělý strach ze smrti a prožívání vlastní bezvýznamnosti ("...že až sejdem' ze světa, čáry máry fuk, nic se neděje.")
Záludná nebezpečnost sebenenávisti spočívá v tom, že nedává možnost nápravy. Lidé, kteří trpí sebenenávistí, se dostávají do bludných kruhů sebetrestání, kdy si sami sobě nepřejí nic dobrého: Každý úspěch je nezasloužený, oni přece zasluhují trest! Oni se nemohou polepšit, protože to by byl úspěch, který si nezaslouží. Bezhlavě se vrhají do beznadějných situací, které jim jistě přinesou neúspěch, který podvědomě funguje jako kýžený trest, který z nich má smýt vinu. Sami sebe vnímají jako chronické smolaře, tak je vidí často i jejich okolí.
Jak poznáme, že máme sklon sami sebe nenávidět?
Sebenenávist je většinou neuvědomělá, nicméně může se projevovat nejrůznějším způsobem. Nelíbí se nám či přímo nenávidíme svůj vlastní obličej či tělo, nelíbí se nám náš pokoj, byt. Míváme sklon nosit nevzhledné šaty. Ve snech se často opakují kruté, krvavé a nelítostné scény s pocity bezmoci.
Jedním z velice zřetelným znamením sebenenávisti je fungování na principu "vše nebo nic", jinými slovy teprve, když budu naprosto dokonalý, tak mě rodiče, Bůh či jiná autorita akceptují. I tento sklon je patologický, protože člověk nikdy není dokonalý, takže podle tohoto principu nikdy nemůže být akceptován. Bohužel tito lidé pak mají sklon se stejně chovat i k druhým lidem a věcem. Znám jednu dívku, ambiciózní studentku gymnasia, která se s nebývalou vervou vrhla do učení angličtiny, když zjistila, že v ní nemůže být tak dokonalá, jak si představovala či alespoň nejlepší ze všech, tak se jí postupně angličtina zhnusila a cítí k ní odpor, proto se stejnou vervou se vrhla na jiný jazyk, a bojí se, že se celý kolotoč bude opakovat. Jazykové knihy, kterých si váží a které představují její ideál, jsou ve vysklené vitríně, ale ostatní knihy (matematika) jsou rozházeny po podlaze, kde se po nich příležitostně šlape a kope. Tato dívka se zřejmě bude stejně chovat nejen k druhým lidem ale i k sobě: "Když budu naprosto dokonalá, budu ve vysklené vitríně, jinak do sebe raději kopnu." Vidíme, že perfekcionismus vede k pocitu trvalého neúspěchu a tedy i k chronickým pocitům sebenenávisti.
Jak odhalit projekci sebenenávisti do Boha?
Z teologického pohledu může mít každý náš nápad či představa několik zdrojů. Každý nápad, který si uvědomíme, může být skutečně náš vlastní, nebo to může být vnuknutí Boha, anděla, našeptávání Ďábla, mohla by to být i telepatie, pokud existuje. Není zpravidla v našich silách tento zdroj odhalit, proto je úkolem věřícího vnuknutí přezkoumávat (J1, 1): „Milovaní, nevěřte každému vnuknutí, nýbrž zkoumejte duchy, zda jsou z Boha; neboť mnoho falešných proroků vyšlo do světa.“
Tedy i u představy Boha, která nás obviňuje, kárá, do něčeho nutí ap., nevíme předem, zda je to představa skutečného Boha, nebo zda to nejsou jen naše sebedestruktivní projekce. Zde existuje jeden velice účinný nástroj, který nám podává teologie. Víme s jistotou, že náš Bůh je bohem milosrdným a milujícím, který nám přeje úspěch a dobro ve všech oblastech našeho života a přeje si, abychom bojovali proti zlu ve všech jeho podobách. Tento Bůh člověka miluje, i když je hříšný, přijímá ho, i když je velmi nedokonalý. Proto pokud jsme na pochybách, zda Bůh, který po nás něco žádá, je skutečný milující Bůh, a nebo snad pouze nějaká naše sebenenávistná projekce. Stačí se zeptat: "Bože, miluješ mě? Máš mě rád? Přeješ mi zdar a úspěch? Chceš mi pomoci?" Pokud tento Bůh srdečně, upřímně a hovorně odpoví: "Jasně, Jarku, vždyť to víš, já bych chtěl, aby jsi se už jednou konečně zbavil těch problémů, které té trápí, a našel ve svém životě klid." Pak je velká naděje, že tato vize představuje opravdu skutečného milujícího Boha, ale pokud má modlící pocit, že po jeho dotazu zavládlo tiché, těžké a popřípadě dokonce nenávistné mlčení, že se od něj Bůh odvrací zrakem, pak může mít skoro naprostou jistotu, že se setkal se projekcí své sebenenávisti do Boha.
Z fantazijní postavy Boha můžeme vyčíst vlastní špatné charakterové vlastnosti jejího nositele
Zde vidíme, že si fantazijní Bůh Maxe Cannona (autora vtipu) z muže na obrázku utahuje a dělá si z něho legraci. Z toho, že to nejsou vlastnosti Boha dle teologie, můžeme logicky usoudit, že je to jen projekce vlastních špatných charakterových vlastností M. Cannona do jeho vlastní představy o Bohu. Bohužel s tou musí žít on sám. Když očistí své srdce od těchto sklonů vůči druhým lidem, najednou lépe uvidí i vlastnosti skutečného Boha.
Jak se zbavit krutých vizí Boha?
Odhalit sklony k vlastní sebenenávisti není zase až tak obtížné, mnohem těžší je tyto sklony překonat. Zde se uplatní Kristova slova (Lk 6, 36nn.): "Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec. Nesuďte, a nebudete souzeni; nezavrhujte, a nebudete zavrženi; odpouštějte, a bude vám odpuštěno. Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám."
To platí stejnou měrou i v tomto případě. Na příkladu Jarka Nohavici můžeme vidět, čím tvrději se snaží skoncovat a zlikvidovat onu krutou představu slepého, hluchého a mrtvého Boha, čím více ho kritizuje, tím více je tato představa živá, tím více nad ním vítězí. To je totiž další psychická zákonitost, že fantazijní projektivní vize kopírují náš aktuální psychický stav. I v jeho písničce končí pokus zlikvidovat a zabít Darmoděje, což je pro změnu projekce vlastního zla, tím, že se sám stává oním Darmodějem, "který po domech nabízí jehlu se slovníkem".
Rovněž jestliže zjistíme, že naše vize Boha je kontaminována projekcí naší sebenenávisti. Nezbavíme se jí násilím, ale naopak projeví se všechny ctnosti - mírnost, pokora, komunikační dovednosti, které máme například v jednání s agresivními lidmi. Pokračujme tedy ve smyšlené konverzaci Jarka s Bohem. Jarek zjistil, že nechápající a nepřátelský Bůh, se kterým marně diskutuje, je ve skutečnosti projekce jeho nenávisti vůči sobě samému. Od tohoto okamžiku ví, že ten bůh, se kterým mluví, není pravý Bůh, a tedy není ani všemohoucí, ani milosrdný, ani všudypřítomný, ani neomylný, že to je část jeho samotného a že teď záleží jenom na něm, jak se sám k sobě postaví, zda si odpustí, zda se dokáže akceptovat i s námitkami tohoto "boha", které mohou být i zcela zmatené, protože se bude jednat o odraz jeho podvědomí.
Jarek se zeptal "boha", zda jej miluje, ale ten zarytě mlčí a odvrací zrak. Jarek se ho dále ptá: "Tebe na mně zřejmě něco štve?" a trpělivě čeká.
Po chvíli vize Boha řekne: "Jo!"
Jarek se opatrně zeptá: "Čím prosím tě, mohl bych ti nějak pomoci?"
"Ne, jsi naprosto nemožnej, pořád brnkáš jenom na kytaru, poflakuješ se po světě místo toho, aby jsi se věnoval něčemu užitečnýmu. Koukni, jak vypadáš, zarostlej jako homelessák. Měl by jsi se usadit a mít rodinu jako každej slušnej člověk. Děláš nám jenom ostudu."
Zde Jarek cítí ozvěnu výtek, které slýchával od rodičů. Nicméně nedá se znervóznit, a i když ví, že je to jen jeho sebenenávist, snaží se uznat to, co je na tom pravda a akceptovat alespoň to, že tito "bůh - rodiče" mají právo mít tyto pocity a spontánně přejde do množného čísla.
"Já věřím, že vás to mohlo štvát a že na mě máte vztek. Já jsem prostě šel svou cestou a moje písničky zase na druhou stranu udělali mnohem lidem radost. Máte však pravdu, že já sám bych se už rád usadil, měl děti a věnoval se víc rodině."
Tento rozhovor by byl patrně mnohem delší, ale postupně by došlo k tomu, že by představa Boha, postupně ztratila svůj vyhrocený nenávistný charakter a dost možná se může transformovat do představy malého dítěte, které naopak bude Jarek zklidňovat. Zřejmě by tak ztratila i svůj "božský" charakter, protože by se ukázalo, že na mnoho otázek nemá odpověď, že v mnoha případech ani nemůže pomoci, protože není ničím jiným než projekcí svých vlastních potlačovaných tendencí a přání (viz tento příběh).
Závěr
Existují i jiné metody, jak postupně zmírnit a vykořenit sebenenávistné tendence, pokud člověk chce se jich zbavit. Důležité je si uvědomit, že právě sebenenávist může být to, co nám zatemňuje pohled na pravého milujícího Boha (Mt 5, 8): "Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha."
Anselm Grün ve své knize Modlitba a sebepoznání (Zvon 1997) cituje mnoho starých církevních spisovatelů, kteří ukazovali, že právě cesta sebepoznání je cestou k Bohu. Ocitujme pro ilustraci Klementa Alexandrijského (+211): "Nejdůležitějším ze všeho poznání je, jak se zdá, poznat sám sebe; neboť jestliže někdo pozná sám sebe, potom pozná i Boha."
Literatura
Klimeš Jeroným: Psychologie člověka v poli katolické morálky
Frielingsdorf Karl: Falešné představy o Bohu
Forgáč Marek: Psychometrické zisťovanie predstavy o Bohu v slovenských podmienkach