PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2012-12-04
Můžeme skutečně hovořit o krizi rodiny, nebo se jen jedná o přirozený vývoj, kdy se mění úlohy rodiny a pohled na ni?
To jsou dva aspekty téhož - přirozeně vzniklá krize, kdy se mění pohled na rodinu a zčásti i její úloha.
Jaký to má vliv na členy rodin a na společnost jako celek?
Převážně destruktivní. Úhrnná plodnost pohybuje okolo 1,3 dítěte na ženu a každému je jasné, že na zachování populace je třeba, aby každá žena porodila alespoň dvě děti – jedno za otce, jedno za sebe. To znamená, že každou generaci žen nám dnes ubývá třetina populace. To si v ničem nezadá se středověkým morem. Stejně tak se rozpadá 60 % manželství a s tím souvisí i následná neschopnost expartnerů navázat další vztah, který by byl plně reprodukční. Jinými slovy toto období je zjevně přechodné, kdy buď se v bohatých státech najde nějaký způsob, jak s tímto bojovat, nebo tato civilizace zanikne stejně, jako zanikly všechny předchozí civilizace, kterým se podařilo překonat hranici hladu čili dosáhnout blahobytu.
Měl by se stát (či společnost) snažit do situace nějak zasahovat? Zesílení existenční a třeba i psychologické podpory rodin, posilování významu rodiny, rozšiřování služeb pro rodiny…?
Tradičně platí, že sociální stát ničí sociální cítění lidí, a to svou naivní sociální politikou. Ta totiž musí být vždy nastavená tak, aby kopírovala přirozený řád věcí a jen ho zmírňovala, aby nebyl tak krutý. Například v přirozených podmínkách je na tom vždy hůře svobodná matka či vdova než manželé. Tuto nerovnost musí státní sociální politika respektovat. Pokud se jako dnes nastaví politika, která zvýhodňuje svobodné matky oproti manželství a spolubydlící partneři musejí hrát komedii před úřady, že spolu jako na oko nebydlí, tak se nikdo nemůže divit, že takto stát de facto rodiny rozbijí. Samozřejmě je dobré podporovat svobodné matky, aby nezmíraly hladem a mrazem jako v minulých stoletích, ale vždy tato státní podpora musí být menší než podpora manželům. Zbytek této podpory pochází od nestátních organizací a díky sociálnímu cítění jednotlivců, ale ne už od státu.
Jak by měl (A měl by?) stát podporovat rozpadlé rodiny? Udržování kontaktů rodičů s dětmi, odvrácení sociálního vyloučení, negativní dopady na vývoj dětí…
Rozpady rodin a to, co se v nich pak děje, se dá označit jedním slovem – jatka. Rozvod probouzí v lidech ty nejhorší vlastnosti, které jinak jsou spící, nebo které jsme naposledy viděli za Druhé světové války. Tedy to, co by nikdy neudělali svému sousedovi či kamarádovi, udělají tomu, s kým si před pár lety slibovali lásku na celý život. Úkolem státu je udržet tyto nejnižší sklony lidí na uzdě. Hlavně by se měly časem nastavit ostré hranice v několika modely po rozvodového uspořádání podle toho, jakých nechutností se v nich expartneři dopouštějí. Jedná o se o naprostý zákaz styku s dítětem u amorálních či dítěti nebezpečných rodičů. Nastavení asistovaných či monitorovaných styků u rodičů, kteří bez soustavného dohledu okamžitě zneužívají dítě na boj proti druhému rodiči. Dále pověření jednoho rodiče výhradní péčí o dítě s tím, že rodičovská práva druhého jsou zúžena pouze na vymezenou dobu styku. To je nutné pro případy, kdy se vedou nekonečné války o to, zda dítě má mít bavlněné nebo polosyntetické ponožky. Posledním typem jsou různé podoby volné péče o dítě – od širokého styku, přes střídavou až po společnou výchovu, kde i po rozvodu jsou rodiče schopni se sami dohodnout vcelku bez asistence úřadů a soudů. To, že se dnes válčícím rodičům nestanovují hranice, má za následek, že třeba holka ve střídavé výchově se pomočuje v neděli, pondělí a úterý u mámy a pak za týden zase od neděle do úterý u táty, pak opět u mámy atd. Žádný úřad, žádný soud nezasáhne, protože toto přeci je lidské právo dítěte na styk s oběma rodiči pod fanglí střídavé výchovy! Společnost, která si takto neváží své budoucí generace, přeci nemá velkou naději na přežití.
Jakou úlohu by měly hrát organizace jako Charita?
Charita už dnes plní zdárně řadu projektů, ale co se týká partnerského života, manželství a rodiny, není žádná sláva. Je ostudou nás křesťanů, že v tomto světě nejsme nejlepší v rodinném a manželském poradenství, že nejsme vzorem pro okolí v náhradní rodinné péči o děti, které jinak končí v dětských domovech. Nejsme solí země, protože naše spravedlnost zde nepřesahuje o moc spravedlnost farizeů a zákoníků.
Jedním z hlavních důvodů, proč nemáme oslnivé manželské poradenství, jsou nejasnosti v prakticky realizovatelné sexuální morálce a dále neschopnost našich moralistů a následně v praxi i kněží koučovat ty lidi, kteří chronicky a dlouhodobě selhávají, kdy žijí v různých provizoriích, ze kterých neví, jak se sami vyhrabat. Řečeno teologickou hantýrkou pastorovat celníky a nevěstky tak, jak to uměl náš Pán. Klienti si pak často stěžují na nedostatek křesťanských psychologů.
Každopádně Charita je velká organizace s celostátní působností, tedy měla by se zaměřovat na ty aktivity, které jsou hojné v každém městě. Například mohla by systematicky nabízet neoficiální i soudem určené opatrovnictví těm lidem, kteří nejsou schopni vyjít se svými financemi. Nabízet azylové bydlení u nechtěných těhotenství. Vést k darování dítěte do adopce ty ženy, které se z nejrůznějších důvodů nejsou schopny své dítě vychovávat, aby tyto děti nekončily potratem. Je i nedostatek organizací, které by nabízely asistovaný styk, nebo asistenci při předávání dětí a znalo potřebnou metodologii předávání a s tím související mediaci, protože sociální odbory při městských úřadech mívají psychology a mediátory jen velice vzácně. Stát též selhává v péči o staré a umírající, tedy i tam je naše místo, ale tam má Charita již dnes poměrně hodně aktivit.