Jan Suchánek 2010
Takový byl název přednášky psychologa PhDr. Mgr. Jeronýma Klimeše, PhD. Tu pořádala místní pobočka České křesťanské akademie ve středu 10. listopadu 2010 v Železném Brodě.
Původním zaměřením Jeronýma Klimeše nebyla kupodivu psychologie ale hydrogeologie. Psychologii studoval nejen v Praze ale i v Texasu. Ve svém profesním životě se věnoval rodinné a manželské terapii, výuce budoucích policistů, posuzoval zájemce o adopci dětí a zabýval se i pastorální psychologií (např. http://diplomka.klimes.us ). Pracuje jako poradce ombudsmana i ministra práce a sociálních věcí. Přednášel psychologii na různých fakultách University Karlovy. Podle Jeronýma Klimeše je mezi psychology méně věřících než například mezi fyziky či astronomy.
Tématem přednášky byl pohled psychologa na problematiku osobnosti Ježíše a celé Svaté rodiny podle Bible a historických okolností. Jak sám přednášející přiznal, zažil v Brně přednášku, kdy to tak třetinu posluchačů moc nebavilo, protože ti čekali, že bude přednášet o prožívání onkologických pacientů (ať žijí zmatky pořadatelů!). Druhá třetina posluchačů jej chtěla už na přednášce biblicky „ukamenovat“. Nakonec to uprostřed výkladu nevydržela a podle zásady - slovo tvrdší kamene - se jala přednášejícího ubíjet alespoň slovními klíny. Na jeho obhajobu se ozvala dosud mlčící poslední třetina. Přednášející mohl jen přihlížet, místy se zatajeným dechem, místy se sevřeným pozadím, kolik energie je uskladněno ve věřících. Po vášnivé debatě druhé a třetí třetiny, první třetina odešla otrávená a druhá třetina odešla vzteklá. Ta třetí třetina však zůstala a poslechla si přednášku do konce, protože se jí pohled přednášejícího líbil.
I za sebe musím přiznat, že jsem během přednášky asi třikrát bral do rukou pomyslné kameny, abych zahájil kamenování přednášejícího. Biblický a teologický pohled na problematiku Ježíše, člověka i Boha současně se v mnoha případech „vymykal“ našim biblickým a teologickým představám. Naše představy o době před dvěma tisíciletími jsou často představami dnešního vnímání světa, skutečnost byla většinou jiná, nestandardní a zpravidla tvrdší.
V případě Ježíše panuje snad všeobecná shoda, že sv. Josef nebyl (řečeno dnešními slovy) Ježíšovým biologickým otcem. Svatý Josef je podle evangelií považován za pěstouna či adoptivního otce. V okamžiku Ježíšova početí byli Josef s Marií pouze snoubenci. Zasnoubení nebylo možné jednoduše zrušit, ale snoubenci ještě nemohli mít pohlavní styk. Antika nerozlišovala dnešní pojmy adopce a pěstounství. Např. římské právo uznávalo adopci, kdy se adoptovaný stal skutečným synem adoptujícího. Bývala to třeba cesta ke svobodě u otroků či velké vyznamenání adoptovaného. Bylo mnohdy v pravomoci otce, aby své „čerstvě“ narozené dítě přijal nebo odmítnul – například, když mu nebylo podobné, nebo se mu nelíbilo. Odmítnuté dítě mohlo být okamžitě utraceno nebo předáno k výchově do otroctví. Podle starověkých představ byl původcem nového života pouze muž, který dával své semeno. Žena byla jen úrodnou půdou, nikoli spolutvůrcem života. Duše člověka byla ukryta v lidské krvi.
Židé však měli přesné postupy kodifikované Mojžíšovým zákonem, jak může přijít žena do požehnaného stavu: Všechny anomálie řeší Pátá kniha Mojžíšova. Pohlavní styk dívky před manželstvím, prokázaný svědecky, znamenal jediné: ukamenování. (Dnes, kdy došlo k téměř totálnímu uvolnění sexuální morálky, by se asi lidstvo muselo z větší části samo „vyukamenovat“.) Tento osud ukamenování též čekal ženu, kterou přistihli při cizoložství a přivedli před Ježíše (Jan 8, 1-11), i když nutno poznamenat, že ne vždy se to dotáhlo do těchto konců. To je vidět už na tom, že sv. Josef měl možnost propustit Marii potají.
To však neznamená, že hrozba kamenování nad Pannou Marií reálně nevisela. Klíčem k tomu, co se asi událo je text: „Shledali, že dítě bylo počato z Ducha svatého..“ (Mt 1,18) Ono slovo „shledali“ - řecky „EURETHE“ je totiž právnický pojem používaný i ve Starém zákoně (Dt 22, 13-21). V probíraném případě to asi znamenalo, že ono shledání bylo provedeno úředním postupem asi nějakou "gynekologickou komisí", která pravděpodobně prověřovala panenskou blánu podezřelé ženy. To samo o sobě muselo být jistě hodně ponižující. Na případ Panny Marie neměl Starý zákon řádný paragraf, a tak se improvizovalo podle zmíněného předpisu.
Pokud tedy bylo "úředně" prokázáno, že Maria je stále panna, mohlo být pro Židy jediným vysvětlením, že dítě pochází od Boha. Připravenost Židů přijmout Ježíše jako Boha se ale ukázala o více než 30 let později při Ježíšově primičním kázání v synagóze: „Dnes se naplnilo toto Písmo“ (Lk 4, 16-30), které málem skončilo svržením Ježíše ze skály. Každopádně je velice pravděpodobné, že Mariino početí nebylo pouze soukromou věcí mezi Marií a spravedlivým Josefem, který Marii - po zásahu Hospodina ve snu – (Mt 1, 19-25) nevyhnal, ale přijal k sobě za manželku. Mariino zvláštní početí bylo jistě veřejně projednávaným komplikovaným právním případem.
Když se totiž Maria vrátila po třech měsících od své tety Alžběty, muselo být její těhotenství již veřejnou věcí. Josefova rodina potom asi měla v Nazaretě zvláštní a trvalý status trpěné rodiny nižší hodnoty. Jak asi mohlo být Marii, když ji sousedi řekli: „Máňo, ty nám radši do ničeho nemluv a buď ráda, že jsme tě tenkrát neukamenovali“. Panna Maria tak mohla být pohodlným fackovacím panákem. Na místě svatého Josefa by pro mne bylo z těch samých důvodů těžké chodit do místní nazaretské hospody na pivo. Napadla mne snad cynická ale výstižná otázka: „Kdo je to? Otce považovali za paroháče, matku za poběhlici a synáčka za nemanželské dítě?“ Správná odpověď: „Svatá rodina“. Jednou na věčnosti nám snad Svatá rodina povypráví, jak to tehdy přesně bylo, ale jisté je už teď, že jejich život v Nazaretě nebyl procházkou růžovým sadem. Mohl to být život v ústraní, výsměchu a opovržení, podobně jako žili izraelští proroci.
Ježíšova překvapivá slova, že „největší člověk je ten, který přijme cizí dítě v mém jméně“ (Lk 9,48), se vztahují v prvé řadě na svatého Josefa. Sám Ježíš – Bůh byl přijat svatým Josefem za syna, byl tedy jím adoptovaný. Za největšího člověka tehdejší i dnešní svět může považovat úspěšného politika, vojevůdce, hrdinu, umělce, stavitele, objevitele, sportovce, vědce, mudrce, … ale určitě ne „toho, který přijme cizí dítě“. Nejen sv. Josef, ale i Bůh Otec se zachoval vůči svému Synu velmi velkoryse: jeho početí nebylo znásilnění, byl zde souhlas Marie, nebylo to ani cizoložstvím – nenabořil sv. Josefovi manželství, dal svému Synu lidské jméno, nebylo to nezodpovědné otcovství - Bůh ochránil život svého dítěte od všech právních nástrah, zajistil svému Synu pozemského otce, při jeho narození v Betlémě dokonce uspořádal mimořádnou oslavu - andělský glorifikační mejdan s účastí pastýřů. Navíc ho řádný otec své dítě nezapíral a přihlásil se k němu.
Chceme-li pochopit Ježíše, musíme (podle přednášejícího) znát mj. i psychologii adoptovaných dětí. Celá přednáška totiž začínala ukázkou stesku adoptovaného dítěte, které pochybuje samo o sobě a nemá jistotu o své opravdovosti, hledá své rodiče a bez nich se nepovažuje za plnohodnotnou osobu. Ježíš tedy mohl být rovněž ovlivněn tím, co si většina z nás nedovede představit, protože to nezažila. Ježíš byl formován motivací adoptovaného dítěte, které hledá svého biologického otce, a tímto Otcem považoval Boha. Nejpozději ve svých dvanácti letech Ježíš bezpečně - v jeruzalémském chrámu věděl, že Josef není jeho pravým otcem (Lk 2, 41-52). Prvky „traumatu adoptovaných“ lze vyčíst v Ježíšově myšlení: vysoce oceňuje všechny outsidery, váží si dětí a dává je za vzor, má blízký vztah k ženám, podporuje všechny vyděděnce, v jeho řečech mnohokrát zaznívá jeho vnitřní vztah s Bohem Otcem.
Rozdílný názor mezi přednášejícím a posluchači byl v otázce Ježíšova Božství. Pro nemálo nás posluchačů bylo ale nepochopitelné, že by Bůh Syn nevěděl, že je Bohem a omezil v našem vesmírném časoprostoru svůj vztah k Bohu Otci. Rovněž vztah člověka Ježíše a Boha Syna je tajemstvím. Zdálo se nám nemožné, aby Bůh Syn nevěděl, že je současně člověkem Ježíšem. Tedy i člověk Ježíš by měl (logicky) vědět, že není jen člověkem, ale že v sobě „obsahuje“ Boha Syna.
Podle přednášejícího člověk Ježíš, zprvu nevěděl a postupně poznával, že i sjednocen s Bohem. Jak Ježíš postupně rostl, tak nacházel svůj vztah k Bohu Otci a objevoval v sobě své božství, svou velkou moc činit zázraky, uzdravovat či křísit mrtvé. Odcházel po nocích a dlouze se modlil na vrcholcích hor. I v Getsemanské zahradě ještě prosil svého Otce, aby od něj odňal popravu ukřižováním. Jinými slovy, když se druhá božská osoba Bůh-Syn stala člověkem, tak musela omezit své působení, aby svými zásahy nezničila lidskou přirozenost Ježíše. Člověk Ježíš nevěděl a postupně poznával, že je sjednocen s Bohem. Ne Bůh Syn se omezil ve vztahu k Bohu Otci, ale naopak Bůh-Syn se omezil - snížil, aby svými zásahy nezničil lidskou přirozenost Ježíše. Podobně jako učitelé si při výuce dávají pozor, aby nezahltili a nepřetížili žáky, a tak nezničili jejich autonomii.
Psychologické hledisko není pochopitelně jistě jediný způsob, jak uchopit Ježíšovu postavu v Evangeliích. Je určitě cenným a důležitým obohacením obvyklých schematů. Každopádně nelze psychologický přístup jednoduše odmítnout, nebylo by to poctivé ani vědecké. Člověk stále objevuje tajemství přírody, vesmíru, světa i člověka. Můžeme už dnes například říci, že známe tajemství hmoty? Kolikráte nepochopitelnější musí být tajemství Bohočlověka a tajemství vztahu Boha Syna s Bohem Otcem? Motiv adopce je i pro nás základním kamenem křesťanství: i my všichni jsme byli adoptováni Bohem za jeho syny a smíme se tak nazývat.
Jeroným Klimeš napsal na toto psychologické téma knihu „Psycholog a jeho svědectví o Kristu“ (nakladatelství Portál, 2008). Podle svých slov autor čekal velkou kritiku své knihy, polemiku či aspoň diskuzi. Bohužel nenastalo nic z toho nenastalo, jen mlčenlivé ticho. Takže aspoň od nás zazněl po ukončení přednášky i diskuze potlesk a poděkování: děkujeme.
Jan Suchánek
Publikováno: Wednesday, 17.11. 2010 - 17:31:35
Originál na: http://www.farnostjablonec.cz