Poznámka: viz článek konverze2.htm

Cílem pastorální psychologie je popsat a uchopit psychologické procesy, které mají vliv na přijetí, uchování a šíření víry. Její úlohu můžeme ilustrovat v kontrastu s morálkou, která byla utvořena podle vzoru římského práva a má tedy jako každý právní systém charakter normativní vědy. Poskytuje nám tzv. ideálovou normu chování, ale poměrně málo se narozdíl od psychologie zabývá otázkami, jak člověk dosahuje tohoto ideálu, jaké jsou optimální cesty a popřípadě jaké jsou důvody, proč člověk nedosáhl cíle.

Představme si jednoduchý příklad: Morálka nám vymezuje vztah, jaký by člověk měl zaujmout ke svým nevlastním rodičům. Psychologii však spíše zajímá to, co se děje s člověkem od chvíle, kdy se dozvěděl, že je adoptován, průběh celé krize, otázky, které si klade, ap. až do doby, kdy se s faktem adopce smíří a je znovu schopen akceptovat své adoptivní rodiče. Pokud se uchýlí k nevhodnému řešení, psychologie popisuje též důvody, které jej k tomu vedly, a usiluje o nápravu.

Konverze je možno dělit podle řady kritérií, například podle časového hlediska nebo směru konverze. Z časového hlediska jsou konverze náhlé, které mají charakter až osvícení: Dívka šla kolem kostela, vstoupila a sama už neví, jak a proč se dostala do zpovědnice, kde nebyla již deset let. Příklad dlouhodobé konverze může být případ G.K. Chestertona, který dlouho bojoval za křesťanství, než se nechal poměrně v pozdním věku pokřtít.

Na průběh konverze má podstatný vliv hodnocení tohoto kroku okolím, přičemž z psychologického hlediska je jedno, zda je čin skutečně hodnocen, nebo zda jedinec pouze očekává nebo předpokládá kritiku, např. od již nežijících rodičů. Z tohoto pohledu můžeme dělit konverze podle toho, zda probíhají v mravně neutrálním prostředí nebo mravně zabarveném prostředí. Normativním prostředí může být nějaká ateistická rodina, kde každá zmínka o náboženství je apriori odmítaná s pohrdáním, nebo naopak náboženská rodina, ve které by byly tabu věci týkající se sexu.

Hlavním kritériem však je třídění podle vnější a vnitřní konfliktnosti. Příklad konverze s vnější, ale bez vnitřní konfliktnosti si můžeme představit na dívce, která na střední škole obdivuje učitele náboženství, a oznámí svým ateistickým rodičům, že se chce nechat pokřtít a vstoupit do kláštera. Tím pochopitelně vzniká konflikt s rodiči, ale pro dívčino svědomí to není problematický krok. Tento druh konverzí bývá rychlý, někdy neuvážený. Subjekt si často neuvědomuje, jaké pro něj plynou závazky z takového rozhodnutí.

Tento druh konverzí je typický spíše pro konverzi k víře, neboť víra zasahuje člověka v nejhlubším myšlení a svědomí. Člověk může tedy do církve lehkovážně vstoupit, ale již není tak lehké z ní lehkovážně vystoupit. Odpad od víry bez vnitřní konfliktnosti mívá podobu náboženské lhostejnosti, postupného zanedbávání církevního života, přičemž plně ateistická bývá až druhá generace.

Zajímavější z psychologického hlediska jsou však konverze s vnitřní konfliktností. Jsou typické pro vědomou změnu vyznání, příklon k ateismu ap. Příklady mohou být nejrůznějšího druhu: člověk si uvědomí svou homosexuální orientaci, syn zarytého ateisty se chce stát knězem, kněz se nemůže zbavit vtíravých sexuálních fantazií. Při všech těchto procesech člověk postupně zjišťuje, že směřuje tam, kde nikdy nechtěl být, že nemůže přestat dělat věci, se kterými bytostně nesouhlasí.

Je-li církev referenční skupinou pro daného člověka, pak konverze k víře znamená sjednocení s referenční skupinou a odpad od víry rozchod s referenční skupinou, proto též první druh konverzí narozdíl od druhého nebývá obvykle spojen s vnitřním konfliktem. Rozchod s referenční skupinou bývá někdy popsán v beletrii, například román Raye Bradburyho: 451 stupňů Fahrenheita, kde hlavní hrdina se z pronásledovatele stává pronásledovaným.

Lidi procházející konverzí můžeme dále dělit podle toho, jak jsou s církví coby referenční skupinou svázáni. Lidé první skupiny jsou s církví svázáni citově, ale zjišťují, že se s ní rozcházejí svým rozumovým přesvědčením. To je případ M. Jana Husa, který zemřel s přesvědčením, že je pravověrný katolický kněz. Druhou skupinu lidí tvoří ti, kteří nemohou z církve vystoupit, protože jsou přesvědčeni o pravdivosti jejího učení, ale citově je jim cizí až nepříjemná.

Tento rozpor může mít rozměr jak pouze psychologický tak i morální. Čistě psychologický může být v případě přehnaného náboženského perfekcionismu, který překračuje hranice možností daného jedince. Člověk sám sobě klade nepřiměřené požadavky, které zákonitě nemůže splnit. Následně tedy má pocit trvalého selhání. Často se však jedná o méně nápadné jevy jako je úzkost, neurčité pocity viny, které na sebe berou kabát konkrétních strachů a výčitek.

Rozpor může nabýt morálního rozměru v okamžiku, kdy se jedná o nějaký chronický zlozvyk v oblasti těžkého hříchu.

Řada neúspěšných pokusů potlačit návyk či nežádoucí tendence podlamuje sebedůvěru jedince, neboť jako každý neúspěch znamenají určitou frustraci, kterou se jedinec pokusí kompenzovat zvětšenou snahou po překonání návyku, což vyplývá ze zákonů tendence po opakování traumatu. Tím vším se tento konflikt ještě více zviditelní v psychice pacienta, začnou se na něj nabalovat další představy a tak postupně vzniká komplex v Jungově slova smyslu.

V tomto okamžiku dochází v psychice jedince k důležitému obratu, který je důležitý především z morálního hlediska. Člověk doposud žil v představě, že daná nedokonalost je překonatelná, a proto za ni nese svůj díl odpovědnosti. Když však po několika upřímně poctivých a usilovných pokusech zjistí, že není v jeho silách rozpor překonat, objeví se pocity vlastní bezmoci a subjekt přestává cítit výtky okolí a svého svědomí jako oprávněné, neboť cítí, že udělal vše, co bylo v jeho silách.

Začínají se objevovat pocity křivdy. Nicméně s výtkami je stále racionálně identifikován. Věcně s nimi souhlasí, ale pociťuje svou bezmoc jim vyhovět. Tou měrou, jak se vytrácí vědomí dobrovolnosti a spoluzodpovědnosti, mizí podle definice subjektivní hříšnost - Člověk má pocit, že tyto činy nedělá dobrovolně a tedy mu nemohou být přičítány jako hřích.

Zde velice záleží i na obrazu Boha v psychice člověka. Pokud se tento fantazijní Bůh chová nesmlouvavě. Pokud nekompromisně trvá na potlačení těchto činností pod hrozbou nejrůznější trestů, ať je to strach z pekla či z neúspěchu v práci, v životě. Dochází postupně k tomu, že ohrožující v psychice pacienta přestává být rozpor, ale tento obraz Boha. Jedinec si zpravidla neuvědomuje, že jde pouze o jeho pokřivený obraz Boha, ale myslí si a žije tak, jako by Bůh takový skutečně byl.

Relativně často je přechod vyznačen jistým zlomem, který se však těžko ověřuje, a často na něj pouze usuzujeme z vnějších známek. Jedná se zpravidla o konflikt ve vztahu k Bohu: nesplněná prosba ve věci, která byla pro subjekt životně důležitá, těžké zlo, které člověka postihlo ap. Tato událost je poslední kapkou křivdy. Člověk má pocit, že je jako štvaný pes, stále musí bojovat s rozporem a Bůh mu nedá ani to, o co tak silně usiluje. Musíme si uvědomit, že v tomto období je psychika jedince silně zatížena a může vést až k neurotickým projevům, neboť jedinec přebudovává svůj světový názor. Je to období silných bojů, které se však moc neprojevují na vnějším jednání. Jednoduše řečeno člověk má dost ohrožujících podnětů z vlastní psychiky, a proto netouží po diskusích s okolím, které mohou jeho vratkou stabilitu narušit. Pokud vůbec hovoří o svých problémech tak pouze s lidmi, u kterých pociťuje pocit bezpečí.

Tento přerod se odehrává při zachování ostatních vnějších aktivit jedince. Odehrává se tedy v nitru člověka, který o nich nemluví buď vůbec, nebo jen s lidmi, u kterých cítí pocit bezpečí a jistotu, že nebude obviňován. Tato fáze je charakterizována postupným domýšlením důsledků, které pro něj bude mít otevřené popření doposud zastávaných názorů, vytváření jakési oficiální obhajoby. V této době se rodí nové přesvědčení, o kterém však okolí neví. Subjekt stále pokračuje v dosavadní praxi. Patrné však může být menší úsilí a postupné ochlazování citových vztahů k věcem i lidem, jenž mají vztah k danému problému. Toto období postupně přechází v následující fázi.

Z hlediska pastorálního je důležitá změna v komunikaci. Zatímco v prvních dvou stádiích může dobrý kněz či psycholog preventivně zastavit blížící se proces. Tak v třetím se již stěží dostává k jádru věci, především se často jedná o proces z vnějšku nepozorovatelný, a kromě toho je nutné být velice opatrný, neboť jakékoliv další výtky a obvinění či dokonce tresty z pozice autority uzavírají možnost komunikace, i když se jim jedinec ještě formálně podrobuje.

Po jisté době člověk překonává vnitřní konflikt, výčitky pomalu vyhasínají. Mezi tím se vyrovnává s důsledky, které mu přiznání této změny přinese. Okolí totiž na něj může vyvolávat velký sociální tlak. Člověka mohou ohrožovat představy odsouzení od nejbližších, zavržení společenstvím, které nemusí být reálné, nicméně jsou projevem očekávaného potrestání a pocitů viny. V jisté době daný jedinec začne projevovat tendenci hovořit s lidmi a obhájit změnu svého názoru. Stále v tomto období očekává útoky a obvinění, nicméně nyní se cítí být dostatečně silný, aby je překonal.

Člověk je tvor společenský a jeho sebehodnocení je odrazem toho, jak jej hodnotí okolí. Tou měrou, jakou se stává subjektivně přesvědčen o své nevinně a jakou sílí jeho nové přesvědčení, tak se pouští do otevřených diskusí, které mají jen jediný cíl: Obhájit svou cenu, svůj nový světonázor i důvody, které jej vedly ke změně názorů. Dokud se mu toto nepodaří, nebude mít vnitřní jistotu, že udělal správně. Jeho nitro je stále ještě zjitřené překonaným obratem, a proto se úzkostlivě snaží vyhnout rozhovorům, které by se zabývaly právě jeho intimnem.

Zatímco v předešlé fázi vnitřní rezignace vyhledával lidi, u kterých nacházel porozumění v této fázi vyhledává lidi, u kterých očekává nesouhlas či konflikt. Z hlediska ryze věcného s ním často přestává být rozumná řeč, neboť se jako tonoucí chytá každého stébla, které mu pomůže zachránit obraz o sobě. Jeho nitro je sice slabé, ale on nechce být přijat jako nějaký duševní mrzáček, nýbrž jako rovnocenný partner, proto v této fázi nechce hovořit o svých psychických pohnutkách, ale o objektivních důvodech - o teologii, filosofii či morálce.

V této fázi se též nacházejí členové sekt, jako jsou například svědkové Jehovovi. Uvědomme si, že tito lidé udělali řadu nevratných změn ve svém životě, pro ně často není cesty ani tam ani zpátky. Vehementní evangelizace je často obrannou kompenzací vnitřních nejistot, o kterých nemohou mluvit s protivníkem, jímž jsme v dané situaci my. K nám přistupují s očekáváním odmítnutí a konfliktu, proto je zbytečné se s nimi bavit na věcné úrovni o teologii, neboť jejich cílem není ani tak teologie, jako spíše osobní přijetí. Nicméně tento fakt si nemohou připustit a my jim ho nesmíme předhazovat.

Pro tuto fázi je typický jev, který se v církevní terminologii označuje jako zatvrzelost srdce, zlá vůle (malitia). Jinými slovy nepřístupnost člověka k podrobení se církevní autoritě. Ani psycholog zde nemůže zvrátit proces, který již běží. Pokud by kdokoli (třeba zpovědník) posílal daného člověka k psychologovi, ten by to již pociťoval jako zlehčování své osoby narozdíl od předcházející fáze. A to vcelku správně, neboť on již stádium boje se svou psychikou překonal. Nyní je ve stádiu, kdy konflikt přenáší do okolí, kdy chce dobudovat konsistentní obraz o sobě nejen ve svém nitru, ale i navenek. Zde podstatnou měrou záleží na toleranci okolí, jestli okolí na oznámení o změně člověka reaguje přehnaně, pak člověk v dalších situacích opět očekává konflikty a krize se prohlubuje. Jsou známy případy, kdy manželka přijala chápavě manželův transvestismus a došlo paradoxně ke stabilizaci rodiny, neboť opadlo napětí, které sužovalo manžela a které se přenášelo na celou rodinu. Podobně pokud jedináček odpadne od víry svých rodičů, pak míra nesnášenlivosti je přímo úměrná reakci rodičů a okolí na tuto změnu.

Mezi další charakteristiky 3. a 4. fáze je vyhledávání společnosti lidí stejného nebo podobného smýšlení. Otevřená roztržka vede někdy ke ztrátě sociálního zázemí - přátel, známých. Někdy však se známým úmyslně vyhýbá, aby s nimi nemusel hovořit o své změně. Člověk se tak ocitá v sociálním vakuu. Tyto pocity samoty však někdy interpretuje jako přesvědčení o své vyjímečnosti a psychologické výlučnosti. Má pocit, že objevuje nepoznané, co uniká zraku ostatních lidí. V tomto jej často utvrzuje nechápavost a netolerantnost okolí. Musíme však přiznat, že opravdu prožívá něco, co dříve nezažil, a o čem většinou ani neslyšel ze svého okolí. Jestliže kněz odpadne od církve a začne žít světským životem, bývá to pro něj velká změna, neboť z člověka, který byl stále středem pozornosti, se stává řadový občan.

V rovině psychické dochází ke ztotožnění jedince se svými činnostmi. Kupříkladu návyk, který byl původně chápán jako cizorodá součást vzhledem k osobnosti pacienta, je nyní chápán jako vlastní a taky je tak obhajován.

Doba trvání jednotlivých fází je proměnlivá a závisí na řadě činitelů. Čím více výčitek ve čtvrtém stádiu, tím horší a zdlouhavější je adaptace, tím déle není možná komunikace mezi jím a představiteli skupiny, do které dříve patřil.