Poznámka: Tak tento článek jsem zužitkoval i v diplomce. Pro mě je zajímavé, že tento článek vznikl, jaksi mimochodem. Jednak introspekcí mých vlastních náboženských krizí, i když u mě zřejmě díky dobrému teologickému vzdělání nikdy ke skutečnému odpadu od víry nedošlo, ale také pozorováním odpadu jednoho mého spolužáka z geologie a dalších lidí. Myslím, že znalost těchto fází a pak tzv. dvougeneračního odpadu (viz diplomka) od víry je něco, co by měli znát všichni, kteří mají něco společného s katechezí, jinak se napáchají bezděky mnoho zla. S tímto článkem mám jednu nepříjemnou vzpomínku na prof. Halíka, který měl na tento článek psát oponenturu do Čs. psychologie, ztrhal ho, aniž podle mě vůbec pochopil, o čem to je. Tyto stadia odpadu od víry jsem nikde v zahraniční literatuře neviděl. Je to popis z dvou úhlů pohledu - jak to vidí okolí a jak to prožívá samotný konvertita. Myslím, že v diplomce je to rozvedeno ještě podrobněji.

V latentním stádiu nepozoruje blížící se změny ani dotyčný člověk ani okolí. Jedinou pozorovatelnou známkou je zjevná i skrytá praxe jedince, ve které se projevují činnosti či fantazie, které nejsou ve shodě s jeho vědomými postoji. Jednou z takových činností může být chronický zlozvyk. Jedná se však často o méně nápadné jevy jako je úzkost, neurčité pocity viny, které na sebe berou kabát konkrétních strachů a výčitek. Rovněž náboženský perfekcionismus, který naráží na hranici možností daného jedince.

Tento konflikt mezi činností a postoji pacienta, může být napřed neuvědomovaný. Nicméně jednoho dne se stane uvědomovaným, buď tak, že si jedinec uvědomí svou nespokojenost sám se sebou, se svým životem, svou odlišnost od okolí, nebo že jej někdo (například zpovědník) upozorní na tento rozpor. Jedinec se pokusí s tím něco udělat, neboť to nepovažuje za nepřekonatelné. Stále má pocit, že tyto činnosti nejsou součástí jeho osobnosti. Chápe je jako nedůležité, dočasné, provizorní.

Řada neúspěšných pokusů potlačit návyk či nežádoucí tendence podlamuje sebedůvěru jedince, neboť jako každý neúspěch znamenají určitou frustraci, kterou se jedinec pokusí kompenzovat zvětšenou snahou po překonání návyku, což vyplývá ze zákonů tendence po opakování traumatu. Tím vším se tento konflikt ještě více zviditelní v psychice pacienta, začnou se na něj nabalovat další představy a tak postupně vzniká komplex v Jungově slova smyslu.

Jedinec začíná pomalu zjišťovat, že je nad jeho síly překonat své tendence či zlozvyk, uvědomuje si, že ani s vypětím sil nemůže být konformní s referenční skupinou. Zjišťuje, že s návykem bude muset žít možná celý život. Vzhledem k pocitu vlastní bezmoce, přestává cítit výtky okolí a svého svědomí jako oprávněné, neboť cítí, že udělal vše, co bylo v jeho silách. Začínají se objevovat pocity křivdy. Nicméně s výtkami je stále racionálně identifikován. Věcně s nimi souhlasí, ale pociťuje svou bezmoc jim vyhovět.

Tento postupný přerod se odehrává při zachování ostatních vnějších aktivit jedince. V tomto období je psychika tohoto člověka silně zatížena a může vést až k neuróze, neboť jedinec přebudovává svůj světový názor. Je to období silných bojů, které se však neprojevují moc na vnějším jednání. Jednoduše řečeno člověk má dost ohrožujících podnětů z vlastní psychiky, a proto netouží po diskusích s okolím, které mohou jeho vratkou stabilitu narušit. Pokud vůbec hovoří o svých problémech tak pouze s lidmi, u kterých pociťuje pocit bezpečí.

Po jisté době člověk překoná vnitřní konflikt, výčitky pomalu vyhasínají. Mezi tím se vyrovnává s důsledky, které mu přiznání této změny přinese. Okolí totiž na něj může vyvolávat velký sociální tlak. Člověka mohou ohrožovat představy odsouzení od nejbližších, zavržení společenstvím, které nemusí být reálné, nicméně jsou projevem očekávaného potrestání a pocitů viny. V jisté době daný jedinec začne projevovat tendenci hovořit s lidmi a obhájit změnu svého názoru. Stále v tomto období očekává útoky a obvinění, nicméně nyní se cítí být dostatečně silný, aby je překonal.

Z hlediska pastorálního je důležitá změna v komunikaci. Zatímco v prvních dvou stádiích může dobrý kněz či psycholog preventivně zastavit blížící se proces. Tak v třetím se již stěží dostává k jádru věci, především se často jedná o proces z vnějšku nepozorovatelný, a kromě toho je nutné být velice opatrný, neboť jakékoliv další výtky a obvinění či dokonce tresty z pozice autority uzavírají možnost komunikace, i když se jim jedinec ještě formálně podrobuje.

Ve čtvrtém stádiu již pacient jde do konfliktu podvědomě. Zatímco ve třetím stádiu vyhledává lidi, u kterých cítí pocit bezpečí, tak ve čtvrtém stádiu již vyhledává lidi, u kterých očekává konflikt. A objevuje se jev, který se v církevní terminologii označuje jako zatvrzelost srdce, zlá vůle (malitia). Jinými slovy nepřístupnost člověka k podrobení se církevní autoritě. Zde jsou i možnosti psychologa omezené, neboť penitent, pokud by jej zpovědník posílal k psychologovi by to cítil jako zlehčování své osoby. A to vcelku správně, neboť on již stádium boje se svou psychikou překonal. Nyní je ve stádiu, kdy konflikt přenáší do okolí, kdy uzavírá své nitro, a je velice háklivý na jakékoliv pokusy převést rozhovor do roviny psychických jevů. Jde mu o věcnou diskusi, ve které by sobě i druhým obhájil změnu svého přesvědčení. Zde podstatnou měrou záleží na toleranci okolí, jestli okolí na oznámení o změně člověka reaguje přehnaně, pak člověk v dalších situacích opět očekává konflikty a krize se prohlubuje. Například pokud manželka přijme chápavě manželův transvestismus, dochází zpravidla ke stabilizaci rodiny, neboť opadne napětí, které sužovalo manžela. Podobně pokud jedináček odpadne od víry svých rodičů, pak míra nesnášenlivosti je přímo úměrná reakci rodičů a okolí na tuto změnu.

Čtvrté stádium pak plynule odeznívá. Nový světonázor se stává navyklým a člověk postupně může získat nadhled na svůj vztah k okolí. Doba trvání jednotlivých fází je proměnlivá a závisí na řadě činitelů. Čím více výčitek ve čtvrtém stádiu, tím horší a zdlouhavější je adaptace, tím déle není možná komunikace mezi jím a představiteli skupiny, do které dříve patřil.