Pseudovědecká demagogie a konkubinát

Když otevřeme Summu theologickou od sv. Tomáše Akvinského, tak tam najdeme řadu pozoruhodných tvrzení, které možná překvapí. Například hned na začátku, když obhajuje teologii coby, řečeno dnešní terminologií, axiomatickou vědu, tak se zmiňuje o tom, že je Země kulatá. Zajímavý postřeh, když uvážíme, že to psal někdy roku 1250, tj. v době středověku, kdy by si „měl myslet“, že země je deska a táhnou ji sloni. Stejně tak na jiném místě varuje, že by věřící neměli používat demagogickou argumentaci, aby nebyli k posměchu nevěřícím, kteří by se mohli domnívat, že věřící věří z předkládaných důvodů.

Myslím, že aktuální debata na téma soužití na hromádce, manželství na zkoušku (odborně zvané konkubinát), je názornou ukázkou toho, jak může být demagogicky zneužívána věda. Kristus však praví, že nás zachrání pravda a ne sofistikovaná ekvilibristika.

Proberme si fakta: Bylo zjištěno, že lidé, kteří se nevezmou do 18 měsíců a dál žijí spolu nesezdáni, mají větší pravděpodobnost rozpadu vztahu a menší spokojenost soužití. To je naměřeno, ale něco jiného se z toho odvozuje: „Lidé, nežijte v konkubinátu, nevydrží vám vztah!“ To první tvrzení je pravdivé, to druhé však je již demagogie. Ukažme si stejnou demagogii v případě, kdy je zneužita proti křesťanské morálce:

Pomocí stejně přesného měření je zjištěno: Věřící mají nižší vzdělání (i IQ) než nevěřící. Myslíte, že je správné z toho udělat morální hortativ: „Lidé nevěřte v Boha, budete vzdělanější a budete mít vyšší IQ!“ Je zřejmé, že ne, ale závěr byl udělán stejným demagogickým krokem jako v případě konkubinátu.

Náboženské vyznání	Celkem (v tisících)	Úplné střední	VŠ
Bez vyznání	2 967	29 %	11 %
Římskokatolické	3 506	19 %	5 %
Českobratrská evangelická	186	21 %	7 %
Československé	171	20 %	5 %

Problém leží v definici vzorku. Církev byla, je a bude otevřená pro sociální outsidery. Vždyť Kristus byl největší outsider všech dob. Tedy do Církve neustále přibývají lidé z okraje společnosti, které ona civilizuje, kultivuje a povznáší. Tímto procesem však samozřejmě vzniká rozdíl ve vzdělání mezi věřící a nevěřící populací. Stejný, neustálý tlak existuje mezi vzorkem sezdaných a nesezdaných párů. Lidé, kteří vstupují do manželství, pociťují mnohem méně vzájemných odpudivých sil, než ti, kteří pociťují odpudivé síly natolik, že bojí udělat definitivní rozhodnutí v podobě manželství. Volí tedy konkubinát – manželství na zkoušku. Je známo, že definitivních rozhodnutí se bojí neurotici (viz Franz Kafka a jeho útěky z několika svateb), například mají strach nejen z manželství, ale i z dokončení školy ap. Tedy ve vzorku lidí, kteří žijí v konkubinátu, máme trvale větší procento lidí nevyrovnaných, více neurotických, více párů, které opravdu testují, zda se k sobě hodí či nikoli. Ovšem ani z tohoto faktu není možno udělat morální doporučení: „Lidé, vstupte do manželství, přestanete být neurotičtí!“ Mělo by se tedy více důvěřovat přirozenému svědomí lidí, kdy se rozhodují pro vstup do manželství a kdy je ještě odkládají.

Stejně tak je těžké srovnávat dva vzorky, které mají odlišné morální zázemí, například srovnávat rozvodovost párů, které spolu sexuálně žili před svatbou či nikoli. Lidé odmítající předmanželský sexuální styk, zpravidla odmítají i rozvody. Bylo by divné, kdyby mezi nimi bylo více rozvodů než v kontrolní skupině. Problém výběru vzorku můžeme vidět i na jiných oblastech: Například je statisticky téměř nedokazatelné tvrzení: Dlouhodobě neplodné ženy mají větší pravděpodobnost přijít do jiného stavu, pokud adoptují dítě. (Na pozadí je hypotéza, že mateřská péče o adoptované dítě usnadňuje početí vlastního.) Tato hypotéza je možná pravdivá, ale je téměř nemožné operativně definovat vzorek plodných a neplodných žen tak, aby se dala tato hypotéza statisticky ověřit.

Z předchozího je zřejmé, že obhajoba manželství a na víc institucionalizovaného manželství, by se měla opírat o jiné argumenty než o pouhá statistická měření. Lidí, kteří z principu a z přesvědčení odmítají manželství in toto, je totiž velmi málo. Většina z těchto lidí vychází z traumatických zkušeností s neutěšeným manželstvím vlastních rodičů a jejich postoj je tedy vcelku pochopitelný. Nicméně i na nich si můžeme uvědomit, že jejich přesvědčení je z větší míry funkcí psychických stavů, ve kterých se nacházejí. Primární není věta: „Z principu odmítám manželství.“ ale odstrašující vzpomínky, kterou tuto větu de facto vytvořily. Chceme-li s touto větou bojovat, musíme napřed ukázat těmto lidem, že manželství se dá žít i jinak než stylem protrahované vraždy. A tato argumentace vlastním příkladem je lepší a účinnější než demagogické debaty.

Další jev, který se objevuje, je všeobecný odklon od ideologií a institucí, který postihuje nejen církevní, ale státní manželství. Přes tento fakt je třeba si uvědomit, že vzniká manželství přirozené, které existuje bez ohledu na papírové stvrzení. I toto má morální závaznost, i když není oficiálně uznáno církví či státem. Jestliže nějaký pár žije a vychovává děti v církevně neplatném svazku a nemohou uzavřít církevně platné manželství, stejně tento pár žije v přirozeném manželství a má přirozeně morální závazky nejen k dětem, ale jeden k druhému. Samotný fakt absence institucionalizovaného manželství nezbavuje ty, kteří spolu žijí v dlouhodobém konkubinátu, mravní odpovědnosti a povinnosti snášet spolu dobré i zlé a zachovávat si vzájemnou úctu a lásku. Takové přirozené manželství vzniká i mezi homosexuály – i ti přirozeně cítí, že by bylo morálně nesprávné, kdyby svého dlouhodobého partnera opustili, když ten se náhodou zmrzačil při autohavárii. Stejně amorální by bylo, kdyby se rozbíjely fungující rodiny jen proto, že nesplňují podmínky institucionalizovaného manželství.

Přirozené manželství, jak vidíme v dějinách, má přirozený sklon se měnit v institucionalizované a koexistovat s ním. (Viz úporné snahy homosexuálů o registrované partnerství.) Pokud se objevuje opačný sklon, může to být tím, že institucionalizované manželství neodpovídá potřebám přirozeného manželství. Vezměme si poučení ze státní politiky. Pokud se ekonomicky pomocí sociálních dávek zvýhodňují svobodné matky na úkor vdaných, narůstá nám procento svobodných matek a ubývá procento úředních manželství.

Debata okolo konkubinátu je tedy tak trochu otázkou, kde hledat třísky a kde trámy. Každopádně se domnívám, že křesťanství na tom není až tak špatně, aby se muselo uchylovat k demagogiím stylu: „Nežijte v konkubinátu, rozpadne se vám vztah.“