Kněz a laik v dnešním světě

(c) Jeroným Klimeš 1990

Poznámka: Tento článek jsem publikoval v Teologických textech asi na jaře v roce 1990. Od té doby se trochu posunulo mé hodnocení celibátu. Nevidím jej dnes tak bezesporně žádoucí a nutnou podmínku pro udílení kněžského svěcení. Jinak si myslím, že jsem tímto článkem pěkně zprudil Ivo Císaře. Zřejmě neprávem, tak se mu tímto omlouvám.

Nebude na škodu úvodem si popsat současnou roli průměrného laika v církvi. Jednou za týden přijde do kostela, kde víceméně pasivně sleduje děj bohoslužby. Jedinou vnější aktivitou je si čas od času kleknout nebo stoupnout, pronést pár naučených vět, nanejvýš si čas od času zazpívat nějakou sloku písně. Stane-li se toto hlavní náplně laikova života v církvi, není divu, že u mnohých převládne pocit zbytečné osobní přítomnosti na bohoslužbě a z toho následná nuda. Z nudy povstane těkavost myšlenek, z nich výčitky, které si mnozí léčí přehnaným důrazem na citové prožívání bohoslužby a celého náboženského života. U jiných vyvstane touha dělat pro církev něco víc, než pouhou s úklidem a chodem kostela. Pravdou však je, že mnozí kněží se aktivity laiků bojí a jsou tedy často podvědomě pro jakékoli jejich práci, která by uvedený 'úklid' kostela přesahovala. Zde část lidí rezignuje, ale pro mnohé vyvstane pocit, že je to právě hierarchie církve, která jim brání najít své místo v církvi. A tak se objeví chiméra rozporu mezi laiky a klérem.

Ivo Císař ve svém článku Laik nebo křesťan (Studie č. 121, Křesťanská akademie v Římě I/1989), podle mého chybně vidí příčinu tohoto svatu v tom, že "laici vstřebávají nevědomky, hlavně vinou dnešních hromadných sdělovacích prostředků, laicistické ideje a pohanský způsob života a rozlišují se od církve a často brojí proti ní, jako by církev byli jen kněží nebo Vatikán." Říci, že za to může pohanský způsob života, připomíná marxistickou praxi, že za vše může imperialismus a CIA.

Osobně vidím příčinu ve vývoji společnosti a církve, ve které otázka laiků je opravdu otázkou novou. Vždyť kněz byl dlouho osobou až kulticky uctívanou. Co řekl, bylo svaté, nesmělo se pochybovat. Zbytky této praxe jsou patrné ve vesnickém prostředí ještě dnes. Tím ovšem nechci říci, že dřívější praxe byla nemorální, ale spíše podotknout, že církev se vyvíjí jako každý organismus: Středověk kladl důraz na řeholní stav, baroko ukazovalo na kněžský stav a dnešní svět ukazuje na laika. Současnost má vždy tendenci ohrnovat ret na minulostí a odsuzovat ji na základě svých měřítek a problémů. Vždyť přece cit pro hierarchickou společnost je dnes vlivem demokratických představ společnosti mnohem slabší než v minulosti, proto otázka laiků se stala ožehavou až ve 20. století a ne dříve.

V dřívějších dobách se sounáležitost s církví budovala důslednějším prožíváním církevního roku, které vyjadřovalo programové heslo 'Žít s církví.' Žít v manželství znamená snášet spolu dobré i zlé. Žít s církví znamená prožívat s ní jak smutná, tak i radostná období. Jenže dnes mnozí hodnotí sebeomezení, které církev požaduje v době postní a adventní (například doporučený zákaz tanečních zábav ap.), jako další nesmyslné nařízení, které jim brání v seberealizaci a uspokojení potřeb. A zapomínají, že tak ztrácí i podíl na radostech církve. Vždyť věřící, který odpovědně dodržuje adventní a postní dobu, pak pociťuje velkou úlevu a následnou radost, když tyto doby končí, tj. na vánoce a velikonoce.

Dřívější organizace společenského života větší měrou napomáhala v budování křesťanského sebevědomí. Většina slavností a lidových obyčejů měla náboženský podtext, ale tyto slavnosti prakticky ztratily svoji ideovou náplň a tím i svou osobitost: Jaký je to masopust, když nepředchází žádnému postu?

Avšak pouze prožívat církevní rok a žít s církví nestačí, to je pomůcka, která má utvrdit mé rozumové poznání pravdivosti a správnosti katolické nauky. Pomůcka, která pouhé poznání přetváří v přesvědčení a životní jistotu. Proto je-li nedostatečné rozumové poznání, nutně vznikají krize, které jedinec není s to řešit, a proto odpadá od církve. Dnešním náboženským vědám se podařilo vše zpochybnit včetně autority Písma, církevní tradice atd., i když to není zcela jejich vina. Jenže na pochybnosti se nedá stavět, proto se domnívám, že dnešní svět stůně chudokrevností rozumového poznání, ze kterého teprve následně plyne nedostatek praxe a odcizení laiků od církve.

Ivo Císař ve výše citovaném článku poukazuje na skutečnost, že "laik je dnes povolán k apoštolátu ve světě. Prává náplň jeho jména a stavu je - být křesťanem uprostřed světa - zatímco řeholníci mu slouží duchovně a kněží svátostně, tj. přisluhují Boží slovo, eucharistickou oběť a svátosti, a tak umožňují styk s Kristem." (volně citováno, str. 21 a 27) Zdůrazněný požadavek služby je podepřen u kněží celibátem a u řeholníků slibem čistoty. Chtěl bych poukázat na jeden psychologický moment celibátu. V manželství dochází k naprostému srůstu partnerů - "Budou jedno tělo." Tato konvergence životů působí relativní uzavřenost rodiny coby buňky společnosti. Potřeby společenského styku jsou uspokojovány především mezi manžely, tzn. uvnitř rodiny. Knězi je tato možnost upřena, proto aby kněz uspokojil přirozenou touhu po společenském kontaktu, musí intenzitu manželského pouta nahradit pastýřskou kvantitou.

Tímto se před námi otevírají dva světy: svět kněze, kam nemůže laik a svět laika, kam nemůže kněz. Tato věta si žádá bližšího vysvětlení. Kněz totiž nemůže vstupovat do dlouhodobého intenzivního kontaktu s jednotlivci. Nejedná se pouze o výchovu dětí, tedy působení v rodině, ale rovněž o působení na pracovišti, v politických stranách, poněvadž členství v nich je knězi taktéž upřeno. Kněz sice může navštěvovat továrny a školy, aby vyhledával kontakt s nevěřícími. Podobně kterýkoli nevěřící může kdykoli navštívit kněze. Ale víme sami, že k tomu dochází jen vyjímečně. Stranou nechávám též vliv předsudků vůči knězům a církvi vůbec, jenž laik svým příkladem může snáze odstranit, než kněz, u kterého se dobrý příklad často chápe jako "profesionální deformace".

Každý člověk má volit podle svých vloh a schopností, jakému světu dá přednost. Oba mají své nevýhody i okouzlující krásu. Chybou je snaha z těchto dvou světů učinit jeden, který by už ztratil charakteristickou chuť původních ideálů, i když je zřejmé, že tuto tendenci bude mnohý jednotlivec i církev pociťovat vždy. V tomto pohledu vidíme, o co se ochuzují protestantské církve, když zrušili celibát a de facto i kněžský stav.

Co má tedy dělat laik, aby získal pocit sounáležitosti s církví? Musí se prací ve svém světě tak vyčerpat, aby pociťoval svoji pasivitu při mši ne jako pasivitu odstrčeného, ale jako pasivitu obsluhovaného, který přišel, aby se po práci setkal se svým Mistrem a Pánem. (Viz Lk 22, 26 - 27) Vždyť on - laik je ten, kdo vychovává křesťanskou mládež, on je ten, kdo dělá misie na svém pracovišti, ve své škole, on je ten, kdo se angažuje v politickém dění, aby bylo ke slávě Boha, aby se tak celý svět posvětil. Kdo nemůže pomoci slovem, může stejně dobře pomáhat osobním příkladem a hlavně modlitbou.