Latinské pořekadlo – postav dům, zasaď strom a zploď syna. Znamenalo zabezpeči svůj život, vytvoř něco, co tě přežije o pár generací a reprodukuj. To první – postav dům – je dnes velmi lehké, a to pro všechny. Vytvoř něco nadčasového je mnohem obtížnější. Každý by chtěl být nesmrtelný, nebo alespoň slavný na 15 minut a ono to dnes jde mnohem hůř, protože člověk musí být slavný na celorepublikové úrovni – nejlépe v bedně – a nestačí jako dřív být třeba vůdce procesí v lokální vesnici. Ale největším problémem se však jeví to poslední – reprodukce. Dnešní společnost se není schopná zreprodukovat ani biologicky, natož ideologicky. Není schopna předat své duševní a duchovní bohatství dalším generacím.

To nezačíná imigrací muslimů, to začíná už zlhostejněním vůči vzdělávání a akademickým titulům, absencí čtení atd. Ani v katolické cirkvi to není lepší. Každý den v ČR cca 270 lidí přestane být katolíky. To nejsou konverze a odpady od víry. To jsou vícegenerační odpady. První generace je silně věřící, druhá je vlažná, teprve třetí je zcela ateistická. Běžně vídávám, že z katolických rodin je věřící přibližně jedno dítě ze tří. To není účinná reprodukce! Tedy nepřekvapí, že to je přesně problém, který máme i my.

Problém by ani nebyl v ortodoxii, tj. učení, ale to děti začínají jakž takž chápat okolo patnácti let. Do té doby by měl být v rodinách být zažitá náboženská praxe – modlitby před jídlem a před spaním, návštěvy kostela a různé společenské aktivity okolo kostela, čtení Bible atd. Děti totiž žijí z toho, co vnímají – slyší, vidí, hmatají – ne z myšlenek. Ty jsou sféra dospělých. Zkrátka děti by měly mít v hlavě náboženství dříve, než ho pochopí. Právě tato náboženská ortopraxe je v naší rodině největší problém, protože nikdo z nás rodičů si na rituály moc nepotrpí.

Druhé největší pnutí, které pociťuji, je duchovní samota. Je pár kněží, kteří jsou vůdčí osobnosti, naopak je příliš mnoho komických figurek, které nemají církvi co nabídnout. Pouhý celibát opravdu není dostatečný předpoklad kněžství. Samozřejmě ryba smrdí od hlavy. Biskupové mají všechny jiné možné zájmy než blaho církve, ale to tady je zbytečné rozepisovat. Pro naši rodinu to však znamená, že z duchovního hlediska jsme vlastně ovce bez pastýře. Například když jdu ke zpovědi, tak jediné, co slyším, jsou výzvy, abych chodil ke zpovědi častěji. To je trochu o ničem. Mám pocit, že “pasu” jen sám sebe sám. S čím si neporadím sám, s tím mi kněží nepomohou.

Lidi od věřících nečekají žádnou pomoc, ale až panicky se obávají demagogického přesvědčování a nátlaku. Ježíš je synonymem magorů na hranici příčetnosti, kteří v parcích vyřvávají, že právě Kristus je zachrání. Vyslovení slova Ježíš aktivuje v posluchačích podvědomý strach z nátlaku a manipulací. Je pak složité obnovit pocit klidu a bezpečí. To má za následek, že je těžké se bavit o víře s kolegy či známými.

Konvenční katolická rétorika je tedy pro okolí nepřesvědčivá. Navíc na nějakou jednotu s vědeckým poznáním se už dávno nehraje. Ať je to výslovně proti katolickému učení, většina věřících jede dvoukolejně – svět víry na jedné straně a na druhé nejen svět vědy, ale i svět běžného života. I když si myslím, že církev může toto období jakž takž překodrcat, přesto jsem přesvědčen, že je to vpodstatě tragédie. Je velmi nežádoucí, že nemáme svá světonázorová stanoviska nějak pevněji stabilizována. Že se oficiálně vyznává spousta tvrzení, které prakticky nejsme schopni obhájit před okolím. Proklamuje se celibát, ale dnes byl by problém sehnat i ženaté kněze. Proklamuje se zákaz onanie, ale mladí věřící nejsou především schopni najít uspokojivého partnera a s tím jim církev nijak nepomáhá. Proklamuje se zákaz antikoncepce, ale lidi nejsou schopni udržet své partnerské vztahy a rozpadající se rodiny. A opět stará církevní funkce obránce vztahu – defensor vinculi – je nefunkční, většina věřících ani neví, že něco takového existuje. Jako kdyby se církev tvářila jako zázračný doktor, ale lidem na všechny jejich problémy ordinovala buď sádru nebo vitamín C. To je samozřejmě otázka aplikace starého učení na nové problémy blahobytného světa, ale v té církev těžce selhává.

Podobenství o milosrdném Samaritánovi se sice čte neustále, ale nezdá se, že by z toho vyplýval nějak zesílený zájem o adopce či pěstounskou péči u křesťanů. Ano, formálně se odmítají potraty, ale fakticky křesťané nemají nějak výrazně lepší vztah k dětem. Například když by holka místo potratu dala dítě do adopce, tak ji věřící odsoudí prakticky stejně jako nevěřící – jako by zastávané přesvědčení nemělo sílu se projevit v praktickém životě. Jak se na děti v křesťanství kašle je patrné už z toho, jak se bagatelizuje osud dětí kněží a jak církev obřadně hází přes palubu jejich matky. Místo aby těmto nechtěným dětem sloužila a viděla v nich osud Ježíše, který byl také nechtěné dítě.

Takže mám-li shrnout jednou větou odpověď na otázku, jak se žije katolickým rodinám, řekl bych lapidárně: Asi jako na duchovní poušti...