Karel Poláček: Bylo nás pět

VI . Koupání u rybníka Klobouku

- teologická rozprava s následným morálně psychologickým rozborem -

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2017-07-21

Nahrávka

Refrakterní fáze viny - 3. díl

  1. Opovážlivé spoléhání na Boží milost, aneb hazardování se životem

  2. Nezaviněná nevědomost

  3. Refrakterní fáze viny

  4. Manipulace se sociálním odmítnutím

Pokud jste tak ještě neučinili, přečtete si a poslechněte tuto krátkou ukázku z knihy Karla Poláčka Bylo nás pět.

Refrakterní fáze viny

Třetí zajímavý jev, který v této krátké ukázce vidíme, je refrakterní fáze viny. To je období, kdy člověk si nedokáže ani sám sobě přiznat, že je se choval jako vůl. Zde tedy Krakonoš předvádí eskamotérské intelektuální kousky, protože není schopen říci: "Jasně byla to blbost/hřích/zbytečné riskování ap."

Toto období je tím delší, čím větší je vina, která na člověku leží. Všimněte si, že nikdo z nacistických zločinců v Norimberském procesu nebyl schopen uznat svou vinu. Kolega psycholog Dr. Hubálek popisuje tento jev u agentů STB:

Po revoluci jsem byl dva roky tajemníkem ministra zdravotnictví. V té době vyšlo nařízení lustračního zákona, že kdo z vedoucích pracovníků nepředloží negativní lustrační osvědčení, tedy kdo byl agentem StB, musí opustit vedoucí funkci. Ministerstvo zdravotnictví v té době řídilo 200 takzvaných přímo řízených organizací, tedy fakultních nemocnic, psychiatrických léčeben, velkých zdravotnických zařízení a výzkumných ústavů. Z těch dvou set ředitelů jich 20 toto kritérium nesplnilo a já měl na starost s nimi provést pohovor. Mám tedy zkušenost s dvaceti dlouhými, mnohahodinovými pohovory s bývalými spolupracovníky StB. Byl to pro mě po zkušenostech s devianty a delikventy zajímavý zážitek, protože ty hovory byly z určitého hlediska všechny stejné. Všichni přišli předčasně, v nejlepším oblečení, a všichni se mnou nejdříve chtěli mluvit „soukromě“, všichni byli nesmírně uctiví. Všichni také používali téměř stejné formulace, z nichž nejčastější bylo: věřte mi, mám absolutně čisté svědomí. Od té doby mám na termín „absolutně čisté svědomí“ alergii. Všichni též říkali: „Nikdy jsem nikomu neublížil. Ať mi někdo dokáže, komu jsem ublížil. Říkal jsem jim jen to, co už věděli. Měl jsem jen svůj obor hrozně rád a potřeboval jsem - ne kvůli sobě, ale kvůli svým pacientům - jezdit na západ pro nové poznatky. A měl jsem staré, nemocné rodiče, mladou manželku a malé děti. Dělal jsem to jen kvůli dětem, aby se dostaly na školy…“ Mohlo by to sloužit jako ilustrace ke knize Anny Freudové Já a obranné mechanismy.

PD: Ani jeden svou vinu neuznal?

Jeden jediný z těch dvaceti. Uznal svoji vinu a velmi zkroušeně mi přiznal: „Já jsem se mnohokrát v životě zachoval jako svině. A teď toho strašně lituju.“ S tím člověkem jsem dodneška schopen se setkat. Legrační je, že všichni ostatní, když mě potkají, tak mi ani neodpoví na pozdrav. A přitom se jim vlastně nic nestalo, dokonce si skoro všichni finančně velmi polepšili, neboť odešli ze zdravotnictví, převážně do farmaceutického byznysu.

Protože pro věřící nekončí život smrtí, jsou přesvědčeni, že tuto zatvrzelost si lidé nesou i do posmrtného života, kde bohužel má sklon se na věky zakonzervovat. Je velmi pravděpodobné, že právě tento jev je příčinou stavu člověka po smrti, kterému se říká peklo. Do nekonečna bude obhajovat, že on vše udělal správně, ať mu někdo dokáže, že někomu ublížil. Ano, možná přesvědčí všechny okolo, ale sám sebe nepřesvědčí. Proto je třeba umět včas říci: "Já jsem se mnohokrát v životě zachoval jako svině. A teď toho strašně lituju." Neboť lítost je nejlepší způsob, jak začít znova s čistým štítem. Konec konců neustále obhajování je také součástí debat po rozchodu - to není moje vina, ale tvoje. I zde je lepší se přihlásit k tomu, co jsem ve vztahu dělal špatně a jít dál.

Pokračování

Manipulace se sociálním odmítnutím

Předchozí díly

Opovážlivé spoléhání na Boží milost, aneb hazardování se životem

Nezaviněná nevědomost