VI . Koupání u rybníka Klobouku
- teologická rozprava s následným morálně psychologickým rozborem -
PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2017-07-21
My, kteří spolu mluvíme, chodíme se koupat do Kalhot nebo ke Klobouku. Když jsme přicházeli k továrně, tak se k nám, jakoby nic, přidal Čeněk Jirsák. Dělal, jako by se k nám nic nepřidal, ale my všichni jsme viděli, že se přidal.
Já (Petr Bajza) jsem se ho otázal: "Co dolejzáš, Krakonoši?"
On odpověděl, že nedolejzá a že není žádný Krakonoš.
Tak jsem se ho prudce otázal: "Kam teda jdeš?"
On odpověděl, že se jde koupat ke Klobouku. "Hahá!" pravil jsem silným hlasem, "my se jdeme koupat ke Klobouku, a ne ty!"
"Však já se jdu sám koupat ke Klobouku," pravil Jirsák a příšerně se šklebil.
"My jsme si to vymyslili," pravil jsem.
"Já jsem si to taky vymyslil," odpověděl on.
"Nech ho," pravil Bejval Antonín, "když jde sám, ať si jde sám, ale s námi nepůjde. A nebav se s ním."
Tak jsem se s ním nebavil, ale schválně jsem dával pozor, jestli půjde sám nebo s námi. On dělal, jako když jde sám, ale já jsem poznal, že jde s námi, ačkoli dělal jako že ne, s nikým nemluvil a silně si pískal.
Když se jde ke Klobouku, tak se jde kolem vysoké stráně, na které rostou lísky, a my na podzim chodíme na oříšky a máme jich plné kapsy. A dole jest trať místní dráhy.
Jirsák, který kráčel před námi, najednou se zastavil a zvolal: "Že skočím ze stráně dolů!" On je totiž hrdý a rád se vytahuje.
Pravil jsem, ať nedělá ze sebe vejtahu, že stejně neskočí, to bych se vsadil.
On pravil, to se uvidí, rychle vylezl nahoru, a když byl nahoře, zvolal : "Pozor!" a rozpřáhl ruce. My se dívali.
"Neskákej, ty vole!" zařval jsem, "nebo si polámeš všechny hnáty."
"Pozor!"zvolal podruhé, "jeden, dva a jedna jsou - jsou - tři!" Pak se pokřižoval a rozběhl se.
Zamhouřil jsem oči, abych to neviděl. Když pak jsem oči otevřel, byl už dole. Nic se mu nestalo, jenom koleno si trochu odřel.
Všichni jsme si oddychli a začali s ním mluvit.
"Proč ses předtím pokřižoval?" tázal jsem se ho.
"To se musí," pravil Čeněk Jirsák, "aby mne při tom chránil anděl strážný a ode všeho zlého mne odtáhl."
"Máš smrtelný hřích," pravil jsem.
"Jaký smrtelný hřích, ty blůmo?" otázal se.
Pravil jsem: "Protože když se skáče ze stráně na trať, tak je to opovážlivé spoléhání na milost Boží."
On se lekl, že uvalil na sebe tak těžký hřích, ale pak pravil: "Nemám hřích, protože opovážlivé spoléhání na milost Boží jsme v nábožce ještě neměli."
"Hahá!" pravil jsem silně, "náhodou jsme měli, pan Káťa nám o tom vypravoval."
"Kdy?" tázal se Čeněk Jirsák.
"Minulý týden ve středu," pravil jsem "tadyhle Tonda je svědek."
Bejval pravil, že je svědek, Éda Kemlín taky pravil, že je svědek.
"Ve středu jsem chyběl," pravil Čeněk Jirsák, "a tak jsem nanejvýš zhřešil nevědomostí [tzv. nezaviněná nevědomost]. To je lehký hřích(*1) a spraví se to jedním otčenášem a jedním zdrávasem."
"Jo, pěkně!" pravil jsem. "Pohané také hřeší nevědomostí a je jim to houbec platné. Všichni přijdou do pekla(*2), a když se budou vymlouvat, že nepoznali světlo pravé víry, tak jim Pánbůh řekne: Tak jste se měli starat, vy troubové, a šup s vámi do pekla!"
Čeněk Jirsák mlčel a už nic neříkal a hodnou chvíli přemýšlel, co by řekl, aby nebylo vidět, že jsem ho parádně převezl. Potom pravil hrdě: "To nebylo žádné opovážlivé spoléhání na milost Boží, ale sportovní výkon."
Mně se nelíbilo, že je hrdý, a pravil jsem: "Náhodou to bylo opovážlivé spoléhání na milost Boží, to bych se chtěl vsadit."
"Tak se vsaď!" pravil Čeněk Jirsák.
"Vsadím se, oč chceš!" pravil jsem.
Čeněk Jirsák pravil, že by pak všichni sportovci přišli do pekla, kdyby to bylo pravda, jak jsem povídal. Přišli by tam sprintéři, těžká a lehká atletika, volejbal i házená, plavci a závodníci, cyklisti i automobilisti, vzpěrači těžkých břemen, ba i fotbalisti. Ba i sám velebný pán by podle toho musil přijít k věčnému zatracení, protože je o něm známo, že když byl majstrem, tak hrával za seminářskou jedenáctku proti strahovákům a jako brankář obětavě hájil svatyni.
"To by pak peklo bylo plné a nebylo by v něm hnutí," pravil.
"To je mně fuk," pravil jsem já.
Tak jsme mluvili a hádali jsme se celou cestu, jak jsme šli přes louku, a porád jsme o tom rozmlouvali, až jsme přišli ke Klobouku. Bejval Antonín pravil, ať už toho necháme, že jsme oba volové. Tak jsme toho nechali.
Z tohoto vtipného úryvku, který navíc dokonale čte František Filipovský, vysvítá, jak byla mladá generace dřív formována křesťanskou morálkou. V období mezi pubertou a střední dospělostí je opravdu období, kdy mladí neuvěřitelně snadno riskují svůj život. V manažerských pozicích se toto bohorovné období projevuje tím, že dělají neuvěřitelně riskantní a samozřejmě často zcela chybná rozhodnutí s představou, že se jim nemůže nic stát.
Typická křivka mužské kariéry vyjádřena v produkci a spotřebě lovců sběračů. Pět charakteristik zakroužkovaného období adolescence a mladší dospělosti: a) Pokud kluk nenašlápne kariéru do 30 let, tak ji nenašlápne nikdy, tedy jistá dravost je nezbytná. b) Období bohorovnosti a opovážlivého riskování c) Období nevděku d) Adolescentní konverze e) Orientace na mimořádné výkony a ne na dlouhodobou výdrž.
Názornou ukázkou tohoto sebevražedného chování může být tato série fotografií:
Je jasné, že i s tímto klukem se rodiče piplali od narození a on tady kvůli dvou bezcenným fotkám riskuje život, když skáče přes propast v sandálech, se stativem v náruči.
Právě toto chování označovala klasická katolická morálka za opovážlivé spoléhání na Boží milost a podle míry rizika se to chápalo buď jako lehký, nebo těžký hřích. Zde samozřejmě by se to považovalo za těžký hřích, neboť tento fotograf riskuje život. Konec konců i já mám spolužáka, který takto zařval v Tatrách. (Místo dvou kluků přijely domů dva pytle plné končetin k velké radosti vdovy a celé rodiny.) Mezi toto hazardování s životem patří i zážitkový sex bez kondomu s nahodilými partery. Už mi také volala žena muže, která náhodou zjistila, že její muž bere prášky na AIDS a on jí nic neřekl! Dále sem spadá podceňování nechtěného těhotenství u mladých dívek, které jsou přesvědčeny, že ony do jiného stavu přijít nemohou...
Dnes mají rodiče méně dětí než v minulosti. Vůbec nejsou připraveni na to, že ve funkčních rodinách se nepovede jedno dítě z deseti a že v narušených rodinách přijdou klidně o každé druhé dítě. Ne že by se tyto děti přímo zabily, ale prostě se odcizí, skončí na drogách, skončí jako bezdomovec ap. Ano děti mají málo a ještě jim rodiče nevštěpují do hlavy, že život je Boží dar, se kterým si opravdu nemohou dělat, co se jim zlíbí. Za časů Poláčka vidíme, že toto byl standart, které mu děti rámcově správně rozuměly ještě před pubertou.
Morálka, stejně jako psychologické poradenství, jede podle pravidla: "Chytrému napověz, hloupého kopni." Bibli v tomto smyslu pak píše , že "Boží slovo nezkušenému dává moudrost." Moderní výchova dětem ani nenapovídá. Uvědomme si, že kromě včasného formování morálkou a charismatických vůdců, které děti obdivují, ve věku mladší dospělosti opravdu na děti nic neplatí.
Druhý termín, se kterým operují hoši, kteří spolu mluví, je nezaviněná nevědomost a s ní opět debata, zda je to lehký či těžký hřích(*1). S tím souvisí další morální poučka: "V nejistotě není dovoleno jednat."
Když potápěč skáče do neznáme vody. Neskáče tam šipku. Použije buď speciální skok do neznáme vody, nebo si napřed ověří, jak je voda hluboká. Když myslivec vidí, že v houští se něco šustlo, tak nesmí střílet, i když by si hrozně rád střelil prvního kance. Konec konců když vidíme, kolik zelených kolegů si myslivci sami na svých honech zastřelí, tak je zjevné, jak praktická je tato morální poučka.
Když kluci laicky rozebírají tíži nevědomosti, je vidět, že tomu moc nerozumí. Nevědomost sama o sobě není hříchem. Nedá se zhřešit prostou nevědomostí (např. neznám kvantovou fyziku). Pouze zaviněná nevědomost je hříchem. Tedy klasicky myslivec na honu, který střílí do křoví. Co se týká divochů a pekla(*2) , to je dnes opuštěný koncept, který myslím nikdy nebyl součástí oficiální nauky. Ale samozřejmě z kazatelen a na náboženství se vždy říkalo a říká všelicos.
Jinými slovy vědět je většinou lepší než nevědět a nevědomost je velmi často nebezpečná, ale ne vždy je hříchem či vinou. Přičítá se za hřích (zaviněná nevědomost), když člověk si měl ověřit důležitá fakta a neověřil. Na adresu nevědomosti slýchávám klasickou větu: "Proč jsem jenom neznal vaši knihu Partneři a rozchody dřív?! Mohl jsem se vyvarovat mnoha zbytečných chyb!" Ano, tato nevědomost nebyla vinou ani hříchem, ale přesto notně bolela. Již proto se v náboženství označuje vědění za dar Ducha sv., za který věřící prosí. Těmto mým klientům prostě nebylo "dáno" znát zákonitosti rozchodů, takže si je jak se patří užili.
Refrakterní fáze viny
Třetí zajímavý jev, který v této krátké ukázce vidíme, je refrakterní fáze viny. To je období, kdy člověk si nedokáže ani sám sobě přiznat, že je se choval jako vůl. Zde tedy Krakonoš předvádí eskamotérské intelektuální kousky, protože není schopen říci: "Jasně byla to blbost/hřích/zbytečné riskování ap."
Toto období je tím delší, čím větší je vina, která na člověku leží. Všimněte si, že nikdo z nacistických zločinců v Norimberském procesu nebyl schopen uznat svou vinu. Kolega psycholog Dr. Hubálek popisuje tento jev u agentů STB:
Po revoluci jsem byl dva roky tajemníkem ministra zdravotnictví. V té době vyšlo nařízení lustračního zákona, že kdo z vedoucích pracovníků nepředloží negativní lustrační osvědčení, tedy kdo byl agentem StB, musí opustit vedoucí funkci. Ministerstvo zdravotnictví v té době řídilo 200 takzvaných přímo řízených organizací, tedy fakultních nemocnic, psychiatrických léčeben, velkých zdravotnických zařízení a výzkumných ústavů. Z těch dvou set ředitelů jich 20 toto kritérium nesplnilo a já měl na starost s nimi provést pohovor. Mám tedy zkušenost s dvaceti dlouhými, mnohahodinovými pohovory s bývalými spolupracovníky StB. Byl to pro mě po zkušenostech s devianty a delikventy zajímavý zážitek, protože ty hovory byly z určitého hlediska všechny stejné. Všichni přišli předčasně, v nejlepším oblečení, a všichni se mnou nejdříve chtěli mluvit „soukromě“, všichni byli nesmírně uctiví. Všichni také používali téměř stejné formulace, z nichž nejčastější bylo: věřte mi, mám absolutně čisté svědomí. Od té doby mám na termín „absolutně čisté svědomí“ alergii. Všichni též říkali: „Nikdy jsem nikomu neublížil. Ať mi někdo dokáže, komu jsem ublížil. Říkal jsem jim jen to, co už věděli. Měl jsem jen svůj obor hrozně rád a potřeboval jsem - ne kvůli sobě, ale kvůli svým pacientům - jezdit na západ pro nové poznatky. A měl jsem staré, nemocné rodiče, mladou manželku a malé děti. Dělal jsem to jen kvůli dětem, aby se dostaly na školy…“ Mohlo by to sloužit jako ilustrace ke knize Anny Freudové Já a obranné mechanismy.
PD: Ani jeden svou vinu neuznal?
Jeden jediný z těch dvaceti. Uznal svoji vinu a velmi zkroušeně mi přiznal: „Já jsem se mnohokrát v životě zachoval jako svině. A teď toho strašně lituju.“ S tím člověkem jsem dodneška schopen se setkat. Legrační je, že všichni ostatní, když mě potkají, tak mi ani neodpoví na pozdrav. A přitom se jim vlastně nic nestalo, dokonce si skoro všichni finančně velmi polepšili, neboť odešli ze zdravotnictví, převážně do farmaceutického byznysu.
Protože pro věřící nekončí život smrtí, jsou přesvědčeni, že tuto zatvrzelost si lidé nesou i do posmrtného života, kde bohužel má sklon se na věky zakonzervovat. Je velmi pravděpodobné, že právě tento jev je příčinou stavu člověka po smrti, kterému se říká peklo. Do nekonečna bude obhajovat, že on vše udělal správně, ať mu někdo dokáže, že někomu ublížil. Ano, možná přesvědčí všechny okolo, ale sám sebe nepřesvědčí. Proto je třeba umět včas říci: "Já jsem se mnohokrát v životě zachoval jako svině. A teď toho strašně lituju." Neboť lítost je nejlepší způsob, jak začít znova s čistým štítem. Konec konců neustále obhajování je také součástí debat po rozchodu - to není moje vina, ale tvoje. I zde je lepší se přihlásit k tomu, co jsem ve vztahu dělal špatně a jít dál.
Manipulace se sociálním odmítnutím
Další zajímavý jevem v ukázce je též fakt, že Čeněk Jirsák tímto husarským kouskem zrušil sociální odmítnutí. Jednalo se zjevně o intuitivní manipulaci. To se pozná podle toho, že je to reakce na tzv. anticipované odmítnutí: Na otevřenou otázku: „Mohu jít s vámi?“ by uslyšel odpověď „ne“. Manipulace totiž vždy obchází nějaké předjímané odmítnutí. Zde se jednalo o manipulaci nepřímou, neboť klukům ani nedošlo, že se má manipulovat s jejich sociálním odmítnutím.
Bohužel i tyto manipulace u dospělých jsou běžné. Jsou to pokusy o sebevraždu okolo rozchodů. Freud definoval sebevraždu jako agresi obrácenou proti sobě. I zde se tedy Čeňkova agrese proti klukům se obrátí do sebedestruktivního chování stylem „mně je všechno jedno“. V sociální psychologii (Watzlawik) se tyto hop trop akce označují též za metodu "jen houšť". Někdy funguje, bohužel dost často je sebevražedná.
Na adrese http://preferencnikrivky.klimes.us jsou objasněny preferenční křivky, které vysvětlují mimo jiné, jak funguje tato manipulace se sociálním odmítnutím.
Poněkud zjednodušeně se to dá vysvětlit takto. Kdyby Čeněk pouze zvýšil psychickou vzdálenost bez vyvolání emocionální scény, pak by se dostal pouze podél modré čáry z výchozího bodu I., kde se ho kluci snaží zbavit, do bodu II., kde je klukům dobře i bez něho. Do bodu III. by se ten den zřejmě nedostal vůbec. Až třeba za 14 dní by se po něm někdo ptal (III.). To by mu nebylo nic platné.
Sebevražednou akcí jel ale intuitivně podél červené křivky. Z výchozího bodu A., kde se ho kluci chtějí zbavit, odchází stranou (B.), což je klukům jedno, neboť pociťují úlevu, že se ho zbavili. Svým návrhem ale kluky dostává do stavu (C.), ve kterém lidé usilují o sblížení, neboť se aktivuje separační reakce (D.) čili zde strach, že se zabije. Když se Čeňkovi nic nestane, kluci si oddechnou (E.), ale potřeba sblížení přetrvává (F.), proto kluci s Čeňkem otvírají teologickou disputaci, což je snaha ovládnout jeho chování pomocí morálky a náboženství.
Toto je opravdu zjednodušené vysvětlení. Přesnější popis by musel vycházet ze zvratové teorie, kde se překlápí aktivace odpudivých a přitažlivých sil (axiom jedné nejsilnější uvědomované potřeby; Partneři a rozchody, 2. kap.), a dále by musel popisovat, co se dělo touto dobou s Čeňkovými preferenčními křivkami. Nicméně základ je i v tomto zjednodušení.
Morálka je zanedbávaný kompenzační mechanismus
Morálka, psychologie a právo jsou od pradávna úzce propojeny. Pojednávají z různých úhlů pohledu o chybách, které mají lidé neustále sklon dělat. Fungují tak jako kompenzační mechanismy, které svým působením alespoň občas ochrání někoho od zbytečných tragédií. Není tedy dobré je šmahem zavrhovat, jak je dnes zejména u morálky módou. Naopak hodilo by se sem tam oprášit nějaký ten starší termín, jako je třeba opovážlivé spoléhání na Boží milost či zaviněná nevědomost.