Biskupská antikoncepce a náboženství smrti
PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2005
Když jsem domlouval křest s naším vikářem, přišla řeč i na jiná témata a on zmínil termín "duchovní impotence". To sousloví mě zaujalo, tak jsem o něm přemýšlel. Impotence v sexuologii znamená neschopnost pohlavního styku a lidi tento termín často zaměňují s termínem neplodnost, tedy i zde by bylo přesnější používat sousloví "duchovní neplodnost".
Evoluční teorie používají formulku: "Kdo se nerozmnoží, bude vyselektován (selected out)." Dnes tisíce lidí nejsou schopni založit rodiny, úspěšné a dravé manažerky ve čtyřiceti zjišťují, že jim ujel vlak, a muži donekonečna odkládají manželství a pořízení dětí. Geny všech těchto lidí budou vyselektovány z evoluce, ne protože by byli biologicky neplodní, ale nejsou plodní psychologicky. Jejich geny vymřou - nedokázali je předat, udělali vše proto, aby neměli děti (potraty, antikoncepce, kastrace atd.).
Za to je křesťané a především katolíci rádi kritizují. Používají při tom silná slova, například "civilizace smrti" ap. Avšak formule: "kdo se nerozmnoží, bude vyselektován," znamená na fyzické to samé, co v duchovní oblasti slova Jana Křtitele či Krista: "Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude vyťat a hozen do ohně."
Stejně jako v Čechách je záporný přirozený přírůstek, tedy postupně fyzicky vymíráme, tak vymíráme i duchovně. Když se podíváme na data Českého statistického úřadu, tak církev vymírá rychlostí přibližně 1 % ročně. Ještě více neplodná je v oblasti duchovních povoláních. Jen v pražské arcidiecési je 67 % neobsazených farností.
Biskup může vysvětit kněze během dvou minut - vkládáním rukou, modlitbou a pomazáním křižmem. Stejně jako zplození dětí na fyzické úrovni můžeme zabránit antikoncepcí a potraty, tak na duchovní oblasti máme řadu duchovních antikoncepcí, díky kterým vymíráme duchovně.
Všichni víme, že i ke zplození dítěte je třeba velmi málo, stejně tak ani adept kněžství nemusí projít seminářem či žít v celibátu. Stačí, když je silný ve víře, aby mohl být svědkem Kristovy smrti a zmrtvýchvstání. Tuto podmínku splňuje mnoho dnešních laiků, kteří jsou zapálení pro víru. Zůstanou však bohužel viset v kondomu v podobě celibátu, semináře a jiných "těžkých svázaných břemen".
Lidé nemají děti, protože je v podstatě mít nechtějí. Nejde o to, co na vědomé rovině říkají, jde o jejich jednání, které jim diktuje jejich podvědomí a vnitřní hodnoty, kterých si často ani nejsou vědomi. Tyto hodnoty odhalíme z jejich chování, chcete-li to vyjádřit méně psychologicky a více teologicky, tak je poznáme po ovoci.
Po ovoci poznáme i skutečné hodnoty našeho kléru. "Káží vodu, pijí víno," můžeme čas od času slyšet na jejich adresu. Oficiálně totiž najdeme mnoho verbálních vyjádření jako: "Proto je svrchovaně důležité mít pro každou farnost kněze jako jejího vlastního pastýře. … Bez přítomnosti Krista, kterého zpřítomňuje kněz, svátostný vůdce společenství, by farnost nebyla úplným církevním společenstvím. ... Byl by osudový omyl smířit se s aktuálními těžkostmi a chovat se tak, jako bychom se měli chystat na nějakou novou církev zítřka, kterou si někteří představují jako církev takřka bez kněží." (Jan Pavel II. 2001)
S těmito výroky jistě budou všichni biskupové i kněží velmi ochotně souhlasit a horlivě kývat hlavami, ale v praxi zjistíme, že ono "svrchovaně důležité" je ve skutečnosti velmi nedůležité, protože kde co je mnohem "svrchovanější". Kdyby kněžství bylo skutečně svrchovanou hodnotou, bez které nemůžeme dýchat, tak už dávno máme kněží dostatek. Ale zde platí krutá pravda: 'Tento lid ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marná je zbožnost, kterou mne ctí, učíce naukám, jež jsou jen příkazy lidskými.' Není divu, že církev vymírá, když se opustili přikázání Boží a držíme se lidské tradice.
Tedy stejně jako máme biologickou a psychologickou neplodnost, tak i biskupové jsou schopni světit kněze, ale nesvětí je. Jsou duchovně potentní, ale zároveň neplodní. Jestliže kritizujeme nevěřící a označujeme jejich styl života jako "civilizaci smrti", neměli bychom ze stejných důvodů sebekriticky označit naši duchovní praxi za "náboženství smrti"? Jak můžeme vyndat třísku z oka našich bloudících nevěřících bratří a sester, když jsme sami neprohlédli?
Cesta ven bude nepochybně cesta kříže. Kristus praví: "Jestliže tě svádí tvé pravé oko, vyrvi je a odhoď pryč, neboť je pro tebe lépe, aby zahynul jeden z tvých údů, než aby celé tvé tělo bylo uvrženo do pekla." Tím okem či údem jsou právě naše "staronové" zvyklosti, jako je celibát a seminář, které má klérus paradoxně raději než samotné kněžství. Aby se předešlo velkým turbulencím, mohou biskupové začít světit starší muže nad padesát let, kteří jsou silni ve víře a nejsou rozvedeni. Takových najdeme stále ve farnostech dostatek a nehrozí u nich extremismus jako u mladých, nezralých jedinců. Nebezpečí rozvodů minimalizujeme, když případný rozvod by automaticky znamenal postavení mimo službu. Při troše dobré vůle se ostatně dá vždy najít nějaký schůdný způsob.
Každopádně úkol nás laiků je mimo jiné důrazně biskupům připomenout, že oni jsou odpovědni za nedostatek kněží a vymírání církve. Všichni víme, že ne Petr přemlouval Krista, aby jej ustanovil skálou, ale byl to Kristus, kdo získával a povolával své učedníky a na jednom z nich vybudoval svou církev. Kristus byl duchovně nejen mocný, ale i plodný. Je tedy řada na našich biskupech, aby překonali svou duchovní neplodnost a především slepotu, jinak dopadnou jako farizeové s dotazem: "Jsme snad i my slepí?" Ježíš jim odpověděl: "Kdybyste byli slepí, hřích byste neměli. Vy však říkáte: Vidíme. A tak zůstáváte v hříchu."