Postoj věřících k umělému oplodnění či IVF a pár slov o neplodnosti

Když jsem záhy po studiu začínal dělat náhradní rodinnou péči - adopce, pěstounství, hostitelství - pomalu mi začalo docházet, jak mocně ničí psychiku člověka nedobrovolná neplodnost. Ve škole jsme se o tom nic neučili, takže jsem to začal pomalu objevovat u svých klientů (http://neplodnost.klimes.us).

Zkratky na úvod

IVF - in vitro fertilization - oplodnění ve zkumavce, umělé oplození, technika asistované reprodukce

NRP - náhradní rodinná péče coby protiklad (náhradní) ústavní péče o děti; souhrnné označení pro adopci, pěstounství, hostitelství ap.

OSPOD - orgán sociálně právní ochrany dětí, který zaštiťuje i NRP a organizuje i kurzy pro zájemce o NRP

Tato pracovní specializace měla význam i mém duchovním životě - začal jsem číst Nový Zákon prismatem náhradní rodinné péče (NRP) a došel mi vcelku triviální fakt, že Ježíš se chová a uvažuje jako adoptované dítě, které má problém s identitou. Byl prostě adoptován Josefem a z toho vyplývaly i výtky okolí k jeho nemanželskému původu (http://kristus.klimes.us). V Bibli samotné se neplodnost řeší na mnoha místech jak ve Starém, tak v Novém zákoně, protože v těch dobách byly děti jediná forma důchodu, zabezpečení ve stáří. Neplodnost znamenala naprostou bídu ve stáří, proto byla i stigmatem, za které se neplodné páry hluboko styděly (např. Abrahám).

Dnes k obyčejné, biologické neplodnosti přistupuje ještě psychická neplodnost a tou je momentální či trvalá psychická neochota si pořídit děti. Ta zprvu měla podobu snu o neomezených možnostech plánovaného rodičovství, ale po prvotním nadšení přišlo vystřízlivění. Ukázalo se, že lidé nejsou s to se rozhodnout včas, kdy si pořídit děti. S plozením se začíná na vzdory všem doporučením porodníků a pediatrů po 30. roku života, a tak se uplatňuje tzv. životní iluze, že v mládí se lidé dětí bojí a ve stáří jim děti chybějí. Navíc psychická neplodnost je chronickým následkem těžkých partnerských rozchodů. Po rozvodu, zejména pokud jej provází bitka o již existující děti, nejsou lidé schopni se nejen zamilovat do nového partnera, ale nejsou ani schopni si pořídit další děti. Proto ve věku okolo 50 let se kupí lidé, kteří mají méně dětí, než si kdy přáli, popř. všechny jejich děti jsou jim odcizené. (Prý okolo 30 % dospělých mužů má nulový kontakt se svým biologickým otcem.) Kdyby ten samý člověk v šedesáti letech mohl dát radu sám sobě ve dvaceti či třiceti, tak je pravidlem, že by sám sebe povzbuzoval mít dětí víc a dřív. Když lidem v pozdní dospělosti položíte dvě otázky: "Kolik dětí máte? Kolik dětí jste si přál mít?" zjistíme, že v průměru na jednoho dospělého chybí přibližně jedno dítě, protože naprosté minimum lidí říká, že má více dětí, než by si přálo.

Tyto chyby v rodičovském plánování jsou bohužel systematické a zákonité a jen těžko se dají nějak kompenzovat. V tomto ohledu jsou oproti obecné populaci trochu ve výhodě věřící, protože jejich vyznání je vede pevným partnerským svazkům, věrnosti a většímu počtu dětí, stejně jako k pro-rodinné orientaci a méně konzumnímu způsobu života. Díky tomu více dbají na to, aby měli vyváženě spokojený život - jak v dětství, tak i v pozdním stáří, kdy jsme zákonitě vydáni na milost a nemilost střední generace. V praxi to znamená, že v dospělém věku si musíme odepřít mnoho požitků, aby naše děti a stárnoucí rodiče měli spokojenější život a doufáme, že tuto životní filozofii předáme i další generaci. K tomuto sebezáporu se opravdu člověk musí vědomě přihlásit, protože péče o dementní rodiče či problémové děti hodně vysiluje a je velké pokušení se z tohoto závazku nějak vykroutit.

Naprosté výchovné fiasko nastává, když rodič musí sám sobě přiznat, že se mu nepovedlo ani jedno z jeho dětí. Lidé jsou více či méně tolerantní, ale přesto každý má nějakou mez, co už sám považuje za nepovedené dítě. Na stará kolena zjistí, že přes 20 let se snažil být rodičem a není z toho nic, nebo jen oči pro pláč. Zde jsou samozřejmě ve výhodě ti rodiče, kteří mají vícero dětí, např. evolučně optimální počet 3-4 přeživších dětí na pár.

V plně funkční rodině se odhadem nepovede jedno dítě z deseti (kriminál, drogy, sebevraždy, autohavárie, nemoci). V náhradních rodinách (pěstounství, adopce) se toto číslo pohybuje okolo 30 % (každé třetí). Nejhůře jsou na tom těžké rozvody, ty připraví rodiče o více než 50 % dětí. Tedy pokud si lidé pořídí pouze jedno dítě, rozvedou se, pak se o něj 15 let soudí, tak mívají více než 50% pravděpodobnost, že to samé dítě je definitivně odepíše (viz třeba film Blue Jasmine).

Tedy ať jde člověk cestou IVF, adopce, nebo i vlastních dětí, měl by raději volit větší počet dětí pro případ, že nastanou komplikace. Lidé říkají na to raději nemyslet, ale k nám psychologům do ordinací pak chodí ti, kteří na to nemohou nemyslet. Prostě toto je oblast, kde neplatí: "Problémy budu řešit, až přijdou." Při psaní těchto řádek se nemohu zbavit vzpomínek na jedny rodiče, kterým v 20 letech spáchal kluk jedináček sebevraždu. Rozdávali pak po známých jeho oblečení. Každý pohled na kluka podobného věku bolí vcelku do smrti. Vcelku s nikým o tom ale nemluví - je to tichá bolest jako neplodnost. Začnete se vyhybat rodinám s dětmi. Kdyby kromě něho měli ještě vnoučata od jiných dětí, bolí to taky dost, ale přesto o hodně méně, protože to přebije ono: "Babí, já ci sušu." Nebylo by to totální výchovné fiasko.

Sex není hračka pro děti - plodí děti, přenáší pohlavní choroby, rozbijí vztahy. Sexuální otázky mají velký dopad na životní spokojenost člověka či páru, a tak všechna náboženství je v té či oné podobě musí regulovat. Cenou za životní plán věřících je větší životní kázeň a nutnost zohledňovat otázky náboženské morálky v běžných i zásadních rozhodnutích. Věřící řeší dilemata, které nevěřící řešit nemusí. Jednou z těchto otázek je předmanželský a mimomanželský sex, otázky masturbace, antikoncepce, euthanasie, sebevraždy, potratů, a tedy i IVF (in vitro fertilization, umělého oplodnění).

Napomáhání oplodnění obecně vzato není pro křesťany problém. Problematické jsou jisté zvyklosti, které IVF provázejí, zejména zacházení s již oplodněnými vajíčky.

Křesťané odvozují své jméno od řeckého Christos a výrazně se identifikují s Ježíšem. Ten v den své popravy přišel o život nejen jako naprosto bezvýznamný outsider, ale odvrátili se od něho i prakticky všichni jeho přátelé. Proto jsou věřící zesíleně citliví na situace, kdy vidí, že je ubližováno někomu bezmocnému. Z toho vyplývají i věty o ochraně lidského života v jakékoli fázi života a v jakékoli podobě. To se týká i uměle oplozených vajíček. Ta nemají volbu - ani nemohou zastavit svůj vývoj, ani se nemohou vyvinout v něco jiného než v člověka. Jedná se tedy o bezmocný lidský život. Batole má sice nevyvinutou inteligenci srovnatelnou s dospělým idiotem (hlubokou mentální retardací), přesto chráníme jeho život, protože z něho časem vyroste dospělý, plně inteligentní člověk. Podobně rýhované vajíčko ještě nemá vyvinuté ruce ani srdce, ale když ho necháme být, tak z něj vyroste nejen to batole, ale možná i vysokoškolák.

S tímto vědomím přistupují křesťané k oplodněným vajíčkům a chrání je, aby jim nebylo ubližováno. Je pro ně tedy nepřijatelná praxe, kdy se při IVF oplodní 3 vajíčka, jedno se zavede a dvě vyhodí. Tuto praxi vnímají křesťané, jako kdyby se matce narodila trojčata - Karla by si ponechala a Janičku s Viktorem by zabila, nebo dala k popelnicím, jak bylo zvykem ve starověkém Římě. Například sv. Vít, jehož ostatky přivezl do Prahy Karel toho jména IV., se podle legendy proslavil právě tím, že se pokoušel zachránit tyto odložené děti u popelnic (http://vit.klimes.us - převyprávěno pro děti Ivanem Renčem). Tehdy k nim Římané přistupovali jako dnes nevěřící k nepotřebným oplodněným vajíčkům - prostě byl to pro ně biologický odpad.

Křesťanství tedy nenamítá nic proti IVF, pokud právě tolik vajíček, kolik jich je oplodněno, tolik se jich zavede do dělohy a žádný vyvíjející se plod se následně nezabije. Bohužel na tomto postupu je těžké se s lékaři předem domluvit, neboť sekulární přístup považuje křesťanské vidění světa za hnidopišské. Je problém se domluvit s lékaři na informovaném konsensu.

Než jsem roku 2005 podstoupil chemoterapii, nechal jsem si pro všechny případy zamrazit sperma. Přesto jsme se ženou počítali, že kdyby to nešlo, tak bychom šli do náhradní rodinné péče. K tomu se i schylovalo. Několik let po chemoterapii se nám nedařilo přijít do jiného stavu, tak už jsme začali uvažovat o jedné šikovné holčičce do pěstounské péče, ale než ten plán začal nabírat reálné tvary, žena otěhotněla se synem a pak se nám ještě narodila dcera. Tím úvahy o náhradní rodinné péči skončily, ženu pak více přitahovala pedagogika než pěstounství. Každopádně nechybělo moc a byli bychom buď adoptivní či pěstounskou rodinou.

Apriorní odpověď není, každopádně je jen jediný způsob, jak člověk může poznat Boží vůli, a tím je vyčerpat všechny svoje lidské možnosti. Když jsem v souvislosti s chemoterapií vyčerpal všechny lidské možnosti pro své uzdravení, ukázalo se, že jsem přežil. Byla to tedy Boží vůle. Steve Jobs, když měl rakovinu, tak se rozhodl léčit se amatérsky, odmítl léčbu lékařů, čímž se fakticky zabil. Tedy nevíme, jestli byla Boží, aby zemřel relativně mladý, protože z velké části to byl důsledek jeho vlastního rozhodnutí - nechtěl se léčit.

Když člověk udělá vše pro to, aby se dostal na medicínu - doučování, několikrát dělá přijímačky a ani po páté to nevyjde, pak se může věřící ptát Boha, proč nechce, aby se stal doktorem a stejně tak se může i ptát, jaký jiný úkol má pro něj Bůh připraven místo kariéry lékaře. Když se ale člověk neučí, nebo zkusí přijímačky jen jednou, tak nemůže znát Boží vůli, protože nevyčerpal své lidské možnosti.

Stejným stylem přistupujeme k otázce, zda si Bůh přeje či nepřeje, abychom měli děti. Znám řadu párů, které touží po dítěti, ale nesouloží. Ano, zní to absurdně, ale je to tak. Tedy pokud chceme znát Boží vůli, musíme napřed udělat vše, co je v lidských silách, abychom dítě získali. Teprve až jsme na konci svých sil, tak se můžeme ptát Boha: "Proč jsi nechtěl, abychom měli děti, když máme takovou touhu po nich?" Věřící takové slepé uličky většinou bere jako výhybku, kterou jej Bůh posílá na jinou životní dráhu (např. jako u nás právě byla NRP). Ani věřící neví dopředu, co tím Bůh sleduje. Jak se říká v kostele "Boží úradky jsou nevyzpytatelné." Osobně mohu dosvědčit, že odpovědi na tyto bolestné otázky člověku dochází až zpětně - řekněme když se ohlédne patnáct let zpět, tak pochopí, proč jeho život šel touto cestou a ne jinudy. Tak mi třeba došlo, že zjevně nebylo Boží vůlí, abychom se stali pěstounskou rodinou.

Dilema, které často vídávám u žen okolo 40 let, spočívá v tom, že by rády naplnily dva projekty, které spolu úzce souvisí, ale přesto nejsou totéž: A) měly děti, B) měly milovaného partnera. Do třiceti let se dá říci, že se jedná o jeden komplexní projekt. V 42 letech zjišťují, že poslední vlak už houká ve stanici a ony se vzpamatovávají z posledního partnerského rozchodu, navíc široko daleko není žádný muž, který by s nimi chtěl jet do stanice Rodina. Tedy v tomto věku pomalu zjišťují, že z těchto projektů mohou realizovat maximálně jeden: Buď děti bez táty, nebo partnera bez dětí, nebo nic. Překvapilo mě samotného, že existují všechny variace - ženy, které dají přednost dítěti bez partnera, stejně jako ty, které říkají, že bez partnera do dětí rozhodně nejdou. Osobně zde nemám žádnou preferenci, jen varuji ženy, ať zakládají rodinu dříve, než jim osud dá takto nůž na krk. Opravdu ideální věk pro založení rodiny je 27 let.

Přivítají vás větou: "Vítejte na naší klinice. Máme 95% pravděpodobnost, že od nás odejdete s dítětem v náruči. Bravo! Neuvěřitelný úspěch moderní vědy!"

Je to pravda? Ano, jistě. Jenže stejně tak z té věty vyplývá, že každá dvacátá žena odejde s nepořízenou. Ty pak končily po patnácti letech na klinikách u nás, v oddělení náhradní rodinné péče, často lehčí o nějaký ten milión, co dali za oplodňovací pokusy. Jen v Praze vytížily úvazky dvou psychologů a jedné sociální pracovnice. Z tohoto oddělení jsme chtěli, ale nemohli vzkázat těm, co teprve brali za kliku reprodukčních klinik: Neplodnost začíná, když rok nemůžete přijít do jiného stavu, ač normálně souložíte bez ochrany. Jakmile zjistíte, že jste neplodné, tak byste měly jít nejen na kliniku, ale co nejdříve se začít seznamovat s problematikou adopcí a pěstounství, neboť třináct let čekání na Godota v dvoudobém rytmu "očekávání před ovolucí, zklamání po ní" deformuje myšlení a vede k jevu, který biologové nazývají syndrom vařené žáby. Psychiku žen totiž plíživě ovládnou úvahy o neplodnosti a při vstupu do NRP pak mají mysl už deformovanou tzv. adoptivní motivací, která je velmi nezdravá. Vyžadují totiž a mají vnitřně pocit, že mají nárok naprosto zdravé děti co nejmenšího věku. Když se jim nelíbí, mají tendenci je vracet zpět jako zboží na krámě. Nechtějí dětem říkat, že jsou adoptované, protože chtějí chtějí udělat tlustou čáru za černým obdobím své neplodnosti. Nejdou do NRP, aby primárně pomohly dětem, ale kvůli tomu, že chtějí vyřešit svou neplodnost. Kladou na děti naprosto přemrštěné nároky, aby dokázaly celému světu, který jim adopci vymlouval, že adoptovat dítě bylo dobré rozhodnutí. Čím více touží po vysněném dokonalém dítěti, tím méně jsou schopny přijmout reálné s jeho chybami a obavami, kterého tento krok provází, o kontaktu s biologickými rodiči ani nemluvě.

Tedy praktické doporučení: Jakmile jsme rok neplodní, tak si dojdeme na OSPOD a absolvujeme kurzy pro náhradní rodinnou péči, abychom tento svět znali dřív, než naše myšlení ovládne neplodnost a adoptivní motivace. Až po absolvování kurzu se pak můžeme rozhodnout, zda se chceme nechat zapsat do evidence žadatelů nebo ne. Absolvování kurzu NRP tedy nepředstavuje automaticky povinnost žadatelů přijmout dítě.

Ale je to jako s počítačem. Existují milióny možností, jak si přenastavit počítač. Jenže kolik z těchto kombinací je funkčních? Podobně existují milióny možností, jak si rozvrtat život, ale jen nemnoho jich vede k životní spokojenosti. Nestačí se držet jedné zásady či jedné techniky. Je třeba mít na celou tuto problematiku globální nadhled. To je pravda trochu nerealistické očekávání od lidí, co sotva opustili adolescenci či mladší dospělost, ale i mezi nimi se najdou chytří, kterým stačí napovědět. Jak asistovaná reprodukce, tak náhradní rodinná péče sanují vlastní neplodnost jen z části, ale přinášejí mnoho rizik, před kterými nikdo nikoho moc nevaruje. Jsou tedy dvě možnosti - mít správnou životní filozofii, popř. poučit se z chyb těch, kteří stejnou trnitou cestou šli před námi.

Co o tomto světě neplodnosti a náhradní rodinné péče znám, jsem shromáždil na těchto stránkách: