Interrupce, církev a demokratická společnost

Interrupce, církev a demokratická společnost

Interrupce patří ve druhé polovině dvacátého století mezi diskutované otázky, jak mezi moralisty, tak mezi politiky. Důvodem zřejmě je masivní odpor církve či církví proti jejich legalizaci.

Řešení tohoto problému je dále komplikováno skutečností, že mnoho věřících nezná přesně důvody, proč jejich církev hájí dané stanovisko, a argumentuje nepřesně vycházejíce z předpokladů, které druhá strana neuznává. a naopak kritikům církve chybí dostatečné znalosti a pochopení způsobu církevního myšlení, takže jejich kritika vyzní často do prázdna: navrhují nepřijatelná řešení, vyvrací názory, které oficiální církev nikdy netvrdila.

Následující esej je pokusem shrnout důvody, které hájí katolická církev v otázce interrupcí a ukázat na meze této nauky a problematické otázky.

Základním východiskem je přesvědčení, že člověk začíná existovat okamžikem početí, tj. splynutím dvou gamet. Tento názor nesdílí řada lidí s přírodovědným myšlením, kteří hledají na vyvíjejícím se embryu znaky člověka, které považují za podstatné pro definování lidské bytosti: tlukoucí srdce, fungující nervová soustava ap.

Je důležité si uvědomit, že toto církevní přesvědčení není iracionální ani vzaté z víry (ze zjevení Boha), ale vyplývá z následující úvahy: osamocené gamety (spermie, vajíčko) nemají schopnost se sami vyvinout v člověka. Existuje pro ně pouze možnost, že střetnou gametu opačného pohlaví, a pak vzniká oplozené vajíčko. Uskutečnění (naplnění) této možnosti závisí na vůli rodičů, nespočívá tedy v jednotlivých gametách.

U oplodněného vajíčka je situace jiná. Toto vajíčko má samo o sobě schopnost vyvinout se v dospělého člověka, tento proces už běží samovolně a nezávisí na vůli rodičů či jiné příčiny. Vajíčko už nemá možnost vyvinout se v něco jiného než člověka, třebas v králíka či pelargonii, či tento proces zastavit.

Proto se podstatně liší antikoncepce od interrupce, neboť v případě antikoncepce se pouze zabrání v naplnění možnosti početí, zatímco u interrupce se zničí sama schopnost embrya vyvinout se v dospělého jedince.

Rozdíl mezi možností a schopností je možno ještě ilustrovat příkladem: Dítě má možnost se naučit všechnu požadovanou látku a pak udělat přijímací zkoušky na vysokou školu. Jiné dítě má však již potřebné znalosti a schopnosti udělat zkoušku na vysokou školu, ale my mu zabráníme jít na tuto zkoušku, takže se na školu nedostane.

Tento rozdíl mezi možností a schopností je důvodem, proč se v církvi oplozené vajíčko považuje za člověka, ale jednotlivé gamety, které třebas existovaly krátký okamžik před početím, se za člověka nepovažují. Proto se také interrupce v církvi klasifikuje jako zabití člověka a dotyčná či dotyčný, který k takovému kroku svolil, může dostat rozhřešení pouze od biskupa, narozdíl od antikoncepce, která se považuje rovněž za nesprávnou, ale člověk může dostat rozhřešení od každého zpovědníka.

Přijetí názoru, že člověk začíná existovat početím, však mnoho neznamená. Zbytečně tedy kritici církve proti němu brojí. Můžeme si totiž připustit, že interrupcí opravdu zabíjíme člověka, avšak činíme tak proto, aby nepřišel do špatného prostředí, nebo máme jiný vážný důvod.

Nicméně zde narážíme na druhé základní přesvědčení církve, že člověk (jednotlivec) nemá od Boha dovoleno zasahovat do průběhu vzniku a zániku lidského života. Jinými slovy církev je přesvědčena, že Bůh si vyhrazuje právo na lidský život, které je ze strany jednotlivého člověka nedotknutelné. (Poznamenejme, že společnost jako celek může z vážných důvodů život člověku vzít. Trest smrti není tedy v zásadě proti církevnímu učení.) Z tohoto pravidla můžeme jasně nahlédnout církevní odpor vůči antikoncepci, interrupci i euthanasii.

Tento názor však na rozdíl od předcházejícího nevyplývá z úvahy, ale je považován za obsah zjevení, víry. Církev je přesvědčena, že tento příkaz dostala od Boha, že jej nemůže změnit, ale že je povinna jej hlásat.

Mnoho věřících by však ráda podepřela toto přesvědčení nějakou úvahou. Používají často vágní argument, že nemáme právo brát, co jsme nedali. Ale již zběžná úvaha ukáže, že člověk bere to, co nedal, v mnoha případech, aniž by to považovat za mravně nesprávné, například život zvířat, rostlin, mění krajinu, neživé věci ap.

Církev, jakožto těleso budované hierarchicky na základě autority, ne vždy má pochopení pro demokratický způsob myšlení. To je patrné na skutečnosti, že základní nástroj demokracie, jakým je tisk a žurnalistika, je v církvi většinou průměrné kvality. Na druhé straně však církevní školství alespoň na západě patří mezi nejlepší.

Církvi tedy dělá problémy formulovat svoje místo v dnešní demokratické společnosti, která je z větší sekularizovaná, kdy většina lidí neuznává obsah zjevení za pravdivý v té podobě, jak jej církev předkládá. Zdá se tedy, že pro ně není mravně závazný ani požadavek všeobecného zákazu zabití člověka.

Proto se domnívám, že demokratická společnost má právo legalizovat potraty. Rovněž i matka, která neuznává učící autoritu církve v této oblasti, rozhodnout o životě svého nenarozeného dítěte.

Na druhé straně podle statistických údajů jsou v naší republice asi čtyři miliony katolíků, kteří, jako každý občan, mají právo říci své ne a propagovat své přesvědčení. Pokud bude větší část společnosti zastávat protiinterrupční stanovisko, je zřejmé, že se bude muset zbývající menšina přizpůsobit podle většinového principu demokracie.

Počet normovaných stran (30 řádek po 60ti úderech): 3,0

Počet slov: 812, Datum vytištění: 03.09.93