Ustanovení v církvi

Jeroným Klimeš 1996

Role laiků v církvi stále nabývá na důležitosti. Je však třeba, aby tato přirozený přerod by organicky začleněn i v organizaci a fungování církve. Takové systematické řešení by mohla přinést tzv. církevní ustanovení, která jsou toho času zakrnělá. Tato ustanovení by pomohla vyřešit i uzavřenost církve a pomoci ji otevřít se více okolí.

Mnozí laici v církvi prožívají pocit vnitřního rozpolcení či pocit dvojího života: jeden život vedou v církevním společenství a možná částečně i v rodině, ale v práci a na veřejnosti vykonávají své světské povinnosti, které jakoby neměly nic společného s jejich duchovním životem a přesvědčením. Podobným a souvisejícím jevem jsou případy, kdy laici usilují o jakési zrovnoprávnění s kněžstvím. Jelikož církev pro takové lidi představuje referenční skupinu, ve které hledají své vzory a ve které chtějí něco znamenat, vyvíjejí tito lidé značnou aktivitu, která je obrácená k dění kolem kostela, a tak jim částečně dává pocit důležitosti a pel jakéhosi posvěcení. Ten pak představuje kýžené zadostiučinění a uznání ze strany církve.

I když je možné některé z těchto lidí podezírat z ne právě vznešených pohnutek, přesto je třeba si uvědomit, že potřeba sebeuplatnění je lidem přirozená, a bylo by krátkozraké a konec konců i nespravedlivé a škodlivé obviňovat všechny tyto lidi z farizejství či podobných “adjektiv”. Konec konců je nepopiratelným faktem, že církev je do sebe uzavřená, a chce-li v ní někdo získat uznání, jen stěží je získá tím, že bude úspěšný na svém pracovišti. Tomuto smutnému stavu napomáhá paradoxně i všeobecná vzdělanost laiků. Tytam jsou časy, kdy kněz a lékař byli dva nejvzdělanější lidé v městě. Dnes kněz nad ostatní populaci svým vzděláním zpravidla nevyniká, protože mnozí laici mívají větší vzdělání nejen ve svém oboru, ale často i v teologii. Kněz často nevyniká ani sociálním statusem, tj. ztrácí z nejrůznějších důvodů přirozenou autoritu. Vtírá se tedy otázka, zda má církev nástroje a přirozené možnosti, jak vyjít z této uzavřenosti, jak překonat rozpolcenost laiků a jak překlenout propast mezi světem kněží a světem laiků, aniž by se popřel svátostný a jedinečný charakter kněžského svěcení.

Podle konstituce o církvi Světlo národů představuje církev jako Kristovo tělo epifanii, tj. zjevení Boha ve světě. Úlohu církve ve světě je možno popsat ještě jiným příměrem, který praví, že církev je svátostí světa – sacramentum mundi. Obě tato přirovnání vyjadřují otevřenost církve vůči okolnímu světu ve stejném smyslu, v jakém Kristus posílá své učedníky do světa či je označuje za světlo světa. Úloha církve ve světě se tedy nemůže omezit na pouhé bohoslužebné úkony. Poslání církve je širší a liturgie je pouze jednou úlohou ze tří. Těmi zbývajícími jsou martyria (neboli podávání svědectví) a diakonie (pomoc či služba bližnímu), které jsou obráceny do světa.

Tato základní poslání by církev nemohla uskutečňovat bez rozdělení služeb a subsidiarity. Princip rozdělení služeb znamená, že různá charismata spolupůsobí k dobru celého těla církve, tj. že je žádoucí, aby různé služby v církvi vykonávali různí lidé. Princip subsidiarity jen dodává: Co může činit služebník nižší, ať nečinní vyšší. (Princip subsidiarity v liturgické praxi znamená, že například biskup nemá číst epištolu, pokud je přítomen jiný kněz či laik; stejně tak kněz nemá skládat utěrku po lavabo, pokud je přítomen ministrant ap.) Princip rozdělení služeb usiluje o to, aby se na mši aktivně podílel co možno nejširší okruh věřících různými službami, aby i tak byl naplněn požadavek konstituce o liturgii (čl. 26 – 32) o aktivní účasti (participatio actuosa či activa).

Je všeobecně známo, že předreformační církve uznávají sedm svátostí, které byly podle jejich pojetí, ustanoveny Kristem. Mezi ně patří i křest a svátost kněžství. Křest zakládá tzv. všeobecné kněžství (sacerdotium commune) na rozdíl od kněžství služebného či hierarchického (s. ministeriale seu hierarchicum), které se získává kněžským svěcením. Protějškem Kristem ustanovených svátostí jsou v katolické církvi církevní ustanovení, neboli tzv. instituce, z nichž nejznámějšími jsou akolyta a lektor. Takto církev pověřuje vhodného adepta pro určitou službu církve. Role ustanovení v dnešní církvi zakrněla, i když by mohla mít oživující vliv na život laiků i celé církve.

Hranice mezi Kristovými svátostmi a církevními ustanoveními není pevná, jak je patrné na zmíněných institucích lektora či akolyty, které dříve byly součástí nižšího kněžského svěcení. Na druhém Vatikánském koncilu bylo nicméně kněžské svěcení ze sedmistupňového opět zredukováno na trojstupňové (jáhen, kněz, biskup) a uvedené služby lektora či akolyty se staly pouhými ustanoveními církve. Církev tedy smí vytvářet nová a rušit stará ustanovení podle své potřeby.

Právě ustanovení církve mohou být mostem mezi všeobecným kněžstvím či všeobecným a blíže nespecifikovaným posláním biřmování, který může překlenout propast mezi světským a duchovním životem laiků. Pro církev je dobré a žádoucí, aby vhodné laiky ustanovovala ke konkrétní službě, která uskutečňuje její dvě poslání obrácená do světa – svědectví (martyrium) a pomoc (diakonia).

1) Martyria neboli podávání svědectví

Do této oblasti spadají všichni katoličtí učitelé, kteří svou službou a osobním příkladem dětem či studentům hlásají Kristovo zmrtýchvstání. I tyto lidi může církev formálně ustanovovat ke této službě nějakým vhodným obřadem – tradičně vkládáním rukou s modlitbou. Církev má právo a svobodu vytvořit nová ustanovení – instituci křesťanského profesora či učitele (didaskalos), i když zatím tuto možnost nevyužívá.

2) Diakonia, neboli služba a pomoc bližnímu

I v této oblasti by církev mohla vytvořit nová ustanovení a z vlastního farního společenství pověřovat službou vhodné laiky, například křesťanské lékaře, psychoterapeuty, zdravotní sestry, aby svým povoláním naplňovali úkol církve pomáhat bližním.

Tím, že by vznikla tato nová ustanovení, otevřela by se církev světu ze svého liturgického (bohoslužebného) středu. Záslužná práce a úsilí mnohých laiků by došly veřejného a obřadného uznání a byly by skrze samotný obřad pověření propojeny s bohoslužbou.

Instituce církve nemají charakter svátosti, tím méně svátosti kněžství. Jsou proto principiálně dostupná každému laikovi, tedy i ženám. V praxi by zřejmě vznikala nová ustanovení tak, že farní společenství by formulovala na základě svých potřeb žádost, kterou by biskupové projednali. V případě, že by nebylo námitek, místní biskup by při slavnostní bohoslužbě nějakým vhodným obřadem pověřil farností vybrané laiky ke službě. Tito laici by pak mohli periodicky informovat farní společenství o své práci, a tak by se původně laická, anonymní a neoceňovaná práce stala výrazněji prací celé církve, kterou ve skutečnosti je.

Závěrem můžeme konstatovat, že oživením dnes zakrnělých církevních ustanovení by se mohly vyřešit mnohé z výše naznačených problémů a mohl by se oživit život v církvi tak, aby přirozeně vyvěral z bohoslužebného středu a přesto byl obrácen k světu.

(Tato stať byla inspirována přednáškou Františka Kunetky na semináři v Jaboku dne 8. 11. 1996)