Jeroným Klimeš 1996, aktualizace 2023-02-01
Role laiků v církvi stále nabývá na důležitosti. Je však třeba, aby tato přirozený přerod by organicky začleněn i v organizaci a fungování církve. Takové systematické řešení by mohla přinést tzv. církevní ustanovení, která jsou toho času zakrnělá. Tato ustanovení by pomohla vyřešit i uzavřenost církve a pomoci ji otevřít se více okolí.
Mnozí laici v církvi prožívají pocit vnitřního rozpolcení či pocit dvojího života: jeden život vedou v církevním společenství a možná částečně i v rodině, ale v práci a na veřejnosti vykonávají své světské povinnosti, které jakoby neměly nic společného s jejich duchovním životem a přesvědčením. Podobným a souvisejícím jevem jsou případy, kdy laici usilují o jakési zrovnoprávnění s kněžstvím. Jelikož církev pro takové lidi představuje referenční skupinu, ve které hledají své vzory a ve které chtějí něco znamenat, vyvíjejí tito lidé značnou aktivitu, která je obrácená k dění kolem kostela, a tak jim částečně dává pocit důležitosti a pel jakéhosi posvěcení. Ten pak představuje kýžené zadostiučinění a uznání ze strany církve.
I když je možné některé z těchto lidí podezírat z ne právě vznešených pohnutek, přesto je třeba si uvědomit, že potřeba sebeuplatnění je lidem přirozená, a bylo by krátkozraké a konec konců i nespravedlivé a škodlivé obviňovat všechny tyto lidi z farizejství či podobných “adjektiv”. Konec konců je nepopiratelným faktem, že církev je do sebe uzavřená, a chce-li v ní někdo získat uznání, jen stěží je získá tím, že bude úspěšný na svém pracovišti. Tomuto smutnému stavu napomáhá paradoxně i všeobecná vzdělanost laiků. Tytam jsou časy, kdy kněz a lékař byli dva nejvzdělanější lidé v městě. Dnes kněz nad ostatní populaci svým vzděláním zpravidla nevyniká, protože mnozí laici mívají větší vzdělání nejen ve svém oboru, ale často i v teologii. Kněz často nevyniká ani sociálním statusem, tj. ztrácí z nejrůznějších důvodů přirozenou autoritu. Vtírá se tedy otázka, zda má církev nástroje a přirozené možnosti, jak vyjít z této uzavřenosti, jak překonat rozpolcenost laiků a jak překlenout propast mezi světem kněží a světem laiků, aniž by se popřel svátostný a jedinečný charakter kněžského svěcení.
Podle konstituce o církvi Světlo národů církev coby Kristovo tělo představuje epifanii, tj. zjevení Boha ve světě. Úlohu církve ve světě je možno popsat ještě jiným příměrem, který praví, že církev je svátostí světa – sacramentum mundi. Obě tato přirovnání vyjadřují otevřenost církve vůči okolnímu světu ve stejném smyslu, v jakém Kristus posílá své učedníky do světa či je označuje za světlo světa. Úloha církve ve světě se tedy nemůže omezit na pouhé bohoslužebné úkony. Poslání církve je širší a liturgie je pouze jednou úlohou ze tří. Těmi zbývajícími jsou martyria (neboli podávání svědectví) a diakonie (pomoc či služba bližnímu), které jsou obráceny do světa.
Tři úlohy či poslání církve, a tedy i každého věřícího:
A) Liturgia - úkony pro Boha (modlitby, duchovní život, bohoslužby všeho druhu, většina svátostí, snad vyjma manželství)
B) Diakonia - služba bližnímu (charita, výchova děti, pomoc bližním, budování rodiny, tedy i manželství)
C) Martyria - svědectví druhým lidem o Bohu (mučednictví, v širším slova smyslu apologetika, hlásání víry, seznamování dětí s vírou a Biblí ap.)
Tato základní poslání by církev nemohla uskutečňovat bez rozdělení služeb a subsidiarity. Princip rozdělení služeb znamená, že různá charismata spolupůsobí k dobru celého těla církve, tj. že je žádoucí, aby různé služby v církvi vykonávali různí lidé. Princip subsidiarity jen dodává: Co může činit služebník nižší, ať nečinní vyšší. (Princip subsidiarity v liturgické praxi znamená, že například biskup nemá číst epištolu, pokud je přítomen jiný kněz či laik; stejně tak kněz nemá skládat utěrku po lavabo, pokud je přítomen ministrant ap.) Princip rozdělení služeb usiluje o to, aby se na mši aktivně podílel co možno nejširší okruh věřících různými službami, aby i tak byl naplněn požadavek konstituce o liturgii (čl. 26 – 32) o aktivní účasti (participatio actuosa či activa).
Je všeobecně známo, že předreformační církve uznávají sedm svátostí, které byly podle jejich pojetí, ustanoveny Kristem. Mezi ně patří i křest a svátost kněžství. Křest zakládá tzv. všeobecné kněžství (sacerdotium commune) na rozdíl od kněžství služebného či hierarchického (s. ministeriale seu hierarchicum), které se získává kněžským svěcením. Protějškem Kristem ustanovených svátostí jsou v katolické církvi církevní ustanovení, neboli tzv. instituce, z nichž nejznámějšími jsou akolyta a lektor. Takto církev pověřuje vhodného adepta pro určitou službu církve. Role ustanovení v dnešní církvi zakrněla, i když by mohla mít oživující vliv na život laiků i celé církve.
Hranice mezi Kristovými svátostmi a církevními ustanoveními není pevná, jak je patrné na zmíněných institucích lektora či akolyty, které dříve byly součástí nižšího kněžského svěcení. Na druhém Vatikánském koncilu bylo nicméně kněžské svěcení ze sedmistupňového opět zredukováno na trojstupňové (jáhen, kněz, biskup) a uvedené služby lektora či akolyty se staly pouhými ustanoveními církve. Církev tedy smí vytvářet nová a rušit stará ustanovení podle své potřeby.
Právě ustanovení církve mohou být mostem mezi všeobecným kněžstvím či všeobecným a blíže nespecifikovaným posláním biřmování, který může překlenout propast mezi světským a duchovním životem laiků. Pro církev je dobré a žádoucí, aby vhodné laiky ustanovovala ke konkrétní službě, která uskutečňuje její dvě poslání obrácená do světa – svědectví (martyrium) a pomoc (diakonia).
1) Martyria neboli podávání svědectví
Do této oblasti spadají všichni katoličtí učitelé, kteří svou službou a osobním příkladem dětem či studentům hlásají Kristovo zmrtýchvstání. I tyto lidi může církev formálně ustanovovat ke této službě nějakým vhodným obřadem – tradičně vkládáním rukou s modlitbou. Církev má právo a svobodu vytvořit nová ustanovení – instituci křesťanského profesora či učitele (didaskalos), i když zatím tuto možnost nevyužívá.
2) Diakonia, neboli služba a pomoc bližnímu
I v této oblasti by církev mohla vytvořit nová ustanovení a z vlastního farního společenství pověřovat službou vhodné laiky, například křesťanské lékaře, psychoterapeuty, zdravotní sestry, aby svým povoláním naplňovali úkol církve pomáhat bližním.
3) Liturgia a ustanovení k bohoslužebným úkonům
V rámci koronavirového branného cvičení spontánně vyvstalo další ustanovení - vést rodinnou bohoslužbu bez kněze . Sem spadají i ženy, které se v kostele modlí přede mší růženec, varhaníci, kteří hrají a zpívají různé části mše (např. Kyrie), rodič, který se večer modlí s dětmi ap.
Tím, že by vznikla tato nová ustanovení, otevřela by se církev světu ze svého liturgického (bohoslužebného) středu. Záslužná práce a úsilí mnohých laiků by došly veřejného a obřadného uznání a byly by skrze samotný obřad pověření propojeny s bohoslužbou.
Instituce církve nemají charakter svátosti, tím méně svátosti kněžství. Jsou proto principiálně dostupná každému laikovi, tedy i ženám. V praxi by zřejmě vznikala nová ustanovení tak, že farní společenství by formulovala na základě svých potřeb žádost, kterou by biskupové projednali. V případě, že by nebylo námitek, místní biskup by při slavnostní bohoslužbě nějakým vhodným obřadem pověřil farností vybrané laiky ke službě. Tito laici by pak mohli periodicky informovat farní společenství o své práci, a tak by se původně laická, anonymní a neoceňovaná práce stala výrazněji prací celé církve, kterou ve skutečnosti je.
Závěrem můžeme konstatovat, že oživením dnes zakrnělých církevních ustanovení by se mohly vyřešit mnohé z výše naznačených problémů a mohl by se oživit život v církvi tak, aby přirozeně vyvěral z bohoslužebného středu a přesto byl obrácen k světu.
Pověření vznikají přirozeně a neformálně. Vytváří je například pohled na lidi v nouzi. Vzpomeňme na svatbu v Kani Galilejské. Maria zaregistrovala, že nemají nemají víno, a její nevyřčenou prosbu Ježíš pocítil jako pověření - on jim má pomoci, jen on, i když nepřišla ještě jeho hodina, protože nikdo jiný nemohl. Tato přirozeně vznikající pověření od Boha může kněz liturgicky zarámovat, čímž je formalizuje a díky tomu je zviditelní celému společenství církve.
Například ve farnosti je matka, která se stará o svou mentálně retardovanou dceru (nebo ve Vesničce mé střediskové pan Pávek a Otík). Je to na hraně jejích sil, potřebovala by pomoc, neví, jak si o ni říci. Kněz tedy ji po domluvě při vhodné mši pozve k ambonu a požádá ji, aby popovídala o této své službě (diakonii). Po tomto povídání kněz stvrdí toto již de facto existující pověření vhodným liturgickým úkonem, předpokládám, že žehnáním. Díky tomu všichni pochopí, že to, co ona dělá pro dceru, je služba církve pro Krista v podobě její služby její postižené dceři. Pokud paní nemá zlostnou povahu, tak jí jistě někdo občas nabídne respitní, úlevnou pomoc - například vezme si holku na sobotní výlet.
Díky povzbuzení kněze a následnému liturgickému úkonu ale věřící pochopí, jak jejich zdánlivě světský život (sobotní výlet) je současně i duchovním životem, který vyvěrá ze mše a proudí do světa. Prostě výlet s postiženou dcerou se tak stává nejen charitativním dobrým skutkem, ale zároveň i bohoslužebným úkonem, kterým jednak takto vzniká Boží království mezi námi, jak o tom mluví Ježíš, ale dále tím oslavujeme veliké skutky Boží, neboť bez intervence při mši, aby se ta holka na sobotní výlet nedostala, nebo by zůstala zavřená v ústavu. V tomto světě byl nebyl nikdo, kdo by ji na výlet vzal. Tedy takové ustanovení je v této podobě realizací Kristovy výzvy: "Vy jim dejte najíst!"
Dnešní teologická praxe je bohužel ta, že o těchto velikých skutcích Božích se v kostele nemluví. Nikdo v kostele neřekne - koukejte, tamhle pan Pávek pozval Otíka na štědrovečerní večeři, i když mu před tím Otík načechral sloupek a jemu samotnému nervy. Tedy pana Pávka stejně jako nikoho v kostele ani nenapadne spojit tento svůj civilní život s duchovním a uvědomit si, že jsou to jen dvě strany jedné mince.
Toto je tedy duchovní potenciál liturgického institutu čili pověření, pro které mě nadchnul František Kunetka svou přednáškou na semináři v Jaboku dne 8. 11. 1996, což jsem tedy sepsal a přepracoval do tohoto článku.