Když jsem psal svou diplomovou práci (http://diplomka.klimes.us), neměl jsem bohužel následující text od Leopolda Infelda v ruce. Ve své diplomové práci jsem se totiž zabýval málo dokumentovaným jevem, a totiž konverzí od víry čili odpadem. V odborné literatuře je dobře zdokumentovaná konverze k víře, ale proces odpadu od víry je zkoumán minimálně. Vyprávění Leopolda Infelda by mohlo sloužit jako učebnicový příklad.
Odpad od víry většinou probíhá vícegeneračně. První generace je hluboce věřící, druhá je vlažná, třetí je zcela nevěřící. Ale Leopold Infled nám popisuje svůj příběh, kde došlo k osobnímu přerodu u dospívajícího chlapce - jedná se tedy o adolescentní konverzi, která bývá zpravidla ve věku mezi cca 16 - 24 léty. V tomto věku bezprostředně po pubertě je dítě či přesněji řečeno novopečený juvenilní dospělý člověk již schopen konsistentně zastávat jeden názor a obhajovat ho proti okolí. To se velice často realizuje za pomoci tzv. ego-vztažné motivace či jinak řečeno hrdosti. ("Na to, abych se vrátil, byla však má hrdost příliš velká, a tak jsem se rozhodl jít bez kabátu a bez peněz." Tohoto děti před pubertou nejsou schopny.)
Tento typ konverze jsem označil jako konverze s vnitřní konfliktností, protože rozchod s vírou okolí představuje pro daného člověka vnitřní konflikt. Proto vlastní konverze probíhá ve skrytu a následně ji provází coming out (vyjití). Zde například syn potajmu jde a víře navzdory si dá uzenku v sobotu, předpokládám, že na Jom Kipur - to bylo symbolické gesto, které ukazuje právě na probíhající vnitřní konflikt. To ještě není otevřená válka s okolím, to je zatím jen latentní fáze, kdy člověk zjišťuje, že je někde, kde nechce být a připravuje se na otevřený střet.
Obecně platí pro rodiče a okolí zásada - i když se rozejdete s dětmi ideologicky - zachovejte s nimi citová pouta a komunikaci v jiných oblastech života. Tuto zásadu Leopoldovi rodiče intuitivně ctili a díky tomu se udrželo pouto mezi nimi a synem. Samozřejmě ztráta víry či ideologie je rodiči vnímána jako velká ztráta, ale přijít o dítě je ještě větší ztráta.
Leopold píše o fantazijní postavě v té době fyzicky nepřítomného otce: "Otec je silnější a asi na mne vůbec nemyslí." Všimněme si, že v Leopoldově hlavě je fantazijní otec silnější než on. V realitě, jak vidíme, už je to syn, kdo je fakticky silnější než jeho otec, jen syn si to tou dobou neuvědomuje.
Leopold dále píše: "Demonstrativně, skoro hrubě jsem odmítal všechny náboženské povinnosti" Tomuto období se v odborné hantýrce říká "období zatvrzelosti duše". Objevuje se i při rozvodech ("pro tvrdost vašeho srdce..." Mt 19, 8) či homosexuálních coming out. Nejlepším doporučením je - pokud možno - se vyhybat střetům v těch oblastech, které jsou citově obsazené touto "zatvrzelostí duše" (Infeld si své uvážování v této fázi konverze vcelku přesně uvědomoval: "Uvažoval jsem poněkud dogmaticky").
Další jev, který stojí za pozornost u těchto konverzí, je přesun viny z počátečního sebeobviňování (intropunitivity), na obviňování okolí (extropunitivitu). To ilustruje úvaha okolo věty: "Ale záhy se mé myšlenky obrátily jinam." a další úvahy související s trestáním a odměňováním. Z toho důvodu je třeba se v případných rozhovorech s těmito lidmi co nejvíce vyhnout otázkám viny. Když se proces konverze už jednou rozjede, není zastavitelný a moralizování či vyvolávání pocitů viny jej ještě zhoršují.
To myslím stačí jako úvod do následujícího textu. Pokud by Vás zajímaly další detaily, opět doporučuji přečíst si příslušné pasáže z mé diplomové práce (http://diplomka.klimes.us).
Následuje vlastní text Leopolda Infelda.
Přišla doba, kdy se pro mne formálnosti ranních modliteb staly něčím až přímo mučivým; tak tomu ostatně bývá u každého židovského chlapce, když mu mine třináctý rok. Tyto formálnosti spočívaly v tom, že si modlící přikládal dvě kožené kostky, jednu na hlavu a druhou na levou ruku. Uvnitř kostek byly "svaté" hebrejské texty, které bylo uloženo tisknout půl hodiny na tělo, aby tak jejich smysl pozvolna přešel koženou schránkou a vlastní kůží věřícímu do mozku a do srdce. Kostky se upevňovaly k hlavě a ruce koženými řemínky.
Jednoho dne jsem onemocněl a zdálo se mi, že nemoc je dostatečným důvodem pro to, abych si nemusel přivazovat rituální kostky. Před bohem a před svým otcem jsem však nebyl natolik nemocen, aby mne to osvobodilo od povinnosti číst z modlitební knížky modlitby. S bolestmi hlavy jsem vstal z postele, vzal modlitební knížku a začal z ní mechanicky odříkávat. Náhle mi blesklo hlavou, že celá tato procedura, na kterou jsem již dávno přivykl, je vlastně něco idiotsky nesmyslného. Cožpak je možno, tázal jsem se, aby bůh mou modlitbu slyšel? Když jsem byl malý chlapec, představoval jsem si pánaboha jako velikánského Žida s dlouhými stříbrnými vousy, který se dívá odkudsi z oblaků na všechno tady na světě. Když se však tyto naivní dětské představy rozplynuly, nezaujalo už jejich místo nic. Modlení se mi tak stalo jen a jen povinností. A ve chvíli, kdy jsem se cítil nemocen, zdála se mi tato povinnost obzvláště těžká. Více než kdykoli dříve jsem si uvědomoval, jak je tento rituál nesmyslný a hloupý.
Zavřel jsem modlitební knížku. Poprvé v životě jsem vynechal ranní modlitbu. To byl začátek.
V příštích měsících jsem krok za krokem postupoval po cestě hříchu. Porušoval jsem rituál, jak jen to šlo; přestal jsem se vůbec modlit, v sobotu jsem psal atd. Dopustil jsem se dokonce i toho nejstrašnějšího hříchu: v "soudný den", tj. v den půstu, jsem jedl v restauraci nepostní, zakázanou uzenku. Doma jsem přitom lhal, seč jsem byl [schopen?] a snažil se budit dojem, že je se mnou všechno v pořádku. Ale ke katastrofě muselo dojít; dříve či později muselo mé podvádění vyjít najevo.
Stalo se to o vánočních prázdninách. Otec vstal jako obvykle časně ráno, aby šel do synagogy na ranní modlitbu. Nebylo mu však dobře, a tak se nakonec rozhodl pomodlit se doma; protože však nechával své modlitební kostky v synagoze, chtěl použít mých. Vzal sáček, v němž jsem měl kostky uloženy - prach usazený na sáčku i uvnitř něho jasně říkal, že jsem se kostek nedotkl po celé měsíce. Závěje prachu na tak svaté věci!
Po léta se otec snažil svému synovi vštípit židovské tradice. A teď jej tento syn, krev jeho krve, kosti jeho kostí, podvádí a nemodlí se. Přerval tak řetěz tradic, pojících jej s Židovským národem... Otec, zrudlý pohnutím a hněvem, nevěda ani co dělá, přiskočil k mé posteli a začal mne bít. Rány mne vytrhly z hlubokého spánku. Než jsem si uvědomil, oč jde, uběhla celá chvíle. Jen pomalu jsem se probíral ze světa snů k plnému vědomí. Konečně jsem pochopil, že nesním, že rány, které cítím, jsou tou nejskutečnější skutečností. Stále ještě v polospánku, poznal jsem podle otcových výkřiků, co se stalo: otec odhalil můj podvod.
Když jsem se zcela probral a rány už přestaly dopadat, bylo mou reakci jedno jediné: nenávist a nenávist. Byl bych snad otce udeřil, kdybych nebyl býval od malička vyrůstal v zajetí představ, že ruka, která se vztáhne na otce, počne usýchat a upadne...
V oné chvíli jsem na tváři dědečka, který mě neměl rád, poprvé uviděl výraz zjevného uspokojení. Matka vypadala bezmocně; jen mne prosila: "Omluv se tatínkovi, řekni, že už to nikdy neuděláš." Má starší sestra přilévala oleje do ohně: prý už si dávno myslela, že podvádím. Naproti tomu milovaná mladší sestra vypadala velice nešťastně. Dnes tyto jejich pocity chápu, ale tehdy ve mně vřela nenávist proti všem a proti všemu, co mě obklopovalo. Chtělo se mi utéci a k tomuto životu se už nevrátit.
Nenávist a touhu po odplatě pozvolna vystřídal pocit převahy. Říkal jsem si: "Ne, nezaslouží si oni, abych jim odpovídal. Mou jedinou odpovědí bude opovržení. Uteču z tohoto domu, neřeknu nikomu ani slovo a nikdy se už sem nevrátím." Otec, který viděl, že se nedostavila očekávaná reakce, pochopil, že zašel příliš daleko. Ve své zlobě a vzrušení očekával totiž, že učiním nějaké gesto, kterým by se napětí vybilo a atmosféra vyčistila. Matka opakovala pořád jedno a totéž: musím se otci omluvit. Ale já jsem si říkal: "Tito lidé mne nechápou a nikdy chápat nebudou. Byl jsem v tomto domě cizím člověkem. A už toho mám dost."
S těmito myšlenkami jsem se pomalu začal oblékat - připravovat svou jedinečnou pomstu. Nikdo nevěděl, co dělám. Rychle jsem se dooblékl a bez jediného slovo, s prudkým zabouchnutím dveří, jsem vyběhl ven. Na schodech jsem si uvědomil, že jsem udělal dvě velké chyby: Zapomněl jsem si vzít trochu peněz, které jsem nechal ležet na stole, a ve vzrušení a chvatu jsem si také zapomněl vzít zimník. To byla chyba ještě horší. Na to, abych se vrátil, byla však má hrdost příliš velká, a tak jsem se rozhodl jít bez kabátu a bez peněz. Má smrt hladem a zimou bude pro ně tím nejspravedlivějším trestem, ujišťoval jsem se.
Odešel jsem ovšem také bez snídaně. Venku byl mráz. Ulicemi vál chladný vítr a já jsem mrzl. Hladový a prostydlý, s tělem ještě rozbolavělým od otcových ran, pln nenávisti a ponížení, nebyl jsem schopen správně uvažovat a nevěděl jsem, co si počít. Před očima jsem měl vidinu teplého pokoje, horké kávy a chutných, čerstvých housek. Vtom jsem za sebou uslyšel: "Ty ses zbláznil, člověče, copak se v takové zimě dá chodit bez kabátu? Nachladíš se!" Byl to můj spolužák, dobrý kluk, trochu tlustý a ne moc chytrý.
"Chci se otužovat a budu denně chodit půl hodiny bez zimníku. Slyšel jsem, že je to moc dobré. Ale - mám něco koupit a zapomněl jsem si vzít peníze. Nemůžeš mi půjčit deset grošů?" Kamarád sáhl do kapsy a vyndal drobné, vyhledal minci a podal mi ji. Rychle jsem ji zastrčil. "Díky. Brzo ti to vrátím. A teď musím běžet! Je mi zima." V nejbližším obchodě jsem si koupil za dva groše dvě housky, vešel na dvůr jakéhosi domu a tam svou snídani snědl. V kapse mi zůstalo ještě osm grošů. I když se hlad zmenšil, zima byla nesnesitelná. Ruce a tváře mi zčervenaly a pak se zbarvily do modrofialova. Musel jsem se rozhodnout, co udělat. Měl jsem jednoho přítele, kterému bych dokázal říci všechno a s jehož soucitem, jak jsem se domníval, jsem mohl počítat. šel jsem tedy k němu - ve skutečnosti jsem utíkal a dověděl jsem se, že není doma, že se vrátí až v šest hodin večer. Bylo devět hodin ráno. Ještě devět hodin času! Jak je přečkám? Nemohl jsem déle chodit po ulicích; zima a vítr byly nesnesitelné. Už teď jsem uši necítil. Kdybych měl aspoň teplé rukavice! Ale vědomí toho, že rodiče jsou nešťastni a že nevědí, kde jsem, dodávalo mi sil. (A stále ještě jsem po těle cítil otcovy rány.) Kam teď jít? Náhle jsem dostal nápad: blízko byla židovská knihovna s čítárnou, velkou a teplou. Otvírala se v devět hodin ráno a všeho všudy byla pět minut od místa, kde jsem právě byl. To byla záchrana! S rukama v kapsách jsem k údivu chodců běžel po Dětlovské ulici, zahnul do Krakovské. Když jsem přišel do čítárny, vzal jsem do rukou těžkou knihu a snažil se v ní číst. Ale ve čtení mi bránila spleť zmatených myšlenek: Teď už nezmrznu. Je zde teplo. A hladem taky neumřu. Mám osm grošů, to znamená osm housek. Všechno ostatní mohu do šesti do večera postrádat. Pak otevřu své srdce příteli. Jak jsem potřeboval někomu se vyzpovídat! Ještě celých osm hodin musím však čekat. Má zlost a nenávist počala zvolna roztávat teplem, které vydechovala kachlová kamna. Pomyslel jsem na matku. Ano, otec zasluhuje trest, ale já takto spíš trestám maminku. Otec je silnější a asi na mne vůbec nemyslí. Ale maminka se trápí. Neví, kde jsem. Ví pouze, že jsem odešel z domu bez zimníku. Teď na mne myslí a pláče. Ale záhy se mé myšlenky obrátily jinam. Nač myslí má matka při pláči? O tom, že ji bůh potrestal špatným synem? A proč jsem špatný? Protože jsem se nemodlil. A proč se mám modlit, když je to nesmyslné? Mám snad klamat sám sebe jen proto, aby byl otec spokojen? Proč nemohu odejít z domu a žít tak, jak žije můj přítel? Mohli bychom spolu bydlet. Mám v záložně nějaké úspory, které jsem si vydělal kondicemi. Peníze by stačily na první dva měsíce. Ale má vkladní knížka je v otcově pokladně a já ji nedostanu. Vše je beznadějné! Musím čekat na přítele. Doufal jsem, že mi řekne: Zůstaň u mne nějaký ten týden; pak už se východisko najde.
Devět hodin čekání nakonec uplynulo. Byla snědena desátá houska a utracen desátý groš. Když táhlo na šestou, vypravil jsem se znovu k příteli. Byl stále mráz, ale vítr už zeslábl. Musel jsem v přítelově světnici ještě půl hodiny čekat. Díval jsem se zamrzlým oknem na ulici a zdálo se mi, že má samota nikdy neskončí. Konečně jsem uviděl, jak známá postava zahýbá ze Starodomu na Dětlovskou. Když se otevřely dveře, hlasitě jsem se rozplakal.
"Proboha, uklidni se! Co se stalo?" Z mého zmateného, pláčem přerušovaného vysvětlování přítel pochopil, že mám doma nějaké nepříjemnosti a že jsem z domu utekl.
"Uklidni se! Uvařím čaj a ty mi celou historii klidně vyložíš." Postavil na stůl dva hrnečky čaje, chléb, máslo a sýr - jídlo, které se mi zdálo vrcholem rozkoše, po kterém jsem celý den toužil.
Pil jsem horký čaj smíchaný se slzami a vyprávěl příteli historii tohoto dlouhého dne. Přítel pronesl řeč přímo otcovskou: Škoda, že jsem, zde dnes nebyl. Já bych nikdy neudělal to co ty. Dobře sice chápu tvé pocity, ale musíš se také vmyslit do otcova postavení. Můj otec by si počínal právě tak, ale mne by nikdy nenapadlo utíkat kvůli tomu z domu. Kdybys byl rodičům všechno vysvětlil, omluvil se a řekl několik příjemných slov, bylo by se tím celé divadlo skončilo. Nejlepší, co teď můžeš udělat, bude, když hned, půjdeš domů, rodiče odprosíš, a tak celou věc urovnáš. Proč se nesnažíš podívat na všechno očima svého otce?"
Rozhodně jsem odporoval: "Co budu živ, nebudu se rodičům omlouvat za to, že nejsem pokrytec. Nevrátím se! Za nic na světě se nechci vrátit, jestli mi nedovolíš, abych nocoval u tebe, budu spát třeba na ulici, ale nevrátím se. Nepůjdu domů!" Přítel se mne pokoušel uklidnit a ujistil mě, že u něho mohu přespat: Byla to moje první noc mimo domov. Těžký den mne unavil, a tak jsem spal jako zabitý. Ráno jsem se už cítil lépe, byl jsem klidnější. Společná příprava snídaně a krátká účast na nezávislém, samostatném životě mého kamaráda mi působily potěšení.
Ukázalo se, že můj přítel byl opravdu pevně přesvědčen, že se musím vrátit domů. I já jsem zvolna začínal vidět, že nemám jiné východisko. Neslevoval jsem však ze svého rozhodnutí, že se nebudu ospravedlňovat a omlouvat. Budou-li chtít, abych je prosil za odpuštění, odejdu znovu z domu. Ale tentokrát si vezmu zimník! Bylo to laciné hrdinství. Dobře jsem věděl, že nikdo nebude trvat na odprošení a že maminka je stejně již k smrti vyděšená. Domluvili jsme se, že k nám půjdeme s přítelem oba; ujišťoval mě, že napřed s rodiči promluví, než jim vrátí ztraceného syna.
Otevřela nám maminka. Byla bledá a měla modré kruhy pod očima. Řekla jen, abych šel dál, a víc nemluvila. Řeč mého přítele spočívala v jediné větě: "Tak tady je Leopold, byl přes noc u mne." Ve velkých rozpacích rychle odešel. Maminka byla celá bez sebe a velice se bála, aby se mne nedotkla nějakým neopatrným slovem. Proto raději neříkalo nic a jen snášela na stůl všechny možné dobroty, aby mi nějak vynahradilo předchozí den. Otec byl zaražen. Když jsem se s ním potkal, neřekl ani slovo, a také příští dny jsme spolu nemluvili. Jen můj protivný dědeček chodil po pokoji bručel si pro sebe: "Kdyby to byl můj syn, přerazil bych mu všechny kosti a domů bych ho nepustil." Starší sestra soudila, že jsem si počínal hanebně, a v návalu zlosti mě nazvala nočním tulákem. Naproti tomu mladší sestra, a spolu s ní i služka, mi projevovaly sympatie a vykládaly, jak se mne pokoušely najít a dát mi můj kabát.
První pokusy o protržení dusné atmosféry v domě udělal otec. Začalo to obyčejnými větami, ať mu podám chléb, nebo otázkami, nechci-li ještě kousek masa. Chápal jsem, že je to snaha znovu nastolit v domě mír a pokoj, ale byl jsem rozhodnut nepoddávat se. Demonstrativně, skoro hrubě jsem odmítal všechny náboženské povinnosti, na jejichž obranu mne otec zbil. Uvažoval jsem poněkud dogmaticky: Teď najednou otec s mým chováním souhlasí a nijak ho to neznepokojuje. Nač tedy vlastně byl celý ten skandál. Je snad sadista, který bije syna bez příčiny?
Od mého návratu domů uběhly už málem dva týdny. A atmosféra byla stále napjatá. Jednoho dne jsem seděl mlčky při snídani, hleděl do talíře a říkal si, že se nijak své rodině nepodobám. Pojednou jsem spatřil, jak otec vyndal z kapsy malý balíček a nesmělým pohybem, který tak málo odpovídal jeho obvyklé sebedůvěře, jej pomalu rozbaluje. Otcovo počínání mě zaujalo. Když odložil stranou hnědý papír a provázek, kterým byl balíček zavázán, všiml jsem si, jak matčina tvář září radostí. Balíček měl uvnitř ještě bílý papír. Otec jej rozhrnul: pod ním bylo několik krásných hedvábných vázanek. "Všiml jsem si, že máš otřepanou vázanku, a tak jsem ti koupil nějaké nové." Tato slova působila jako jiskro, jíž se vyrovnaly naše různé potenciály. Poděkoval jsem a otec jen prostě řekl: "Nos je dlouho a k spokojenosti." Od té chvíle v našem domě zavládla opět pohoda.
Kompletní text Leopolda Infelda ve formátu PDF
Leopold Infeld byl nejprve žákem a později po dlouhá léta spolupracovníkem Alberta Einsteina. Spolu s ním napsal knihu "Vývoj fyziky", které je považována za klasické dílo; sám je kromě mnoha odborných statí autorem velmi známého populárního díla "Fyzika jako dobrodružství poznání". V současné době je Infeld profesorem no Varšavské universitě a členem Polské akademie věd. Ve druhé světové válce, za okupace Polska, žil ve Spojených státech a v Kanadě. Tam sepsal své vzpomínky, z nich vychází toto úvaha, vydaná nakladatelstvím "Ksielka i Wiedza". Otiskujeme překlad závěrečné části této stati.
Zdroj - tiráž
Věda a život
Populárně vědecký měsíčník Československé společnosti pro šíření politických a vědeckých znalostí
© Vydává Orbis, Praha, Vinohradská 46
Redakce: Brno, nám. Družby národů 5, telefon 32835
Předseda redakční rady prof. dr. F. Ilerčik, člen korespondent ČSAV
Vedoucí redaktor dr. Z. Křapa
Redaktoři O. Bárta a J. Beneš
Grafická úprava B. Havlíček
Tiskne Rudé právo, Brno
Cena 2,50 Kčs
Rozšiřuje Poštovní novinová služba, objednávky a předplatné přijímá Poštovni novinový úřad - ústřední administrace PNS, tř. Obránců míru 2, Brno. Lze také objednat u každého poštovního úřadu nebo doručovatele.
Objednávky do zahraničí vyřizuje Poštovní novinový úřad - vývoz tisku, Jindřišská 14, Praha 1 • Q-21'31090
Dáno do sazby 2. ledna 1962
Obsah čísla
Akademik Ivan Málek DSc., laureát státní ceny, nositel Řádu práce, ředitel Biologického ústavu ČSAV, Praha: Velký úkol světově vědy 65
Akademik Leopold Infeld, profesor Varšavské univer-sity, Polská lidová republika: Jak jsem se rozešel s náboženstvím 74
Doc. MUDr. Oldřich Nečas CSc., vedoucí katedry obecné biologie na lékařské fakultě University J. E. Purkyně, Brno: Ribosomy - nová buněčná struktura 79
Inž. Olga Maivaldová, vědecká pracovnice Výzkum-ného a zkulebnlho leteckého ústavu, Praha: Na prahu vesmíru RNDr. Václav Zýka CSc., ředitel Ústavu nerostných surovin, Kutna hora, a inž. Jiří Vtělenský, vědecký pracovník téhož ústavu: Co víme o chemií vesmíru? 85
Akademik l.ev M. Sabad, Ústav experimentální a klinické onkologie Akademie lékařských věd SSSR, Moskva: Boj proti rakovině 92
Miroslav Čejka, promovaný filolog a doc. dr. Arnošt Lamprecht CSc., filosofická fakulta University J. P Purkyně, Brno: Jak staré jsou slovanské jazyky 100
MUDr. PhMr. Josef Dohnálek, odborný asistent lé-kařské fakulty University J. E. Purkyně, Brno: Izotopové řešení problému životnosti červených krvinek 104
ÚNOR 1963
První stranu obálky (k článku akademika L. M. Sabada) navrhl Metoděj Sychra.
Na druhé straně obálky fotografie dr. Zdeňka Křapy