Psychologická východiska kázání

(c) Mgr. Jeroným KLIMEŠ

 

Poznámka: Jeden z dalších příkladů sysifovské práce. Hloupá kázání jsou a budou s námi i bez nás. Ony jaksi existují nezávisle na čemkoliv v jakémsi mnohodimensionálním metafyzickém prostoru jsoucen sui generis. S reálným životem neklerikálních lidí mají asi málo společného. Těžko mohou, když uvážíme v jaký skanzen představuje životní styl církve v naší republice a v této době. - Jak vidíte z květnatě rétorické ironie, hloupá kázání pro mě představují další náboženské trauma zarývající se do mé byť nesmrtelné, ale přesto už takhle dost výrazně neurotické duše. Trauma, které se každým týdnem opakuje (religious abusment and neglet). Já pak sedím v kostele jako na trní (tedy nejen proto), až si ze mě moji blízcí dělají srandu. Pořád si říkám, že jsem měkkej, že bych si prostě měl vyndat nějaký časopis, řekněme Bravo, dát nohy na lavici a tak jasně dát najevo svůj názor, co si myslím, o těch zbožných pomyjích, které jsou dštěny z kazatelny. Trochu mi to připomíná ftip od Renčína. Sedí dva chlápci, nohy ve džberu s vínem, ruce zkříženy, vyzývavý až drzý pohled. Přichází sklepmistr a povídá: "Vidím, že jste opravdoví znalci, budu vám muset donést lepší víno." Možná, že kdyby celý kostel četl Bravo ap., že by se konečně s těmi kazáními něco událo. Pořád mám pocit, že za tu zatuchlou podobu církve mohou dvě věci - celibát a seminářní způsob výchovy kněží. To tady ale neprobírám, to jen můj soukromý názor na okraj. (Prostě buď povolím já, nebo hloupá kázání. :-) Myslím, že už jsem dost nalomen.) Mám pocit, že tento článek existuje v novější verzi. Tento pochází z druháku psychologie.

Pro člověka, který nemá moc citu pro rituály a sakrální prostředí, představuje kázání podstatnou složku mše. I když si uvědomuje, že nejdůležitější ve mši je setkání s Pánem, přesto kázání tento prožitek umocňuje jak v kladném, tak i v záporném smyslu. Pro většinu nevěřících a rovněž i pro tzv. občasné věřící je kázání jediná část mše, které mohou rozumět. Vzpomeňme, že i sv. Augustin uvěřil skrze kázání sv. Ambrože.

Tristním faktem v Čechách je obecná teologická nevědomost až negramotnost. Jeden příklad za všechny: V jednom děkanství se neděli co neděli v Krédu vyznává, že Duch Sv. s Otcem i Synem vychází. Vytane otázka: "Kam?" nebo "Zadobře?". Nutno připustit, že teorie, která měla popsat vztahy kolem Trojice byla vybudována středověkou terminologií, kdy teologové došli konsensu a od té doby se bojí změnit byť i slovo, aby nesklouzli do nějakého extrému. Tento strach paničtí tou měrou, jakou se stávají původní definice a odvození pro běžného člověka nesrozumitelné.

Je opravdu otázka, je-li lépe se pokoušet o novější, dnešnímu člověku přístupnější interpretace, což ovšem s sebou přinese mnohé tápání a omyly. Nebo tento svět uzavřít většině věřících a zpřístupnit ho několika vyvolencům, kteří jsou schopni nastudovat středověkou filosofii. Já osobně se přikláním k první variantě: Je pro mně opravdu šokující slyšet, že spolu vychází.

Tento příklad je zřejmě jen vrcholkem ledovce, jehož devět desetin je skryto. Je slaboduché svalovat vinu za tento stav jen na minulý režim. Osobně vidím příčinu v nízké úrovni většiny kázání, nicméně bylo by stejně ploché svalovat vinu na kněze. Naším cílem je uvědomit si stav a jeho příčiny, ne se hádat, kdo za to může.

Situace se vysvětluje mnoha důvody. Jednoduchá kázaní se obhajují tím, že složitějším by lidé nerozuměli. Opak je pravdou, ze složitějších kázání si každý může odnést něco, ne však z primitivních úvah. Mezi počtem návštěvníků kostela a úrovní kázání je zvláště ve větších městech příčinný vztah. Pokud starší generace chce, slyšel jsem takovou formulaci, aby kázání je 'chytalo za srdce', musí si kněz uvědomit, že narazí na nepochopení mládeže, tím vzroste podíl starší věkové generace mezi návštěvníky kostela. Proto je nutno rozumně čelit těmto požadavkům.

Výzkum, který jsem uskutečnil na věřící katolické populaci, odhalil vztahy, které samy o sobě nebyly předmětem výzkumu. V dotazníku byla jedna prostá otázka: 'Líbí se vám Kázání?' s odpovědmi na četnost: Vždy, často, občas, zřídka, nikdy. Zajímavé bylo, že tato otázka významně koreluje s nižším vzděláním a s ženským pohlavím respondenta, tj. lidem s vyšším vzděláním a mužům se většinou kázání nelíbí. Myslím si, že tento prostý fakt, výmluvně dokumentuje nejen obvyklou úroveň kázání (citové a hloupé), ale celkově postoj církevní populace ke vzdělání (nejen teologickému).

Obecně se dají kázání rozlišit do dvou velkých kategorií:

1) S vůdčí myšlenkou

2) Bez vůdčí myšlenky

Ad 1)

U jednoho kazatele jsem neustále narážel na problém, že jsem po kázání nikdy nemohl přijít na to, o čem bylo. Přičítal jsem to zprvu na vrub své nepozornosti, a proto jsem se začal pozorně soustředit. Kazatel má velmi příjemný, vemlouvavý hlas, kterým s rozvahou pronášel výroky, s nimiž se nedalo než souhlasit. Až jednou jsem si uvědomil, že několikrát za sebou použil větnou konstrukci následujícího typu, například: "Ježíš Kristus svým nesmírným utrpením z nás sňal vinu našich hříchů. Hříchů, kterými neustále urážíme milosrdenství Boha. Toto milosrdenství je však nevyčerpatelná studnice. Studnice, jež ...atd." Šlo tedy o to, že vždy větný předmět jedné věty se stal podmětem následující. (Tj. ...hříchů. Hříchů, kterými ...milosrdenství Boha. Toto milosrdenství ...studnice. Studnice, jež ...). Nechtěl jsem zprvu věřit, že tento levný řečnický trik je podstatou zmíněných kázání. V mém přesvědčení mě utvrdilo několik faktů: Stále mi unikala vůdčí myšlenka kázání, které působily díky této konstrukci velice uceleným dojmem. A hlavně, pokud někdo sleduje nějakou myšlenku, mívá tendenci mluvit napřekot a zrychlovat. Tento kazatel však trpí opačným nešvarem, totiž dělá dlouhé přestávky mezi každou větou, kdy zřejmě vymýšlí, co říci dál. Můj otec označuje tento typ kázání sice přiléhavým, ale trochu krutým souslovím: "Zbožné pomyje".

Rozmazávám zde celou tu záležitost nejenom proto, abych poukázal na výskyt takových jevů, ale hlavně proto, že mnozí věřící si pořád dokola vyčítají, že nedokáží udržet pozornost při kázání. Pamatuji si, že celé dětství mě pronásledoval hřích: "Nesnažil jsem si zapamatovat něco z kázání.", čímž jsem dětsky vyjadřoval, že jsem si nepamatoval, o čem bylo.

Je pravda, že kněží jsou často přetíženi a ne vždy mají čas se pořádně připravit. Nicméně ti, kteří jsou přetíženi nejvíce, většinou bezmyšlenkovitostí kázání netrpí.

Ad 2)

Přistupme k větší skupině kázání, které hlavní myšlenku mají. Jejich kvalita závisí na třech předpokladech:

1) Myšlenková platforma, ze které se vychází, a která se považuje za správnou a společnou.

2) Téma kázání

3) Cílený výsledek kázání.

Jsem si vědom, že vymýšlet den co den nové téma je vysilující. Ukázal bych pouze na některé nešvary vyskytující se při tvorbě kázání a jejich psychologické zázemí.

Bývá neúčinné si odpůrce a námitky vymýšlet: To se tak vezme odpůrce vloží se mu do úst nějaký názor, který se pak obřadně vyvrátí z kořenů a triumfálně je ukáže na jeho nepodloženost. Jsou to kázání typu: "Mnohý člověk si řekne: "Co mi může církev dnes dát, vždyť je to organizace 2000 let stará.". Myslím, že 'mnohý člověk' s tak hloupým názorem by se těžko hledal. A kdyby se opravdu našel, nemělo by valného smyslu tento názor vyvracet za asistence celého kostela. Vždyť lidé se zajímají o Budhismus či jógu, která je mnohem starší a nevadí jim to.

Při vymýšlení takového "mnohého člověka" totiž funguje psychologický proces, při kterém se volí téma, ve kterém si je jeden dokonale jist, ve kterém nevzniknou nevyřešené otázky. A hlavně, při kterém nedojde k rozdělení posluchačů do dvou skupin souhlasících a nesouhlasících. Rozdělení kostela do takových diskutujících skupin se kněží bojí více než čert kříže, při tom to jsou právě ty otázky, které lidi nejvíce zajímají, právě proto se o ně hádají. Počet lidí, kteří po mši přijdou do sakristie se zeptat na něco, s čím při kázání nesouhlasili, nebo čemu nerozuměli, je přímým ukazatelem aktuálnosti a hloubky kázání. A všichni dobří kazatelé jich měli vždy dostatek. To je tak, příznivci chodí na kázání, protože souhlasí, a odpůrci, paradoxně, protože nesouhlasí. Obojí zaplňuje kostel. Lidé chodící ze zvyku vyhynou.

Hloubku konfliktu může pomoci ukázat následující příklad. Kdysi, začátkem mých studií na gymnasiu, jsem se došel zeptat, jak se mohlo Isaiášovo proroctví vztahovat na Krista, když se jmenoval Ježíš a ne Emanuel. Dotyčný kněz mi vynadal, že oni židi to věděli nejlépe, že se to na něj vztahuje, že to byli pokrytci a farizejové, kteří odpírali zjevení, atd. atd. Od té doby jsem se jej raději na nic neptal. Nepochybně odpověď neznal, ale já jsem za to nemohl. Přitom odpověď byla prostá. Dřív totiž dát jméno neznamenalo přidělit jedinci slovo, kterým jej budeme označovat, ale spíše ukázat na jeho poslání. Když se tedy někomu dalo jméno Kovář, znamenalo to, že bude kovářem nebo, že bude mít vlastnosti jako kovář (houževnatost ap.). Měl-li tedy někdo dostat jméno Emanuel, tj. Bůh s námi, znamenalo to, že on bude ztělesněním Boží přítomnosti mezi lidmi. A to se vyplnilo především na Kristu.

Tento příběh, myslím, přesvědčivě dokumentuje, že okolí pojímá kněze jako někoho, kdo musí mít 'vždy' pravdu. Následkem toho on přijímá na sebe tuto roli, což se projevuje jednak v kázání tím, že výsledkem musí být jednoznačný souhlas, a dále například v rozhovorech. Neschopnost přiznat nevědomost způsobuje, že často odpověď mluví o něčem jiném, než na co se ptala otázka. Tyto jevy by měli být alarmující.

Cílem kázání tedy nesmí být jednoznačný, uspávající souhlas, ale navození a ukázání konfliktu, který je opravdovým konfliktem, a pokus o jeho vyřešení, o smíření protichůdných názorů. Jedna průpovídka praví, že "kněz má právo říci při kázání tři bludy, ale nesmí na nich trvat." Především kněz má vědět o hloubce konfliktů, které vznikají a byly kolem teologických a morálních problémů. A je jeho povinností je věřícím ukazovat a ne se chovat a kázat, jakoby nikdy nebyly. Většina věřících je středoškolsky vzdělaná, není třeba se obávat, že by to nepochopili. Je však se třeba se překonat strach, že v 'mém' kostele se bude diskutovat o ožehavých otázkách. Tento fakt neplatí jen o kázání, ale např. o tomto článku jeho aktuálnost, lze posuzovat právě podle jeho ohlasu.

To je částečně problematika společné platformy. Kněz se převážně pohybuje a káže pro lidi věřící, kteří již uznávají spoustu křesťanských zásad, tím má usnadněnou práci. Kdykoliv totiž se lze utéct k argumentu: "To my, coby věřící, musíme uznat." Avšak laici jsou v opačné pozici, pohybují se většinou v nevěřícím prostředí. A musí si zodpovědět námitky a to ani ne tak druhým jako sobě. Pokud je kněz šetří, mlčí-li o obtížných otázkách, tak okolní svět je rozhodně šetřit nebude. Proto východisko, nechci říci většiny kázání, by mělo být to, co je ochoten připustit i nevěřící. To je jeden ze způsobů, jak se 'otevřít světu', jak oživit návštěvnost kostelů. Pokud kněz vychází ze zásad, které dotyčný neuznává, proč by tam znovu zašel? Co mu může dát? Je to pro něj jako přednáška z teoretické fyziky, jsou mu neznámé elementární počty.

To se týká mimo jiné i kázání o svatých. Probírat se hagiografií stylem, že každý světec byl jakýsi Rambo v morálce, je únavné a odpuzující (nejen pro nevěřící). Na druhé straně je nesporně mnoho knih, ve kterých se často zpochybňuje myšlení věřících s udivující psychologickou věrností a obeznámeností s problémem (namátkou: Frazer - Zlatá ratolest). To jsou nevymyšlené problémy, které tnou do živého, o těch však kázání nejsou, neboť by nemuselo dojít ke zmíněnému konsensu s knězem, který se cítí jako nezbytný. Nebo by věřící ty knihy začali číst? Stejně je číst budou. Zkrátka, pokud se nejedná o knihy se pornografickou či jinou vážně závadnou tématikou, nevidím důvodu, proč o nich otevřeně nehovořit.

Existuje však mnoho jiných možností, jak je možno využít prostor daný kázáním. Pouze zvykově má kázání charakter přednášky. Ze sociální psychologie je však známo, že samotná přednáška málo přesvědčuje a rychle se zapomíná. Mnohem působivější je přednáška kombinovaná s následnou diskusí. Ta je možná především v menších kostelích. V populárních příručkách psychologie se traduje, že člověk si zapamatuje 10 % z toho, co slyšel, 50 % z toho, co viděl, ale 90 %, z toho, co zažil, na čem se aktivně podílel.

Podobně je možno koncipovat kázání jako úkol. Kněz oznámí téma kázání na příští týden a požádá přítomné, aby se na ně podle možností připravili - přečetli si literaturu, vyhledali citáty z Bible ap.

Příští neděli po přečtení evangelia kněz přednese například: "Dnešní evangelium praví, že máme být světlem světa. Jak se to dá tento úkol uskutečnit v našem světě? Diskutujte mezi sebou na toto téma 5 minut." Mezi tím, jak účastníci mezi sebou diskutují, chodí kněz od lavice k lavici, odpovídá na dotazy, reaguje na podněty ap. Nakonec může vyzvat někoho z věřících, aby řekl od ambonu nějakou zajímavou myšlenku, která v diskusi padla.

I když mám rád krásnou architekturu našich kostelů, musím říci, že jejich velikost v kombinaci s malou návštěvností vede k pocitům anonymity. Věřící se často navzájem neznají, i když chodí pravidelně do jednoho kostela. Tomu může kněz lehce napomoci, prostě vyzve věřící, aby se vzájemně seznámili, jak sedí v lavici.

I před běžným kázáním je možné vyzvat přítomné, aby se nebáli při kázání přihlásit a zeptat se na něco. Kázání pojaté jako rozhovor zmenšuje tenzi mezi účastníky, anonymitu věřících, distancování od kléru ap. Může sloužit jako zpestření obvyklých kázání. Kněz má okamžitou zpětnou vazbu, poznává úroveň svých posluchačů, jejich problémy a názory.

Závěrem bych chtěl zopakovat, že nebylo mým cílem kohokoli obviňovat, ale spíše vykreslit situaci a její vnitřní příčiny. Proto jsem si též žádný příklad nevymyslel, ale použil jsem jen to, co jsem osobně zažil, nebo čeho jsem byl svědkem. Dále bych chtěl říci, že za minulého režimu jsem si tyto věci nechal pro sebe. Dnes však si myslím, že je o nich třeba psát otevřeně, ale přesto sine ira et studio.

Počet normovaných stran: 5,9

Jeroným Klimeš

Hájky 203

384 22 Vlachovo Březí

r.č. 67 04 03 / 0091

tel. 3805 l. 492 pokoj 140