Krize středního věku - 1. díl Komu bohové přáli, ten umírá mlád.

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2017

Staří Římané měli pořekadlo: "Komu bohové přáli, ten umírá mlád." Dnes naproti tomu usilujeme o neustálé prodlužování věku i přesto, že se bojíme smrti a děsivým úzkostem ze stárnutí se bráníme tím, že s sníme o euthanasii, o zkrácení života. Proč vlastně ale staří Římané měli toto pořekadlo? Zkrátka všimli jednoho zajímavého jevu.

Mladí lidé jdou stále k vrcholu svých sil - úspěch střídá triumf a radost z dosažených průběžných cílů nezná konce. Ego je nabubřele bohorovné. Nic nám nepřipadá jako problém. Jenže ať se lidský život jakkoli prodlouží, každý se jednou ocitne na svém vrcholu. Pak pár let si ještě popojede setrvačností, a pak nevýhnutně nastane chvíle, od které to s ním jde z kopce dolů. Najednou už nestřídá úspěch triumf. Spíš je to více nebo méně elegantní vyklízení pozic. Začíná být více a více jisté, že většina snů zůstane nesplněna. Při pohledu zpět se životní úspěch nejeví být žádnou vysokou horou. Žádný Everest, ani Pik komunisma - spíš naprosto trapná krtina či dokonce jen hrbol na silnici. Už dávno se nezpívají písně: "Až já budu velká, bude ze mě..." Naopak člověk se přistihne, že začal život počítat od konce - kolik let mu zbývá, než bude úplně nepoužitelný či dokonce tuhý. Tato změna v měření času, kdy se život odstřihává od konce jako metr na vojně, je velmi nepříjemná zejména pro mužské ješitné ego. Blaze tomu, kdo toho byl ušetřen.

A to byl ten fakt, kterého si Římané všimli, a pro jen dodávají, že je to projev boží přízně.

Jak vlastně člověk pozná, že je už za zenitem?

Jsou vlastně dva základní způsoby: Za a) Přeložený papír a za b) Došly baterky.

Když jsme byli v pubertě, tak jsme si tak pohledem na naše rodiče, prarodiče a lidi okolo udělali představu, jak dlouho se v tomto světě žije (Ukáže délku papíru). Pak žijeme a žijeme a nejednou zjistíme, že jsme za symbolickou polovinou. (Přeloží papír na polovinu) Takže naskočí krize středního věku - "mám půl života za sebou a musím si poctivě přiznat, že nic moc" (Utrhne půlku papíru a hodí ji do koše). Prostě neodbytně vleze do hlavy otázka - co s načatým životem? To takhle pojede až do smrti? Neeee. Já nechci...

Druhý způsob, jak klepe smrt na dveře, je úbytek sil. Prostě ani Duracell nevydrží desetkrát déle. Ano, řeči o nekončícím mladí se vedou neustále (jen na okraj - ve skutečném mládí jsme tyhle trapné kecy nevedli), ale síly očividně docházejí. Hlavně ale mizí motivace a nadšení. Věci nás nebaví jako dřív. Mění se hodnoty. Najednou se díváme na svět jinýma očima a máme neodbytný pocit, že o tuto změnu životní perspektivy jsme se opravdu nikoho neprosili. Inu, vítejte v krizi středního věku. Nejtěžší krizi lidského života.

Krize středního věku - 2. díl Krize uprázdněného hnízda - nevlastní sestra krize středního věku

Občas máme den blbec. Podobně období středního věku můžeme označit za věk blbec. Je to totiž doba, kdy se potkává řada podobných nepříznivých vlivů:

a) Krize středního věku - změna identity s nastupujícím stářím - jsem zřetelně za polovinou svého života, čeká mě jen stáří, smrt - no to je teda vyhlídka...

b) Krize uprázdněného hnízda - změna rodinného systému - děti mě nepotřebují, manželka mě nepotřebuje, měním se v kus nábytku, kdybych zmizel v podstatě by si toho nikdo nevšiml...

c) Vyhoření - porucha životního stylu - při pohledu na emaily se mi chce zvracet, zákazníky i kolegy bych vraždil.

d) Úbytek sil - stárnutí - hlava blbá si nic nepamatuje, všechno dvakrát déle trvá, výdrž je poloviční, choroby přicházejí

e) Kumulují se následky vlastních i cizích chyb, které vlastně znemožnily zrealizovat životní plány a vize.

To jsou v podstatě zcela různé vlivy, ale když se setkají v jednom "středním" věku, nemůže se nikdo divit, že přichází těžká krize. Trpící mladý Werter asi nebude věřit, ale opravdu je to nejtěžší krize lidského života. Ptáte se, jak se to pozná? Například tím, že v tomto věku je největší sebevražednost. Přibližně dvojnásobná ve srovnání počtem sebevražd ve Werterově věku.

a) Krize uprázdněného hnízda.

Povězme si pár slov ke krizi uprázdněného hnízda. To je krize rodinného systému. Tím se liší od krize středního věku, což je krize individuálního vypořádání se s nastupujícím stářím. Ale obě tyto krize přicházejí po sobě v přibližně stejnou dobu. Uprázdněné hnízdo je největší krize párů s dětmi, kdy partneři si musejí přebudovat svůj partnerský život, jinak jim hrozí odcizení, které se nápadně podobá přechozeným vztahů bezdětných párů - manželé po odchodu dětí zjistí, že žijí vedle sebe, ale ne spolu.

Manželka nastupuje po dětech do práce. Má mnoho nových zajímavých podnětů. Vrací se z akcí s nadšením, které on už neměl, ani nepamatuje. Často bývá kariérně i finančně úspěšnější než sám muž. Ona září, on chmuří. Sytý hladovému nevěří.

Pro muže je sex vyjádřením citu. Když je úzkostný, víc by sexoval ("druhá míza"). Žena nechápe, co blbne - vždyť byl sex minulý týden, přece nebudou pořád v posteli. Muž vnitřně regreduje - začíná být úzkostný jako malé dítě. Žena ho nechápe a už vůbec nepřijímá tuto formu vyjádření jeho nejistoty. Navíc on své nejistoty navenek perfektně kamufluje hrdostí. Hrdost a nepochopení vede praktickému vdovství. Tu popsal Marquez v románě Sto roků samoty na příkladu Fernandy: "Ta zjistila, že je vdova, které ještě neumřel manžel." On to má stejně. Manželku má na papíře, ale jinak má pocit, že je pro ni neviditelný. Kdyby zmizel, snad by si toho ani nikdo nevšiml.

"Sáhula není úplně hotový, aby nevěděl kudy dál jít. Vezme kytaru dá ji do bazaru a prachy propije Na Kovárně"

On se taky nebude nikoho doprošovat. Pořídí si milenku. On na to stále ještě má. To samozřejmě má, ale často s překvapením zjistí, že se neplánovaně zamiloval. Představte si. Do milenky! Jak je to možné? Vždyť to měl vždy pod kontrolou?!

Je třeba si uvědomit, že v tomto věku zamilování není funkce hormonů, nějaké "druhé mízy". Podle míry zamilování však poznáme, jak daný muž byl ve svém životě nešťastný v předchozích letech. Čím víc byl nespokojený, tím bláznivější je následná zamilovanost. Od holuba na střeše se totiž očekává katapultování se z z děsné reality. Za tuto jeho životní nespokojenost ve středním věku nemůže vždy natvrdlost a sexuální frigidita jeho dosavadní manželky. Může za to třeba panický strach z blížícího se staří, nebo vyhoření v práci, nebo pocit, že nic pořádně nedokázal ap. S tím mu těžko může stávající manželka pomoci, i kdyby nastokrát věděla, co se v něm děje. A to ona často bohužel ani netuší.

Navíc touto dobou oba partneři bývají dost ubytí tím, že si egoisticky vzájemně ignorují nějakou partnerskou potřebu, která je důležitá právě pro toho druhého partnera. Často jsou to takové podceňované detaily, jako je rozdílná doba, kdy každý jde do postele. Ona chodí v 9:00, on v 1:00. Kvůli tomu se nepotkají ani v sexu. Společné usínání je velmi důležité pro pocit vzájemnosti, neboť před ním probíhá mnoho rozhovorů, dotyků a něžností, které tlumí odcizení. Ale opravdu někdy se nestačíme divit, jaké zdánlivé detaily dokáží být hřebíčkem do rakve...

Krize středního věku - 3. díl Vyhoření

Mladí lidé se opájejí rekordy - kdo má větší sílu, kdo vydrží jet dva dny bez spánku. Bohužel zapomínají, že v životě nevítězí sprinteři, ale vytrvalostní běžci. To je hlavní úkol středního věku. V té době nepodáváme žádné oslnivé rekordy, ale musíme jet neustále, jako by bez únavy jako vrtulka. Vytrvalostní soupeření se řídí úplně jinými zákonitostmi než pokusy o huronské výkony. Zdánlivě je to zcela naopak. Nejde o to vydržet dva dny za sebou nespat, ale spíš celé roky se nutit chodit spát do 22:00, abych ráno měl za sebou 8 hodin spánku. Nejde o to makat 14 hodin denně, ale mít sílu vypadnout z práce každý den po 8 hodinách práce, abych se mohl věnovat rodině a neopustila mě žena. Někdy v dospělosti musíme pochopit, že logika úspěšných se tiše obrátila, aniž by to kdo řekl nahlas. Každopádně kdo ze mladých sprinterů se nestane časem Emilem Zátopkem, tak vypadává ze hry...

Vytrvalostního běžce charakterizuje především schopnost rozvrhnout si síly na celý závod. Kdo to v životě neumí, brzo zjistí, že vyhořel, a najdeme ho s tupým výrazem v obličeji stát u pangejtu. Život ho nebaví, práce jakbysmet, doma jsou cizí lidi - proč jsem na tomto světě? Potřebuji se někam katapultovat...

Vyhoření a případná prokrastinace není ve vlastním slova smyslu krize středního věku, je to porucha životního stylu, ne životní identity. Krizi středního věku jen často provází a zákonitě prohlubuje.

Stáří a smrt se hlásí úbytkem sil

Lidi si představují smrt jako zubatou, která najednou vyskočí zpoza rohu, mávne kosou a bude konec. Těžko hledat bláhovější iluzi. Ne, že by tomu tak občas nebylo, asi jako na tomto videu, kde smrt nemává kosou, ale pneumatikou.

Jenže je jasné, že většiny z nás se tento druh smrti netýká. Většinou je to tak, že jdete takhle po chodníku a najednou máte pocit, jako by se něco změnilo, i když už se dávno nic nezměnilo. Ano, drobná změna tam je - jde za vámi. Nijak nespěchá, nijak divoce vás nepronásleduje, ale prostě za vámi jen tak jde. Můžete se vztekat, můžete se snažit utéci, ale stejně nakonec vás volným krokem dojde. Ani, když u vás stojí, tak nijak brutálně neusiluje o váš život. Prostě zjistíte, že je s vámi v pokoji, prohlíží si vitrínky, kouká z okna. Protože její čas ještě nepřišel. A tento čas strávený se smrtí opodál potrvá klidně i víc než deset let.

Většina z nás udělá se smrtí právě tuto zkušenost. Je dobré proto být na to připraven a užívat si každého dne: "Díky za toto krásné ráno! Ještě zkusím stihnout toto či tamto." Je to jako Bart Simpson na skejtu: Ví jistě, že je otázka času, kdy spadne. Ale právě o ten čas jde. Dá se stihnout ještě mnoho věcí.

Má to ale jeden háček, který by ale pro Čechy neměl být těžké pochopit. Když firma směřuje ke krachu, tak každý Čech ví, že je třeba ji zavčasu vytunelovat. I zde, když víme, že naše velké ego jde zu Grund, tak je třeba překlopit motivaci z egocentrické, kdy uvažujeme stylem "já, já, já" na tzv. alocentrickou motivaci, kdy se na stará kolena zaměříme na úspěch těch, kteří zůstanou po nás - děti, vnuky, studenty, kamarády... Ve výhodě jsou samozřejmě ti, kteří takto uvažovali od dětství. Ti se mění v laskavé pohádkové dědečky, zatímco ti zbývající metamorfují v protivné a zapšklé jezevce, kterým se nic nepovedlo, ani ten život.

Smrt v dáli se hlásí různě. U někoho jsou to šedé vlasy a vousy, které najednou uvidí v zrcadle. Jiný se s ní setká při pohledu na umírajícího či těžce nemocného blízkého člověka - partnerku, rodiče ap. Ale opravdovou jistotu, že už je tady poblíž získá člověk z úbytku sil. Najednou se šourá, lidé ho předbíhají do schodů, ve všem je pomalejší. Nejhorší je úbytek sil a elánu. Věci přestávají bavit a navíc trvají dvakrát tak dlouho. Hlava je blbá, není schopná si nic pořádně zapamatovat. Úbytek sil se dá trochu zbrzdit tréninkem a sportem. Ale pouze brzdit, ne zastavit, ne plně kompenzovat.

Právě tyto blbé vyhlídky a temné úvahy je to, co deptá člověka s krizí středního věku na krku. Navíc jako každá skutečná krize se vyznačuje tím, že je v ní člověk sám. Oficiálně jakoby nemá nárok na to být nešťastný. Nikdo mu nerozumí, ani jeho manželka, ani on sám sobě. Najednou se mění i prožívání, rozpouští se