PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2017
Staří Římané měli pořekadlo: "Komu bohové přáli, ten umírá mlád." Dnes naproti tomu usilujeme o neustálé prodlužování věku i přesto, že se bojíme smrti a děsivým úzkostem ze stárnutí se bráníme tím, že s sníme o euthanasii, o zkrácení života. Proč vlastně ale staří Římané měli toto pořekadlo? Zkrátka všimli jednoho zajímavého jevu.
Mladí lidé jdou stále k vrcholu svých sil - úspěch střídá triumf a radost z dosažených průběžných cílů nezná konce. Ego je nabubřele bohorovné. Nic nám nepřipadá jako problém. Jenže ať se lidský život jakkoli prodlouží, každý se jednou ocitne na svém vrcholu. Pak pár let si ještě popojede setrvačností, a pak nevýhnutně nastane chvíle, od které to s ním jde z kopce dolů. Najednou už nestřídá úspěch triumf. Spíš je to více nebo méně elegantní vyklízení pozic. Začíná být více a více jisté, že většina snů zůstane nesplněna. Při pohledu zpět se životní úspěch nejeví být žádnou vysokou horou. Žádný Everest, ani Pik komunisma - spíš naprosto trapná krtina či dokonce jen hrbol na silnici. Už dávno se nezpívají písně: "Až já budu velká, bude ze mě..." Naopak člověk se přistihne, že začal život počítat od konce - kolik let mu zbývá, než bude úplně nepoužitelný či dokonce tuhý. Tato změna v měření času, kdy se život odstřihává od konce jako metr na vojně, je velmi nepříjemná zejména pro mužské ješitné ego. Blaze tomu, kdo toho byl ušetřen.
A to byl ten fakt, kterého si Římané všimli, a pro jen dodávají, že je to projev boží přízně.
Jak vlastně člověk pozná, že je už za zenitem?
Jsou vlastně dva základní způsoby: Za a) Přeložený papír a za b) Došly baterky.
Když jsme byli v pubertě, tak jsme si tak pohledem na naše rodiče, prarodiče a lidi okolo udělali představu, jak dlouho se v tomto světě žije (Ukáže délku papíru). Pak žijeme a žijeme a nejednou zjistíme, že jsme za symbolickou polovinou. (Přeloží papír na polovinu) Takže naskočí krize středního věku - "mám půl života za sebou a musím si poctivě přiznat, že nic moc" (Utrhne půlku papíru a hodí ji do koše). Prostě neodbytně vleze do hlavy otázka - co s načatým životem? To takhle pojede až do smrti? Neeee. Já nechci...
Druhý způsob, jak klepe smrt na dveře, je úbytek sil. Prostě ani Duracell nevydrží desetkrát déle. Ano, řeči o nekončícím mladí se vedou neustále (jen na okraj - ve skutečném mládí jsme tyhle trapné kecy nevedli), ale síly očividně docházejí. Hlavně ale mizí motivace a nadšení. Věci nás nebaví jako dřív. Mění se hodnoty. Najednou se díváme na svět jinýma očima a máme neodbytný pocit, že o tuto změnu životní perspektivy jsme se opravdu nikoho neprosili. Inu, vítejte v krizi středního věku. Nejtěžší krizi lidského života.
Občas máme den blbec. Podobně období středního věku můžeme označit za věk blbec. Je to totiž doba, kdy se potkává řada podobných nepříznivých vlivů:
a) Krize středního věku - změna identity s nastupujícím stářím - jsem zřetelně za polovinou svého života, čeká mě jen stáří, smrt - no to je teda vyhlídka...
b) Krize uprázdněného hnízda - změna rodinného systému - děti mě nepotřebují, manželka mě nepotřebuje, měním se v kus nábytku, kdybych zmizel v podstatě by si toho nikdo nevšiml...
c) Vyhoření - porucha životního stylu - při pohledu na emaily se mi chce zvracet, zákazníky i kolegy bych vraždil.
d) Úbytek sil - stárnutí - hlava blbá si nic nepamatuje, všechno dvakrát déle trvá, výdrž je poloviční, choroby přicházejí
e) Kumulují se následky vlastních i cizích chyb, které vlastně znemožnily zrealizovat životní plány a vize.
To jsou v podstatě zcela různé vlivy, ale když se setkají v jednom "středním" věku, nemůže se nikdo divit, že přichází těžká krize. Trpící mladý Werter asi nebude věřit, ale opravdu je to nejtěžší krize lidského života. Ptáte se, jak se to pozná? Například tím, že v tomto věku je největší sebevražednost. Přibližně dvojnásobná ve srovnání počtem sebevražd ve Werterově věku.
a) Krize uprázdněného hnízda.
Povězme si pár slov ke krizi uprázdněného hnízda. To je krize rodinného systému. Tím se liší od krize středního věku, což je krize individuálního vypořádání se s nastupujícím stářím. Ale obě tyto krize přicházejí po sobě v přibližně stejnou dobu. Uprázdněné hnízdo je největší krize párů s dětmi, kdy partneři si musejí přebudovat svůj partnerský život, jinak jim hrozí odcizení, které se nápadně podobá přechozeným vztahů bezdětných párů - manželé po odchodu dětí zjistí, že žijí vedle sebe, ale ne spolu.
Manželka nastupuje po dětech do práce. Má mnoho nových zajímavých podnětů. Vrací se z akcí s nadšením, které on už neměl, ani nepamatuje. Často bývá kariérně i finančně úspěšnější než sám muž. Ona září, on chmuří. Sytý hladovému nevěří.
Pro muže je sex vyjádřením citu. Když je úzkostný, víc by sexoval ("druhá míza"). Žena nechápe, co blbne - vždyť byl sex minulý týden, přece nebudou pořád v posteli. Muž vnitřně regreduje - začíná být úzkostný jako malé dítě. Žena ho nechápe a už vůbec nepřijímá tuto formu vyjádření jeho nejistoty. Navíc on své nejistoty navenek perfektně kamufluje hrdostí. Hrdost a nepochopení vede praktickému vdovství. Tu popsal Marquez v románě Sto roků samoty na příkladu Fernandy: "Ta zjistila, že je vdova, které ještě neumřel manžel." On to má stejně. Manželku má na papíře, ale jinak má pocit, že je pro ni neviditelný. Kdyby zmizel, snad by si toho ani nikdo nevšiml.
"Sáhula není úplně hotový, aby nevěděl kudy dál jít. Vezme kytaru dá ji do bazaru a prachy propije Na Kovárně"
On se taky nebude nikoho doprošovat. Pořídí si milenku. On na to stále ještě má. To samozřejmě má, ale často s překvapením zjistí, že se neplánovaně zamiloval. Představte si. Do milenky! Jak je to možné? Vždyť to měl vždy pod kontrolou?!
Je třeba si uvědomit, že v tomto věku zamilování není funkce hormonů, nějaké "druhé mízy". Podle míry zamilování však poznáme, jak daný muž byl ve svém životě nešťastný v předchozích letech. Čím víc byl nespokojený, tím bláznivější je následná zamilovanost. Od holuba na střeše se totiž očekává katapultování se z z děsné reality. Za tuto jeho životní nespokojenost ve středním věku nemůže vždy natvrdlost a sexuální frigidita jeho dosavadní manželky. Může za to třeba panický strach z blížícího se staří, nebo vyhoření v práci, nebo pocit, že nic pořádně nedokázal ap. S tím mu těžko může stávající manželka pomoci, i kdyby nastokrát věděla, co se v něm děje. A to ona často bohužel ani netuší.
Navíc touto dobou oba partneři bývají dost ubytí tím, že si egoisticky vzájemně ignorují nějakou partnerskou potřebu, která je důležitá právě pro toho druhého partnera. Často jsou to takové podceňované detaily, jako je rozdílná doba, kdy každý jde do postele. Ona chodí v 9:00, on v 1:00. Kvůli tomu se nepotkají ani v sexu. Společné usínání je velmi důležité pro pocit vzájemnosti, neboť před ním probíhá mnoho rozhovorů, dotyků a něžností, které tlumí odcizení. Ale opravdu někdy se nestačíme divit, jaké zdánlivé detaily dokáží být hřebíčkem do rakve...
Mladí lidé se opájejí rekordy - kdo má větší sílu, kdo vydrží jet dva dny bez spánku. Bohužel zapomínají, že v životě nevítězí sprinteři, ale vytrvalostní běžci. To je hlavní úkol středního věku. V té době nepodáváme žádné oslnivé rekordy, ale musíme jet neustále, jako by bez únavy jako vrtulka. Vytrvalostní soupeření se řídí úplně jinými zákonitostmi než pokusy o huronské výkony. Zdánlivě je to zcela naopak. Nejde o to vydržet dva dny za sebou nespat, ale spíš celé roky se nutit chodit spát do 22:00, abych ráno měl za sebou 8 hodin spánku. Nejde o to makat 14 hodin denně, ale mít sílu vypadnout z práce každý den po 8 hodinách práce, abych se mohl věnovat rodině a neopustila mě žena. Někdy v dospělosti musíme pochopit, že logika úspěšných se tiše obrátila, aniž by to kdo řekl nahlas. Každopádně kdo ze mladých sprinterů se nestane časem Emilem Zátopkem, tak vypadává ze hry...
Vytrvalostního běžce charakterizuje především schopnost rozvrhnout si síly na celý závod. Kdo to v životě neumí, brzo zjistí, že vyhořel, a najdeme ho s tupým výrazem v obličeji stát u pangejtu. Život ho nebaví, práce jakbysmet, doma jsou cizí lidi - proč jsem na tomto světě? Potřebuji se někam katapultovat...
Vyhoření a případná prokrastinace není ve vlastním slova smyslu krize středního věku, je to porucha životního stylu, ne životní identity. Krizi středního věku jen často provází a zákonitě prohlubuje.
Lidi si představují smrt jako zubatou, která najednou vyskočí zpoza rohu, mávne kosou a bude konec. Těžko hledat bláhovější iluzi. Ne, že by tomu tak občas nebylo, asi jako na tomto videu, kde smrt nemává kosou, ale pneumatikou.
Jenže je jasné, že většiny z nás se tento druh smrti netýká. Většinou je to tak, že jdete takhle po chodníku a najednou máte pocit, jako by se něco změnilo, i když už se dávno nic nezměnilo. Ano, drobná změna tam je - jde za vámi. Nijak nespěchá, nijak divoce vás nepronásleduje, ale prostě za vámi jen tak jde. Můžete se vztekat, můžete se snažit utéci, ale stejně nakonec vás volným krokem dojde. Ani, když u vás stojí, tak nijak brutálně neusiluje o váš život. Prostě zjistíte, že je s vámi v pokoji, prohlíží si vitrínky, kouká z okna. Protože její čas ještě nepřišel. A tento čas strávený se smrtí opodál potrvá klidně i víc než deset let.
Většina z nás udělá se smrtí právě tuto zkušenost. Je dobré proto být na to připraven a užívat si každého dne: "Díky za toto krásné ráno! Ještě zkusím stihnout toto či tamto." Je to jako Bart Simpson na skejtu: Ví jistě, že je otázka času, kdy spadne. Ale právě o ten čas jde. Dá se stihnout ještě mnoho věcí.
Má to ale jeden háček, který by ale pro Čechy neměl být těžké pochopit. Když firma směřuje ke krachu, tak každý Čech ví, že je třeba ji zavčasu vytunelovat. I zde, když víme, že naše velké ego jde zu Grund, tak je třeba překlopit motivaci z egocentrické, kdy uvažujeme stylem "já, já, já" na tzv. alocentrickou motivaci, kdy se na stará kolena zaměříme na úspěch těch, kteří zůstanou po nás - děti, vnuky, studenty, kamarády... Ve výhodě jsou samozřejmě ti, kteří takto uvažovali od dětství. Ti se mění v laskavé pohádkové dědečky, zatímco ti zbývající metamorfují v protivné a zapšklé jezevce, kterým se nic nepovedlo, ani ten život.
Smrt v dáli se hlásí různě. U někoho jsou to šedé vlasy a vousy, které najednou uvidí v zrcadle. Jiný se s ní setká při pohledu na umírajícího či těžce nemocného blízkého člověka - partnerku, rodiče ap. Ale opravdovou jistotu, že už je tady poblíž získá člověk z úbytku sil. Najednou se šourá, lidé ho předbíhají do schodů, ve všem je pomalejší. Nejhorší je úbytek sil a elánu. Věci přestávají bavit a navíc trvají dvakrát tak dlouho. Hlava je blbá, není schopná si nic pořádně zapamatovat. Úbytek sil se dá trochu zbrzdit tréninkem a sportem. Ale pouze brzdit, ne zastavit, ne plně kompenzovat.
Právě tyto blbé vyhlídky a temné úvahy je to, co deptá člověka s krizí středního věku na krku. Navíc jako každá skutečná krize se vyznačuje tím, že je v ní člověk sám. Oficiálně jakoby nemá nárok na to být nešťastný. Nikdo mu nerozumí, ani jeho manželka, ani on sám sobě. Najednou se mění i prožívání, rozpouští se motivace pouštět se do nových věcí, všechno začíná vidět jako by jinými brýlemi. Prostě kdyby si mohl ten samý člověk zavolat ze svých 55 do svých 25 let, tak by si povídali dva hodně jiní lidé, kteří by dost možná nebyli schopni najít společnou řeč. Najednou v něm probouzí jiné pro-rodinné tužby - začínají se mu líbit malé děti. To není touha po vlastních dětech, ale po vnucích - to se v něm probouzí dědeček. Řekli bychom proč ne? Vždyť má na to věk. Ale pozor - žijeme v době, kdy stáří je politicky nekorektní nadávka. Dnes můžeme být toliko seniory, protože lidé nevědí, že senium latinsky znamená stáří. Touha být dědečkem je tedy nežádoucí příznak blížícího se stáří. Pro člověka, který si celý život namlouval nekončící mládí, je to asi tak nelogická touha jako přání stát se slepcem. Přesto je to touha, která v něm ožívá. Najednou začne uvažovat pro-rodinně - tak, jak to nikdy nedělal. Najednou se mu začnou líbit malé děti. Začne oceňovat rodinný život. Stejně jako jsou vdavek chtivé ženy okolo třicítky, tak jsou ženitby chtiví muži od šedesáti let výše. Jen vzácně najdeme staré muže, kteří by chtěli zůstat singles. Naopak spíš staré vdovy už ani za mák nestojí o dalšího páprdu, o kterého by se musely starat. I v tomto se vymění pohled mužů a žen s věkem.
Ti, kteří celý život mysleli jen na sebe, mají problém přecvaknout a začít myslet na druhé. Ti zkouší stále najít nějaký trik na zubatou. Začíná proto válka sám se sebou - já nechci stárnout, nechci být dědkem! Proto sami sobě si začínají dokazovat, že jsou mladí: Lyžují na ledovci, jezdí do Dubaje, balí sedmnáctileté holky, kupují si hračky, po kterých jako kluci toužili, tzn. motorky a letadla na vysílačku, intenzivně sportují, škubají si bílé vousy atd. Ale když jeden v různém věku dělá totéž, není to totéž. Změnila se vnitřní motivace.
Drahé dovolené, hračky, po kterých toužili jako děti, radost v sexu - to vše jsou tou dobou už jen vzpomínky - už nedělají tu radost, kterou by skýtaly před půl stoletím. Prostě jak zpívá Pražský výběr: "Nebreč, žádný triky smrtí nehnou."
Řekli jsme si, že krizi středního věku provází pár sestřiček: Krize uprázdněného hnízda, vyhoření a úbytek sil. Ty ale nemusí být moc intenzivní, když budeme věnovat patřičnou pozornost rodině v době, kdy ta nás potřebuje a my ji ne, když budeme dbát na správnou životosprávu a citlivě reagovat na postupné ubývání sil. Když jdeme na výlet, tak si taky přidáváme zbytečnou cihlu do batohu. Tyto přidružené krize je lépe mít zvládnuté dříve, než na dveře zaklepe krize středního věku.
I když údolím teče jen malý potůček, přesto se nedá zastavit. Vodu můžete mírně usměrnit, můžete z ní vytěžit i nějakou tu energii, ale to je asi tak vše, co se s ní dá dělat. To samé platí, když nám smrt funí za krk. Není jen zbytečné s ní nějak dramaticky válčit, je to přímo škodlivé. Naopak je třeba využít všech možností, které nám ještě zbydou, abychom toho stihli, co nejvíc. Prostě stihli z našeho ega vytunelovat, co se ještě dá. Co víme předali třeba zdarma studentům. Předali své know how dětem či kolegům. Vypořádali majetek, aby se po nás rodina zbytečně nehádala atd.
Prostě změna egocentrické na alocentrickou motivaci je ten nejlepší návod, jak zvládnout přechod mezi mládím a stářím. V okamžiku, kdy vše, co máme, předáme druhým, pak zjistíme, že jedeme podle pravidla: "Kde nic není, tam ani smrt nebere." A dostaví se pocit dobře odvedené práce, splněných úkolů. Kdy nám ani nevadí úbytek motivace a sil. Najednou se dostaví pocit, který popisuje Bible: I zemřel Job stár, syt svých dnů a viděl vnuky svých vnuků.
Že máme krizi středního věku zvládnutou, se pozná mimo jiné i tím, když zjistíme, že je nám v podstatě jedno, kolik je nám let. Nehrajeme ty trapné hry stylu: "Jééé, je ty vypadáš mladě!" Neboť to jsou věty, které jsme si na maturitním plese neříkali. Nestydíme se říci, že je nám padesát. Nevadí nám šedé vlasy. Nezkoušíme se přesvědčit, že dokážeme chodit do schodů rychleji než mladí. Nemáme pocit závisti vůči komukoli.
Jenže co dělat, když to takto necítíme? Většinou lidem brání klidně zestárnout vědomí, že toho málo stihli, že mají mnoho nesplněných úkolů. Někdy chtěli rodinu - hmmm, mají jedno dítě, které se s nimi nebaví, a druhé třetí manželství, které zase nebaví je. Chtěli kariéru - ano, jsou manažerem, ostatně jako každý v jejich okolí. Chtěli být bohatí, šťastní, za vodou, ve vatě... místo toho zjistili, že jsou jen staří a nic. Životem sice jakž takž prokličkovali, ale žádná pevná identita to není.
Tato slabá identita je nejčastěji známkou toho, že v předchozích letech příliš jeli na půl plynu, popřípadě je tíží chyby, hříchy, které je vykoply ze sedla a rozvrtaly jim jejich vysněnou životní dráhu. Proberme to postupně:
Pohodový život, nemít žádné problémy, jet stylem "co tě nepálí, nehas" je běžná životní strategie mnoha lidí. Není nikterak těžké ji v tomto světě zrealizovat. Dnes se totiž neumírá, dnes člověk opravdu může hnít až do pozdního stáří. Jenže pak zjistí, že mu život proplul mezi prsty. Předním nic a za ním také nic a navíc vědomí, že většinu toho života jel na cizí účet. Na rozdíl od mladých let není ve stáří nijak povznášející vědomí, že jsem někoho obelstil. Spíš naopak přináší pocit vlastního srabáctví a trapnosti.
Aristoteles rozlišoval eudemonii, dnes říkáme identita, a hedonii, požitek. Spokojenost ve stáří se mnohem víc odvozuje od vlastní identity, než od příjemných prožitků. Mládí klade důraz na hedonii - opájí se novými zážitky a překvapeními. Stáří není nadšené z adrenalinových sportů, dobrodružných zážitků, ani ze společenských party. Spíš člověk žije z klidných mezilidských interakcí - sousedské popovídání, hraní si s vnoučaty a z vědomí, že vše důležité zdárně dokončil, že se už nemusí za ničím hnát, naopak je na řadě předat štafetu mladším. To je nečekaná nová identita, na kterou je dobré být připraven před nastupující krizí středního věku. Ptáte se jak? Přece tím, že každý den se bude snažit žít naplno a nebude se vyhybat tomu nepříjemnému, co život přináší. Prostě občas je třeba vyčerpat septik, opravit prasklé topení, přečíst dětem pohádky, pomoc sousedovi atd. Ten, kdo to dělá celý život, pak vnímá nadcházející stáří jako zasloužený odpočinek a nemá pocit, že byl odstaven na vedlejší kolej.
Stejně jako jsou lehká a těžká zranění, tak jsou lehké a těžké životní chyby. Asi mi budete věřit, že vědomí otce: "Jel jsem jako idiot a zabil si svou dceru..." je něco, na co daný otec nemyslel, když si kupoval nadupané BMW, kterým se tak rád chlubil svým přátelům. S touto větou se ale nikomu nechlubí ani dnes a pokud možno ani nesvěřuje. Jenže také ji nemůže dostat ze své hlavy. Prostě život jde blbě, ale ne kvůli tomu, že by život byl blbec, ale že já jsem blbec. Moje vina, moje vina, moje veliká vina. Za chyby se platí, ale věřte, že nejdražší platbou je právě nutnost vypořádat se s tím, že jsem se svým hříchem či moderněji řečeno svou blbostí sestřelil z životní dráhy, kterou jsem si vysnil.
Nejčastější způsob, jak se zbavit viny jsou pokusy hodit nesnesitelnou vlastní vinu na okolí, na druhé. Ale vnitřně to člověka moc nepřesvědčí. I kdyby celý svět přesvědčil, jednoho člověka se mu přesvědčit nedaří - a to sám sebe. Proto všechna náboženství vedou člověka, aby se se svou vinou vypořádal jinak, že než jejím tlačením na druhé. Je to sice nepříjemné řešení, ale za to je to nejrychlejší způsob, jak se s ní vypořádat: Přihlásit se ke své vině a prosit za odpuštění: "Vyznávám se všemohoucímu Bohu a vám všem, že často hřeším, že jsem úplný trotl..." Sice člověk tak trochu prodá své hrdé ego, ale odměnou mu bude, že už se svou vinou nemusí zabývat a má možnost nového začátku.
Na takové velké chyby je možno se podívat jako na nedobrovolné životní křižovatky, které pravda někdy bývají obohacující, ale přiznejme si, že až příliš často bývají více či méně sebedestruktivní. Zejména u projektů, které trvají mnoho let. Vykašlat se na vysokou školu bývá dost velká komplikace do následných zaměstnání, ale je to nepatrný problém ve srovnání s rozbitou rodinou. To je projekt na čtvrt století a není moc pokusů. Jak říkají rodiče: "Malé děti - malé problémy. Velké děti - velké problémy. Dospělí - katastrofy a masakry."
S katastrofou a třeba masakrem vlastní rodiny se špatně vstupuje do stáří. Tedy i v těchto případech bývají krize středního věku těžší. Prostě vstupujeme do poslední čtvrtiny s nápisem na čele - "Blbec vlastním přičiněním. To si všichni oddychnou, až zmizí pod povrch zemský." Jak jsem řekl, nejhorší je, že když si ten nápis napíše člověk na své čelo sám sobě sám, ale paradoxně sám sobě - a to je velký problém - ho nedokáže odpustit, i když paradoxně říká: "Já si to s Bohem vyříkám!" Aby člověk dokázal odpustit sám sobě velkou vinu, potřebuje pomoc zvenčí. Odpustit mu musí expartnerka, děti, Bůh... Ne nadarmo říká Ježíš: "Komu odpustíte hříchy, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou."
Přesto i velké masakry, které deformují naši životní dráhu, je možno nakonec interpretovat tak, že Bůh nás takto poslal na jinou misi, než kterou jsme si vysnili. Karel IV. by nebyl takovou osobností, kdyby se svou vlastní blbostí nezranil a trvale nezmrzačil při zakázaném rytířském klání. Prostě jak říká sv. Pavel: "Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha." To platí i o vlastní vině, která nás nezabila, navzdory siláckým řečem ani neposílila, a přesto může napomoci k dobrému.
I tyto masakry má křesťanství různá doporučení a návody: Například podobenství o marnotratném synu, o hřivnách, kde Pán by se spokojil s jednou hřivnou či i jen úroky, nebo pracovnících, které Pán najal na svou vinici těsně před koncem pracovní doby, a přesto, že ti pracovali jen hodinu, tak dostali celodenní odměnu. Vzorem je i lotr na kříži, který se Ježíše zastal na poslední chvíli... Prostě každý den - i ve stáří se dá (a proto i má) začínat znova a znova s těmi úkoly, které před nás Bůh klade každý den. V tom se stáří neliší od zbytku života.
Krize středního věku je těžká škola, která nás učí to, co jsme v mládí opomněli. Myslet víc na druhé než na sebe. Místo závisti spíš prožívat vděk za maličkosti, za každou zatáčku, kterou ještě vybereme: "Díky za každé nové ráno."