Bůh mého dětství

Jaroslav Havlíček - Vzdoropohádky

Pár slov úvodem

V diplomové práci jsem se zabýval náboženskými konverzemi od víry, a tak sbírám různé příklady, jak taková konverze probíhá. Zde Jaroslav Havlíček popisuje jev, který jsem viděl i u klientů: Srdce chce věřit a hlava se vzpírá. V případech, co jsem viděl, zvítězilo srdce. U Havlíčka, jak vidno, vítězí hlava. Ergo existují dvě nestejně velké skupiny. Škoda jen, že u těchto racionálních lidí, kterým nestačí jen cit, si nedává církev více práce, aby našla odpovědi na jejich racionální pochyby a všetečné otázky. Dnešní teologie na polemiku s přírodními vědami prakticky zcela rezignovala. Teologům chybí dostatečné vzdělání i motivace. Více se pěstuje liturgika než apologetika, i když by to samozřejmě mělo být naopak. Škoda, protože takto přišla o tisíce J. Havlíčků. Z toho, jak tuto otázku ve svých pracech neustále dokola řeší, je zjevné, že to nebyla uzavřená kapitola jeho života, zřejmě do jeho smrti. Chtěl by se vrátit k Bohu svého dětství, ale nemůže. Hlava říká ne.

J. Havlíčkovi bych připomněl proroka Jeremiáše, který měl se srdcem stejný problém: "Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná?" (Jr 17, 9) Kdyby přišel J. Havlíček za mnou, tak bych se ho zeptal, kdy mu chodí "Bůh jeho dětství" hlavou? Jakou potřebu representuje? Jestli nechodí moc pozdě spát? Zda moc nepije? Zda by jeho žena neuvítala víc, kdyby místo psaní byl s ní? Kdyby naopak chtěl hodně filosofovat, tak bych mu dal do ruky buď nějakou ze svých knih, popř. tento důkaz

Doporučuji navštívit tyto stránky o Jaroslavovi Havlíčkovi

Další příklad: Adolescentní konverze Leopolda Infelda

Následuje text JH. Podržení JK.

Před lety, když obloha byla jinak modrá, stromy jasněji zelené a sníh bělejší, byl to dobrý bůh mého dětství, jenž neviditelný a příliš tichý, než aby se dal poznat, vedl mne kraji svých oblačných snů. Byl to on, bůh mého dětství, jenž byl tajemným otcem děťátka narozeného v chlévě, byl to on, plný úsměvů, který žehnal chlebu, lidem a zvířatům, dával růsti a radoval se, hněval se a trestal. Bylo to za dobrých časů tohoto boha, kdy otec byl silný a přísný a matka usměvavá a štíhlá. Byl to jeho dech, jenž hýbal záclonami v okně pokoje, kde slunce zlatilo ticho v čtverci okna, kde matka seděla a nit bavlny se vinula k drátům, kmitajícím v jejích rukou, a moje hračky prožívaly se mnou pohádky na prahu dveří. Byl to jeho vítr, jenž vál šátkem na matčině hlavě v polích, kde všecko bylo novinou, hrou a vůní, mez, květina, mokřina i písek, voda i cesta.

Marně pamatuji na ony dávné procházky, protkané mými drobnými kroky, marně hledám ony sny, navždy rozplynulé v pokojích tak známých: co bylo velké, stalo se malým, co bylo pestré, stalo se hluchým, mohu jen zjistit smutné tajemství všeobecné změny starého domova: Bůh mého dětství ho opustil!

Tenkráte... Skořápky ořechů pluly v umývadle s drobnými zapálenými svíčkami v předvečer Nového roku a my děti si hrály, zatímco rodiče snili nad světlem zhaslým, nad skořápkou, která přistála, nad loďkou, jež se potopila. Tenkrát poslední koledy vánoc doznívaly za dveřmi a první trojice králů přicházely ve svých košilích a papírových korunách a dlouhá, dramatická koleda se rozvíjela před našima ustrašenýma očima. Chodívali jsme na procházky ostrým vzduchem a řezavým zimním větrem a zmrzlý sníh vrzal pod našima nohama. Plakávali jsme s nožkama ozáblýma a byly to maminčiny rty, jež dýchaly na naše prsty. Když se večer chýlil, modraly zasněžené střechy, světle temný polosvit padal do oken, mráz sílil a bylo slyšet smích hrudujicích se kluků, zvonění rolniček a třesk lupajících rampouchů. Okna byla plná mechu a papírové město tam stálo a žilo, hrady a mlýny, zámek i jesle. A co kuchyň chladla a tmavěla, v pokoji stará a sešlá kamna, bílá, kachlová, zdrátovaná, puklá, olizovala svými ohnivými pablesky zdi i nábytek. Usedali jsme v kruhu u těchto kamen na dětských stoličkách, a matčiny pohádky kouzlily svůj svět v našich duších. — Jaká to změna, jaká to procitnutí, když se dole v síni ozvaly kroky a pak známý dech otcův stoupal po schodech! Bylo rozsvítit lampu. Matka povstala, zaznělo zvonivým úderem sklo, plamínek olízl knot, zvedl se, zesílil, z cylindru se rozlil jas. Večer počínal.

A nyní sníh se díval temnou modří do oken osvětleného klidu a občas, mezi hrou v kostky, doprostřed tlumeného šeptání, zarachotil úder laviny, sesuvší se z některé střechy. — Ještě za světla lampy jsme utíkali do svých postelí, a odříkavše své modlitby, pokoušeli jsme se o usínání, vzpomínajíce sladkých chvil dne, choulíce se pod velkou peřinou a prohlížejíce vzor výšivky na zdi. Tichounce jsme přecházeli v sen, zatímco dobrý bůh našeho dětství seděl za naším stolem s rodiči a rozvážně s nimi rozmlouval.

A když přišly deště, když se první slunce odráželo v kalužích, když cesty schly, teplo vzrůstalo a sporá travička vyrážela z jílovitých a rozmoklých lad, byl to bůh našeho dětství, jenž starý a veselý s vousem, rozvátým větrem, chodil s námi a s matkou od pučícího keře ke kři, od petrklíče, zašlápnutého v bláto, k sasance, steloucí se u potůčku v bělostných polštářích, od prvé líné mouchy k prvému omámenému motýlu. Šel s námi a s matkou, zatímco jeho zlaté slunce ohřívalo vánek, který vál, čistilo nebe od beránků a sedalo na hory a lesy, celé zrůmělené poutí. Ze strání, zblízka i zdáli, zazněly melodické zvony klekání a setmělý den padal níž a níž, vše tichlo, vánek přestával, první hvězdy prokmitaly.

A již tu byly velikonoce! Na Popeleční středu přišla matka z kostela s šedým křížem na čele, na Zelený čtvrtek ráno jsme měli sladkou pomazánku a zvony kostela přestaly znít a namísto nich se rozezvučely klapačky a řehtačky kluků. A na Veliký pátek umřel Kristus na kříži; náš dobrý bůh, jenž ztratil syna, zesmutněl, a my byli tiší s ním a přešlapovali jsme rozpačitě na ozvučné dlažbě chrámové, u oltáře, kde v papírových růžích ležel malý zlacený kříž, a černí a bílí ministranti klečeli v tichu planoucích svěc, kde jinovatka se srážela u modlících se úst. Však v sobotu večer vyšel průvod z kostela a pod nebesy byl nesen vzkříšený syn dobrého boha, zvonečky ministrantů v červených košilích se smály jako rolničky saní a kostelní zvony slavnostně a vážně přizvukovaly. Nyní nebylo již překážky, aby slunce nehřálo více, aby všechny louky nebyly pestré kvítím všech barev a prach cest aby se nepočal zvedat větrem, teplým jako pasát. Byla tu však také ještě pondělní pomlázka, pro niž jsme nemohli dospat a kdy přes to vše jsme ještě byli vzbuzeni koledou za našimi dveřmi. Kluci s pomlázkami se hemžili v ulicích s uzly plnými vajec a kraslic a ti chudší s almužnou v kapsách.

Nadešly dny horkých sluncí, dlouhých večerů, světlých jiter, vůně v lukách a líného stínu v lese. Hráli jsme si na dvoře s kluky celé ulice v trávě spálené a udupané, pouštěli jsme plachetničky potokem, trhali kvítí, stavěli domy z písku a větrné hrady dětských snů. Matka nás zaváděla do lesa, na paseku, kde tančili motýli, do úvozů, kde jsme se celí kryli v prohlubních kolejnic, do luk, kde voněla sena a vlály zralé a těžké klasy obilí. Večer zaplavoval měsíc naše postýlky svým jasným svitem a odlesk hvězd vzrušoval naše oči široce rozevřené, zatímco otevřeným oknem k nám zaléhal hovor sousedů, besedujících na prazích dveří. Někdy nás vyděsila blýskavice z černých hradovitých mračen a někdy se přihrnula bouře se svými blesky, rachotem a údery. Tu matka zacláněla okna před blesky, jichž jsme se báli, a svítila hromničkou pro všechny případy.

Ale dobrý bůh našeho dětství nad námi bděl a bouře se rozplývala v proudech lijáků, který bil v okna a zatápěl ulici. A nyní, když blesky již jen matně probleskovaly, otvírala se okna a dveře a dovnitř proudil svěží vzduch, zatímco venku se procitlí uličníci brodili spoustami bahnité vody a sousedé se procházeli s hovorem a znovuzrozeným smíchem s petrolejkami, jejichž blikavé odlesky tančily nad kalužinami.

Tak prchalo léto a otcovy prázdniny končily a v alejích rudly jeřabiny. Chodívali jsme, podzim počal hvízdat v strniskách, kouř ohýnků čpěl a plazil se přes cesty, jimiž jsme šli. Našich procházek ubývalo, a šli-li jsme kam, vraceli jsme se v mlhách, v nichž klekání znělo zádumčivě a v nichž se světla petrolejek na ulicích topila jako osleplé hvězdy. Brodívali jsme se v staré lipové aleji a mrtvé listí nám šelestilo pod nohama a listy pršely a zvolna, zvolna jinovatka počala stříbřit trávu. Počala přicházet hustá sněhová oblaka, ležela nad krajinou smutně a těžce, a v těch oblacích dlel bůh našeho dětství, klidný a dobrý, a utěšoval a sliboval: Přijdou lijáky, rozmoklé cesty, plískanice, bahna, zima a nečas, ale přijde mráz, sníh napadne, cesty zbělí, rolničky se rozjedou, sáňky se rozklouzají, vánoce se rozezvučí v koledách...

Bylo Dušiček, chodili jsme po hřbitově, světélka v hlubinách propadlých rovů zhasínala v drobném mžení a mlhavá, nízká obloha nad hřbitovem měla odlesk požáru. A slib se splnil. Jednoho dne jsme vstávali se šťastnou radostí hledíce na bílé, těžké podušky na střechách. Vytáhli jsme sáňky a vraceli jsme se z projížděk zrudli a zmrzlí a utíkali jsme na dvůr, kde se kluci hrudovali a kde stál sněhulák. A když se poprvé zatopilo v bílých kamnech a první zimní večer svítil na nás od stropu visící petrolejkou, otcovy kroky v síni zazněly měkce a on vcházel s vysokými sněhovými podešvy, se zasněženou čepicí a opocenými brýlemi a s jinovatkou na vousech. A opět se povídaly pohádky u kamen, sepisovala psaníčka Mikuláši v podivných a jen nám pochopitelných klikatinách a lepila se na okna. A po večeři, zatímco se rodiče rozpovídali u stolu, sestupoval k nám dětem dolů na podlahu pokoje bůh našeho dětství a hrál si s námi a hrál a hrál hry a sny, sny a hry si tam s námi hrál...

Nyní ale nastal předvečer svatého Mikuláše a my tonuli v napětí, neboť jsme věděli, že bude nadílka, a očekávajíce dárky, očekávali jsme mystérium, nejpřístupnější našim srdcím. A z ničeho nic, po hodinách čekání a zaslechnutých šelestů a domnělých kroků, zazněl z kuchyně maminčin výkřik, že právě tu byl, že asi nyní právě musel přijít! Večer jsme usínali pozdě, svou nadílku měli jsme před očima a usínali jsme, toužíce po ránu, abychom ji mohli opět zkoumat v svých rukou.

Čas letěl k vánocům. Ojedinělí koledníci se začali trousit, sníh tál a nový napadl, návěje se kupily a tály, až přišel Štědrý den. A to byl ten největší svátek, který měl u nás bůh mého dětství, a den byl dlouhý a památný, chvat maminky a vůně kuchyně a naděje a radost a tajemně zastřené okno pokoje a koledy, jež se zpívaly od časného rána, to všecko byl velký svátek boží. Nyní bylo všecko pravda, že v chlévě se narodí děťátko, nyní bylo pravda, že andělé létají nad zasněženými cestami, a den celý, celý voněl jablky, ořechy a jehličím vánočního stromku. Na stole táhla maminka v chvatu štrůdli na bílém ubruse, na kamnech se smažila ryba a betlém zavěšený na zdi svítal krvavou hvězdičkou petrolejové lampy. Čím více se šeřilo, tím více koled znělo, a nyní, hle, rozzářilo se prvé zastřené okno v ulici světélky rozsvíceného stromku. Nyní se již nemuselo čekat, nyní se již nemuselo tak klidně sedět. A otec usedal k talíři naplněnému rybí polévkou a hlasitě se modlil s námi všemi k bohu našeho dětství. — A když se skončila večeře, klečely jsme my děti dole pod betlémem, a modlily se k rudé hvězdičce, ozařující jesle, židovské vojsko, daráky a pastýře, anděly, ovce a domy. Zvonečku štědrovečerní, jenž jsi zazněl, jenž jsi nás vysvobodil od srdéček tak úpěnlivě bijících! Ty jsi to byl, ty jsi to byl, zvonivý hlase samého boha našeho dětství, který jsi nás volal k scéně svého prostého zázraku!

Oh, jak tam stál stromek, pestrý a zelený a světlý, jak tam jiskřil! A jaký úsměv slzel v lících rodičů! A z kuchyně se dívala osiřelá lampa mezi zbytky večeře a za dveřmi a všude kolem, na ulici, v domech lidí velkých i malých zněla jedna jediná harmonická koleda, veselá modlitba k bohu všeho dětství, k bohu mého dětství.

Večer na Štěpána, v jeden z těch večerů, kdy z bílých kachlíků kamen v pokoji sálaly plamínky a ozařovaly stromeček a jeho pestré ovoce, jeho stříbro, jeho řetězy, jeho srdce, obrázky, čokoládové doutníky, ryby, fontány a figurky ze škrobu, a kdy jsme seděli v nadšeném údivu v pokoji teplém a stmělém a kdy se z maminčiných rtů linula nová nit pohádek, v jeden z těch krásných večerů vánočních, v jeden z těch večerů... koledy zněly za dveřmi, koledy o džbánu, — koledy o Štěpánu, o džbánu, — koledy zněly... vítr zpíval chumelenicí, vločky lepily okna, rolničky v sněhu blížily se a tratily v dálce, z dálek nové cinkaly, blíž a blíže zněly... v jeden z těch večerů... kdy občas jazyk odlesků z kamen ozářil stůl, na stole talíř s rozkrojenými jablky, kde ornamenty jadérkových hvězdic se usmívaly a rozlouskané ořechy usmívaly se proroctvím zdraví... v jeden z těch večerů... jako každého večera... snil s námi, seděl s námi, naslouchal nám, divil se s námi, šťasten cítil se s námi — bůh mého dětství...

...Hledám, čím bych odměňoval a čím bych trestal v myšlenkách děje, hýbající světem. Hledám, čím bych zjišťoval oprávnění svých radostí, čím bych zlehčoval tíži svých kroků. Bezvýchodnost mate všechny výpočty a marnost zapečeťuje všechna slova. Všechny jistoty se mění v omyly a všechna nazírání ve lži. Svět, oživený předpoklady, nemá duši, figury černají se na nebi bez slunce, na nebi chmurném a prázdném. Jsem truchlivě sám ve svém srdci. A když úzkost, která mlčí, usedne ke stolu naproti mně, a když mozek, jenž nechce myslet, myslí zběsile prázdně a všechen ten odpočívající a znavující smutek sténá melancholií bez výrazu, jediné útočiště leží v kraji, kde vzpomínkám vládne tichý a bloudící, sladký a vlídný bůh mého dětství. Se srdcem plesajícím, se srdcem dětským slídím polozapomenutými podrobnostmi, probírám se růžencem vybledlých, dávných radostných dnů. A tak bůh mého dětství, zestárlý a vetchý, dětinský a dobrý, překvapuje mne znovu radostmi, mne zrádce, který křepčí pak nad svým nálezem, líbá znovuobjevenou chvíli, uzavřev pevně dveře svého srdce, a leží v prachu před svým dárkem z minulosti s předpokladem, že ošizený bůh to nevidí. A on, bílý a poloslepý, nahluchlý a pokašlávající, nastavuje ucho ke skulině klíče, ale neslyší mé vzdechy, dívá se, ale nevidí mé slzy. I usedá na lavičku před opuštěný dům starého štěstí a myslí, myslí a myslí, v kterých místech by se dala nalézt ještě nějaká slza v trávě, úsměv v lese, výkřik podél cesty...

Dnes tiše-tichounce ti šeptám, ty, který neslyšíš, ty, který nevidíš, ty, sešlý bože mého dětství: tajně po tobě toužím! Ne myšlenkou, ale únavou. Ne slovy, ale bolestí. Neboť přece uznáš, že nyní ti nemohu doopravdy věřit. Neboť uznáš, že musím tě přece zapírat. Mám nyní rozum, a ten ví, že nejsi. Mám nyní něco za sebou a vím, že nic nemůžeš dělat. Ale chtěl bych, abys jednou, až můj čas přijde, abys mi zapomenul, že jsem tě kdysi zradil. Abys přistoupil tichounce a šelmovsky k mému poslednímu pohledu, abys vstoupil dobromyslný v můj poslední sen, ne za mou zradu, ale za mou lásku, ne za dnešek, ale za stará léta, a abys mi zalhal malé, smutné štěstí, jež by mne uvedlo v domněnku, podobnou dávnému domovu.

Anebo možná, že jednou se obrátím zády ke vší pravdě a vší budoucnosti, k všemu boji a všemu poznání a padnu na tvář a řeknu: Věřím! — Věřím, že člověk učiněn byl dítětem, až do stržení prvého plodu zapovězeného. Věřím, že nebesa nekonečnosti strojí se pojmout do blažené a nekonečné vteřiny umírání iluze těch, kdo zůstali božími dětmi. Věřím, že mělo vše zůstat tak, jak prvotně bylo, a nikoli zhasnout v tom, co přišlo. Věřím, že zrození a smrt leží ve stejném bodě zavřeného kruhu a že je štěstí v tom, navrátit se, odkud jsme přišli. Věřím, že dětem prostých a čistých srdcí nebesa se otvírají a hlas andělů že pro ně troubí každoročně z vysokosti: Pokoj lidem dobré vůle! Avšak doposud váhám. Doposavad jsem silný a stojím, voda mne nepodemílá, vítr mne nekácí. Vzdoruji: Nemůže být, co není. Nemůže být výlučnosti, kde je vše jedno. Nadšení voní posměchem. Radost páchne zkázou. Klid a mlčení jsou všechno, ale nejsou ničím proti všeobecnému, neomezenému, šílenému právu... A tak jsme chudší než ubohý pes, chudší než poslední z bláznů. Nikam, v trosce bez naděje, pluji mořem pošetilých cílů, skrývám se za vlastní stín, osvětlován fosforečným svitem zoufalství.

Touha věřit otupěla a starý domov je daleko.

/ 1927 /