Princip graduality v katolické morálce označuje skutečnost, že ne všichni lidé jsou morálně či fyzicky schopni dostát požadavkům Božích přikázání, i když tato přikázání platí pro všechny lidi stejnou měrou. Princip graduality na jedné straně respektuje skutečné možnosti lidí a na druhé straně se vyhybá mravnímu relativismu. Vezměme si jednoduchý příklad: Je známo, že člověk závislý na drogách nemá sám sílu se vzepřít této závislosti. Mravní relativismus z této skutečnosti vyvodí závěr, že na tohoto člověka se nevztahuje morální požadavek odmítání drogy v zájmu ochrany svého života. Mravní relativismus tedy tvrdí, že závislý člověk podléhá jinému mravnímu řádu než člověk zdravý. Naproti tomu princip graduality vychází z faktu, že drogy jsou pro člověka obecně škodlivé bez ohledu na to, zda je či není na nich závislý. Tedy morální požadavky jsou závazné pro každého, ať se nachází ve stavu mravní příčetnosti nebo nepříčetnosti. Latinské slovo gradus znamená stupeň tedy princip graduality označuje empiricky pozorovatelný fakt, že člověk ve svém životě stupňovitě dospívá a měl by dospívat k plnému naplnění mravního řádu a tím i k plnohodnotnému životu podle Boží vůle.

Princip graduality jako takový je v katolické morálce přijímaný a dokonce je čas od času citovaný v encyklikách, a to nejen pro svou faktickou opodstatněnost, ale i proto, že na něj odkazuje sám Kristus (Mk 2, 21): “Nikdo nepřišívá záplatu z neseprané látky na starý šat, jinak se ten přišitý kus vytrhne, nové od starého, a díra bude ještě větší. A nikdo nedává mladé víno do starých měchů, jinak víno roztrhne měchy, a víno i měchy přijdou nazmar. Nové víno do nových měchů!” Nicméně není však zřejmé, jak by mělo vypadat uplatňování či respektování tohoto principu v každodenním životě církve.

Je zřejmé, že s lidmi, kteří se nachází na určitém stupni mravního vývoje, se setkávají především kněží ve zpovědnici a psychologové v psychologických poradnách pro věřící. Náplň obou profesí si je v něčem podobná, ale liší se především ve svých cílech. Náplní svátosti smíření je především uspořádání vztahu člověka k Bohu. Jedná se tedy především o vyřešení, dá se říci, interpersonálního konfliktu mezi Bohem a člověkem. Psychoterapie a psychologické poradenství je však primárně zaměřeno na zlepšení duševní pohody člověka jako takového. Pomáhá mu orientovat se v problému, pomáhá mu najít možná východiska z obtížné situace, pomáhá mu překonat vnější i vnitřní překážky na cestě k plnému duševnímu životu. Z toho vyplývá, že, i když se může sv. smíření s psychoterapií vzájemně do značné míry prolínat, nemůže jedna praxe druhou zastupovat, tím spíše ji nemůže nahradit.

Do poradny přichází dívka (24 let), která má již delší dobu vztah s nevěřícím chlapcem, který vcelku respektuje její náboženské přesvědčení v sexuální oblasti. Dívka se začíná svěřovat, že je svému chlapci vděčna za tuto toleranci, ale že stále více sama s tím začíná mít problémy s dodržovanou pohlavní zdrženlivostí. Za nějaký měsíc jedou spolu na dovolenou k moři a v ní narůstá tenze v tom ohledu, jak by se měla či chtěla zachovat, či, jak by sama přála, aby to celé dopadlo.

Moralisté zpravidla v těchto okamžicích hledí podezřele na psychologa s obavou, že psycholog bude dotyčné dívce schvalovat či dokonce navrhovat řešení, která jsou v rozporu s přístupem morálky. Díky tomuto faktu se sám věřící psycholog ocitá v morální tlaku buď svých pochyb nebo dokonce svého svědomí. Řekněme si, kterým pohnutkám by měl odolat.

Především měl by se vyhnout tomu, aby dotyčnou klientku apriori naváděl k jakémukoliv druhu rozhodnutí. K tomu jsou sice obecně psychologové cvičeni, ale přesto, pokud se psycholog má vyjádřit k otázce, která je pro něj citově obsazená, může mít sklon vést dívku k rozhodnutí, které jemu osobně vyhovuje. To znamená, že bude dívce radit, buď, aby se vdala, nebo naopak (například bude-li považovat oficiální nauku církve za příliš prudérní), aby se nebála začít se svým partnerem sexuální život. Psycholog by se měl obecně vyvarovat takového jednání ať v tom či onom směru, protože oba tyto extrémy jsou škodlivé.

K tomuto zjednodušujícímu řešení mívají sklon spíše zpovědníci. Jandourek popisuje jeden takový nezodpovědný přístup zpovědníka: “Setkal jsem se s mladou ženou, bylo jí asi třiatřicet let. Její manželství se příliš nevydařilo. Svého muže neměla ráda, neměla ráda ani své děti. Hned od počátku bylo jasné, že se bude jednat o složitější problém. Na otázku, proč tedy vstupovala do manželství, odpověděla, že si nebyla jistá, ale že jí to přikázal zpovědník. ... Před svatbou byla v těžkých pochybnostech. Zpovědník jí však řekl, ať se vdá, tak to učinila. Po svatbě se však nic nezlepšilo. Vztah k dětem byl jasně ovlivněn celou její osobní situací. Její vnitřní rozpor byl ohromný. Věděla, že se zpovědním musel mýlit. Protože však nemůže porušit předpisy církve o nerozlučitelném manželství, musí žít nadále s mužem, kterého nemá ráda.”

2) S klientem rozpracovat co možno nejvíce možných řešení dané situace bez ohledu na jejich náročnost, uskutečnitelnost, morální aspekty ap. Nicméně pak tyto jednotlivé případy rozebrat jeden po druhém a odhalovat s klientem jejich následky (osobní, sociální, morální) a nechat klienta, aby sám posoudil jejich přijatelnost, tj. porovnal zisky, které mu dané rozhodnutí přinese, a cenu, kterou bude muset za to zaplatit.

Při rozboru jednotlivých variant je vhodné probrat zvlášť vztahy ke všem zúčastněným stranám, což jsou dívka, partner, Bůh a eventuálně další, například podle okolností rodiče, společenství, církevní představitelé atd.

Sociální tlaky by obecně měly být závažím na vahách zisků a ztrát, nicméně neměly by determinovat chování klienta, zvláště ne v závažných rozhodnutích.

Klientka zpravidla neučiní rozhodnutí přímo v poradně, neboť se jedná spíše o etapovitý proces než o jednorázový úkon vůle. Proto je vhodné aktivovat i jiné positivní činitele v tomto procesu. Tím je především otevřenost vůči vlastnímu partnerovi v této otázce. Věřícím dívkám se často podaří jen s velkým vypětím sil přimět svého nevěřícího partnera k pohlavní zdrženlivosti a pak se cítí trapně, mají-li se přiznat k tomu, že k němu cítí sexuální touhu. V pozadí mohou být také obavy z možného pohoršení ap.

V našem případě měla dívka velmi tolerantního partnera, kde jistě toto nebezpečí nehrozilo, proto verbalizace a společné řešení tohoto problému v páru bylo velmi žádoucí nejen pro daný okamžik, ale i jako příprava na možné pozdější manželství. Nemůže být nic pohoršujícího na přiznání, že chce zachovat pohlavní zdrženlivost, ale při tom zažívá rostoucí tenzi. Otevřenost spojená s tolerancí je velmi potřebná ve všech smíšených manželstvích, protože hranice mezi věřícím a nevěřícím není v tom, že jeden je dokonalý a jeden je hříšník, ale především v hodnotových orientacích.

Kdo má zkušenosti s takovými případy zjistí, že procento těch věřících, kteří se nakonec rozhodnou pro zahájení sexuálního života, není ani zdaleka tak velké jako obavy některý moralistů před následky psychologického poradenství. Zdá se tedy, že u těchto moralistů se jedná spíše o projekci jejich vlastních neuvědomělých přání, kdy si představují, co by asi oni sami dělali na místě klienta v psychologické poradně.