(c) Kornelius Fleischmann

přeložil Jeroným Klimeš

Následující článek nám připomíná jeden ze základních postojů věřícího člověka: úctu před Bohem a jeho svatým jménem.

Ve starověku mělo jméno hlubší význam než dnes. Bylo znamením člověka a jeho poslání. pouhým vyřčením slova se vydávala všanc nevnitřnější podstata jeho nositele. Kdo znal jméno, znal i osobu tohoto jména. Mohl s ní vstoupit do styku a snad dokonce ji měl k dispozici.

Toto platilo především pro bohy a démony starých kultur. "El" bylo jméno nejvyššího boha Féničanů a označovalo hlavu, přesněji řečeno býčí hlavu - symbol kosmické plodnosti. Tento symbolický význam mělo též první písmeno hebrejské abecedy, Alef (), které většinou předcházelo slovům, která měla vztah ke Bohu.

Rovněž praotcové **(erzväter) nazývali svého kmenového Boha výrazem pro kananejského nejvyššího Boha "El", jeho ztělesněním byl kámen jako ten, který Jákob polil olejem a vztyčil jako připomínku svého snu o žebříku vedoucím do nebe a svého rozhovoru s Bohem. Pojmenoval to místo Beth-El, Dům Boha (Gen 28,18 n.). Podobnou posvátnou hromadou kamení byl též "svědek" smlouvy mezi Lábanem a jeho zetěm Jakobem (Gen 31,51-54).

Náboženství Patriarchů rovněž nebylo ještě monoteistické. Nepopírala se existence cizích bohů okolních národů, člověk pouze s nimi neměl žádnou "smlouvu", takže stále trvalo nebezpečí jejich uctívání. Dokonce bezprostředně po uzavření smlouvy s Hospodinem na Sinaji Izraelité porušili věrnost tím, že uctívali zlaté tele. Teprve blížící se katastrofa je přiměla obrátit se s prosbou o pomoc zpět k Bohu.

Tímto dal Bůh lidem poznat, že je: 1. bytí samo, jako takové neomezené, ze sebe a v sobě spočívající bytí **(takhle je to v originále, ale nezní to moc libozvučně); 2. bytost, která sobě říká "Já", tj. bytost s poznáním i vůlí, tedy ne nějaký neurčitý, neosobní princip. Bůh dále praví Mojžíšovi: "Toto řekneš Izraelitům: Jahve, Bůh vašich Otců, ... mě k vám posílá." (Ex 3,15). Nyní místo 1. osoby použil Bůh 3. osobu a tím takříkajíc dává lidem k dispozici: Jahve = On je. (Text zjevení tentokrát použí vá podobný, ale řidčeji používaný tvar slovesa "být": hawá místo hajá.) **(poznámka pod čarou 1)

A ještě něco: Jahve se klade na roveň "Bohu Otců", potvrzuje víru patriarchů, kteří sice pro Boha používali kananejského jméno "El", ale skrze milost postoupili nejdále k víře v jediného Boha. Po Ehjé-Jahvé žádní jiní bohové nemají více nárok na víru Lidí v jejich existenci. Jahve, který je skutečně existujícím, živým a všemohoucím Bohem, uzavřel s Izraelem smlouvu prostřednictvím Mojžíše. Jejím základem je morální závazek vyvoleného národa k přikázáním jediného Boha smlouvy.

Druhé přikázání Desatera přikazuje bázeň před Božím jménem. V doslovném překladu zní takto: "Nezvedej (=nevyslovuj) jméno Jahve, tvého Boha vůči nicotnostem" (Ex 20,7).**(poznámka pod čarou 2) Zákaz zneužití Božího jména je na jiném místě Pentateuchu opakován a zostřen: "Kdo bude lát jménu Hospodinovu, musí zemřít." (Lev 24,16).

Duchovní vrchnost v pozdějším přísnějším výkladu dokonce zakázala vyslovovat Šém, tj. nejsvětější jméno Boha, kterému se též říkalo Tetragrammaton, neboť se skládalo ze čtyř písmen (zprava doleva JHVH, viz obrázek). Z tohoto důvodu Bible nabízí radu opisů: Elohím (Silný), Eljón (Nejvyšší), Zebaóth (Pán vojenských zástupů), Šaddái (Všemohoucí), Kádoš (Svatý). Avšak nejčastěji se používá výraz "Adonái" (můj Pán, přesněji moji Pánové). Když mělo být v modlitbě nebo ve svatých písmech použito Boží jméno , bylo nahrazeno slovem "Adonái ".

Když se v 8. století doplňovaly samohlásky, - písmena hebrejské abecedy obsahují totiž pouze souhlásky - Šém JHVH byl doplněn samohláskami ze slova "Adonái" **(poznamka pod čarou 3), aby se uchránil čtenář, třeba dítě ve škole, před vyslovením svatého jména. Takto vzniklo zcela nevinné slovo, které v hebrejštině neexistovalo: Jehova. V 16. století se jeden z prvních křesťanských hebraistů Galatinus, mimochodem zpovědník Lea X. (1513-1521), objevil tuto umělou zkomoleninu - Jehova, ale považoval ji z a správný tvar Božího jména. Takto našel tento nepravý výraz svou cestu do slovníku církevních písní a do konce do charakteristik náboženských hnutí.

Jeden jediný člověk - nejvyšší kněz - ve starém Izraeli musel jednou za rok Šém vyslovit a to na Jom Kippur, což byl den pokání a smíření. V nejsvětějším ze starých chrámů Jeruzaléma vykonal smírčí obřad a v předsíni čekajícím lidem provolal: "Neboť dnešního dne **(v ekumenickém překladu je jiný text) jste byli očištěni. Jste čisti před Jahvem od všech svých hříchů" (Lev 16,30). A zatímco nevyslovitelné jméno zcela bez opisu vyslovil, vrhli se tisíce přítomných na zem a modlili se: "Pochváleno budiž jméno tvého království na věčné časy" (Mišna, Joma VI,2).

"Když uplynulo osm dní a dítě mělo být obřezáno, dali mu jméno Ježíš ..." (Lk 2,21). Při příležitosti obřízky, která musel být provedena osmého dne, dávalo se židovskému dítěti jméno. V případě Pána to bylo Ješuá, jak to Anděl Matce Boží a svatému Josefovi uložil. To znamená: "Bože, pomoz!". Předchůdcem a vzorem tohoto slova bylo Jehošúa (= Jozue), nástupce Mojžíše, který dovedl Izrael do zaslíbené země.

"Christos" není žádné vlastní jméno ale titul: řecké slovo pro "Mašiach" (= Mesiáš). V Aramejštině, mateřštině Ježíše, znělo jeho plné jméno: Ješuá Mešichá. Tak jej nazývali apoštolové a prvotní křesťané a mínili tím celou větu: Ježíš je onen Mesiáš. Tímto jménem, které odhalovalo jeho podstatu, pak léčili, dělali zázraky (Sk 4, 30) a udíleli křest (Sk 2, 38).

Od počátku církve věřící vzývají nejsvětější jméno Kristovo, v 14. století začalo jeho liturgické uctívání. Svatý Bernard ze Sieny (1380-1444) se svými společníky rozšířili toto uctívání v Itálii a v celé Evropě. Bernard vyjádřil svou úctu ke Ježíšovu jménu tím, že během kázání vztyčil tyč, na které byl slunečními paprsky obklopen Kristův monogram (IHS).**(poznamka pod čarou 4)

"Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno - na nebi, na zemi i pod zemí - a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus je Pán." (Filip 2, 9-11).

1) Písmeno H ve slovech Ehjé a Jahve se vyslovuje jako aspirační hláska.

2) Jednotný překlad: "Nezneužiješ jméno Hospodina, svého Boha."

3) nebo samohláskami slova "Elohím", pozn. překladatele **(z textu totiž není jasné, proč Jehova, když Adonai.)

Prof. Dr. Kornelius Fleischmann je profesor hebrejštiny a judaistiky na vysoké škole filosofiko-teologické v Heiligenkreuz.

--------------------------------------------------------------------------

--------------------------------------------------------------------------

Překlad obrázku: Tyto čtyři písmena (=Tetragrammaton), svaté jméno Boha se ještě dnes žádný Žid neodváží vyslovit.