Mileniálové, aneb generační propast v církvi

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2021-07-30

Když pozorujeme vývoj civilizací, firem či i jen vývoj partnerského vztahu, vidíme, že po krátkých obdobích rychlých a dramatických změn přicházejí dlouhá období relativního klidu. K tomu samozřejmému faktu je ale třeba dodat, že dnešní nestabilní doba bude potřebovat ještě tři generace, tzn. přibližně 100 let, na to, aby se vypořádala třeba jen s vynálezem mobilního telefonu a s ním souvisejícími problémy počítačové závislosti na hrách či sociálních sítích, závislosti na pornu, vyzrazených nevěr, popř. chronického nedostatku spánku. Například Židům, když opustili zemědělský Egypt, trvalo minimálně 40 let, než se na poušti naučili žít nomádským životem. Jako vždy evoluce je neúprosná - neúspěšní umírají, přeživší píší historii a nastavují jako Mojžíš novou morálku, nové desatero. Nestabilní prostředí se dále vyznačují velkou myšlenkovou svobodou, protože staré návody na život nefungují. Chybí konsensus, kdo je pravý prorok a kdo falešný. Nové návody na život bohužel vznikají stylem pokus-omyl, kde za omyl se platí životem či dnes přesněji nerozmnožením - ať myšlenkovým, nebo biologickým.

Právě v této době já sám funguji jako jakýsi samozvaný prorok - vymýšlím staronové návody na partnerský život, o kterých předešlé generace neměly ani Ahnung, ani Schein - "plánovánané" rodičovství, které záludně vede k bezdětnosti (méně než dvě děti na ženu), přechozené vztahy, kde láska na celý život se rozplyne po 4 letech, střídavá výchova, která je spíš mrzačením dítěte než výchovou, změny pohlaví či singles lifestyle. Některé staré návody jsou dnes nefunkční, jiné staré je třeba oprašit, např. vdovský čas po rozchodu, a k tomu se musí vymyslet desítky nových.

Církev v přechodu

Podstata generační propasti v církvi spočívá v tom, že církev je novým prostředím nucena do mnohem hlubší generální opravy, než byl II. vatikánský koncil. Dnes není problém v tom, že by nevznikaly návody na partnerský život ve virtuálním světě, ale především, že vedení církve, kterému je dnes přes 70 let, není schopno začít o takových změnách ani uvažovat. V praxi to tedy půjde jako s Židy na poušti, napřed jich bude muset jedna dvě generace vymřít, a pak teprve budeme moci uvažovat o nějaké efektivní reformě. To je tedy moje trochu realistická a trochu temná vize, neboť můj vlastní život se v tomto měřítku jeví jako velmi nepatrná pomlčka v časoprostoru.

Ví se, že nejvíc konverzí k víře se odehrává v období adolescence a mladší dospělosti, v jiných letech je konverzí minimálně. Například chrám sv. Víta je sice gotiky chlouba, ale on sám se nedožil ani 20 let. To byl jeden z adolescentů, kteří plnili tehdejší církev. Dnes je to bohužel právě naopak. Právě pro tuto generaci - adolesceny a mladší dospělost - má dnešní církev naproto minimální atraktivitu, takže v tomto věku z církve mladí mnohem více odcházejí, než by do ní vstupovali. Domnívám se, že faráři nemají klíče od jejich problémů, tzn. neodemykají jim dveře do království nebeského. Nemáme oficiální návody na předmanželský sex, na přechozené vztahy, na neschopnost navázat vztah ap. Doporučení - vydržte v celibátu až do 30, kdy se nejčastěji zakládá rodina - mají pro ně asi takovou logiku, jako kdybychom po nich chtěli, aby do svatby chodili po rukou. Stejně tak stále jsou oficiálně platná tvrzení, že francouzský polibek mezi snoubenci před svatbou je smrtelný hřích, tzn. že je to vcelku bezpečná cesta do pekla. Asi je jasné, proč kněží o manželské a partnerské morálce raději nemluví. Kdyby měli říkat, co je oficiální nauka, tak by měli sami problém se s tím ztotožnit. Jenže když u věřících klientů dělám partnerské poradenství většinou pohybuji v oblastech, které jsou daleko mimo tradiční doporučení. Například pokud chci, aby vztah studentů na vysoké škole vydržel déle než střední dobu rozpadu (2 roky), tak musím doporučovat konkubinát, tzn. společné bydlení. To je pravý opak toho, co se doporučuje ve zpovědnici - buď buďte bez sexu, nebo rozchod. Chronická promiskuita se totiž při zpovědi rozhřešuje snadněji než společné bydlení věrného páru. To nemluvím o tom, že mladí se vůbec těžko smiřují s tím, že jejich plnohodnotný partnerský vztah by měl být něco, z čeho by se měli zpovídat. Jinými slovy, dokud církev tyto dnes neřešitelné aporie nějak nerozhodne (a nutno dodat, že se o to vůbec nesnaží), tak těžko můžeme mít pro mladou generaci jakoukoli atraktivitu.

Zaniká církev, jakou jsme znali

Toto není až tak generační propast, ale doba přechodu, "vzduchoprázdna" - kdy to staré právě zaniká a to nové ještě nemůže vzniknout právě kvůli tomu starému. Asi jako manželka se nemůže znova vdát, dokud jí manžel umírá na JIPce. Fakticky už je vdova, ale papírově a psychicky ještě ne. I zde odcházející celibátní kněžství neumožňuje vznik místních společenstev - které stále čekají na toho "skutečného" kněze. Jenže počet nových (celibátních) duchovních povolání má stabilně sestupnou tendenci, takže většina bývalých farností se musí smířit s tím, že Godot ani kouzelník nepříjde. I jáhen by byl výhrou... Nevím, jestli je jim útěchou, že biskupové jakž takž zvládají světit za sebe nové nástupce, protože počet nově vysvěcených celibátních kněží stále o trochu převyšuje počet nových biskupů, které bude nutno vyměnit v následujících letech.

Další takřka nepřekonatelnou překážkou je faktický zánik tradiční církve. Letos bylo vysvěceno jen asi 10 celibátních kněží, tzn. přibližně jeden na milión obyvatel, méně než jeden na kraj. Když počítáme, že kněz vydrží ve službě 40 let, tak můžeme výhledově mít maximálně 400 kněží na ČR (cca 30 na kraj, jeden na 25000 obyvatel). Protože laici nemohou udělovat hlavní svátosti, znamená to praktický zánik církve, v jaké jsme vyrostli. S celibátními kněžími totiž odchází tradiční mše, ruší se většina svátostí, především zpověď a eucharistie. Místní komunity bez fyzicky přítomných kněží do pár let zanikají, zpustlé kostely se bortí, proto ztrácí smysl i farní uspořádání církve. Dnešní farnosti se už svou velikostí blíží nekdejším vikariátům. Tím to jednak nekončí, ale tímto zvětšováním de facto farnosti přestávají existovat, neboť zvětšením ztrácí svůj pastorační charakter - jeden fyzicky přítomný kněz pro jednu živou skupinu lidí. Od kněze můžeme očekávat, aby si zapamatoval problémy 100 lidí, ale ne 25000. Tím zaniká i klasická pastorace, která má za centrum místní kostel s farářem. Pokud vůbec budou v menších městech existovat nějaké skupiny věřící, pak jen ty, které spontánně vzniknou okolo nějakého charismatického laika, který si jako samozvaný prokok kolem sebe vytvoří jakousi "svou" církev. I tento proces dnes běží na plné obrátky - nepochybuji o tom, že mám za týden mnohem víc klientů než náš farář. Jinými slovy, on by je mohl mít taky, kdyby chtěl, ale to by vedení církve muselo prosadit do osnov teologické fakulty důkladné partnerské poradenství. Každopádně každému je jasné, že těžko udělají díru do matrimonologie se stále platnou filosofií: "Onanovali jste? Musíte bezodkladně ke zpovědi, jinak jdete do pekla." Takže toto není o generační propasti. Kněží o pastoraci či vedení lidí nejeví velký zájem. Dnes víc řeší důsledky restituce: investice, opravy a prodeje majetku než partnerské problémy mladé generace.

Vatikán oficiálně považuje za optimální věk nových biskupů pozdní stáří (65-80), což je věk, kde už není síla na žádné efektivní změny, a tak biskupové tuto dobu vzduchoprázdna co nejvíce prodlužují. Tím završují to, co se nepovedlo bolševikovi, totiž naprostou dekonstrukci tradiční církve a rozšíření duchovní pouště po většině území ČR. Na té, jak asi biskupové doufají, má jednou vzniknout nějaká nová obrozená katolická církev. Já jsem vždy nesouhlasil s tímto programem "duchovní obnovy církve" (likvidace mší, kněžství a hlavních svátostí, slučování farností, vyklízení prostoru, restituce), ale připomněl mi kdysi i arcibiskup Duka, že mám prostě smůlu - nejsem u kormidla. Má svatou pravdu, ale na druhou stranu zase nebudu muset před Hospodinem obhajovat svůj podpis pod tímto plánem totální dekonstrukce církve.

Nicméně nejsou to jen církve, které scházejí na úbytě, zanikají i politické strany a většina spolků. V rámci občanské společnosti vcelku vzkvétají snad jen mateřská centra. Muži nacházejí svou identitu v rámci zaměstnání. Jsou to tedy především ženy, které se dnes ve veřejném prostoru sdružují a organizují. I to je právě naopak, než jak tomu bylo v minulém století. Výchova a péče o děti je totiž v tomto světě jeden z posledních ostrůvků smysluplné aktivity.

Moderní morálka není dobrý návod na život

Mileniálové jsou moje děti, takže i já se musím přiznat, že na ně hledím s divnou kuriozitou. Odlišnosti mezi jejich a naší generací jsou do očí bijící, ale nezodpovězenou otázkou je, jak bude tato generace životaschopná. Občas si totiž postesknu, že dnes sice nemáme válku, ale děti bývají zmasakrovány rozvedenými rodiči dost podobně, jako kdyby válka byla. Když pak vidím tyto uzlíčky nervů, říkám si: "Inu, možná i tak bude vypadat můj budoucí zeť." Na jedné straně biologicky dospívají rychleji, dřív si osobují práva dospělých, ale s tím kontrastuje jejich faktická závislost na rodičicích. Dřív býval problém udržet mladé od sebe a předejít předčasnému těhotenství. Dnes si rodiče zoufají nad tím, že jejich děti vůbec nejsou s to nějaký partnerský vztah navázat a ještě víc nejsou schopni si pořídit rodinu: "Já (v 35 letech) na to ještě nejsem připraven...".

Dnešní společnost je nastavena tak, aby byla příjemná zdravým dospělým. Staré, mladé a hlavně trpící proto zametá pod koberec. To není o generační propasti, ale o nové morálce. Křesťanství myslelo na každý život - zdravý, nemocný či umírající. Moderní svět jede pod praporem: "Hlavně, že sis toho užil." Jinými slovy zde vzniká velmi pohyblivá propast ani ne mezi generami, jako mezi těmi, co si užívají, a tak mají jaksi plnohodnotný život, a těmi, co si toho času neužívají. Psychické obrany popření a vytěsnění pak zametají pod koberec ty, kteří právě visí na kříži: "Na to raději nemyslet. Raději nám na závěr povězte něco pozitiviního."

Něco pozitivního na závěr

Jednou za mnou přišel lékař, onkolog plicař. Uvítal jsem ho slovy: "Vítejte u mě v márnici. Vy to také máte tak, že jak vidíte klienta, tak v podstatě vidíte mrtvolu." Střední doba dožití u rakoviny plic je totiž podobně neveselá jako u rozvádějících se vztahů - 9 měsíců. Zasmál se a povídá: "Jo, trvalo mi pár let, než jsem si na to zvykl." Ano, i to jsme měli podobné. Ti, kteří pracují s trpícími - ať jsou lékaři, sociální pracovnice či manželští poradci - musejí počítat s ohromným procentem neúspěchů. Od lékaře se pak nečeká, že pacienta zachrání, ale že ho bude poctivě ze všech svých sil zachraňovat. Jak říkal Hippokrates: Především neškodím. (Primum non noceo.) Od lékaře nečekáme, že se na rozmláceného motorkáře podívá optimisticky a řekne něco pozitivní. Chceme od něho, aby si vzal rukavice, skalpel a zkusil ho sešít dohromady tak, jak umí - že tedy udělá vše proto, aby to dobře dopadlo.

Stejně tak i dnes je úplně jedno, jestli vidíme budoucnost růžově či černě. Naším úkolem je mobilizovat všechny své síly, aby to dobře dopadlo a především neškodit. Vzorem a takovým neoficiálním svatým v tomto přístupu by nám mohl být Karel Čapek - i ten, podobně jako lékaři, udělal vše, co bylo v jeho silách, aby nepřišla válka - psal hry, knihy, články, mobilizoval novináře v Anglii. Marně sice, ale ne zbytečně, protože ani práce lékaře není nesmysluplná, třebaže pacient umře.

Ukázka pokusů najít návody na dnešní vztahy

Koncepce církevního rozvodu

Koncepční řešení předmanželského sexu

Rodina a evoluce