PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2016-05-16
Různé romány o Ježíšovi často velmi volně zacházejí s informacemi z evangelií. To samozřejmě mohou, ale musíme pak počítat s tím, že jsou to romány o někom jiném než o historickém Ježíši. To se týká též dnes tak populární otázky osudové ženy Ježíše. Úkolem náboženské psychologie je pochopit skutečné osoby a vlivy, které formovaly historického Ježíše. Psychologii vždy zajímá dětství člověka, což zde představuje otázku, zda líčení Ježíšova dětství v evangeliích koresponduje s obrazem psychiky dospělého Ježíše.
Reálie Ježíšova dětství jsou následující: Ježíš pochází z Nazareta a až na občasné výlety do Jeruzalémského chrámu tam tráví prakticky celé mládí. Nazaret, jak dnes ukazují archeologické nálezy, byla naprosto marginální, agrární vesnice o 300 obyvatelích. Proto Ježíšova přirovnání jsou z největší části ryze zemědělská. Ač se o něm říká, že je syn tesaře, tak až na narážku o trámu v oku bližního (Mt 7, 3) neznáme jediné řemeslné podobenství - na rozdíl od sv. Pavla, který argumentuje sportovními závody či stavěním stanů ap.
Sv. Josef je označován za tektona-tesaře (Mt 13, 55; Mk 6,3). Tento titul v dnešní mluvě odpovídá sousloví: "Pan inženýr/pan doktor". Musel tedy čnít nad místní nazaretskou populaci. (Například Jeremiáš (Jer 29, 2) uvádí souloví "tesaři a kováři" mezi velmoži a dvořany.) Ale Ježíš sám, coby nemanželské dítě, se zřejmě jen z menší části podílel na Josefově řemesle. To bylo vyhrazeno nejstarším synům - snad nevlastnímu bratrovi Jakubovi, o kterém se pak píše jako o pozdějším představiteli Jeruzalémské křesťanské obce. Ježíšovým údělem bylo pást ovce a pracovat na poli (podobenství o koukoli a pšenici). Podobně jako tisíc let před Ježíšem strávil na pastvině své dětství král David. Možné je též, že v Nazaretě a okolí prostě pro Josefa práce odpovídající jeho vzdělání nebyla, a tak se sám stal zemědělcem.
Formující myšlenkové proudy
Myšlení Ježíše je formováno z velké části mainstreamovými farizei a učiteli zákona, neboť s těmi vede největší část své osobnostní polemiky. Proto jsme o esenech do nedávna nevěděli, protože pro Ježíše nebyli důležití. Kdyby byli, měli bychom je v evangeliích zachovány v podobě debat a polemik.
Kromě farizeů formoval Ježíše někdo s apokalyptickým uvažováním. To mohl být někdo s vazbou na eseny, ale obecně pro apokalyptické autory bylo typické, že nedružili do komunit, naopak v autorském ústraní psali či rozebírali své antidatované vize o konci světa.
Například vezměme si jeho prapodivný titul "syn člověka", který Ježíš o sobě používá jako kryptogram běžného termínu "mesiáš", který ovšem nemohl použít. Ten nacházíme jen a jen v apokalypsách - kniha Daniel, kniha Henoch. Stejně tak vzpomeňme na jeho apokalyptické rozhovory s učedníky (Matouš 24 kapitola, Marek 13. ap.). Ježíš sám měl na konec světa vyhraněný názor, ale zdá se, že ho samotného nijak zvlášť nebavilo o něm moc rozjímat a do debat o něm ho museli učedníci vyzývat. Když se ho na konec světa zeptají, má připravenou odpověď, ale moc ji nerozvádí. Myslím, že nejpravděpodobnější člověk, který Ježíše uvádí do této oblasti, byl sv. Josef - adoptivní otec, popř. někdo z místní synagogy, neboť Ježíš se musel někde naučit dobře číst a psát.
Osudová žena Ježíše - P. Maria
Hlavní osobou a zároveň osudovou ženou (la famme fatale) jeho života nebyla Maří Magdaléna, i když nepopírám, že si s ní musel rozumět, ale především jeho matka. Ježíš nám myšlením připomíná dnešní děti svobodných matek, kde vzniká nepravé manželství mezi matkou a synem. Jak se předpokládá, Sv. Josef umírá někdy mezi Ježíšovo pubertou a veřejným vystoupením v 30 letech. Od té doby si Ježíš s Marií sobě zbyli, neboť žili v rámci rodiny zřejmě pro ně v dost nepřátelském prostředí - prostě Maria pro ně byla coura, která jim udělala ostudu, a on byl nemanželský panchart (Mt 12, 46), se kterým jsou od začátku jen problémy.
Připomeňme, že z části mají pravdu - vždyť kvůli němu Herodes vyvraždil nemluvňata až do batolata v Betlémě a okolí - to bylo zřejmě rodné město sv. Josefa (více viz http://betlemskahvezda.klimes.us), proto se tam taky po návratu z Egypta nemůže vrátit a též ze strachu ze syna Heroda, Archelaa se usazuje v rodné vesnici své ženy Marie, v Nazaretě (Mt 2, 22).
Macechy nebývají dětmi z předchozího manželství přijímány s otevřenou náručí, zvláště když vezmeme do úvahy, že Maria mohla být věkově mladší než Josefovi synové z prvního manželství. Obecně se má za to, že v době zasnoubení byla velmi mladá - cca 15 let.
Psychologie označuje tyto konfliktní konstelace za křížení rolí: Věkově starší muž musí formálně poslouchat svou mladší nevlastní matku. Maria proto po úmrtí manžela zase musí začít poslouchat Josefova nejstaršího syna, popř. svého syna, Ježíše. Těsně před svou smrtí pak Ježíš svou matku předává do poručnictví - můžeme-li zde použít tento středověký termín - sv. apoštola Jana (J 19, 26), z čehož vyplývá, že Maria nikoho jiného neměla, že Ježíš byl opravdu její jedináček. Zkrátka vztahy v Josefově rodině musely být velmi napjaté.
Protože si Ježíš s matkou sobě zbyli, tak i na svatbu do Kaně přicházejí pospolu a obecně Ježíš se pouští do teologických debat s ženami zcela bez okolků (J 4. kapitola), ač by správně měl o teologii mluvit jen s muži. To je právě zvyk debatovat o teologii s matkou. Ježíš s matkou takto cíleně žili v Nazaretě v ústraní a čekali na pokyn shůry - "až nastane moje hodina" (J 2, 4). To vysvítá právě z komunikace mezi Marií a Ježíšem v Káni. Maria mu říká - udělej zázrak, on jí podrážděně odpovídá - že ne, ne ještě nepřišla jeho hodina, pak ona ho přemluví a on tak poznenáhlu vychází z anonymity. Kdyby chtěl vyjít z anonymity dřív, tak by takto nereagoval. Každopádně zde vidíme, jak Ježíš postupně odhaluje konkrétní detaily svého osobní příběhu a jak formotvorná byla v tomto procesu P. Maria.
Ježíš a Marie Magdalská
Co se týká lechtivých úvah o vztahu Ježíše s Máří Magdalénou. Měli bychom brát vážně, že Ježíš najisto počítal s tím, že ho za pár měsíců zabijí a pověsí na kříž. Má za těchto okolností cenu si něco začínat s ženou? Prostě v tomto měl Ježíš pro ženy sexappeal těch dokonalých a zároveň naprosto nedostižných mužů. Prostě i když ho vedou na kříž, tak cizí ženy pláčou, jaká že je ho škoda... (Lk 23, 27) Navíc apokryfní evangelia na toto téma jsou z třetího století. Takže mají stejnou historickou hodnotu, jako kdybych dnes napsal zcela objevné a "autenticky intimní" líčení vztahu J. S. Bacha s jeho libretistkou...
Ježíš a Jan Křtitel
Tehdejší doba byla nabytá očekáváním mesiáše. První lidé, kteří uvěřili Boží radostné zvěsti, nebyli učednici, ani žádní muži. První uvěřila v mimořádné poslání Ježíše jeho matka Maria, po ní její teta Alžběta a teprve s ní zřejmě i její manžel Zachariáš. Když Maria přichází s nečekaným a nepochopitelným těhotenstvím k Alžbětě, tak Zachariáš je pod čerstvým vlivem vidění anděla v chrámě, vyrovnává se s nečekaným těhotenstvím své ženy a právě probíhající afazií - může události kolem sebe jen pozorovat, rozumí tomu, co se kolem něho povídá, ale nemůže k nim říci ani slovo, jen píše na tabulku (viz níže expresivní afázie). Frustrovaní muži bývají více ochotni naslouchat a změnit zaběhané vzorce svého uvažování. Proto Zachariáš v tomto období byl zřejmě ochoten přijmout i to, co by jinak rezolutně a sebejistě odmítl. Konec konců on sám vnímal svou afázii jako trest a pokyn od Hospodina, aby víc naslouchal a méně mluvil (Lk 1, 20).
Zachariáš se zřejmě s tímto plně ztotožnil a v tomto směru vychovával i svého syna - Jana Křtitele (Lk 1, 76): "A ty, synu, budeš nazván prorokem Nejvyššího, neboť půjdeš před Pánem, abys mu připravil cestu a dal jeho lidu poznat spásu v odpuštění hříchů, pro slitování a milosrdenství našeho Boha" To byl totiž úkol, který Janovi přiřkl již anděl v chrámě: "Sám půjde před ním [před Pánem] v duchu a moci Eliášově, aby obrátil srdce otců k synům a vzpurné k moudrosti spravedlivých a připravil Pánu lid pohotový". Stejně presentoval sám sebe i Jan Křtitel s odkazem na Izaiáše (Is 40, 3; Mt 3, 3): "Jsem hlas, který volá na poušti: Připravte cestu Pánu".
Jinými slovy sv. Jana Křtitele neformovali žádní eseni či jiná skupina, ale především jeho otec Zachariáš. Na něho, coby kněze Jeruzalémského chrámu, a tedy dost velkou autoritu, se dost možná odvolávala i P. Maria, když se vrací od Alžběty již v pokročilém těhotenství. Možná měla i průvodní dopis, aby ji v Nazaretě brali vážně - prostě kdo ví. Nemanželské těhotenství bylo tenkrát o život.
Takto na dálku vzniká spojenectví dvou spřažených osudů - Jana Křtitele a Ježíše, které se pak mnoho let odvíjí paralelně, zřejmě bez vzájemných kontaktů, jak nepřímo vyplývá s komunikace mezi Janem a Ježíšem (Mt 3, 14). Ti dva se potkávají opravdu až ve svých třiceti letech. Ale je pravděpodobné, že spolu nějaký čas pobyli a diskutovali. Následuje pobyt a postění na poušti. Ano, v této chvíli začíná Ježíš získávat učedníky, kteří se rekrutují často z Janových, jak je Jan za Ježíšem poslal: "On musí růst, já však se menšit".
"Když Ježíš uslyšel, že Jan je uvězněn, odebral se do Galileje. Opustil Nazaret a usadil se v Kafarnaum při moři." Tedy teprve nyní se začíná stěhovat ze zemědělského Nazareta do rybářského Kafarnaum. Odtud pocházejí jeho podobenství o rybách a rybářích. Odtud pochází i sv. Petr.
Každopádně pro Ježíše byl Jan Křtitel velmi důležitou figurou a oba se tedy cítili být silně spjati už od narození a oba k tomu byli programově vychováváni svými rodiči. To též vysvětluje nebývale silnou reakci Ježíše na popravu Jana pár týdnů či měsíců před vlastním ukřižováním, po které následuje ustanovení eucharistie (http://eucharistie.klimes.us).
Zachariášova expresivní afázie a časová chronologie
Málo se zdůrazňuje, že právě touto expresivní afázií celý tento příběh začal (Lk 1. kap). Afázie je neurologická porucha a má nejrůznější obraz podle toho, zda člověk nemůže mluvit či rozumět a jakým způsobem. Nejčastější příčinou je mozková mrtvice. U Zachariáše se jednalo o expresivní afázii (Brockova motorická afázie), kdy člověk plně rozumí, co se kolem něho říká, ale nemůže mluvit. Zachariáš se tedy vyjadřuje posunky a psaním na cedulky, ale nemůže nic vyslovit. Když takového člověka potkáte a zeptáte se ho, jak se má, tak se na vás dívá, otvírá pusu a nic z něj nevypadne. Expresivní afázii odpovídá i umístění anděla - na pravé straně oltáře (Lk 1, 11), tzn. v pravé polovině zorného pole, čili díky křížení mozkových vláken v mozku muselo krvácení být v levé hemisfére, kde jsou řečová centra, zde zřejmě Brockovo.
Pokud Vám nevadí anatomie a rozumíte anglicky. Tady je názorné instruktážní video pro mediky (7 minuta).
Zachariáš je sice němý, ale dítě zplodil. Jak je typické pro neplodné páry, skrývají těhotenství až do pokročilého pátého měsíce. Za měsíc na to, přichází zdaleka na návštěvu těhotná Marie, že také měla vidění anděla, který ji informoval o utajovaném těhotenství Alžběty. Toto vše může Zachariáš jen pozorovat a nanejvýš komentovat vzkazy psanými na tabulku. Po necelém měsíci Maria odchází. Všichni tři - Maria, Zachariáš a Alžběta - jsou přesvědčeni, že začala nová epocha lidstva. Nadšené chvalozpěvy jsou toho jen dokladem (Mariino a Zachariášovo kantikum, Lk 1, 46nn. a 68nn.), kde se o mesiáši hovoří jako o hotové věci. S touto jistotou jsou oba synové vychováváni, i když se fyzicky potkali až v dospělosti.
Jak vypadala ta výchova si můžeme učinit z výroků Jana Křtitele na adresu Ježíše (J 1, 26): Jan jim odpověděl: "Já křtím vodou. Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte - ten, který přichází za mnou; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u jeho obuvi." Nebo "Tu přišel Ježíš z Galileje k Jordánu za Janem, aby se dal od něho pokřtít. Ale on mu bránil a říkal: 'Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?'" (Mt 3, 13), nebo když Janovi si stěžují, že Ježíš křtí více než on, tak "Jan odpověděl: 'Člověk si nemůže nic přisvojit, není-li mu to dáno z nebe. Vy sami jste svědkové, že jsem řekl: Já nejsem Mesiáš, ale jsem vyslán jako jeho předchůdce. Ženich je ten, kdo má nevěstu. Ženichův přítel, který u něho stojí a čeká na jeho rozkaz, upřímně se raduje, když uslyší ženichův hlas. A tak je má radost dovršena. On musí růst, já však se menšit." (J 3, 26-30)
Z marketingového pohledu je zjevné, že křesťaství v Izraeli rozjel tandem sv. Jan Křtitel s Ježíšem, ale ti získali svou identitu výchovou, na jejímž úplném začátku stojí expresivní afázie Zachariáše, jak nám to i líčí sv. Lukáš. Pozoruhodné je, že líčení Ježíšova i Janova dětství je v plné psychologické shodě s identitami, které později u nich nacházíme v dospělosti. To je alespoň pro mě hlavní důvod, proč jsem přesvědčen o historické autenticitě líčení Ježíšova dětství. Prostě má to konsistentní logiku se zbytkem Evangelií.
Shrnutí
Pokud bychom měli shrnout hlavní a formotvorné osoby Ježíšova života, tak jeho mládí do 30 let charakterizuje lidový termín myšlenkový samorost - sám si rostl.
Klíčovou formotvornou osobou jeho života byla jeho matka, ne žádný muž, ani Máří Magdaléna. Má tedy mysl typickou pro muže vychovávané převážně (svobodnou) matkou a psychiku adoptivních dětí hledajících svého pravého otce.
Myšlenkově nebyl formován komunitou, ale spíš svou matkou, popř. lokálními vzdělanci, ala sv. Josef. Jinak byl povahově družný - měl sklon kolem sebe shromažďovat kamarády, což třeba právě autoři apokalyps neměli.
Významnými postavami postavami, se kterými polemizoval, byli farizeové a zákoníci, možná trochu saduceové, ale rozhodně ne eseni či zeloti ap. Stejně tak ostentativně ignoroval vládce, politiky, Římany a Řeky (Lk 13, 32).
Velký vzájemný respekt a osobnostní svázanost byla mezi ním a jeho "bratrancem" a vrstevníkem Janem Křtitelem (http://eucharistie.klimes.us).
Pokud tedy má vzniknout nějaký román o Ježíšovi, který aspiruje na historicitu, tak by se měl vejít do toho rámce. Obávám se ale že v něm nebude místo na žádný milostný románek, natož na postelovou scénu... Prostě mimomanželský sex byl opravdu natvrdo zakázán a perzekvován, samozřejmě až na opovrhované prostitutky. Ale i tak myslím, že je to příběh velice poutavý a napínavý - již právě proto, že v něm není místa sexuální klišé.
Každopádně dobrým zjištěním je, že líčení dětství Ježíše a sv. Jana Křtitele dobře koresponduje s popisem motivací a rétorikou jich samotných v dospělosti. Psychologicky vzato popis jejich dětství do značné míry vysvětluje jejich chování v dospělosti, což svědčí pro názor, že líčení Ježíšova a Janova dětství jsou autentickým záznamem reálných událostí a ne antidatovanými účelovými smyšlenkami evangelistů.
Příklad nerozeznané expresivní afázie
Pán ochrnul při mozkové mrtvici na dolní polovinu těla. Ležel na posteli a nemohl chodit. Říkal jenom "doprdele" nebo "vypadni". Jako statný sedlák měl stále velkou sílu v rukou. Jednou, když sociální pracovnice Charity mu pomáhala s hygienou, silně ji chytil a přimáčkl rukou za záda k pelesti. Ona měla strach, že se jí něco stane, tak najednou, instinktivně začala říkat: "Já vím, pane Nováku, celý život stojí za hovno. Nemá to cenu... atd." Za chvíli tlak ruky ustal a paní viděla, že pán začal plakat. Od té doby jí prů už nikdy neřekl ani "doprdele", ani "vypadni".
Když mi ona sociální pracovnice vyprávěla tento vcelku dojemný příběh, zeptal jsem se jí: "A všimla jste si vůbec, že ten pán měl expresivní afázii?" Bohužel ne. Takže pán zemřel v naprosté psychické samotě. Dokonale rozuměl, co lidé kolem něho říkají, ale nemohl na to říci ani slovo. Přitom stačilo komunikovat stylem:
"Já vím, pane Nováku, že mi rozumíte, ale nemůžete nic říci. Ale ukazovat můžete? Jestli můžete ukázat rukou, tak ji nyní zvedněte."
Jen zcela naokraj, podle chytrých nápadů ministerstva v rámci ochrany soukromí sociální pracovnice nemají znát diagnosy pacientů, ergo z toho vyplývá, že si celou psychologickou i neuropsychologickou diagnostiku musejí dělat samy. Toho v praxi nejsou schopny, takže to vypadá takto - lidi umírají v naprosté samotě, páč nikdo neupozornil sociální pracovnici na expresivní afázii.