Budeme si církev platit sami?

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2007

 Návrh Cyrila Svobody, který se týká odvádění jednoho procenta z příjmu věřících na konto církve, je bezesporu též výzvou k tomu, aby se sami věřící začali aktivně podílet na organizaci církevního života. Co ale zavedení „církevní daně“ předpokládá a jaké důsledky by ona daň mohla vyvolat?

 S církevní daní je to poněkud odlišné než s církevním majetkem. U církevního majetku se pořád řeší otázka, zda je správné nebo ne, aby stát církvi vrátil to, co jí ukradl. Není ale důležitější otázka, jestli církvi navrácení majetku pomůže nebo ji spíš zahubí? Osobně jsem přesvědčen, že spíš zahubí. Již dnes se dotuje nákladný život vysokého kléru především z masivního rozprodávání církevního majetku. Jestliže se církvi navíc vrátí majetek, zakonzervuje to jen stávající stav. Biskupové budou ukolébáni v pocitu, že během jejich služby se vlastně nic zvláštního nestalo, a nebudou mít vůbec žádnou motivaci ke změnám: No což, církev již od 50. let vymírá přibližně stejným tempem – každý den ji opustí cca 270 lidí (1 % obyvatel ČR ročně). Když se jim navíc vrátí pár miliard majetku, tak se budou moci ještě tak dvacet let tvářit, že s tím nemohou nic dělat. Jenže mrtvé církvi je platná katedrála stejně jako mrtvému zimník. Stane se z ní jen honosně vyzdobená rakev!

Když věřící tvoří většinu populace, tak je vcelku pochopitelné a i demokratické financování církve ze státních peněz. Dnes ale aktivní věřící tvoří marginální menšinu (cca 5 % obyvatel). Katolická církev je spíše opovrhovaná než obdivovaná. Za těchto okolností je opravdu absurdní, aby každý občan byl nucen živit církev ze svých daní jen kvůli anachronickým zákonům z Rakouska-Uherska. Sice si hrajeme na „sůl země“, ale v praxi se stáváme příživníky, kteří se nechávají krmit od všech ostatních. Opravdu mě nenaplňuje nadšením představa: Co katolík to vyžírka.

Když si věřící budou financovat svého duchovního a chod své církve ze svých peněz, budou mít samozřejmě zájem vědět, co se s jejich penězi děje. Strach z přímého financování církve nevyplývá ani tak z toho, že by pak církev měla málo peněz na provoz, ale z toho, že by klérus se stal závislý na věřících. V tom případě by musel přestat s kabinetní politikou a bude muset být naopak více transparentní a upřímný. Zkrátka končí časy klasického: Laiku neživíš, tak nepřepínej.

Není dobré, aby stát vybíral od věřících peníze a ty dával biskupům. To je, jako kdybychom dávali peníze Pilátovi, aby je pak předal Kristovi. Peníze bychom měli dávat místní farnosti a místní farníci si rozhodnou, kolik si z vybraných peněz nechají a kolik pošlou biskupům. Jsem tedy proti tzv. církevní dani, ale nejsem proti sbírkám. Rád bych totiž věděl, na co peníze dávám. Například byl bych raději, kdyby se kněží více věnovali pastoraci a méně opravování chátrajících památek. Potřebujeme duchovní, ne údržbáře.

Též je představitelné, že by část kněží vykonávala svou práci vedle řádného zaměstnání podobně jako sv. Pavel byl apoštol a živil se sám. To jde v menších farnostech, kde by biskupové vysvětili nějakého místního, ženatého muže na kněze. Je lepší mít více ženatých kněží, kteří zůstávají ve farnosti svého původu, a jsou ekonomicky nezávislí, než jako dnes kněze – profesionální cestovatele, kteří objíždějí deset farností, a jsou ekonomicky závislí na státu. Jsou všude a vlastně nikde. Každý je zná od vidění, ale oni v podstatě nikoho.

Začal jsem srovnáním církevní daně a církevního majetku, měl bych tím i skončit. Zatímco doufám, že majetek církvi nikdy nebude navrácen, tak si vroucně přeji, aby co nejdříve začalo přímé financování církve. Čím dříve se tak stane, tím lépe. Tím méně bude muset naše církev vyhnít až do kořenů.