Tvrzení P. Bonaventury, že se posedlost dá lehce odlišit od psychické poruchy, mi připadá hodně nadnesená. Zvláště, když diferenciální diagnostika - to jest diagnostika, která by měla odlišit jednotlivé poruchy od sebe, je ještě v plenkách, takže je velmi těžké odlišit velmi různé poruchy, které schovávají například pod souhrnným označením schizofrenie. Totéž platí pro deprese, dyslexie, hraniční poruchy atd. Při této žité nejistotě by nebylo nic divného, kdyby se pod tyto názvy schoval i tak bizardní jev, jako by měla být posedlost Ďáblem. Opravdu by mě však zajímalo, kde by pastorální teologie získala lepší diferenciální diagnostiku, než má soudobá psychologie a psychiatrie. Jak znám teology, tak jejich psychologicko-psychiatrické znalosti jsou vpravdě ubohé. Jak mohou odlišit, posedlost od schizofrenie, když například nemívají ani tušení o mnohočetné poruše osobnosti (multiple personality disorder, kdyby to někdo chtěl hledat na internetu)?

Právě o této poruše jsem viděl dokument, kdy jeden pastor v Americe takto vyháněl Ďábla z žen a bylo vcelku zřetelné, že se jednalo právě o tuto poruchu osobnosti, o které se předpokládá, že může být vyvolaná autoritou druhého člověka (lékaře, kněze ap.; iatrogenní původ).

Na druhé straně je pravda, že víra v existenci nejen Ďábla, ale i andělů a Boha, je opravdu nedílnou součástí katolického učení. Stejně tak se věří, že tito ovlivňují člověka. Pokud by tedy něco takového mělo existovat, mělo by se to projevovat nezávislostí na známých psychických i somatických chorobách. Ale v tomto stádiu současná věda není a pochybuji, že v něm jsou teologové. To samé platí i pro existenci duše, která by existovala i po smrti člověka. Nejsou v současné vědě žádné prostředky, které by mohly potvrdit existenci, ať Ďábla tak nesmrtelné duše. Nicméně je tam hodně prostoru, skrytých a neprobádaných koutů, kam by se mohly vejít. Avšak do té doby, dokud se neprokáže jejich existence musí se ve vědě předpokládat jejich neexistence. (Přesně podle metafyzicko-právnické zásady, kterou ctí i katolíci: Factum non presumitur, sed probetur. Čin (zde existenci jmenovaných) nepředpokládáme, ale dokazujeme. Mimochodem ideový základ presumce neviny.)

V článku byl nepřímo citován i P. Halík, který se prý domnívá, že „lidé posedlí ďáblem jsou v některých psychiatrických léčebnách; údajně dostanou záchvat po expozici křížku sevřeného v dlani tak, že není vidět, nemůže se o tom ale prý hovořit, protože lidé by se těm lékařům smáli.“ Tento citát odhaluje druhý extrém. Teologové si pěstují svou privátní, téměř esoterickou diagnostiku, kterou se bojí konfrontovat s oficiální vědou. Proč? Kdyby něco takového skutečně existovalo, mělo by to jít verifikovat experimentálně. Například dvojitě slepý pokus, kde by experimentátor dostal do dlaně hermeticky uzavřenou krabičku s jemu neznámým předmětem, tu by exponoval „posedlému“. Pokud by „posedlí“ statisticky významně odhalovali sakrální předměty v uzavřených krabičkách, tak proč ne, ať se s takovým jevem psychologie popere, ať si hledá vysvětlení této replikovatelné anomálie.

Problém těchto experimentů však naráží na nejen psychologickou nedovzdělanost teologů, ale i na to, že nadpřirozené jevy se zneužívají jako tzv. bulharská konstanta. Tak se totiž nadneseně říká číslu, vycucanému z rukávu, které se podle potřeby buď přičte nebo odečte zjištěnému výsledku tak, aby vznikl očekávaný, „správný“ výsledek. Například kdyby experiment vyšel, pak by se interpretoval, jako důkaz existence Ďábla. V případě, že by nevyšel, tak se řekne, že „Ďábel je příliš protřelý a zákeřný, aby se takto jednoduše nechal odhalit. To by jaxi nebylo v jeho zájmu.“ Výsledkem pak je, že jsme tam, kde jsme byli.

Je však stále otázkou, jak se má člověk věřící v existenci Ďábla, vypořádat s faktem, že jeho existence není nijak ověřitelná. Těžko říci, já osobně zastávám praktický agnosticismus – v naší době, při stávajícím stupni poznání je to nerozpoznatelné, snad za několik desetiletí či století se podaří najít způsob, jak verifikovat některé z těchto předpokládaných jevů, ve které se zatím „jen“ věří.

U spousty těchto jevů, i když nemáme exaktní či empirický důkaz, pozorujeme potřebu lidí věřit v tyto bytosti či jevy. Křesťanství není jediné, které má vizi veskrze zlé bytosti, jež je nehmotné povahy. Buddhismus to má podobně a nikdo jej takto nepropírá na Neviditelném psovi, i když jejich přesvědčení nejsou nijak exaktněji či empiricky víc podložená než ta křesťanská. Zdá se tedy, že tato přesvědčení, i kdyby neodrážely, reálnou existenci těchto bytostí, odráží jistě potřebu lidí vytvářet a mít podobná přesvědčení. Ilustrujme si tento jev na následujícím příkladu.

Vycházelo mi to i ve výzkumu věřící populace, že existuje měřitelný splitting (laicky řečeno polarizace) Boha a Ďábla. Jinými slovy, čím více je idealizován Bůh, tím více je démonizován Ďábel, například tak, že čím člověk má silnější vizi trestajícího Boha, tím krutější a zákeřnější je jeho představa Ďábla. Tento měřitelný fakt však jen odráží zákonitosti mentálních representací („představ“, které zastupují reálné věci a bytosti v mysli člověka), ale nevyjadřují se ke skutečným vlastnostem těchto bytostí.

Otázku, kterou si kladu, zní: Jaký psychologický význam má idealizování Boha a démonizování Ďábla? Proč i Kristus podporuje tento splittíng, tuto polarizaci? Jaké (např. evoluční) potřeby toto chování lidí uspokojuje?

Jestliže totiž víra stojí na reálných potřebách reálných lidí, pak je přibližně stejně pevně zakotvená, jako kdyby stála fyzikálních zákonech. Protože psychickým zákonitostem člověk neuteče, stejně jako neuteče před gravitací. Jinými slovy, jestliže je víra v existenci Ďábla v těchto stoletích držena pouze psychickými zákonitostmi a potřebami lidí, můžeme mít jistotu, že přežije i fakt, že současná věda ji nedokáže verifikovat. Jak se k ní tedy postavit? Jak ji zdravě zpracovat?

Diskutujícím na Neviditelném psovi bych však doporučil zaměřit svou pozornost na jiný fakt, který jsem již naznačil.

Možná i zde vládnou nějaké psychické zákonitosti, které jsou silnější než gravitace.