Poznámka: velmi starý článek, mám dojem, že to původně byla jen nějaká reakce na bbs, kdo ví.

V jaké to žijeme době? Na jedné straně se říká, že matka má právo rozhodovat o životě a smrti dítěte, které nosí pod svým srdcem, říká se tomu ochrana práv ženy, a na druhé straně je slyšet ohlušující pískot proti trestu smrti, že společnost prý na to nemá právo. Nikdo mi nenamluví, že 20. století je stoletím pokroku a racionální vědy, když na slovo vzatí odborníci [-dnes odborníci, dříve nejspíš šamani] tomu se vší vážností kývají. Snad můj hlas proti bude vzat v potaz, kéž je mi dovoleno říci pár slov na obranu rozumu: Nejnehoráznější nesmysl, který se vynořil kolem problému interrupce, je zajisté tvrzení, že embryo ještě není lidská bytost. Nevím, co by to mělo být: zvířátko nebo dokonce pouhá věc? Co je to: potřebuje to pouze výživu a ochranu matky, ale jinak to samo vyroste v člověka?! Růst embrya není činnost matčina organismu! To je schopnost samotného embrya, je to něco naprosto odlišného od růstu nehtů, vlasů či jakýchkoli jiných orgánů. V embryu je schopnost stát se samostatným člověkem, tuto schopnost nemá ani samostatné vajíčko ani samostatná spermie. Rozdíl mezi zrníčkem písku a zrníčkem obilí je život, tj. schopnost stát se dospělým jedincem. Tutéž schopnost má i embryo - Nemá jinou možnost než se stát člověkem nebo zahynout. Vzato ad absurdum: Zastánci toho, že embryo není lidská bytost by možná byli raději, kdyby byla jiná možnost: Odpusťte mi ten cynismus, že by se vyvinulo třeba v krávu, že by se snad dalo i hospodářsky využít! Když naším činem zahubíme embryo, je to svévolné zabití člověka, tedy vražda a ne zabití zvířete nebo rozbití robota. Člověk se nestává tím, že naň vynaložíme jisté ekonomické náklady či úsilí na výchovu. Nikdy nemůže souhlasit se zabitím člověka jen proto, že nepřichází [nezaviněně] v nepravý čas. Není možno odsuzovat člověka za to, že nemůže být společnosti okamžitě prospěšný nebo, že není žádaný. Avšak je možno odsoudit společnost, že člověku nadala ani tu první šanci. K závěru této části chci říci, že bychom měli rozlišovat mezi tím, kde je ideál, a tím, kde jsme my. O ideál je nutno usilovat, i když my sami selháváme. O to je to větší projev mravní síly si to jenom přiznat. Přistupme nyní k druhé mu problému - trestu smrti. Řekněme hned z počátku, že se dostatečně neliší mezi tím, zda má obecně společnost právo odsoudit člověka na smrt, a tím zda trest smrti je potřebný pro dnešní společnost. Je zjevné, že dříve byl trest smrti doslova obrannou reakcí společnosti: Když nějaký člověk vážně ohrozil existenci kmenu v divočině, bylo pak skutečnou sebeobranou kmene odsouzen k smrti; jedno zda přímou exekucí či vyhnáním do pustiny, kde sám nemá šanci přežít. Existence vězně je v takové společnosti neudržitelná. Stejné argumenty platí i za válečného stavu. Z tohoto můžeme indukovat, že společnost má právo odsoudit člověka k smrti za čin, který ji vážně ohrožuje. Otázka zní: Jaké činy dnešní společnost tak vážně ohrožují, že bychom mohli chápat trest smrti jako obranu proti nim? Nutno si uvědomit, že takový čin nemusí ohrožovat společnost jako celek, vždyť člověk ohrožující kmen představuje nebezpečí maximálně pro řádově sto lidí. Na druhé straně současná společnost má větší výběr trestů, nemusí používat hned nejtěžší. Je vymožeností demokracie zmírňovat tresty dovolovat větší svobodu v jednání. Proti názorům, že trest smrti nemá odstrašující funkci, že po jeho zrušení se trestná činnost nezvětšila, je nejvážnější námitka ta, že podpírá smysl pro spravedlnost a řád společnosti. Je možná paradoxní, že smrt někoho podpírá cítění spravedlnosti druhých. Ale musíme si uvědomit, že ohrožena společnost nemusí být existenčně, smrtí se trestalo např. i vyzrazení tajných mystérií. Čin ohrožující hierarchii kmene ohrožoval zároveň i jeho existenci. Funkce trestu smrti byla tedy spíše udržet nějaké činy v očích ostatních členů společnosti jako tabu, tzn. něco, co boří základy, na kterých stojí daná společnost. Je zřejmé, že přesvědčení většiny společnosti je založeno na jiném základě, dá se říci více citovém, než přesvědčení odborníků. Lidé mnohdy vidí lépe srdcem, než odborníci rozumem. Pokud se rozhodnutím menšiny [odborníků] nabourá přesvědčení většiny, dojde k zajímavému jevu: Společnost ztratí svoji přirozenou mravnost, ale mravnost odborníků nepřevezme. Ten samý jev je možno pozorovat u dětí: Když dítěti nabouráme ze sebelépe míněných důvodů jeho cit pro spravedlnost. Dítě jej ztratí, ale náš přístup nepřevezme, proto je nutno věci dětem podávat tak, aby je byly schopny s užitkem zařadit do svého světa. Společnost jako celek se často chová jako dítě - může být stejně nevinná a upřímná jako dítě [viz "něžnou revoluci"]. Proto podobné nebezpečí jako u dítěte nás čeká i v otázce zrušení trestu smrti. Při konzultování tohoto článku mi jeden přítel řekl zajímavý postřeh, který bych vám rád ocitoval: "Lidem spíše než sám fakt trestu smrti vadí překročená míra rozsudků minulých letech. Společnost si morálně nedůvěřuje, nevěří, že tresty smrti nebudou opět zneužívány, a proto chce raději absolutní řešení, tj. naprosté zrušení tohoto trestu. Myslím, že by bylo lépe propagovat místo zrušení trestu smrti jeho postavení pod kontrolu veřejnosti - každou popravu ohlásit nějaký čas předem ve večerních zprávách v televizi či rozhlase. [Vždyť dříve byly popravy veřejné.] Je-li trest smrti skutečně přežitkem, sám takto zanikne - není-li, posílí se jeho funkce vědomím spoluzodpovědnosti všech občanů za rozsudek. Kromě toho bylo by též vhodné seznámit veřejnost se způsobem a okolnostmi provádění exekuce." Cítění lidí podle mého odráží statistický výzkum, který potvrdil, že většina lidí podobně jako i v jiných zemích je i u nás pro trest smrti, [49% pro, proti asi 28%]. Násilné zrušení trestu smrti bourá smysl pro spravedlnost lidí a bude mít vliv na pokles morálky v dlouhodobém měřítku, projeví se růstem, řekl bych spíše jiných druhů trestné činnosti. [I když vzhledem k jejímu nárůstu je to jen jeden z mnoha vlivů.] Totéž je důvod, proč zrušení tohoto trestu nekoreluje s okamžitým nárůstem těžké zločinnosti. Závěr je tedy paradox: Nevyšší trest sice neodstrašuje zločince, ale podporuje morálku zbytku společnosti. Proto jsem i já pro trest smrti a to konkrétně za plánovaný teror a rozšiřování drog. Jednak se jedná o zločiny, které jsou ve strmé konjunktuře, a dále jsou to činy, které uráží hodnotu života, měli by tedy být tabu pro každého člena společnosti. Oba tyto činy totiž "kšeftují" s lidským životem měníce jej za peníze či hmotné výhody. [Terorismus za náboženské či národnostní cíle je v evropské kulturní tradici vzácností.] Dlouho dopředu si může člověk uvědomit, že vymáhá hmotné výhody za život druhých, připisuje jim tedy větší cenu než životu. To je výsměch morálce celého lidstva, je to výsměch samotnému životu. Myslím, že toto by mělo být jediné tabu demokracie. Mám neurčitou představu, že nejvyšší trest by se měl udělovat: U terorismu za dopředu plánovaný únos byť i jedné osoby za účelem vydírání, u drog za prokázané rozšíření dávky, která může vyvolat trvalý návyk, dejme tomu, u 50 lidí. Slovem "prokázané" rozumím to, že se najde dostatek svědků, kteří potvrdí, že rozšířil takové množství. Ne, že u někoho takové množství najdou v tašce, to je možno podstrčit. Uvědomme si, že pokud pro ty lidi má život cenu několika tisíců, nemají právo si cenit výše ani svůj život. Nehledě, že vážně ohrožují na životech i morálce nás i naše děti. Vážnost problémů vyžaduje jistě více pozornosti, než je možno věnovat v tomto článku. Existují další sporné otázky, které by bylo třeba zodpovědět. Nicméně považuji za užitečné řešit tyto problémy pospolu jedná se v obou případech o zabití člověka, jednou však z důvodů hmotných, ekonomických či jisté pohodlnosti, v druhém však kvůli morálce či stabilitě společnosti. A to je vskutku podstatný rozdíl.

Nicméně myslím, že bychom se mohli shodnout na tom, že se jedná o umělý trest, tzn. trest, který není zapříčiněn vlastním trestným činem, nýbrž je udělen lidmi. [Přirozeným trestem je např. návyk, nebo vzniklá škoda, rozbitá věc, kterou člověk musí nahradit.] Avšak u všech umělých trestů záleží na rozhodnutí člověka, jak velkou důležitost připisuje tomu kterému činu, a podle toho vyměří i výši trestu, který uděluje, viz např. když rodiče trestají děti. Může tedy být řeč o tom, zda nějaký trest je přiměřený či ne, ale poslední slovo vždy patří tomu, který trestá, tj. rodičům v případě dětí, či společnosti v případě trestu smrti. Já se neobávám toho, že se trest smrti zruší ale, že se zruší násilně tj. proti cítění většiny společnosti, takže dojde k jevu, který jsem popsal. Proto podle mého je možno propagovat zrušení nebo ponechání trestu smrti za předpokladu, že konečné rozhodnutí bude opřeno o demokratický základ. A především si myslím, že není možné tvrdit, že trest smrti je ve své podstatě špatný ani dobrý, je nutno mít vždy na paměti cíl, který sledujeme. Protože jak říká sv. Pavel kdesi v Římanům, nic není samo o sobě nečisté, ale teprve úmysl člověka něco posvěcuje či znečišťuje.