Poznámka: Toto v podstatě není článek, ale jen pár bodů k euthanasii, proč jsem rozhodně proti. Vzniklo jako reakce na BBS Liana.
Euthanasie patří k velmi složité otázce, a proto je značně znepokojivé, že o "správnosti" tak problematické a nejednoznačné věci jako je euthanasie je přesvědčeno tak poměrně procento české populace. Věc je o to komplikovanější, že existuje mnoho návrhů a tedy i mnoho druhů euthanasie, od vcelku přijatelných až po naprosto amorální návrhy. Hlavním negativním aspektem je podle mého soudu fakt, že euthanasie může vést k uzákonění aktivního zabití člověka. Právě tuto legalizaci považuji za ten nejnebezpečnější jev, který se v souvislosti s euthanasií vynořil. V následujících odstavcích pohovořím o teologických, morálních a psychologických aspektech tohoto jevu.
Z hlediska teologického proberu tento problém trochu podrobněji. V katolické morálce se rozlišuje dvojí zákon: vnější a vnitřní, přičemž vnitřní zákon je nadřazen vnějšímu.
- Vnější jsou všechny zákony či zásady, které jsou vyhlášeny nějakou autoritou (Bohem, státem, rodiči atd.) odlišnou od subjektu. Vnějším zákonem jsou všechny státní zákony, i zásada, že lidský život je vlastnictvím Boha.
- Vnitřní zákon jsou pouze ty zásady, které daný člověk uzná a přijme za své. Člověk pozoruje své vlastní jednání a vidí, zda jeho chování je v souladu nebo rozporu s jeho vlastními zásadami. Tento úsudek či poznání se označuje za svědomí. A jak bylo řečeno, vnitřní zákon je nadřazen vnějšímu, proto i svědomí jedince je nadřazeno všem vnějším přikázáním, zásadám i zákonům. Proto svědomí se označuje za nejvyšší zákon (lex suprema). V případě, že někdo neuznává ve svém svědomí libovolné přikázání, není pro něj závazné ať je věřící nebo nevěřící.
Jedním z křesťanských vnějších zákonů je přesvědčení, že svrchovaným vlastníkem našeho života je Bůh, žádný jedinec nemá právo toto vlastnictví ohrožovat. Bůh dal, Bůh vzal. Toto vnější pravidlo je jedno z nejvyšších, ale coby vnější zákon stále zůstává podřízeno svědomí jedince, který je buď přijímá nebo ne.
Podle tohoto pravidla můžeme o jakési euthanasii uvažovat jen případě, že stav pacienta nelze již oprávněně považovat za lidský život. To je tedy to, co se obecně označuje za odpojení od přístrojů v případech, že pacient není dlouhodobě při vědomí a zlepšení stavu nelze oprávněně očekávat. I zde existuje jisté procento lidských omylů, což je však přirozené stejně jako nevyhnutné.
Může se však stát, že někdo dospěje ve svém svědomí k přesvědčení, že jeho život už dál nemá smysl. Toto jeho přesvědčení může být - a zřejmě i je - mylné, ale protože je o tom přesvědčen ve svém svědomí, má tedy jakési "právo"<1> si život vzít. A v tom může být zakopán pes: Diskuse okolo euthanasie je často diskusí o tom, zda člověk má nebo nemá právo si vzít svůj život. Křesťané jsou ochotni tolerovat mylné přesvědčení svých bližních, i když velice neradi - pochopitelně jako každý omyl. Nicméně zdůrazňují, že naším úkolem je spíše tohoto člověka vyvést z omylu, než mu v uskutečnění tohoto úmyslu napomáhat, což je náplní některých druhů euthanasie.
Jestliže, byť neradi, uznáme, že člověk má jakés takés právo si vzít život. Musíme si položit otázku, zda má taky faktickou možnost si jej vzít. I na tuto otázku existuje kladná odpověď. Buď je jejich zdravotní stav dostatečný k tomu, aby si vzali život, proto nepotřebujeme žádnou úřední cestu k tomu, aby jim někdo bral život. Nebo jim zdravotní stav neumožňuje se aktivně zabít, ale v těchto případech se objevuje takzvaná pasivní sebevražda: člověk odmítá léčbu, léky a tak fakticky sám sebe zabijí. Opět nepotřebujeme komisi, která posuzovala jeho stav, a sama aktivně ukončovala jeho život.
Narozdíl od onanie, kde nevím o žádných výzkumech, které potvrzují její škodlivost, ryze psychologických faktů mluvících proti euthanasii - úředního ukončení života - znám více.
1) Především jsou to výzkumy, které porovnávaly nemocnice, kde pacienti žádali o euthanasii s nemocnicemi, kde pacienti, přes stejný zdravotní stav, (tj. i stejné bolesti) o euthanasii neprosili. Tyto výzkumy ukázali, že signifikantní rozdíly jsou míře a způsobu zacházení s pacienty. Tam, kde byl nevlídný či pouze chladný, věcný personál, tam bylo procento pacientů vyšší. Elizabeth Küblerová - Rossová dokonce praví, že se v nemocnicích, kde byla individuální obětavá péče, s žádostmi o euthanasii prakticky nesetkala.
Tento výzkum alespoň mě říká, že problém euthanasie není problém zralého úsudku lidí, kteří stojí tváří tvář smrti, ale pocitů zoufalství a samoty, které tyto okolnosti vyvolávají. A také, že odpovědnost za žádosti o euthanasii nesou především ti, kteří pečují o tyto lidi a mohou jim pomoci, tj. nejen lékařů a ošetřujícího personálu ale do značné míry i nás - příbuzných a přátel. Proto místo volání po legalizaci euthanasie, bych na základě citovaného výzkumu osobně volal po zlepšení péče o lidi terminálně nemocné a vůbec po zlepšení úrovně tzv. LDN (léčeben dlouhodobě nemocných), která je u nás hrozná až depresivní.
2) Druhá věc, která mi volá proti úřední legalizaci euthanasie, je dynamika posledních stavů člověka, kde volání po smrti je určitým, přechodným a tedy ne posledním stádiem. Již zmíněná Küblerová - Rossová se právě proslavila tímto popisem stádií. Je jich pět, ale nevím, jestli je všechny vyjmenuji: Člověk se dovídá hroznou zprávu, že trpí nevyléčitelnou chorobou.
-1) Fáze Popírání pravdy. Řekne: "To nemůže být pravda!!!" a začne vyhledávat jiné doktory, felčary, homeopaty, šamany atd., aby mu tuto diagnosu vyvrátili či aby ho uzdravili.
-2) Fáze Vyjednávání s Bohem, s Osudem, s Karmou - Prosí, slibuje hory doly - K tomu dochází, když diagnosa je nezvratná, lidi mu nemohou pomoci, a tak se obrací k vyšším instancím.
-3) Fáze Bezmocný vztek - Agrese proti lidem i Bohu - Pomoc od vyšší instance, jak je patrno, nepřišla.
-4) Fáze Deprese, apatie - spojená zákonitě se ztrátou nadějí. Právě deprese jsou pověstné sklonem k sebevraždám a tedy i k žádostem o euthanasii.
-5) Fáze Smíření - Čtvrtá fáze je de facto reaktivní depresí, která má sklon přirozeně končit. Člověk se se svým stavem smiřuje, překonává strach se smrti, dokáže tento fakt přirozeně přijmout a klidně vyřídit všechny záležitosti s tím spojené ap.
Čím přirozeněji tyto fáze probíhají, například čím je fáze agrese přirozenější, citovější, tím lépe pak člověk nachází finální zralost a vyrovnání. Čím chladnější, citově nezaujatá reakce na počátku, tím horší a zdlouhavější může být pozdější průběh. Právě strach projít těmito citovými fázemi, tvrdá kontrola svého prožívání může vyústit v žádosti o euthanasii u lidí, kteří sami nejsou schopni spáchat sebevraždu, i když jsou stále v přijatelném zdravotním stavu. Žádosti o euthanasii jsou prakticky voláním po pomoci, voláním, které oznamuje neschopnost projít zmíněnými fázemi, ale ne po vlastním zabití. I zde bych volal spíše po terapii, větší lidské péči než po uzákonění euthanasie a zavedení komisí, které by posuzovali opravdovost "zralého" úsudku těchto lidí.
3) Další věc, která mě fascinuje v psychologii, je srovnávání, jak se věci jeví vnějšímu pozorovateli, a jak jsou prožívány subjektivně. Tím jsem se zabýval i ve své diplomce - rozdíl mezi odpadu od víry v prožívání jedince a zcela odlišné klasifikace okolí. Podobně i Küblerová - Rossová ukazuje na to, že zmíněné fáze prožívá časově jinak pacient a jinak okolí. Stává se, že dítě je již smířeno se svou smrtí (5. fáze) a jeho matka je stále v některé z předcházejících fázi: Zalévá dítě slzami a křičí: "Ty mi nesmíš umřít!!", čímž zatěžuje psychicky to dítě víc, než by samo trpělo. Taková matka může lehce volat o "ulehčení trápení svého dítěte", ale je to prakticky volání, aby se pomohlo jí.
Stávají si opačné posuny. Člověk byl prakticky definitivně mrtvý, příbuzní již prošli všemi fázemi jsou již s ním vnitřně rozloučeni (v horších případech již přestavěli doma jeho pokoj ap.). Najednou se zdravotní stav dotyčného podstatně zlepší. U příbuzných se objevuje jev, jakoby přišel někdo, kdo už tu neměl být. Při dlouhodobé nemoci mohou mít příbuzní za 5. fází pocit, že se "ta věc" zbytečně protahuje, že by se mu mělo pomoci. - Sorry, trochu cynicky řečeno, ale četl jsem teď jakýsi článek, který právě na tento aspekt euthanasie poukazoval. Jednalo se o jeden druh demence, tzv. Alzheimerovu chorobu, která by skoro zákonitě volala po jakémsi "zabití z milosti". I tato choroba je větším utrpením právě spíše pro okolí pacienta, než pro pacienta samotného.
4) Otázka perspektivy. Popsal bych svou zkušenost s postiženými dětmi, se kterými jsem pracoval v Německu. Mnoho lidí, kterým jsem popisoval mongoloidy, zoufalo a říkalo: "Pro ty by snad bylo lepší, kdyby vůbec nežili." Přesně tyto pocity jsem měl, když jsem poprvé jel v autobuse plným bláznů, kteří sebou mlátili o sedadla, houkali, slintali, šahali mi mastnýma rukama na vlasy atd. Opravdu tyto pocity u mně trvaly asi první dva až tři dny, během kterých jsem dostal na starost jednoho z těchto expertů. Během těchto dnů jsem však pochopil způsoby a zvláštnosti těchto dětí. Například Christian, který sebou celou cestu do Mnichova mlátil o sedadlo, přestal být slintajícím debilem, ale roztomilým metafyzikem, kterému jsem zpíval od Laury a jejich tygrů: "Bezcenná slova dáš mi zasa znova ..." atd. Ale hlavně, co jsem si uvědomil, že tito, o kterých lidé říkají, že by pro ně bylo lepší, kdyby nežili, jsou přesně tak šťastní a tak spokojení, jak spokojený a šťastný svět jsem jim připravil a, věřte mi, to nebylo tak těžký. Těžký pro mně bylo sundat si z očí ty černé brýle zoufalství a předsudků, když jsem seděl v autobuse plným bláznů.
Na takových případech lze ilustrativně ukázat, že tento problém i problém euthanasie, jsou do značné míry otázkou naší perspektivy: My se díváme na blázny a říkáme si: "Co oni mají vlastně ze života". Odpovídáme si: "Nic." a vyvozujeme: "Bylo by pro ně lepší, kdyby snad nežili." Vidím velkou analogii s euthanasií: "Ptáme se, jakou oni mají před sebou perspektivu?. Odpovídáme si: "Bolest a smrt." a opět vyvozujeme: "Bylo by pro ně lepší, kdyby snad nežili." Ale není to jen naše perspektiva?
5) Byrokratické aspekty. Existence komisí a jakési úřední cesty vedoucí k usmrcení člověka je to, co mě děsí nejvíce. Küblerová - Rossová píše jakési doporučení, že když se v nějaké nemocnici se objeví více sebevražd, je to důvod, aby nemocnice zvážila svůj přístup k pacientům. Není těžké si představit, že interpersonální konflikty mezi personálem se projevují v chování vůči pacientům a následně se odrazí ve větším tlaku na vykonávání euthanasií. Znám jistou analogii z dětských domovů: I když všichni jejich pracovníci jsou přesvědčeni o tom, že dětem je nejlépe v rodinách, přesto tato zařízení jako celky (byrokratické celky) fungují tak, aby měli "plný stav" - dostávají státní dotace podle počtu dětí, někdy ani neoznamují, že mají děti vhodné k adopci. Podobně i když jednotliví lékaři jistě nemají amorální postoje, tyto se vyskytnou v chování organizace jako celku, za které jakoby nikdo nemá odpovědnost.
Možná, že se mi podařilo naznačit, že právě dynamika těchto jevů, spolu s faktem, že v nemocnicích s dobrou péčí se o euthanasii nevolá - jsou hlavními důvody, proč musíme být při jakémkoliv obhajování správnosti euthanasie být velice opatrní a já, mám-li hovořit za sebe, bych řekl spíše zamítaví. Hlavním důvodem však není diskuse, zda člověk má nebo nemá "právo" si vzít život, či zda je možno odpojit od přístrojů člověka, jehož stav nelze již oprávněně považovat ze lidský život, ale zda má být nějaká komise či obecně nějaká úřední cesta, která by ukončovala život člověka, který není schopen nezaujatého úsudku.
<1> Nechci říci naplno, že člověk má či nemá PRÁVO se zabít, protože slovo právo se primárně vztahuje na vnější zákon, ale používá se v různých metaforických a přenesených významech. Když mluvíme o právu měl by být alespoň implicitně znám právní systém, který má toto právo zaručovat. Náš právní systém o právu na sebevraždu nehovoří a mám dojem, že kromě sebepoškozování ji ani zákonně neupravuje. Z jiným právním systémům podléhají katolíci: církevní právo a všichni věřící, kteří považují Boha za nejvyššího zákonodárce - a ten samozřejmě právo na sebevraždu upírá. Hovořit o právu mimo právní systém je jako hovořit o čtverci mimo geometrii či matematiku. Myslím, že šílené sousloví "právo na sebevraždu" spíše vyjadřuje otázku nevyhnutného a částečně i vynuceného tolerování cizího názoru.
Počet normostran: 5,79 Datum vytvoření: 4.8.1996