Michael Ende

VĚZENÍ SVOBODY

Z němčiny přeložil Ondřej Müller

ARCADIA

Legenda o Ukazateli na křižovatkách cest

Před dávnými časy žil ve městě Aušpurku bohatý obchodník jménem Mikuláš Hornleiper. Bylo mu již hodně přes padesát, když jeho zákonitá manželka zemřela na mor, který zachvátil celou zemi.

Jejich svazek byl bezdětný a Hornleiper nechtěl zanechat svou živnost, statky a veliký majetek bez dědice. Oženil se proto již brzy po uplynutí přikázaného smutku podruhé, a sice s dívkou sotva osmnáctiletou, dcerou z vážené obchodnické rodiny z téhož města.

Anna Kateřina — tak se dívka jmenovala — ale nedokázala o mnoho staršího muže milovat, třebaže se vskutku snažila jemu i rodičům věrně sloužit. Čím více se však snažila, tím více rostl v jejím srdci odpor k jejímu muži, neboť ten byl sice čestný, avšak hrubiánský a hřmotný, měl sklon k prchlivosti a nějakou tou ranou nešetřil. Ona naproti tomu byla citlivou, zasněnou duší, oddaná všemu krásnému a jemnému, především hře na loutnu, při níž Mikuláš obvykle usnul a bezstarostně chrápal.

Pozvolna ztrácela Anna Kateřina všechnu radost ze života, byla mlčenlivá a docela se zapomněla usmívat. i její hlas, který tak krás ně zněl v písních, se zlomil a zdrsněl jako u staré ženy. Její tělo hublo a začalo se ztrácet. Jediný, kdo znal pravý důvod toho všeho, byl její zpovědník, který však nevěděl nic lepšího, než jí tvrdě vy hubovat a pohrozit pekelnými tresty za její údajnou pýchu, což ubohé dítě nijak nepovzbudilo.

Pak se stalo, že otěhotněla. V následujících měsících se její břicho zaoblovalo, zatímco ona vůčihledě vadla. Když pak konečně přišla její hodina, která měla zároveň být i její poslední, událo se cosi nanejvýš zvláštního: Zimní bouře se snesla na město Aušpurk, sněžilo, blýskalo se a hřmělo. A právě v okamžiku, kdy mohutný poryv větru rozlomil lípu před domem, vstoupilo do života první a jediné dítě Anny Kateřiny, synáček, zatímco ona sama překročila práh smrti; do jisté míry těmi samými dveřmi. A kdo krom Boha ví, zda na sebe ty dvě duše při tom setkání nepohlédly a c pro oba ten pohled znamenal. Tak každopádně proběhl porod dítěte, z nějž později vyrostl onen bez spočinutí putující dobrodruh a světoznámý šarlatán Conte Athanasio d‘Arcana, který nakonec pod jménem Indicavia, Ukazatel na křižovatkách cest, tak tajemně skončil. Vyprávějme teď tedy jeho příběh, jak nám to jen pomíjející vědomosti dovolují.

Mikuláš Hornleiper nijak příliš netruchlil po své druhé ženě, která mu zůstala cizí, ale přece dodržel všechny zvyklosti, kterých se počestný křesťán má držet. Vlastně byl i spokojen, že dosáhl svého a získal pokračovatele rodu a dědice, což bylo přece vlast ním účelem tohoto manželství. Synáčka nechal pokřtít jménem Hieronymus a najal chůvu, která se o dítě měla starat a vychovávat je. Nadále se o ženy přestal zajímat a o samotného kojence rovněž. Jeho obchody jej příliš zaměstnávaly, a ke třetímu sňatku se již neodhodlal.

Chůva jménem Tereza byla statná, dobrosrdečná osoba z venkova, jejíž mateřské teplo by stačilo pro deset i více dětí. Ona je však celé poskytovala malému Hieronymovi, až ho jím téměř zalkla. Všude jej vlekla s sebou a ani na minutu, ve dne ani v noci, jej nenechávala samotného. Krmila jej ze svých mohutných prsů, kdykoliv po tom zatoužil, i když již dávno nebyl kojencem. Ale na Hieronyma všechna ta péče jakýmsi jí nepochopitelným způsobem nepůsobila. Byl jiný než všechny ostatní děti, které kdy poznala. Toto dítě bylo od počátku na Zemi cizincem, byl nedosažitelný pro ni i pro její živočišnou náklonnost, ne proto, že by ji odmítal, ale proto, že od ní byl oddělen jakoby nekonečným hvězdným prostorem. A čím více se snažila tím pustým prostorem proniknout, tím byl nezměrnější. Bylo pro ni těžké dítě milovat a Tereza tu a tam před chlapcem nejasně cítila cosi jako posvátnou bázeň.

A Hieronirnus byl vskutku až andělsky jemný a citlivý, a to ne jen fyzicky, ale spíše stavem své duše — několikrát se v prvních letech jeho života zdálo, že bude svou matku následovat do nebeských krajů, aniž přivolaní lékaři mohli zjistit nějakou nemoc, jako by se dítě docela jednoduše zdráhalo přijmout svou pozemskou existenci.

Téměř nikdy nekřičel a neplakal jako jiné děti. Od počátku jej obklopovala jakási aura melancholie, z jeho temných očí promlouval neutěšitelný smutek, jejž Tereza nedokázala pochopit a který ji někdy doháněl k zoufalství. Tehdy s ním zatřásla, aby jej hned nato zase objala.

Jsou lidé, kteří se v tomto světě cítí jako cizinci, aniž sami vědí proč. Co všichni kolem nich označují za skutečnost, jim připadá jako klam, zmatený a často trýznivý sen, z něhož by rádi procitli. Cítí se být odsouzeni k tomu, aby v něm setrvávali, jako by to bylo vyhnanství v nepřátelské cizině. S neutuchající touhou po domově prahnou po jiné skutečnosti, věří, že ji mají zasutou kdesi ve vzpomínkách, jako dalekou vlast, aniž by však o ní dokázali cokoliv říci. Takový byl stav, v němž Hieronymus vstoupil do života a který zůstal i později jádrem jeho vezdejšího bytí. Jistě to však netušil ani on sám, ani dobrá duše Tereza.

Dítě vyrostlo v hubeného chlapce, onen zvláštní pohled mu však zůstal, jako by na náš svět hleděl odkudsi z dálky, pohled vyjadřující stálou otázku či lépe tiché očekávání. Protože byl opravdu mlčenlivý, většina lidí jej považovala za poněkud hloupého. Litovali otce, že má takového dědice. To se ovšem dělo jen za zády Mikuláše Hornleipera a on o tom pranic nevěděl. Ostatní děti se Hieronyma stranily, vysmívaly se mu anebo se ho tak trochu bály. Zůstal samotářským dítětem, ale protože nepoznal nic jiného, považoval to za část svého tajemného údělu.

Pozvolna však dobrá Tereza přece jen nalezla cestu k srdci své ho miláčka, spíš náhodou než záměrně. Neuměla sice ani číst ani psát — za onoho času nebyly tyto znalosti pro prosté lidi přístupné —‚ zato uměla málem nevyčerpatelné množství příběhů o zázračných skutcích, elfech a skřítcích, andělech a démonech, svatých, čarodějnicích a kouzelnících, zjeveních a zakletých místech,

zkrátka vyprávěla mu všechno to, čemu se někdy říkává pohádky chův. Hieronymus tak vyrůstal ve světě zázraků a tajemství ještě dříve, než opravdu porozuměl smyslu těch příběhů či sám dokázal rozumně hovořit. Mluvit se naučil až podle těchto pohádek.

Tereza byla nevyčerpatelnou studnicí příběhů a dítě se jejich poslechem nedokázalo nikdy nabažit. Hieronymus toužil jedině po tom, aby jí mohl naslouchat, prosil ji a naléhavě nutil vyprávět, třebaže něco již slyšel stokrát a dávno uměl Jeho oči se při poslouchání leskly stejně jako oči jeho matky při ševelivém prozpěvování. Horoucně toužil po světě, kde je vše nadpřirozené všední a zázraky samozřejmostí. Tam patřil, tam byl doma. Ani v nejmenším nepochyboval o tom, že tento svět existuje, jistě, vězí pod vnější skutečností jako lesklý kaštan ukrytý v ostnaté slupce. Je třeba ho jen přičarovat. A rozhodnutí něco takového dokázat uzrálo v Hieronymovi poprvé když vážně onemocněl jeho malý pejsek, Srstík.

Tereza mu samozřejmě vyprávěla také všechno, co znala ze života našeho Pána a Spasitele, především o znameních a zázracích. A oba, on i ona, byli přesvědčeni, že pravověrný křesťan se o své víře může ubezpečit právě tím, že dokáže — jak nám to Ježíš sám přislíbil — konat v jeho jménu totéž či dokonce ještě víc. Hieronymus se tedy vroucně modlil k Bohu, položil ruce na pejska a s důvěrou prosil o jeho uzdravení. Ale Srstík skonal v bolestivých křečích, ještě když se ho dotýkal.

Terezou to nijak zvlášť neotřáslo, brzy našla všemožné důvody, proč se tentokrát výjimečně nic nestalo, ale Hieronymus byl v hloubi srdce zklamán a nedokázal se s tím tak jednoduše vyrovnat.

Při bohoslužbě pochytil, že víra, třebaže by byla ne větší než hořčičné zrnko, dokáže hory přenášet. Od té doby jej nanejvýš znepokojovala otázka, zda v jeho víře není něco špatného, neboť jedině to by mohlo být vysvětlením toho, že se Srstíkovo zázračné uzdravení nepovedlo. Hieronymus chtěl tuto chybu bezpodmínečně najít.

Nezačal sice hned s horou, ale ve svých očekáváních se uskrovnil: za jejich domem ležela na zahradě hromada sena, v níž si často hrával. Tu hromadu chtěl teď přenést, .a nijak daleko, jen několik kroků. Večer se v posteli dlouho a nahlas modlil za to, aby mu nebeský Otec poskytl toto malé znamení své náklonnosti. Vždyť pro Boží všemohoucnost se jedná jen o maličkost, ale pro něj, Hieronyma, je to ze všeho nejdůležitější. Následujícího rána utíkal pln radostného očekávání za dům. Hromada sej-la zůstala beze změny tam, kde byla.

Od té chvíle Hieronymus neustále o čemsi dumal a všechny chůviny pokusy přivést jej na jiné myšlenky byly marné. Z kuchyně si donesl zrníčko hořčice a celé dny jej zarytě pozoroval. Jeho víra, tím si byl zcela jist, byla větší, stokrát, možná tisíckrát. Proč pak nebyl Bohem vyslyšen?

V rozrušení jej napadlo, že musí Pánu dokázat, jak vážně touží po nějakém zázraku. Jednou, když se Lech rozvodnil, se tajně vy plížil z domu na břeh, doplul s loďkou doprostřed řeky, pomyslel na Petra, který řekl: »Pane, věřím, zbav mě mé nevíry!«, a bez zaváhání vystoupil přes okraj loďky na zpěněnou vodní hladinu, aby kráčel po vlnách. Místo toho jej uchvátil vír a táhl jej do hloubky, o vlásek, a bídně by utonul, kdyby jej rychle nevytáhli rybáři, kteří z nedalekého břehu vše pozorovali.

Když jej dovedli domů a Tereza se o všem dověděla, pořádně jej vyplatila, osušila a uložila do postele. Ve skrytu však na něj byla hrdá, neboť se domnívala, že z dítěte s takovou vírou se jednou může stát prelát a možná i papež. Otci však, Mikuláši Hornleiperovi, který byl právě kdesi za obchodem, po jeho návratu domů nic neřekla.

Čas ubíhal, Hieronymovi bylo již skoro osm. Většinu času se toulal sám po lesích a polích kolem města. Dávno již se vzdal toho, aby sám udělal něco zázračného, důvod znal jen sám Bůh. Ale stále ještě v nitru doufal, že jednou se v lesích střetne alespoň s gnómem, který s ním promluví a věnuje mu kouzelný prsten, anebo že spatří elfy při jejich reji. Myslel si, že po celý zbytek života by se mohl těšit vzpomínkou na onen okamžik. Nic takového se ale nepřihodilo.

Při jedné z toulek jej uštkla zmije. Není jasné, zda to byla ne šťastná náhoda či zda se záměrně vystavil takovému nebezpečí, aby obyvatele světa zázraků vyzval ke své obraně Či zatracení. Snad zaslechl apoštolská slova o tom, že jedním z nadpřirozených darů, které Bůh svým pravým dětem udělil, je dokonce nezranitelnost vůči uštknutí jedovatých hadů. Za rostoucích bolestí se dovlekl domů, kde se v bezvědomí zhroutil.

Tentokrát nebylo možné celou příhodu před otcem utajit. Při volaní lékaři byli bezradní, neboť bylo již pozdě na to ránu roz říznout a vysát. Předepsané protijedy zmohly jen málo a u chlapcovy tak křehké tělesné konstituce se bylo obávat nejhoršího.

Celé dny a noci proležel Hieronymus v horečkách, házel sebou a křičel. Pak znovu upadl na hodiny do strnulosti, podobné smrti. Hornleiper nechal zavolat kněze. Poté se chlapci neočekávaně polepšilo, a dokonce přišel k vědomí. Jeho první otázka patřila Tereze.

»Poslal jsem ji pryč,« řekl mu otec, »provždy a dostatečně daleko, abys ji už nikdy neuviděl.«

»Ale proč, pane tatínku?« šeptal Hieronymus.

»Protože jsem z ní vytáhl, že může za všechny ty tvoje hlouposti a kejkle, zpitoměla tě těmi svými žvásty o zázracích a svým tlachá ním. Moc málo jsem se ti věnoval, budiž. A to se teď změní, synku. Jsi můj jediný dědic a potomek a budeš po mně bohabojným ob chodníkem. Je čas, aby ses srovnal s tímhle světem.«

»Ale já ho nemám rád, tenhle svět,« šeptal Hieronymus, »já toužím po jiném.«

»Teď mě dobře poslouchej, chlapče,« pustil se do něj Hornleiper tvrdě, »nejsme na světě pro zábavu — zázraky a nebeské dary patří do náboženství. V účetních knihách se nic neztratí, Pán Bůh chraň. Tam musí být všechno v pořádku, pamatuj si to.«

»Copak to, co stojí v Písmu svatém, není v pořádku?« »Jistojistě ano.«

»Ale pane tatínku, copak můžou být dva pořádky?«

Mikuláši Hornleiperovi se nahrnula krev do hlavy, žíly mu naběhly a musel se doopravdy krotit, aby udržel svou ruku.

»Jednou provždy,« zachrčel, »přestaneš s tím bláznivým babským žvástáním. Zakazuju ti to a basta! Sám Spasitel řekl, že svatý je ten, kdo uvěřil, aniž by viděl zázraky a zjevení.«

»Vždyť já věřím, pane tatínku.«

»Vidíš, tak proč hledáš všude něco, co k ničemu není? Spokoj se, synu, se světem takovým, jaký je, protože jiná možnost není, a staň se pořádným chlapem a zdatným a poctivým obchodníkem. To nebesům stačí.«

Hieronymus zavřel oči a chvíli mlčel. Otec již začal věřit, že jej přesvědčil, ale pak chlapec zavrtěl slabě hlavou a zašeptal: »Ne vím, jak vám to mám říct, pane tatínku, ale já tak žít nemůžu. Prostě musím pořád čekat a doufat v nějaký pozdrav z opravdového domova, jen jako na znamení, že tam na mě docela nezapomněli, zatímco já jsem tady v cizině.«

Mikuláš Hornleiper vůbec nepochopil, co tím jeho syn chce říct, a proto přísně odpověděl: »A co u všech všudy je na tobě tak zvláštního, že právě na tebe čeká taková zpráva?«

Hieronymus se znovu dlouze zamyslel, než s vypětím sil odpověděl: »Zjevení a zázraky, o kterých vypráví Písmo svaté — nepřihodily se také docela obyčejným lidem?«

»Pitomče!« rozkřikl se Hornleiper, kterého teď již skutečně zmohl vztek, »musíš mít pořád poslední slovo? To, o čem mluvíš, byl čas milosti, kdy náš Pán sám byl na Zemi. Teď jsou jiné časy.«

»Odpusťte, pane tatínku,« drmolil Hieronymus slabě, »jak je možné, že boží znamení závisejí na dobrých nebo špatných časech světa vezdejšího?«

Tu Hornleiper vyskočil, sevřel ruce v pěst a vyběhl ze světnice, aby nakonec ještě nevztáhl ruku na svého nezvedeného syna.

Hned další den obstaral Hieronymovi domácího učitele, aby jej vyučoval ve čtení, psaní, počítání, zeměpisu a také v řeči románské, neboť měl obchodní styky s Janovem a Benátkami. A vybral si studiosa teologie, protože předpokládal, že ten už svému žákovi všechny ty duchařiny a pověry vyžene z hlavy. Volba padla na kanovníka Jménem Anton Egerling, jenž byl z oněch lidí, kteří již v mládí vypadají staře a sešle. Víra pro něj znamenala především zachovávání neměnné morálky a hluboce nesouhlasil se vším mystickým či dokonce magickým. Později byl mimochodem po- volán jako přísedící ke Svatému oficiu v Rímě, kde se vyznamenal především vyvracením a potíráním heterodoxních náboženských nauk. Následující léta učil tedy Egerling chlapce vše, co jej naučit měl, aniž by kdy se svých chovancem osobněji promluvil. Hieronymus se ukázal jako špatný žák. Ne že by se stavěl na odpor, právě naopak, snažil se, jak mohl, ale bylo mu, jako by musel jíst řezanku. Žvýkal a žvýkal a dusil se a nakonec polkl jen prázdnou slámu, jež mu uvízla v hrdle. Egerling však dával najevo jakousi netečnou trpělivost. Aniž by nadával, začínal s nezúčastněným výrazem v tváři každou kapitolu od začátku znovu a pořád dokola, tak jako se cvičí tupé zvíře, až nakonec mechanicky dělá to, co se po něm chce. Hieronymus při takovém učení pranic nezískal, jen cosi ztratil, totiž svou schopnost snít. Tak jako hladovějící sní o chlebu, aniž by se tím nasytil, tak doposud tišil svou touhu po zázracích v nočních snech, aniž by se při procitnutí cítil lépe. Teď tato pochybná útěcha sama pominula.

V patnácti prožil Hieronymus svou první lásku, s dcerkou ze sousedství, hezkou, ale citově spíš povrchní dívenkou. Protože chlapec tajně stále hledal cosi zázračného, což ovšem u ní nemohl nalézt, skončil vbrzku tento zcela nevinný vztah trpkým rozčarováním, které bylo ostatně oboustranné. Hieronymus se ještě víc uzavřel do sebe.

Bylo mu právě sedmnáct, když jeho otec, starý Mikuláš Hornleiper, zcela náhle, po krátké spalující horečce, zemřel. Přes noc se Hieronymus stal vlastníkem obrovského jmění. Z mnoha obchodnických rodin v Německu, ale také z Benátek a Janova mu v následujícím čase nabídli sňatek se svými dcerami, aby se takovým rodinným svazkem společná peněžní moc upevnila či ještě rozšířila. Hieronymus však projevil naprostý nezájem. Tak přešel rok, než se přihodilo něco, co celý Aušpurk obrátilo vzhůru noha ma. Hieronymus veřejně prohlásil, že se zříká otcovského dědictví, a zmizel, aniž by se v nejmenším zajímal o zbylý majetek, doslova přes noc opustil město jen s tím, co měl na sobě. Navzdory všem snahám magistrátu a zaměstnanců jeho Otce zůstal nezvěstný.

Stalo se to tak:

Několik dnů předtím přitáhla do města skupina kejklířů, která denně pořádala na náměstí svá vystoupení. Mezi akrobaty, provazochodci, klauny a polykači ohně obzvlášť vynikal starý kouzelník a zázračný léčitel, který prováděl vskutku neuvěřitelné zázraky, jaké jaktěživ nikdo neviděl ani o nich neslyšel. Putoval ve vysokém hranatém, smolně černém voze, který táhli dva vraníci a který mu sloužil jako pódium, laboratoř, ložnice a kabinet jeho magických přístrojů. Zpráva o jeho zázračných skutcích pronikla až k Hieronimovi a ten se bez rozmyšlení vydal na jeho představení.

Doktor Tutto Eniente — což lze přeložit jako »Všechno a nic« nebo také »Všechno je nic« — byl malý, vyschle vypadající chlapík s tváří s nespočtem záhybů a vrásek, v níž jiskřil pár bystrých, výsměšných očí; a především pak měl neobvykle jemné, velmi po hyblivé ruce. Na holé hlavě nosil zvláštní koženou kapuci a na sobě dlouhý plášť z tmavě modrého sametu, který byl bohatě pošitý neznámými symboly. Jeho hlas zněl překvapivě příjemně a zvučně a jeho řeč byla zmatenou směsicí němčiny a italštiny, protože pocházel, jak vysvětloval, z nejspodnější špice italské holínky, vlasti to faty morgány.

S bušícím srdcem a rostoucím vzrušením přicházel Hieronymus na každé představení Tutto Enienta a se zatajeným dechem přihlížel, jak pomocí kouzelného extraktu uzdravoval mrtvé holuby, jak měnil vodu ve víno a kameny v chléb, jak úderem své hole nechal ze země vytrysknout pramen a jak se spustil z vížky kostela, aniž se přitom zranil, jak si uřízl mečem ucho a pak si je pomazáním zázračnou mastí nechal znovu přirůst, aniž někde zůstala jizva. Jeho umění se zdálo nevyčerpatelné. Nechal si donést z trhu rybu a našel v ní, jak předpověděl, zlaťák. Dokázal, že během kratičké doby vyrostl ze semínka ovocný stromek. Věštil lidem budoucnost z hvězd a z ruky, a nechával zjevovat a promlouvat duchy zemřelých. Vedle toho prodával zázračné elixíry a masti, prášky a amulety a všemožné další zvláštnosti, pomocí nichž tohle všechno prováděl.

Tutto Eniente byl svým povoláním vycvičen k tornu, aby bedlivě pozoroval každého ze svých diváků, aniž si toho kdokoliv všiml. Takže mu samozřejmě neušel ani mládenec, který při všech jeho představeních stál v první řadě a zdálo se, že občas bojuje s mdloba mi. Ten, který jiné uváděl v údiv, se již dlouho ničemu nedivil. Pro to jej vůbec nepřekvapilo, když k němu po posledním představení posledního večera, kdy si již balil věci, přišel právě onen mladík a naléhavě jej prosil, aby s ním mohl odejít a stát se jeho žákem. Tahle nabídka mu přišla dokonce vhod, neboť pro několik svých dovedných kousků potřeboval bezpodmínečně nějakého asistenta. Jeho dosavadní pomocnice, mladá dívka z Francie, od něj kvůli jakési milostné historce odešla. Od té doby musel ta nejpůsobivější čísla ze svého programu škrtnout. Bez dlouhého zdráhání souhlasil a Hieronymovi řekl, že ve skutečnosti přijel do Aušpurku jen a jen kvůli němu, protože z jeho studií kabaly vysvitlo, že zde nalezne svého žáka a druha pro další cestu.

A tak se stalo, že oné noci od sebe Hieronymus odvrhl nejen otcovo dědictví, nýbrž i své dosavadní jméno, ba celý svůj předešlý život a za ranního šírání navždy opustil rodné město. Protože jej po nějaké době začali považovat za mrtvého či ztraceného, byl Hornleiperův majetek přiřknut jakémusi vzdálenému příbuznému, který jej ovšem z nedostatku obchodnické zručnosti v krátké době promrhal.

Během následujících let Hieronymus putoval pod jménem »il Matto« s doktorem Tutto Enientem celou Evropou. Jméno znamená tolik co blázen či brána a mistr jej dal svému žákovi ne bezdůvodně, neboť taková byla role, kterou měl během představení sehrát. On byl ten trulant, který všechno pokazí, dokud nezasáhne vševědoucí doktor a znovu nedal věci do pořádku; on byl obětí, která se klepe strachy; on byl šejdířským poskokem, jenž dostává výprask; to vše samozřejmě ne vážně, nýbrž pro pobavení publika a pro zvýšení lesku Tutto Enienta.

Někdy táhli venkovem sami od místa k místu, od jarmarku k jarmarku, občas se připojil k potulným kejklířským tlupám. A protože byl Tutto Eniente prakticky uvažujícím člověkem, využíval těchto příležitostí k tornu, aby jeho žák, jehož chlapecká ne vinnost mu přirozeně neušla, byl jistými dámami zasvěcen i do tajů tělesné lásky, přičemž toto zasvěcování nebylo zrovna citlivé a už vůbec ne zázračné. Uchovával-li si Matto ještě nějakou křehkou naději, že snad v této oblasti utiší svou touhu po tajemném a pohádkovém, proměnila se celá iluze v krátkosti v ubohou hromádku popela.

Ale ještě jiné zasvěcení bylo nevyhnutelné, a třebaže se dělo jen krok za krokem, pociťoval je dvojnásob jako zklamání a vy střízlivění. Jelikož Tutto potřeboval vědomou spolupráci svého žáka, musel mu chtě nechtě objasnit, jakým způsobem a jakými prostředky provádí své zázraky. Pomaloučku jej učil všem svým trikům a kapesním podvodům. Matto mlčel, ale projevoval výjimečné nadání. Již po třech letech byl svému mistru nejen roven, ale měl v mnoha zručných kouscích dokonce převahu. Starý šarlatán s tím byl velice spokojen, protože konečně našel svého důstojného nástupce, na nějž byl hrdý jako na syna, který sice nebyl jeho krve, ale měl všechnu jeho tvůrčí sílu. Cítil také, že konec jeho pozemské pouti není již příliš daleko a že brzy bude muset předat svou kouzelnickou hůlku dál. Ne bez starostí proto pozoroval mladého muže, který, když myslel, že je sám a nikdo jej nepozoruje, často hleděl celé hodiny prázdným pohledem kamsi do dálky.

Jednou večer, když se za silné bouřky rozhodli přenocovat ve stodole na kraji cesty, si stařec neodpustil otázku: »Figliolo mio, dimmi un po‘ — cos‘ čekal, když jsi ke mně šel?«

»Jak to myslíte, mistře?«

”Čekal jsi opravdové zázraky?«

Matto chvíli mlčel a přemýšlel, pak odevzdaně pokrčil rameny. ”Už nevím, co jsem čekal. A nevím ani, co čekám teď.«

»Ascoltami, Matto — poslouchej. Ty a já, my jsme umělci, siamo artisti, ecco. Umělec nesmí věřit na zázraky, jinak neumí žádné udělat. Proto ten, kdo věří na zázraky, nebude nikdy opravdový umělec — mai e poi mai!«

Matto mlčky zíral před sebe. Stařec naléhavým hlasem šeplavě pokračoval: ”Nepochopils? Naše mestiere je lež, iluze. Všechno umění je takové. Malíř maluje obraz, lidé se na něj s dojetím dívají, někdy dokonce za to zaplatí hodně peněz, ale in realt‚ co je to? Kus plátna a trochu barvy. Nic jiného není, non esiste! Ěsoltanto un‘ illusione! Herec lidi rozesměje a rozpláče ma tutto ě finto! Nebo velcí básníci, vyprávějí dlouhé příběhy, které se nikdy nestaly a nikdy ani nestanou. Všechno lež, ecco! A proč taky ne? Svět chce být podváděn, Matto mio. Jsou jen dobří a špatní lháři, a opravdový umělec, un vero artista, to musí být sedmilhář. Musí lidi přesvědčit, že před sebou mají skutečný zázrak. Lidi to chtějí, a my, Matto, my plníme jejich přání. My víme, jak se to dělá. Ecco tutto!«

»A opravdové zázraky,« zeptal se chlapec, »ty nejsou?«

»Ragazzo,« povzdechl si stařec, »jsem víc než třikrát starší a pro šel jsem svět, ho girato il mondo. Slyšel jsem o svatých, co se při čtení při mši začali samým vytržením vznášet — purtroppo, bohu žel, když jsem se k tornu dostal, abych se podíval, právě se nic nedělo, výjimečně. Vztáhnutím ruky uzdravovali, ale nemocní tři dny nato přesto umřeli, poveracci. Slyšel jsem o slavných alchymistech, kteří dělají z olova zlato nasypáním červeného prášku, la petra filosofale, jel jsem tam a viděl, že to byl trik, který umím dokonce líp. In oriente — tam jsem byl taky — slyšel jsem o velkých mistrech tajných nauk. Sono andato a cercarli — našel jsem je a oni vykládali a vykládali a celý svět vyložili, il cielo e la terra, a hlásali bratrství, quei santoni fl, a snášenlivost a lásku k lidem, ale mezi sebou se všichni přeli a hádali jako ženské a intrikovali jako úřed níci u dvora, e perché? Protože každý chtěl být tím jediným pravým Jákobem a nejzasvěcenějším zasvěcencem. Mluvil jsem s pro roky, co údajně doteď všechno správně předpověděli, protože Bůh personalmente nebo la madonna santa jim zjevili, co se má v budoucnu stát nebo kdy bude konec světa a začne Poslední soud, il giudizio universale. Sami tornu věřili, si, ci credevano davvero! A jejich přívrženci taky, ti už se pilně připravovali. Peró ii mondo gira ancora — a svět se pořád točí, Bůh si to očividně rozmyslel jinak, a ani v čemkoliv dalším se netrefili. No, Matto mio, žádné zázraky nejsou, kromě těch, které děláme my sami, ecco.«

»A Ježíš?« zeptal se Matto potichu. »Ani jeho se nebojíte, mistře?«

Tutto Eniente se prohnaně pousmál.

»Come no!« křikl. »Ma si che lo rispetto, anzi! Lo ammiro, ě ji nostro collega piů grande — respektuju ho takříkajíc z povolání. La imitatio Christi je můj ideál. Byl jedním z nás, byl z našeho cechu. Figurati un po‘: Nejdřív oznámil, co předvede, přesně jako my. Nechá se ukřižovat, potom pohřbít, pak vstane z mrtvých, bude tu a nakonec vystoupí na nebe. A pak to předvedl, přesně

jako my. Per Bacco, che programma, ragazzo! Dal bych hodně za to, kdybych věděl, jak to udělal. S tímhle kouzlem se stal doopravdy světoznámý. Obdivuji ho, che prof essionista!«

Matto při řeči svého učitele zbledl. Pomalu se k starému komediantovi otočil tváří a zajíkavě se zeptal: »Pak taky nevěříte v Boha?«

»Ne,« odpověděl stařík suše. »Já ne. Ale přepokládejme, že existuje — embe? Dělá se neviditelným, il padre eterno, dělá, jako by ani neexistoval. Mlčí, je neviditelný, zdá se, že mu záleží na tom, abychom se obešli bez něho. E chi Sono io — kdo jsem, že se mu rouhám? Pokud dělá, jako že tu není, pak to dělám taky. Insomma, jestli je nebo není, che differenza fa? Per noi poveri mortali ě lo stesso. Nám to může být jedno, dunque...«

»A jaký pak má tohle všechno smysl?«

»E che ne so jo, nemám ponětí, a ani mě to nezajímá. Dokážu žít i bez toho smyslu. Pokud by totiž nějaký smysl byl, který zná jen on sám, pak nám pomůže ben poco — trošínku. Jestli ale žádný smysl není, proč si pak lámeme hlavu? No, no, Matto, upokoj se a přestaň s hledáním zázraků. Náhodou jsme se octli na tomhle světě a náhodou z něj znovu odejdeme. Mezitím máme čas na tro chu toho kejklířství. Někteří chtějí zbohatnout, někteří mít moc nebo jiné štěstí. Nevědoucí si dělají iluze, vědoucí dělají iluze pro druhé. Ecco la differenza! E ti dico una cosa: Bez nadějí a bez svědomí se žije líp. Allora, buttale via! Zahoď to.«

Po tom rozhovoru se s Mattem udála změna. Nikdy se dosud docela nezbavil smutku. Ten jen čas od času ustoupil do pozadí, ale vždy a všude jej provázel. Teď však pozvolna mizel, Čím déle přemýšlel o slovech Tutto Enienta. Cítil se úplně jiným způsobem lehký a volný. Protože byl v těchto věcech nezkušený, považoval nový pocit za lehkost svobody. Ve skutečnosti to byla lehkost prázdnoty.

O několik měsíců později starý zázračný doktor zemřel, na otepi slámy v rohu opuštěného vesnického hostince, na ránu, kterou mu zasadili drancující marodéři, protože zemí táhla válka. Žádný z jeho vlastních kouzelných elixírů už mu nemohl pomoci. Matto jej neoplakával, ani jej nepohřbil, a táhl dál svou cestou sám. Vzdal se nadějí a svědomí a v ničem nehledal hlubší smysl, nehleděl ani dopředu ani dozadu, a žil jen pro současnost. Snad právě proto začala od toho dne nezadržitelně stoupat jeho šarlatánská hvězda.

Nejprve si poznovu změnil jméno. Jmenoval se nyní Conte Athanasio d‘Arcana a rozhlašoval o sobě, že je přes třistapadesát let starý a vlastní elixír života. Ze své vlastní někdejší touhy po zázracích a všem nadpřirozeném věděl lépe než kdokoli jiný, čím bylo možno lidi fascinovat. Zdokonalil to, co se naučil od svého starého učitele, a vbrzku jej ve všem daleko překonal. A kamkoli přišel, nepromarnil jedinou příležitost, aby své umění nevylepšil. Slyšel-li o divotvůrcích a kouzelnících, kteří prováděli kousky, jejichž princip mu ještě nebyl znám, sledoval je nepoznán, navštěvoval jejich představení, zajistil si přístup k jejich aparaturám a všechno prozkoumal, dokud je neprohlédl, a potom z toho vy tvořil něco mnohem lepšího a účinnějšího. Občas jim i nějaké tajemství odprodal za velké peníze, kterých už nikdy neměl nedostatek.

Nejezdil teď už jen od vesnice k vesnici a od města k městu, brzy byl zván do domů vznešených a mocných, dokonce do paláců knížat a králů, aby je svým uměním uváděl v úžas. Polský král dokonce uspořádal na počest Conte d‘Arcany oslavu a cařihradský sultán jej chtěl doopravdy jmenovat svým ministrem financí, aby díky němu pomocí magie jednou provždy vylepšil svůj státní rozpočet. V Egyptě vznikla sekta, která jej uctívala jako znovuzrozeného Herma Trismegista, a ve Španělsku by byl takřka upálen na hranici jako kacíř, kdyby velkoinkvizitorovi kardinálovi ne prozradil a nenaučil jej některé ze svých nejlepších kouzelnických triků, které později on sám čas od času předváděl svým urozeným hostům.

Zvláštní zasmušilost a aura nedotknutelné melancholie, jež Conte Athanasia d‘Arcanu obklopovala, mimochodem velice přitahovala dámy, především ty z urozeného stavu, a to právě proto, že on sám nevěnoval nejmenší pozornost jejich náklonnosti. A protože uvykl tomu, sám sebe a svou vlastní osobu brát s jakýmsi druhem chladné lhostejnosti, snad dokonce nevšímavosti, podlehl každému svodu, ať jej zapletl do neškodného či nebezpečného dobrodružství, ať už byl pro něj radostí či přítěží. Každému vážnějšímu vztahu se však vyhýbal s velkou obratností. Až do dvaačtyřicátého roku jeho života rostla jeho sláva a lesk, a v kde které kronice oněch desetiletí by sotva chybělo jméno Conte Athanasia ďArcany, třebaže bylo takřka vždy uváděn ve spojitosti se skandálními událostmi.

Není známo, v které zemi se mu přihodila následující událost, již měla jeho životu znovu dát nový směr. Je možné, že byl na útěku před nějakým podvedeným manželem či kýmsi jiným jinak oklamaným, jenž přišel na jeho pletichy, když se beznadějně ztrátu ve skalnaté divočině. Zda událost, která jej zde očekávala, existovala vůbec v rovině vnější pozemské skutečnosti nebo jen ve vyšší dimenzi vizionářského snu, ponechme na vlastním úsudku každého, kdo o ní uslyší. Conte Athanasio d‘Arcana ji každopádně pocítil intenzivněji než cokoli jiného, co doposud prožil.

Stmívalo se, když se zčistajasna ocitl před vysokou, takřka kyklopskou zdí, která se táhla do nedohledna na obě strany. Chvíli putoval podél této zdi, když tu se najednou zastavil před obří bránou z neznámého, modře se lesknoucího kovu Křídla byla zavřena a vyzdobena nádhernými výjevy a figurami. Do vysoce vzklenutého průčelí byla vepsána slova, která četl a zároveň je uvnitř vnímal jako hlas, třebaže kolem panovalo hluboké ticho:

TOTO JE BRÁNA

KE SVĚTU PRAVÝCH ZÁZRAKŮ. KDO ČI STÉHO SRDCE JEST,

NECHŤ VSTOUPÍ.

Athanasio d‘Arcana stál bez hnutí a znovu a znovu četl nápis. Jeho duch se ‘zdráhal pochopit význam slov, ale ten poznenáhlu pronikal do jeho vědomí jako spalující oheň, v němž celá jeho chimérická existence shořela jako slaměný panák. Všechna jeho touha po domově, všechno trápení jeho dětství, o kterém si myslel, že je dávno překonal a zbavil se jej, vytrysklo se znásobenou silou z hlubin jeho duše a trhalo mu srdce.

Konečně našel to, po čem celý život toužil - ale bylo už pozdě. Chtěl jít k bráně, aby na ni zabušil a požádal o vpuštění, ale ve stejném okamžiku jej přepadl nesmírný strach, který jej doslova ochromil. Nedokázal se ani pohnout, pot mu stékal po tváři. Věděl, že za oním prahem čeká cosi docela jiného, čemuž by byl vydán na milost a nemilost, kde by bylo jeho nepatrné Já rozbito na milióny atomů. Věděl, že již nedokáže žít, pokud teď nepřekročí práh. Zároveň věděl, že k tornu nemá odvahu. Nebyl toho hoden. Pro vždy ztratil právo na vstup do své vlasti.

Ale nedokázal ani odejít. Stál na tom místě jako přikován, nehnutě jako muška zalitá v jantaru. Stál tak celou následující noc a příští den.

To, že lhal a podváděl, bylo bezvýznamné, to jasně cítil. I kdyby zabil, bylo by stále možné být ve smyslu toho nápisu čistý. Ale on zradil a zaprodal svou nejvnitřnější víru v zázrak. To byl hřích proti řádu oné říše, který mu nemohl být odpuštěn, protože si jej ani on sám neodpustil. Svaté právo stát se člověkem onoho světa vyměnil za mísu čočovice pochybné slávy a bohatství v pochybné po- vrchní skutečnosti. Jako byl kdysi cizincem na této straně prahu, stal se teď doopravdy a provždy vyděděncem. Kdokoliv jiný, koho by osud svedl k této bráně, směl by bez váhání vstoupit, kdokoliv

— jen on ne. Pro něj byl vstup neodvolatelně zakázán.

Když se večer nachýlil nad pustinou, otočil se a odcházel pryč. Během putování měsíční nocí si pečlivě uložil do paměti každou zvláštní skálu a nápadný strom a celý průběh cesty si nesmazatelným inkoustem vepsal do paměti. Neudělal tak proto, aby snad sám ještě někdy nalezl tuto stezku, ale chtěl pomoci jiným, kteří toho budou více hodni než on a kteří, tak jako kdysi on, hledají bránu ke světu pravých zázraků. Tak by se jeho život nakonec přece jen neobrátil vniveč. Po sedmi dnech a sedmi no cích, polomrtvý strádáním a s rozedranými šaty, se vrátil zpět do světa lidí. Protože měl u sebe ještě nějaké peníze, ujal se jej jeden hospodský a nechal jej u sebe přespat. Tam zůstal ležet nemocný skoro celý měsíc.

Během té doby si vytvořil představu, že celé lidstvo je nekonečně dlouhým řetězcem, spojujícím nebe se zemí. Žádný článek tohoto řetězce neměl sám význam, každý byl spojen s ostatními

a sloužil celku. A články kdesi vysoko neplatily o nic víc než ty dole v hlubině. Ať už bylo jejich místo kdekoliv, byly stejně důle žité. Z této představy čerpal útěchu.

Po svém uzdravení si zvolil ještě jednou nové jméno, neboť to staré shořelo spolu s jeho dosavadním životem. Říkal si teď Indicavia, což znamená »Ukazatel na křižovatkách cest«.

Když se jej lidé ptali, co toto jméno znamená, říkával Jeden ukazatel není víc než kusem dřeva bez jakékoliv hodnoty, někdy zvětralým a dokonce i ztrouchnivělým. Sám nemůže přečíst, co na něm stojí psáno, a dokázal-li by to, stejně by tomu nerozuměl. Nikdy nemůže jít tam, kam ukazuje, naopak, jeho účelem je zůstat tam, kde stojí. To může být kdekoliv, každičké místo je stejně dobré kromě jednoho jediného, totiž toho, kam ukazatel směřuje. To je místo, kde by byl úplně bez užitku a bez významu. A právě proto, že není v místě, kam ukazuje, je užitečný tomu, kdo tam hledá cestu.

Lidé kroutili hlavou nad takovými zmatenými řečmi a považovali je za mystifikaci. Pod jménem Indicavia začal znovu provozovat své staré zaměstnání, protože se nic jiného nenaučil, ale teď jej provozoval jinak než předtím. Nevyužíval svého umění tak, aby lidé opravdu uvěřili tom že má nadpřirozené dary a doopravdy dokáže dělat zázraky. Při každém vystoupení jim naopak vysvětloval, že všechno, co jim ukazuje, není nic jiného než zručnost prstů a hra na schovávanou, vše lze úplně přirozeně vysvětlit a předvádí se jen pro pobavení publika. Ale již brzy musel vzít na vědomí, že právě tím se připravuje o přízeň a zájem diváků. Tutto Eniente měl pravdu, když tvrdil, že lidé chtějí být klamáni. Ani vznešeným pánům ani pros tým lidem nezáleželo na kouzelnických kouscích, které se dají vysvětlit. Když pak Indicavia ještě začal otevřeně rozhlašovat, že všechna jeho představení nechtějí být ničím jiným než odkazem ke světu opravdových zázraků, před jehož prahem stanul a kam každému poctivě hledajícímu ukáže cestu, lidé se mu jednoduše vysmáli a několikrát jej dokonce zbili, Považovali jej za blázna nebo podvodníka. Dokud je podváděl, věřil mu celý svět. Jeho jedinou pravdu mu však předhodili jako podvod.

Od té doby Indicavia o svém tajemství mlčel a omezil se jen na drobná kouzla. Táhl dál od jarmarku k jarmarku a od hospody k hospodě. Už toho nebylo mnoho, co byli lidé ochotni dát za jeho kousky, vždy to však postačilo k obživě. V dalších letech v sobě vyvinul neomylný čich na »duše bez domova«, jak jim ve vzpomínkách na mládí a dětství říkával. Nečinil přitom rozdílu mezi děvkami a měšťanskými dcerami, šlechtou a tuláky, vzdělanci a chudými uhlíři. Netroufal si určovat vnitřní zralost či hodnotu jiných, neboť věděl, že svět pravých zázraků má docela jiná měřítka než ten to svět: Vyhledával příležitosti, aby s takovými lidmi tajně promluvil a ukázal jim cestu k oné bráně. A někteří z nich se k ní skutečně. vydali.

Čas, to víme, zhojí nejen všechny rány, ale zbavuje nás i opravdovosti vlastních vzpomínek. Čím starší Indicavia byl, tím méně si byl jist, že kdysi doopravdy stál před tajuplnou bránou. Vší silou se tornu bránil, a přesto jej stále Častěji přepadaly pochyby, zda onen zážitek není jen výplodem jeho utkvělé myšlenky, že něco takového musí někde existovat. Když o tom někomu vyprávěl a popisoval mu cestu, čím dál častěji se mu zdálo, jako by se v pod statě jen rozpomínal na svá dřívější vyprávění. A pokaždé v něm rostlo opovržení nad sebou samým.

Většinu z těch, kteří se vydali oním směrem, již nikdy více, ne spatřil. Předpokládal, že díky němu nalezli cestu do světa pravých zázraků. Té myšlenky se držel jako trosečník prkna. Pak se však stalo, o mnoho let později, že se s jednou takovou osobou znovu setkal. Bylo to v jednom z holandských přístavních bordelů, kde v jeho tlusté majitelce rozpoznal kdysi andělsky krásnou a nevinnou dívku, které svěřil své tajemství. Od ní se dozvěděl, že bránu tam, kde jí ukázal, nenašla. Obvinila ho ze lži a z toho, že on může za její smutný osud, protože právě cesta, na kterou ji poslal, se pro ni stala prokletím.

Od té doby se Indicaviův duch zakaloval. Jediným ospravedlněním jeho absurdního života bylo, že byl ve vší poníženosti alespoň jakýmsi ukazatelem. Ale i to se teď zdálo být iluzí. Nezbylo mu nic. Zdání a skutečnost, pravda a lež, Bůh a svět — všechno mu nyní připadalo jako plané kejklířství, zmatený.sen, který se nikomu nezdál. A kdesi v tomto labyrintu šílenství stál on, ukazatel, který nikam neukazuje.

Zmlkl tak dokonale, jako by ztratil řeč. Všechna slova se mu hnusila a on se ani nepokoušel o čemkoliv přemýšlet. To málo peněz, co ještě měl, utrácel ve zlodějských putykách, a když byl dokonale zpitý, jen se smál prázdnotě světa. Když jej jeho kumpáni vyzývali; aby něco předvedl, jen umíněně kroutil hlavou. Připadalo mu, že už nestojí za námahu se v tom velkém podvodu a klamu života přiživovat svými vlastními malými podvůdky, aťsi třeba k pobavení téhle sebranky. Díky těmto výstřelkům počalo jeho tělo chřadnout a mysl hloupnout. Jeho zručnost, získaná léty uče ní, se rychle vytrácela. jemu však na tom už nezáleželo. Nebyl teď vůbec schopen si cokoliv přát. Prostě jen padal, a padal hluboko. Nikdo by v tom ubohém uzlíku, který s chrápáním spával v příkopech u silnic nebo žebral v putykách, nepoznal kdysi tak oslavovaného Conte Athanasia d‘Arcanu.

Protože neměl cíl, nedbal cest, po kterých se ubíral, a tak se stalo, že aniž chtěl, zabloudil ještě jednou do divočiny, kde před dávnými časy spatřil bránu ke světu pravých zázraků. Ale brána tam už nebyla.

Nebe se nadouvalo bouřkovými mraky a prudce se rozpršelo. První blesk sjel k zemi před Indicaviu a znehybněl několik kroků před ním. Indicavia vytřeštil oči a poznenáhlu si uvědomil, že blesk není ničím jiným než škvírou v bráně ke světu zázraků, jejíž křídla byla pootevřena a odtamtud vycházelo neznámé, nikdy předtím ‚nespatřené světlo zaplavující krajinu.

Ještě jednou přečetl nápis na oblouku nad bránou, ale neodvážil se vstoupit, teď ještě méně než tehdy. Jen s nevýslovnou touhou hleděl do té čistoty a zachvěl jím krátký vzlyk, bez slz. Tu náhle uslyšel, jak k němu světlo promlouvá.

»Proč jsi nás nechal tak dlouho čekat? Proč jsi nepřišel, příteli, když jsi byl povolán?«

Indicavia cítil, jak se na něj světlo dívá a celého jej prozařuje. S chvějícími se rty odpověděl:

»Jak jsem mohl vstoupit, když jsem toho nebyl hoden?«

Sotva to pronesl, před očima se mu zablesklo, v uších mu zahřmělo a několikrát se překulil dozadu, tak mocný byl úder, který jej zasáhl. Zůstal sedět s roztaženýma nohama na zemi, ohmatával si tvář a udiveně se ptal sám sebe, jak to, že necítí žádnou bolest. Bylo to spíš jako hojivé zatřepání, díky němuž se v něm cosi správně nastavilo a po němž se najednou cítil o hodně lépe a o mnoho let mladší. Přesto řekl: »Nedostává-li se mi pokory, pak tě prosím, abys mne poučil. Pokud však tomu tak není, proč mě tak tvrdě biješ?«

V odpověď zaslechl tichý smích, ale nezněl ani výsměšně ani pobaveně, nýbrž jen jako útěcha, jako by jej kdosi vzal do náručí a jemně kolébal.

»To proto,« řeklo světlo, ”neboť sis myslel, že osob můžeš sám rozhodovat.«

Ta slova Indicaviu zmátla úplně. Pokud na něm vůbec kdy bylo něco dobrého, pak právě to, že sám sebe zavrhl a právě vtom jediném bodě zůstal opravdový. Chyboval-li však i v tomto, pak už vůbec ničemu nerozuměl. Jen jedno mu bylo jasné: Světlo, před nímž stál jako před nějakým člověkem, mu udělilo touto ranou ponaučení. A s tím souhlasil. Vstal a několika váhavými kroky se přiblížil k bráně.

»Nebylo nutné,« začal, »mne tak přísně odmítat, protože jsem nechtěl bez dovolení přejít práh. Ať jsou tvé i mé důvody jakkoli odlišné, jsme přesto zajedno v tom, že já tam nemám co pohledávat. Ale ukázal jsem cestu několika dalším a rád bych věděl, zda bránu našli a vstoupili.«

Několikrát se před ním zablesklo, v uších mu zazněl hrom, padl dozadu a zůstal sedět. Tentokrát si třel druhou tvář, i když ani tentokrát to doopravdy nebolelo.

»Proč už zase?« odvážil se jen zašeptat.

»Protože jsi věřil,« odpovědělo světlo, »že potřebujeme tvou po moc, abychom někoho povolali, ať už je to kdokoliv.«

Tu Indicavia začal chápat, že před tímto světlem nejde o žádné viny ani zásluhy. Před čímsi tak zcela odlišným nic podobného neexistovalo. Ještě jednou se posbíral ze země, postoupil o několik kroků dopředu a zeptal se: »Kdo jsi? « Mimoděk pozvedl ruku, očekávaje třetí ránu. Ale ta nepřicházela.

»Já,« odpovědělo světlo, »jsem ty. A teď pojď!« Tehdy se Indicavia poklonil a přešel práh.

Zablesklo se.

A zde se Indicaviovy stopy ztrácejí. Není známo, zda později, opět pod jiným jménem, žil mezi lidmi jiným životem, ve vší skrytosti, či zda toto byla jeho smrt. Není mezi tím konečně tak velký rozdíl; v každém případě dospěl k výchozímu bodu své pozemské pouti, neboť se vypráví, že ten první a poslední blesk byl ve skutečnosti jeden a ten samý. Jsou okamžiky, které zpříma a neochvějně zůstávají stát v proudu času, který se valí kolem nich.

A pokud jsou tyto okamžiky branou ke světu pravých zázraků, za níž leží cosi docela jiného, pak zde končí osobnost

jménem Hieronymus Hornleiper, alias Matto,

alias Conte Athanasio ďArcana,

alias Indicavia. A tím také

končí tento příběh.