Nesmrtelnost duše,
aneb jak sedmispáč Špaček nemilosrdně sejmul svíčkovou bábu

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2015-05-07

Občas vyčítám farářům, že si při kázání vymyslí neexistujícího protivníka a toho pak podrobí zdrcující kritice. Když jsem četl příspěvek Jana Špačka (Zeptejte se svého kněze 1: Vznik duše), tak jsem měl podobný pocit neskutečna.

Představte si, že svůj článek začíná slovy: "jen málokdo by byl schopný nebo ochotný duši definovat". Každý, kdo kdy otevřel nějakou učebnici filosofie, tak ví, že pan Špaček zaspal dobu asi tak o 2500 let - což je výkon hodný plcha sedmispáče. Bylo by proto dobré, kdyby si pan Špaček načetl alespoň elementární přehled toho, co k tomuto již bylo napsáno, a nestřílel slepě do vzduchu. Chápu, že starověká a středověká terminologie je složitá na pochopení, ale pokud chci kritizovat kvantovou fyziku, tak se holt taky musím naučit vektory.

Křesťanství přijalo prastarou definici duše od Aristotela. Totiž že duše je princip (počátek či zdroj) života organismu. Živý organismus je pro nás stále černou skříňkou - black box. Tedy používáme termíny, které popisují chování černé skříňky, protože nevíme, co je v ní. Například když živočich jí, tak řekneme, že má "potřebu" jíst čili hlad. Když se pohybuje, tak řekneme, že má "motivaci" se hýbat (od latinského motus - pohyb). Když se orientuje v prostoru podle světla, tak řekneme, že má "zrak" atd. Tedy k black boxu definujeme tyto "principy" čili počátky té které specifické aktivity. To dělá psychologie dodnes. Konec konců dělá to i fyzika - když potřebuje, tak si přidefinuje nějaký rozměr nebo ether. Když ho nepotřebuje, tak ho podle Ockhamovy břitvy zase vyhodí.

Duše podle Aristotela, a tedy i podle dnešní katolické doktríny, je obecně zdroj všech aktivit organismu, které považujeme za nějaký příznak života. Setrvačnost živočicha není příznak života, tedy tu nepůsobí duše, ale třeba dráždivost je příznak života, tedy k té je definován původce - duše. Stejně jako se k pohybu definuje porůznu původ - motivace, vůle či žádostivost. Tedy termín duše může psychologie či biologie zavést stejně legitimně, jako zavádí jiné termíny tohoto druhu - od zmíněné motivace až po vědomí.

Duši podle této stále používané definice má tedy vše, co z našeho pohledu vykazuje známky života - od bakterie až po člověka. Pokud se shodneme, že počítač, virus či prion jsou živí, pak i tito budou mít každý svou duši. Prostě duše vzniká v tom okamžiku, když se neživý předmět stane živým.

Znalost vnitřní struktury organismu nevylučuje existenci duše. To je fakt, který panu Špačkovi evidentně unikl. Ten je zřejmě přesvědčen, že když pochopíme fyziologicky podstatu hladu, tak přestaneme mít hlad. Alespoň u duše to tak tvrdí - když prý pochopíme fyziologii organismu, tak podle něj duše přestane existovat. Jenže duše i hlad se definuje stejným způsobem. Duši definujeme, když vidíme známky života; hlad definujeme, když vidíme, že organismus konzumuje živiny. Když pitváme organismus či DNA, tak se jen dozvídáme detailněji, co tímto původem života/hladu je. Tzn. výzkum pojem duše neruší, jen ji více specifikuje. Postupme ale v úvahách dále.

To, co propůjčuje organismům jejich vyjímečné vlastnosti, není materie, látka, ale jejich tvar. Stejně to, co dělá Michelangelova Davida vyjímečným, není mramor (materie), ale tvar, struktura čili forma toho mramoru. To, co dělá počítač vyjímečným není křemík, zlato, měď či bakelit, ale jejich uspořádání do určitého tvaru čili uspořádané struktury. Takže z toho vyplývá druhá používaná základní definice duše - duše je podstatný tvar organismu - tedy to má být ta specifická struktura či uspořádání elementárních částic, které mu propůjčují jeho bytnost čili charakter živého tvora. Součástí duše živého organismu je tedy samozřejmě i struktura buněk, bílkovin, DNA a všechny vyzkoumané i dosud nevyzkoumané fyziologické mechanismy.

Jinými všechny neurobiologicky poznatky, které pan Špaček popisoval v mylném domnění, že vylučují duši, tak vlastně naopak více specifikují, a tak odhalují, co vlastně duší člověka je, čili co je tím specifickým uspořádáním uhlíku, dusíku, kyslíku, vodíku a fosforu, které v důsledku formuje člověka a ne třeba grafitovou tužku, což je jiné specifické, byť neživé, uspořádání elementárních částic.

Toto tedy je už po století oficiálně používaná definice duše v katolickém pojetí. Myslím si, že toto měl pan Špaček znát dříve, než začal psát zcestné úvahy a kritiku pana Nikoho. Každopádně, co pana Špačka nejvíce dráždí, je představa nesmrtelné duše. Nesmrtelnost čili nezničitelnost duše totiž z těchto definic vůbec přímo nevyplývá, ale musela se dodatečně dokazovat. To, co je v krizi, tedy není definice duše, ale tento následný důkaz nezničitelnosti racionální duše, o kterém předpokládám nemá pan Špaček ani české ponětí, ani německý Ahnung. Nikdy totiž v katolické filosofii nebyl spor o nesmrtelnost chrousta. Chroust duši má, ale ta nemá nezničitelný charakter. Prostě duše chrousta zaniká, když z něj uděláme polévku - pochopitelné, protže pak nevykazuje známky života, jak to definice duše vyžaduje.

Nyní musíme udělat malou odbočku právě k těm prastarým termínům a definicím podstaty a případku, které pan Špaček nezná. Aristoteles si všiml, že jsou objekty, které existují samy o sobě - člověk, vlak, Gaia. Těm říkal podstaty (substance). Pak jsou věci, které samy o sobě neexistují, ale musejí existovat na nějaké podstatě - pravý úhel, zelená barva, tíha, laskavost. Prostě nestane se, že byste šli po lese a potkali fitness. Těmto věcem, které vždy existují na nějaké podstatě, se následně říkalo případky (accident).

Ta hlavní debata a s ní související důkazy se vždy vedly na téma - zda racionální duše (to, co je odpovědné za racionální uvažování člověka) je svou povahou jen případek živočicha (podstaty), nebo má sáma charakter podstaty, tzn. o sobě existující věci. Jak bylo řečeno, nikdy nebylo sporu o tom, že u žížaly je to případkový tvar, který zaniká se zničením žížaly. Ale otázka zněla, zda racionální duše je či může existovat jako samostatná podstata i bez materiálního těla, které před smrtí formovala.

Příklad takového uvažování v podstatách je lidové myšlení, kdy vodníci dávají lidské dušičky do hrníčku. Do vody spadl živý člověk (ergo měl duši), pak vytáhli toho samého člověk neživého (bez duše), ergo duše zůstala dole ve vodě (variace na zákon zachování) a může tam existovat i bez těla. Tak si ji tam třeba ten vodník schraňuje v hrníčkách. Ano, tak nějak se uvažovalo o duši jako zbytkovém tvaru nějaké bývalé materie, který ale po smrti celého člověka, může existovat i nadále jako sama o sobě existující podstata. Sice jí to nevyhovuje, její přirozeností je formovat nějaké hmotné tělo, ale tak nějak to bez toho těla přečká.

Důkaz tohoto typu duše - coby nemateriální podstaty - byl vcelku bezesporný až do konce 19. století, protože se opíral o do té doby naprosto nekontroverzního názor, totiž že mezi smyslovým vnímáním a racionálním myšlením je kvalitativní rozdíl, stejně jako je propastný rozdíl mezi zvířetem a člověkem. Například o tom byl přesvědčen i Platon a toho jistě nemusíme považovat za zblblého křesťanstvím. Tento předpoklad, jak víme v 20. století padl, tedy s ním končí i tento typ důkazu.

Kostra toho důkazu byla asi taková: Má-li racionální člověk něco, co kvalitativně překračuje schopnosti zvířete, a to něco je nehmotné, nesložené a jednoduché, tak se to ergo nemůže rozpadnout na části, ergo to nemůže přestat existovat, a tudíž je to nesmrtelné. Detaily tohoto důkazu přesahují rámec tohoto diskurzu a doporučuji nejen panu Špačkovi, ať si je nastuduje u sv. Tomáše Akvinského. Chce to se jen naučit trochu tehdejší terminologii - inu kvantovou fyziku taky nepochopíme bez znalosti tenzorového součinu.).

Je pravda, že tento typ důkazu vzal za své, protože prostě přestaly platit premisy, ze kterých vycházel. Prostě se rozplynula doposud jasná a ostrá hranice mezi rozumem a vnímáním, mezi zvířaty a člověkem, mezi předchůdci člověka a vlastním člověkem atd.

Co se týká nesmrtelnosti duše, se proto dnes křesťanská filosofie nachází v argumentačním vakuu. To ovšem pro vědu není až takový problém. Darwin, když přišel s teorií evoluce druhů, tak mu Lord Kelvin řekl, že bohužel na své sny o evoluci nemá dost času, páč tak dlouho Slunce nemůže hořet, i kdyby bylo nakrásně z čistého vodíku. Darwin toto období překonal vírou ve svou teorii, protože mohl jen doufat v objev něčeho tak nepředstavitelného, jako je radioaktivita. Tedy i Darwin byl v argumentačním vakuu. I newtonovská fyzika byla u fotoelektrickém jevu v argumentačním vakuu než přišel Einstein. Stále se dnes nedaří už léta sjednotit kvantovou teorii s relativitou - vzájemně si protiřečí. Fyzici z toho radost nemají, ale nehroutí se.

My věřící taky nemáme radost, že se nám rozpadl starý, dobrý důkaz, ale také se nehroutíme. Osobně mi víc vadí fakt, že věřícím je absence tohoto důkazu zcela ukradená, než to, že se nacházíme v argumentačním vakuu. Můžeme totiž vymyslet zcela jiné formy důkazu a směřovat úvahy jinými cestami, než byl ten historický - že mezi člověkem a zvířetem je propastný rozdíl a že jednoduchá duše se nemůže rozpadnout na kousíčky. Nějaké ty návrhy jsem publikoval ve své knize Psycholog a jeho svědectví o Kristu. Ale jak říkám věřící víc uchvacovala první kapitola o tom, jak Ježíš byl adoptované dítě, než následné kapitoly, které se snažily nějak popasovat s tímto argumentačním vakuem. Bohužel nejsme ve středověku.

Lidi už nezajímají ani racionální důkazy, ani věda, ale autentický životní prožitek. Tedy i věřící opírají svou víru více o své, často nesdělitelné psychické prožitky než o argumentaci. Nezájem věřících je hlavní důvod, proč je křesťanská filosofie v krizi. Ne nedostatek argumentů či myšlenkové invence. Proto také pan Špaček nenarazí ze strany věřících na nějaký zuřivý odpor, ale prostě na skelný pohled znuděného nezájmu stylem: "Ať si pindá, co chce. Na to my jsme zvyklí."

Proto je mi sympatické, když vidím, že pan Špaček je více motivovaný najít důkaz či protidůkaz nesmrtelnosti duše než sami věřící. Být exot proto není na závadu, ale jak jsem řekl - to, co tady píšu, měl znát dříve, než začal vyprazdňovat své zásobníky Pánu Bohu do oken, když na něj navíc stejně nevěří. Konec konců předpokládám, že i v tomto ohledu by si mohl doplnit své znalosti katolické věrouky - viz například tento důkaz.