Někdy na začátku století, když ještě Jakutii a celé Sibiři vládl car a jeho úředníci, kočovala oleňokskou tundrou se svým stádem sobů jedna evenkská rodina, o které se říkalo, že si na ní zasedli duchové z podsvětí, protože zůstávala dlouho bezdětná. Žena sice během šesti let šestkrát otěhotněla a porodila, ale žádné z novorozeňat se k životu nemělo, a tak, když otěhotněla posedmé, požádala o pomoc svou příbuznou, šamanku, která tehdy nějaký čas kočovala společně s nimi.
Šamanka se rozhodla provést obřad na ochranu duše dítěte. Vyrobila z březového dřeva kalíšek, vyřezala figurku ptáčka, z vydělané kůže mladého soba udělala dvoudílný váček, který vyšila chlupy z jeho podšíjové hřívy, ten kalíšek naplnila rozpuštěným tukem, zřejmě medvědím, a ponořila do něj dřevěného ptáčka tak, aby hlavička zůstala nad hladinou. Počkala, až tuk ztuhne, pak uložila nádobku s figurkou do koženého váčku a rodičům řekla: "Tohle je hnízdo duše dítěte, které má přijít na svět. Až se narodí, duchové z podsvětí se k němu slítnou a budou chtít jeho duši, jenomže ji nenajdou, protože bude schovaná tady u mě. Dítě neumře a až začne běhat, duši mu vrátím. Dál se o ní bude starat samo."
Všechno se stalo, jak šamanka předpověděla. Dítě se narodilo (byl to chlapec), duchové z podsvětí se k němu slítli, jenže tentokrát odtáhli s nepořízenou. Chlapec neumřel a když vyrostl, šamanka mu kalíšek v koženém váčku předala. Řekla, že ho musí ještě nějaký čas nosit při sobě a dávat na něj pozor, proto mu na něj rodiče koupili v nějaké vesnici od jednoho Jakuta dřevěný futrál. Otec k tomu futrálu připevnil kožené popruhy, aby bylo možné ho zavěsit k sedlu, když rodina kočovala, a jelikož šamanka neřekla nic přesnějšího o tom, jak vlastně dlouho má chlapec tu svou dětskou duši opatrovat, opatroval ji pro jistotu skoro celý život.
A byl to dlouhý život. Přežil rodiče i šamanku, přežil cara i jeho výběrčí jasaku (to byla naturální daň, placená kožešinami) i pravoslavné misionáře, kteří křtili usedlé Jakuty i kočovné Evenky, přežil Lenina i jeho rudé komisaře, kteří mu nechali zapsat do pasu ruské jméno Dmitrij Ivanyč Ivanov, přežil Stalina i jeho pověřence, kteří ho přinutili dát soby do sovchozu a být hlášen v místě trvalého bydliště, přežil válku s Němci a přežil i celé impérium, které si říkalo Sovětský svaz. Na začátku devadesátých let bydlel u své vnučky v osadě Žigansk na dolním toku řeky Leny.
Tehdy zrovna paní, která spravovala zdejší muzeum (národností pojakutštěná Evenka), obcházela všechny místní obyvatele a ptala se po starých, nepoužívaných věcech, kterými by mohla obohatit muzejní sbírku. Sháněla nádobí, nářadí, oblečení, zbraně, bankovky, fotografie a písemnosti, a kromě toho nahrávala na magnetofon příběhy a písničky, kterým podle ní hrozilo zapomenutí. Dmitrij Ivanyč měl to i to. Odvyprávěl všechny šamanské historky, které si pamatoval, a pak přinesl tu zvláštní věc v dřevěném futrálu. Když vysvětlil, co to je, ředitelka muzea nestačila žasnout. Nejvíc ji udivilo, že tuk v kalíšku nebyl vůbec žluklý a že barvou i konzistencí připomínal čerstvý.
"Šamanské
tajemství," řekla si v duchu a polekala se. "Takovou věc chcete dát do
muzea? Co když se vám pak něco stane?"
"Jen se
nebojte. Nic se mi nestane."
"A jak to
můžete vědět? Vždycky jste ji měl přece u sebe."
"Dřív
ano, ale poslední dobou, když někam jdu, většinou na ní zapomenu. To víte, to
už je skleróza."
Děda se smál:
bylo mu bezmála sto let.
"Nebojte
se, bývám bez ní dost často a nic se mi neděje. Už v ní není žádná síla, je to
jenom památka."
Ředitelka
muzea potřásla hlavou.
"Tak
dobře," řekla pak. "Ale jestli onemocníte, hned vám ji vrátím."
A odnesla si
hnízdo duše dítěte do muzea.
Dmitrij Ivanyč ovšem skutečně krátce na to vážně onemocněl a začal rychle chřadnout, ale vzhledem ke svému věku to nepovažoval za nic zvláštního. Smrti se nebál a svůj starý talisman rozhodně zpátky nepožadoval, protože cítil, že jeho čas se má stejně brzy naplnit, a nijak se tomu nehodlal bránit. Čekal.
Mezitím se zasvěcené kruhy ve městě Jakutsku chystaly na mezinárodní vědeckou konferenci, která si dala za úkol otevřít po letech mlčení, vynuceného stranickými zákazy, odbornou diskusi o religiozním fenomenu, označovaném nejčastěji trochu nešťastným a zavádějícím výrazem šamanismus (přípona -ismus totiž evokuje představu nějakého uceleného ideologického systému, zatímco ve skutečnosti byly a jsou praktiky a výklady jednotlivých nositelů šamanského daru do značné míry originální a neopakovatelné; asi by bylo lepší říkat prostě šamanství - na té konferenci to také někdo navrhoval). Zájem místních vzdělanců byl jinak docela pochopitelný: má se za to, že slovo šaman je sibiřského původu (pochází z evenkštiny) a konference se tedy - poprvé v historii - měla odehrát takříkajíc na domácí půdě. Zúčastnilo se jí mnoho etnologů, psychologů a šamanovědů z celého Ruska i ze zahraničí.
Ředitelka žiganského muzea tu se svým unikátním exponátem měla velký ohlas a zasloužila se o dosti bouřlivou diskusi. Zatímco místní, domorodí účastníci se většinou přikláněli k názoru, že dotyčný předmět svou sílu dosud nepozbyl a je tudíž krajně nevhodné a možná i nebezpečné ho takto převážet a ukazovat, mezi zahraničními hosty byli naopak mnozí, kteří se na základě určitých dříve již v literatuře popsaných analogických případů přikláněli k názoru, že v dotyčném předmětu nejspíš žádná síla už dávno není. Učený spor o povaze a trvanlivosti šamanského kouzla zůstal na konferenci nerozhodnut. Ale jeho řešení - a s ním i konec příběhu - byly už nedaleko.
Když se totiž paní ředitelka vrátila z konference domů, navštívila ji vnučka Dmitrije Ivanyče, aby jí předala jeho vzkaz: dědeček chce zpátky svůj starý talisman, protože má pocit, že v něm přeci jen nějaká ta síla ještě zůstala. Už dlouho před tím totiž jenom ležel, trápily ho bolesti, čekal vlastně už jenom na smrt, ale ta pořád ne a ne přijít, a tak ho najednou napadlo, že ho ta smrt dost možná prostě nemůže najít, protože jeho duše není u něj, ale v muzeu, ve vitríně. Ředitelka muzea té obavě porozumněla. Nechala si svůj vzácný exponát vyfotografovat a pak ho Dmitriji Ivanyčovi vrátila. Poděkoval jí a během několika dnů skutečně v pokoji zemřel. Žiganskému muzeu zbyla jen ta fotografie, první fotografie lidské duše, kterou jsem si v životě prohlížel (mimochodem: v jazycích sibiřských národů výraz, který by bylo možno prostě přeložit slovem duše v podstatě chybí, všechny tyto národy vidí to, o čem je zde řeč, vždy už jako mnohost, složeninu teleologických sil, z nichž každá má stejný nárok nazývat se duší, jako ty ostatní; pokud by někdo přesto trval na jednoslovném vyjádření, musel by tohoto výrazu užívat v jeho nejobecnějším a nejširším možném významu, jakožto symbolu pro základní oživující a tvarující princip člověka, zahrnující aspekt religiozní, psychologický i biologický).
Takhle ovšem vypadá závěr příběhu, jak si ho vyprávějí lidé po vesnici, sama ředitelka muzea tuto verzi při mé druhé návštěvě Žiganska důrazně popřela: je to prý pouhá legenda, ve skutečnosti zůstalo hnízdo duše dítěte v muzeu až do dědečkovy smrti a teprve potom si pro ně jeho příbuzní přišli, protože si prostě nepřáli, aby bylo vystaveno jako exponát. Obě verze se pak shodují v tom, že Dmitrije Ivanyče pochovali podle starých obyčejů, tedy i s jeho osobními věcmi, mezi nimiž nechyběl březový ptáček v březovém kalíšku, zalitý tukem, který se nekazí.
Od smrti bývalého kočovníka neuplynulo tehdy ani pět let a příběh už si v Žigansku žil svým vlastním životem. Druhá verze konce, ta prostší, bude nejspíš pravdivá, ale co na tom, že ta první, vypointovanější, je jenom legenda? Tím lépe. Takové legendy nikdy nevznikají zbůhdarma, vždycky jsou znamením, že je něco ve vzduchu. Zdálo se mi, že by se to v určitém smyslu mohlo týkat celé Sibiře. Jelikož jsem ovšem většinu svého sibiřského pobytu strávil v Republice Sacha (oficiální, jakutský název Jakutie, rozlohou největšího územně správního celku v rámci Ruské federace, zabírajícího velkou část východní Sibiře) a většina mých zkušeností má svůj původ právě tam, budou se veškerá zobecnění vztahovat především k této oblasti.
Sibiř odpradávna obývá několik desítek malých etnik, která se v poslední době začala zvlášť intenzivně zabývat otázkou vlastních tradic. Všechny tyto národy mají podobné osudy: ať už jejich příslušníci žili jako kočovní pastevci sobů a lovci, nebo jako usedlí rybáři či chovatelé koní a skotu, všichni se museli vyrovnávat s ruskou kolonizací, s kozáky, carskými úředníky a pravoslavnými misionáři, s revolucí, s bolševickými sociálními inženýry a realizátory sovětské národnostní politiky. V devadesátých letech, po kolapsu socialistické ekonomiky a komunistické ideologie byli pak ponecháni sami sobě napospas.
Rázem se tak ocitli tváří v tvář problému své vlastní národní identity. Dozvěděli se to prostřednictvím těch vzdělanějších ze svých řad, absolventů sovětských vysokých škol, kteří se podle představ komunistických vládců měli stát šiřiteli gramotnosti, socialistické výchovy a náležité péče o pěstování místní, rázovité bodrosti. Ve školách se naučili myslet na to, že je třeba mít nějaký národní program - vždyť už jejich předci byli za tímto účelem sváženi z tajgy do vesnic, kde je čekali političtí agitátoři a první promítací přístroje. Místní odvěká základní otázka jak přežít? byla v jejich myslích plánovitě nahrazována základní ruskou otázkou co dělat?. A byla jim také vštípena představa o tom, že největším národním bohatstvím je jeho tradice a jazyk, o které je třeba systematicky a odborně pečovat (tedy jedna z myšlenek německého romantismu 19.století, která se k nim dostala samozřejmě v transformované marx-leninské podobě).
Z těchto lidí, donucených v devadesátých letech novou situací ke svobodě, se rekrutovali nositelé myšlenky o možnosti realizace projektů národních obrození (v tomto případě je na místě plurál, neboť se jedná o revivaly celé řady málopočetných etnik). Vybaveni touto ideou pohlédli na své národy a shledali, že jsou nepříliš civilizované (podle západních měřítek, které si tu každý může odvodit z televize) a ekonomicky nesoběstačné, duchovně bezprizorné a v některých případech tak malé, že jim bezprostředně hrozí vymření. Většina sibiřských národů navíc nemá vlastní písemnictví, tedy takové, které by nevzniklo bezprostředně pod vlivem komunistické ideologie; jejich tradice byla vždycky předávána ústně, vydána zcela na milost a nemilost lidské paměti, která se ukázala být celkem snadnou kořistí bolševické propagandy a asimilačních tlaků ze strany ruské většiny. Staří šamani, kteří kdysi plnili úlohu nositelů a opatrovatelů tradiční moudrosti a duchovnosti (ať už si o nich jinak myslíme cokoli), byli za Stalina doslova vyhubeni.
Pro toho, kdo chce začít o tradice pečovat a má zájem navázat kontakt s tím, co považuje za původní duchovní dědictví svého národa, je to v podstatě katastrofa. Kdo se s ní nebude chtít smířit, musí se pokusit urychleně zachránit, co se dá, tedy sebrat alespoň všechny střípky bývalé svébytnosti a nějak je pospojovat s realitou.
Z obrozeneckého hlediska je samozřejmě jedním z nejdůležitějších úkolů záchrana rodného jazyka. Pokud lze v místních základních školách zajistit jeho výuku, zdá se být tento problém do jisté míry řešitelný (na školách středních a vysokých, kde už bývají třídy národnostně smíšené, se pochopitelně komunikuje v ruštině, respektive v jakutštině), stupeň poruštění (nebo pojakutštění) některých skupin obyvatel je ovšem tak velký, že lze z hlediska jazykového mluvit o jejich naprosté asimilaci. Jakutům, kterých je asi tři sta tisíc, toto nebezpečí bezprostředně nehrozí, týká se především národů, které se musí vyrovnávat s vlastní malou početností. Existuje snaha podporovat vyšší porodnost u těchto etnik formou zvláštních příplatků od státu a jejich vyplácení je dokonce doživotní - je to vlastně jakýsi pravidelný měsíční příplatek za vzácnost, který příslušníkům málopočetných národů přiznával už i komunistický režim.
S tím se dnes spojuje jedna zajímavá demografická kuriozita: Při sčítání lidu a zavádění nových dokumentů po rozpadu sovětského státu si mohl každý občan Ruské federace nechat zapsat do kolonky "národnost" v podstatě co chtěl, přičemž ovšem hlásit se k národnosti, která má oficiální statut málopočetné a vymírající, přináší výše zmíněnou finanční výhodu. Jakuté, narozdíl třeba od Evenků, Evenů nebo Jukagirů, mezi ty vzácné nepatří, a lecjaký Jakut vyřešil tuto zřejmou nespravedlnost tím, že se své jakutské krve prostě zřekl, přihlásil se k jakýmsi polozapomenutým evenkským nebo jukagirským předkům a nechal si napsat do pasu výhodnější národnost (přestože třeba neumí z jazyka této národnosti ani slovo). Existují údajně i takové rodiny, v nichž se dvěma čistě jakutským rodičům narodili samí malí Evenkové: rodiče prostě nechali svým dětem zapsat do dokladů jinou národnost, než měli sami pro lepší budoucnost rodiny. Za úplatek prý nad tím místní úředníci přimhouřili oko. Bude to asi nejspíš také jenom taková lidová pověst, ale ani ta určitě nevznikla z ničeho nic. Jisté je, že početnost některých malých národů na území Republiky Sacha se po této administrativní operaci počátkem devadesátých let poněkud zvýšila.
V ekonomické oblasti vede obrozenecká nálada k pokusům o propagaci návratu k tradičním způsobům obživy, jimž byly sibiřské národy za sovětských časů dlouhodobě a systematicky odnaučovány. Výsledky těchto snah jsou zatím nevalné. Ne že by pastevectví sobů u kočovných sibiřských národů zcela zaniklo, většina bývalých kočovníků už ale dávno přivykla usedlému životu v elektrifikovaných osadách a o nějaký návrat do lesů příliš nestojí. Privatizace sobích stád vede proto často pouze k jejich devastaci: část stáda je postupně poražena a snědena a zbytek nenávratně zmizí v lese. Pokud se týká tradice chovu koní a hovězího dobytka na samostatně hospodařících rodinných statcích, které bylo typické pro usedle žijící Jakuty, situace je obdobná: bohatí hospodáři byli za Stalina rozkulačeni a chudí nahnáni do sovchozů. Plány na obnovu rodinných statků mimo vesnice považují dnes většinou za absurdní, alespoň do té doby, než bude možné zajistit jejich elektrifikaci a vybudovat solidní komunikace, což je požadavek, který bude v daných podmínkách ještě velmi dlouho nesplnitelný.
Je ovšem třeba dodat, že i přes to, co zde bylo řečeno, se přeci jen mnoho domorodců k tradičním způsobům obživy skutečně vrací, nikoli ovšem z nějakého tradicionalizmu, nýbrž prostě proto, že jim nic jiného nezbývá: ve vesnicích dnes práci neseženou a ne každý má možnost se přestěhovat. Nežli věčnou nejistotu a chudobu (které dost často vedou k alkoholismu a k sebevraždám), volí tedy raději návrat ke způsobu života svých dávných předků. Zde je dobře vidět, že ruští kolonizátoři sice dokázali své aborigeny vykořenit a zdecimovat stejně jako kdysi západoevropští vystěhovalci severoamerické Indiány, narozdíl od nich však díky nedůslednosti a špatnému hospodaření nedokázali odstranit hmotný nedostatek a učinit kočovnictví zbytečným; ironie osudu tak na začátku nového tisíciletí zanechala sibiřská etnika v "přírodnějším" stavu, nežli je tomu v zámoří. Domyšleno ad absurdum, může být chudoba označena za výborný konzervační prostředek k uchování tradice...
Nejpestřejší a pro vnějšího pozorovatele nejzajímavější jsou pak pokusy o návrat k původní národní duchovnosti v užším smyslu slova. Vzdělaní sibiřští domorodci si tu pomáhají využíváním všech západních etnologických metod, které si osvojili na školách: sem patří sbírání pohádek, pověstí a písniček, rekonstrukce pozapomenutých mytologií, zakládání folklórních souborů, podpora tradiční rukodělnosti, pořádání konferencí, publikování odborných článků a knih a v neposlední řadě také zakládání muzeí. Bez nadsázky se dá tvrdit, že v Jakutii (a zřejmě i na celé Sibiři) nastal muzejní boom. Dnes už málem v každé sebemenší osadě vedle obchodu a veřejné vysílačky stojí malé muzeum a jeho zřizovatelé (místní nadšenci, často úplní amatéři, bez finanční podpory úřadů) do něj snášejí kde co: starý nábytek, šaty, postroje, nádobí, zbraně, nářadí, hračky, staré peníze, doklady a mapy, fotografie, lovecké trofeje, osobní věci... Vlastně všechno staré a nepotřebné se může okamžitě stát národní památkou.
To všechno jistě není pro člověka ze západu ničím novým a překvapujícím. Muzealizace vlastní minulosti za účelem vyztužení děravé národní paměti i pokus o zfolklorizování přítomnosti a proměnu příslušníků vlastního kmene v jakési živé exponáty - kterýpak našinec by nevěděl, o co tu jde a jaké to mívá vedlejší účinky: zmrtvění, zevšednění, zfalšování, zneužití ke komerčním a politickým účelům (které se ovšem - pokud se týká Sibiře - objevují víceméně hlavně u Jakutů a Burjatů, tedy národů, které jsou na sibiřské poměry relativně početné a nacionalisticky orientovaná politika místních vládců tu má určitou tradici). Stejně tak nepřekvapí, že se tomu lidé podvědomě brání, resp. že velké procento z nich nejeví o folklór a navštěvování svých muzeí žádný zájem (však mne také jeden opilý pasažér na parníku, který vozí cestující po trase Jakutsk - Ňurba, označil za podivína, když jsem mu na jeho dotaz, proč cestuji z Evropy na takové bohem zapomenuté místo, odpověděl, že kvůli muzeu). Jenže to není jediné úskalí, přes všechny podobnosti je tu něco jinak.
Tradicionalistický požadavek návratu ke kořenům národní duchovnosti totiž zahrnuje také programové oživení tradiční religiozity, což by v tomto případě mělo znamenat návrat ke starým rituálům, šamanství a k magickému myšlení. Magickým myšlením je zde míněn prostě zvláštní model výkladu kauzality, většinou spojený s náboženským uctíváním, které západní religionistika označuje jako fetišimus či dynamismus (svět se zde chápe jako ovládaný mocnými a posvátnými neosobními silami) nebo jako animismus či animatismus (v jeho rámci se všechno na světě jeví jako oživené a obývané duchovními bytostmi, různého původu, povahy a úrovně). Připojil bych k těmto zjednodušeným definicím ještě názor filosofa Viléma Flussera, který popisuje svět magických vztahů věcí jako "svět tradičních obrazů, neznečištěný texty", a jako "svět věčného návratu téhož, kde vše propůjčuje smysl všemu a všechno všemu dává význam: svět plný významů, plný «bohů»". Opakem je mu racionalita, založená na schopnosti vykládat obrazy prostřednictvím textu, psaného lineárním písmem, implikujícím chápání reality jako sledu "příčin" a "následků", tedy jako historie.
Jako příklad lze uvést třeba příběh jednoho skandinávského turisty, který si někdy v devadesátých letech přijel do Jakutie zalovit a z vděčnosti pak daroval svému domorodému průvodci svou loveckou pušku. Později onoho domorodce kdosi z této pušky zastřelil a pravá příčina tohoto neštěstí byla místními lidmi spatřována v osobě skandinávského turisty, o kterém se říkalo, že ji zřejmě daroval se špatným úmyslem, jinak by přece nemohla tato zbraň způsobit takovou tragédii. Kdo ví, jak by se turistovi vedlo, kdyby tou dobou už nebyl doma ve Skandinávii. Podobného druhu je výklad případu šesti utonulých po oslavách profesního svátku rybářů v osadě Žigansk, který mi poskytla jedna místní obyvatelka: "Obyvatelé Žiganska spojují tuto tragédii s tím, že jsme na břehu veliké řeky Leny uspořádali takové hlučné oslavy. Hlavně staří lidé říkají, že se na břehu nemá dělat rámus, křičet, pít a slavit. Tím spíš, když žijem u takové veliké řeky, jako je Lena. My jí říkáme babička Lena a věříme, že jí taková neúcta může rozzlobit."
Ponechme nyní ještě stranou všechny možné přímé i vedlejší efekty, které může program návratu k magickému myšlení vyvolat a které už také vyvolává. Podstatné je, že slovo návrat je v tomto bodě naprosto nepřípadné, a to proto, že magické myšlení na Sibiři nikdy úplně potlačeno nebylo. Lidé, kteří žijí v tak těsném sepětí s přírodou, se pochopitelně nikdy tomuto způsobu uvažování úplně vymknout nemohli (pokud to vůbec jde!), a i když jeho kultivace prostřednictvím šamanů byla znemožněna, přežívalo dál jako to, co by Evropan nejspíš nazval nesnesitelnou pověrčivostí. Pochybná racionalita leninské ideologie se navíc sama spojovala s magií televizních a filmových obrazů (právě tyto obrazy, a nikoli četba klasiků, byly základem sovětského systému vzdělávání), a následně se zde pak nekontrolovatelně zvrhávala v jakýsi lidový šamanismus-leninismus, což postalinským sovětským vládcům koneckonců ani moc nevadilo. Byl to v té době už beztak šamanismus bez šamanů, většina těch opravdu mocných byla zlikvidována ještě za Stalina. V místních muzeích tak bývaly výstavky zasvěcené šamanství, prezentovanému jako překonaná pověra, a síně revolučních tradic s Leninovými bustami často hned vedle sebe, což se v dnešní době moc nezměnilo, až na to, že jakožto překonanou pověru se dnes doporučuje vnímat právě ty revoluční tradice (návštěvníkům ale nic nebrání vnímat Vladimíra Iljiče třeba jako zvlášť záludného čaroděje).
Programovému oživování magického myšlení, pokud o to má někdo zájem, tedy v podstatě nestojí nic v cestě, a také k němu v postsovětském duchovním vakuu skutečně dochází, dílem spontánně, dílem jeho oficiálním zdůrazňováním jakožto atributu národní duchovní svébytnosti. Svědčí o tom třeba pokusy o obnovu tradice jakutského yhyachu - starodávné a polozapomenuté slavnosti slunovratu, spojené s kultem koně a kumysu (kvašeného kobylího mléka), v jejichž centru stojí vzývání jakutských světlých božstev (má se za to, že se v této době probouzejí po zimním spánku a lidé je prosí o úrodu a hojnost). V podstatě v každé větší obci se těmto národním svátkům, které za vlády komunistů degenerovaly v jakési folklórní lidové veselice, dostává stále větší vážnosti a účastní se jich vysocí jakutští úředníci. Na rekonstrukcích a kultivaci tradičního rituálu se podílejí pracovníci národopisných institucí a režiséři jakutských divadel. Tito lidé mají často dost rozdílné názory na věc: nikde v celém Jakutsku totiž neexistují podrobné písemné záznamy o tom, jak za starých časů celý ceremoniál probíhal - tedy jak přesně probíhal, což je u rituálu zajisté podstatné. To může vést při realizaci k nepříjemným následkům, jak o tom svědčí případ z vesničky Botulu, o kterém mi vyprávěla místní novinářka:
"Když tu byly pořádány oslavy yhyachu do devádesátého roku, jednalo se v podstatě jen o takové sportovní soutěže, šlo hlavně o to, kdo silněji, rychleji a výše... V devadesátém prvním se u nás ve vsi rozhodli provést také obřad. Asi v deset hodin ráno přišel mladý zpěvák (měl samozřejmě velice dobrý hlas), který se nazpaměť naučil slova blahoslavení, a začal zpívat. Napřed vzýval přírodu a nebeská božstva a potom měl rozlévat kumys. Jenže to nebyl pravý kumys. Spoustu let už se totiž na oslavách používá jeho náhražka, vyrobená z kondenzovaného mléka, které je velmi tučné a sladké a někdy se do něj přidává ještě droždí. Když má totiž vystačit pro celou vesnici, je ho potřeba udělat hodně, a když se dodá droždí, rychleji kvasí. Někdy se tam pro dospělé přidává i vodka. A takovýhle kumys z kondenzovaného mléka on začal obřadní lžící rozlévat podle jakutského obyčeje, jako obětinu. Když skončil, všimla jsem si, že obřadní nádobu čoron postavil na stůl jako prázdnou sklenici od piva, dnem vzhůru. A hotovo. Nikdo tomu nevěnoval pozornost, bylo to v deset ráno a ve dvanáct měly být zahájeny soutěže a kulturní program. Počasí bylo pěkné, na nebi ani mráčku, slunce svítilo, čisté nebe, a najednou zničehonic udeřil hrom. Bylo zrovna poledne a všichni se podivili, co tak najednou hřmí, jenže pak od západu přiletěla černá mračna a zvedl se strašný vichr. Padaly kroupy a lilo, jak z konve. To nebyl prostě déšť, to byl úplný uragán, takový jsem dřív viděla jen ve filmech a četla jsem o takových poryvech, že bývají blízko moře. Celou noc to trvalo, ohýbalo to stromy a v parku, kde probíhal obřad, to potrhalo všechny ozdoby. Venku nikdo nezůstal, všichni se vyděsili a utekli domů. Elektřina byla vypnuta, televize ani rádio nefungovaly, všichni jsme seděli ve tmě a byli jsme vyděšení. Bouře řádila celé dva dny. A třetího dne, když termín yhyachu vypršel, všichni jsme se podivili: příroda se tvářila, jako by se nic nestalo, jako by říkala: co se na mě tak koukáte? Jako by žádný uragán nebyl, nebe jasné, slunce svítí. Ale druhý rok se to stalo v tu samou dobu zase. Potom se místní úředníci poradili a řekli si, že nebudou yhyach pořádat 24. a 25. června, jako dosud, že to zkusí přesunout na 28. a 29., když 24. a 25. bývají takové uragány. Jenže třetího roku se ta historie opakovala zase, vichřice si jenom počkala o pár dní déle. Potom teprve pozvali odněkud nějakého senzibila, aby to obřadní místo očistil. A od té doby byly oslavy yhyachu normální. Ale podle mne z toho plyne poučení, že pokud se my, Jakuté, chceme vrátit k tradici, pokud to vůbec lze, měli bychom si uvědomit, co to s sebou nese. Chceme-li obnovit rituál, musíme to udělat úplně přesně, musíme prostě přijmout všechno, co z toho vyplývá. Teď nás tu učí radovat se z toho, že se jakoby vracíme k našim tradicím, vracíme se k tomu, čeho si vážili naši předkové, k bohu ohně, k bohu slunce, k bohu země, k bohu tajgy... Tak to bývá hlásáno na našich yhyachách, jenže v období mezi svátky se k tomu moc nehlásíme. My ty rituály navíc ani pořádně neznáme, děláme vlastně jenom takové imitace. Naučili jsme se cosi nazpaměť, někde jsme si přečetli, že tak a tak to dělali naši předkové, což prý znamená, že i my to máme tak dělat. Ale já si myslím, že když už se máme obrozovat a dodržovat naše starobylé obyčeje a obřady, tak tedy musíme dodržovat všechno, celý rok, a ne jen při yhyachu. Celý život. A jestli takového přístupu nejsme schopni, pak to k ničemu dobrému nepovede a můžeme očekávat jenom škodu. Není přece možné vydráždit spící duchy nějakým nepovedeným obřadem a pak se zase klidně vrátit k televizi a k vodce. Myslím, že něco takového nám nemůže projít. Jenže lidé, kteří se k duchům začínají obracet, na to vůbec nemyslí. Samozřejmě, nic nemá být zapomenuto, všechno má zůstat v paměti, jako národní historie, ale nemají se dělat imitace, jak se to teď všude děje. Teď se tady najednou začli všichni považovat málem za šamany a za vědoucí lidi, ale to přece není tak jednoduché..."
Tendence k programovému oživování magického myšlení tu tedy evidentně existuje a muzea či folkórní slavnosti mají v jejím rámci plnit úlohu jakýchsi center propagace či inspirace. To se týká i výše zmíněné šamanistické konference, jejíž vědecká image jen nedokonale zakrývala fakt, že celá řada jejích zahraničních účastníků je magickým myšlením zcela nekriticky fascinována, zatímco domorodí organizátoři jsou dílem okouzleni svým vlastním obrazem v očích předních světových etnologů a dílem zděšeni z toho, jakou daň budou za tuto popularitu (kterou jedna stará nanajská šamanka neváhala po svém návratu ze Spojených států, kam ji pozvala skupinka transuchtivých studentů z jakési univerzity, nazvat vítězstvím nad Amerikou) vyžadovat šamanologickým hlaholem probuzené duchovní síly. Obecně se totiž očekává zvýšený počet úrazů a úmrtí v rodinách organizátorů, neboť tradice učí, že obcování s těmito duchovními silami je vždycky podmíněno nějakou formou oběti, často velmi krutou.
Zde bych měl asi přiznat, že v rámci diskuse, která proběhla na folkoristické konferenci v roce 1999 v Jakutsku, označila jedna domorodá účastnice všechna tato má zkoumání za velmi urážlivá, bělošská a psí, a řekla, že mi na ně severní lidé naplivou. Prohlásila, že cizincům nepřísluší vrtat se v tak intimních věcech jiného etnika, jako jsou právě projekty národních revivalů, a nepřímo mne také varovala (nebo vyhrožovala?) před možnou odplatou ze strany uražených místních duchů. Ale jiní účastníci mne zas naopak podpořili a dotyčnou charakterizovali jako potrefenou husu, která si prý sama na zvýšeném zájmu zahraničních odborníků i laiků o šamanství vybudovala slušnou kariéru jakožto známá senzibilka.
Lidé na Sibiři dnes vůbec dosti často používají slovo senzibil k označení osoby, kterou jindy stejně spontánně označí za šamana - vnímají je tedy mnohdy jako synonyma; vzhledem k tomu, že rodové linie, kde se dar šamanství předával z pokolení na pokolení, byly za Stalina násilně přerušeny, a že současní senzibilové jsou už většinou lidé vzdělaní v moderní psychologii, dal bych asi při jejich označování přednost výrazu neošaman. Lidí, kteří se jimi cítí být (nebo se za ně přímo prohlašují) poslední dobou přibývá, přičemž si navzájem často spílají do podvodníků a samozvanců a vyhrožují si nějakou magickou pomstou.
V tom se ostatně od starodávných šamanů nijak neliší, vzájemné osočování ze samozvanectví a šarlatánství patří také k obrozující se tradici. Mocný a po celé Jakutii známý šaman Nikon Vasiljev, který se dožil sto čtyř let a pamatoval ještě staré, předrevoluční čaroděje, tvrdil, že i tenkrát bývali čtyři z pěti šamanů falešní. Vyprávěl o tom, jak se sám kdysi zúčastnil obřadu, při kterém bubnovalo současně pět čarodějů, z nichž ani jeden nepoznal, že je v publiku přítomen ještě jeden šaman, a to dokonce několikanásobně mocnější, než kterýkoli z těch pěti (mínil samozřejmě sebe). To považoval za důkaz toho, že ti čarodějové byli buď falešní, nebo mimořádně slabí. Archivy jsou také plné historek o tom, jak spolu staří šamani vedli v paralelních světech souboje na život a na smrt a říkalo se, že žádný šaman nezemře přirozenou smrtí, každý je určitým způsobem nějakým jiným čarodějem uloven. Zdá se, že i tento aspekt sibiřské magické praxe zažívá dnes určitou renesanci.
Pokud jde o samotnou instituci muzea, je samozřejmě pociťována potřeba upravit pro účely národních obrození v sibiřských podmínkách určitým způsobem její základní ideu. Ředitelka žiganského muzea jednou citovala jistého nejmenovaného ruského kulturologa, který prohlásil něco v tom smyslu, že "kultura, která dosáhne nejvyššího možného stupně svého rozvoje, se nazývá civilizací, a od chvíle, kdy tohoto stupně dosáhne, se začíná její zmrtvění, úpadek a muzealizace". Ona sama s touto myšlenkou v zásadě souhlasila, ale odvodila z ní svou vlastní tezi o jiné, zvláštní úloze muzeí u národů, jejichž kultura nikdy v historii toho stupně, který se nazývá civilizací, nedosáhla, a kterým hrozí zánik dříve, než by do tohoto stádia mohly dospět. Zjednodušeně řečeno, zatímco na Západě jsou podle této teze všechna muzea pouze extenzí lidské paměti a předměty v těchto muzeích lze považovat za mrtvé historické kuriozity (přičemž zběsilé tempo progresu odsuzuje stále rychleji a stále větší okruhy věcí k tomuto zmrtvění), exponáty sibiřských muzeí se mají naopak stát zdrojem živé síly národního revivalu a muzejní boom prostředkem na záchranu mizející národní kultury.
Muzeum je ovšem vynálezem civilizace. Teprve civilizace uchovává věci nepotřebné, tradiční společnost nikdy. Věc bez utilitárního smyslu je pro tradici mrtvá, teprve pro civilizaci má zvláštní kouzlo. První muzea, která si zřizovala bohatá evropská šlechta, nebyla a nechtěla být ničím jiným, než sbírkou kuriozit a anomálií. Teprve časem dochází k pokusům o racionalizaci sběratelské vášně a zdůraznění jejího významu z hlediska poznávacího a z hlediska požadavku udržování povědomí o nejposvátnějších národních tradicích. Tak získala muzea ex post legitimaci o oprávněnosti své existence a stala se součástí národopisných a vlastivědných ústavů.
Tvrzení, že věci v těchto muzeích jsou z utilitárního hlediska mrtvé, vyjadřuje jeden ze základních atributů muzeality. Samozřejmě si lze představit celou řadu námitek proti výrazu mrtvé, jistě je možné najít dost různých příkladů bezprostřední užitečnosti různých exponátů, nicméně původní idea muzea s něčím takovým nepočítá a prostá zkušenost občasného návštěvníka muzeí nebude mít s pochopením výrazu mrtvý v tomto kontextu zřejmě žádné větší problémy. Je to přece jen metafora, básnický opis určitého stavu objektů, které (pokud se samozřejmě nejedná o sbírku motýlů nebo embryí) nikdy nebyly doopravdy živé (z hlediska západního chápání pojmu život), a proto také nemohou být doslova mrtvé. Není tedy důvod tento atribut zpochybňovat, týká se utilitarity a nikoli života jako takového.
Tak se to alespoň jeví evropskému racionálnímu myšlení. Idea muzea, přenesena mimo mantinely západní racionality ovšem může narazit na nečekané problémy, jak se to děje třeba zrovna na Sibiři. Právě v tomto bodě totiž projekt místních národních obrození s celou tou nereflektovanou aplikací západních kulturologických přístupů i s pokusy o probouzení spících duchů a oživování magického myšlení naráží na svou základní, vnitřní rozpornost. Pro názornost bude dobré uvést ještě několik příkladů.
V roce 1936 se jeden známý jakutský básník, bolševik a veřejný činitel, který tehdy pracoval jako předseda okresního sovětu v osadě Ňurba (na středním toku řeky Viljuj), rozhodl vybudovat nuzeum. Začal mezi lidmi sbírat exponáty, všelijaké březové nádoby, stříbrné ženské šperky, lovecké zbraně, zimní i letní oděvy a našel dokonce i březovou loďku. Ale chtěl také najít a vystavit šamanské atributy, v oddělení překonaných pověr. Doslechl se od lidí, že poblíž místa, zvaného Velký luh, je v hlubokém lese pochován šaman. Býval to mocný šaman, který tu žil před třemi sty lety. Prý nařídil lidem, kteří ho kdysi pohřbívali, aby jeho buben a šamanský kaftan pověsili na vysoký strom. Tomu bubnu a kaftanu žádný vítr ani sníh ani déšť neuškodily. Visely tam pořád jako nové. Říká se, že duch šamana celou dobu opatruje svou mohylu. Dokonce když jde lesem velký požár, mohyla neshoří. Pět mužů na koních se tedy vypravilo na to místo. Vjeli do lesa, ale pětadvacet kroků před mohylou se všech pět koní najednou zarazilo a vzápětí se všichni rozeběhli zpátky k luhu. Lidé si pomysleli, že se koně asi něčeho polekali, nějakého ptáka nebo zvířete. Tak to zkusili znovu, znovu se blížili k šamanově mohyle, jenže koně se opět zarazili a vzápětí už uháněli zpátky k luhu. Tak lidem došlo, že ten šaman je opravdu mocný a to celé znamená, že jim svoje atributy nechce dát. Vrátili se a řekli v osadě: "Šaman je příliš silný. Darem nám nic nedá. Jestli si to vezmem násilím, někdo z nás umře." A odmítli se tam vrátit.
U jezera Syalach už od neolitu žili rybáři. Archeologové tam našli jejich tábořiště a odnesli odtamtud mnoho předmětů, které určili jako pozdně neolitické, a podle tohoto místa pak vznikl archeologický termín Syalachská kultura. To místo bylo prý také spojeno se šamanstvím, protože tu kdysi žil nějaký šaman, po kterému tu zbyl hliněný hrnek. Nikdo z místních jakutských a evenkských rybářů by se toho hrnku nedotkl. Ležel tam dlouhá léta a vedla od něj sotva patrná cestička k jezeru. Říkalo se, že ten hrnek někdy chodí po téhle cestičce k jezeru a pak se po ní zas vrací na své místo. Také se říkalo, že ten hrnek k jezeru má zvláštní vztah: když se prý vůči němu nějakým způsobem pootočí, znamená to, že toho roku bude v jezeře hodně ryb, a když se pootočí na druhou stranu, znamená to, že úlovek nebude stát za nic, jezero nic nedá. V padesátých letech sem jednou přijela nějaká expedice. Rusové, co k ní patřili, se dozvěděli o téhle legendě a rozhodli se vzít si ten syalachský hrnek s sebou, do nějakého muzea. Prosili místní, aby je k hrnku někdo zavedl, ale nikdo nechtěl. "Byl by to hřích," říkali jim, "nejde to." Ale pak se jeden člověk přece dal přemluvit a za nějaké peníze je tam odvedl. Zabalili hrnek do papíru a odvezli ho s sebou. V rodině toho člověka došlo pak k několika úmrtím a on sám oslepl. "Neměl jsem je tam vodit," říkal si. "Neměl jsem jim to místo ukazovat."
Ve městě Jakutsku měli dřív v muzeu mumii. Byla to zachovalá, úplně vyschlá mrtvola ženy, odnesená do muzea v sedmdesátých letech rovnou z archeologických vykopávek. V devadesátém roce přišli do muzea lidé z vesnice Sologon, která leží poblíž původního pohřebiště a žádali, aby byla ta mumie vrácena do hrobu a zasypána. Od té doby, co byla odvezena, postihuje prý vesnici jedno neštěstí za druhým. Vedení muzea jim po konzultacích s vyššími místy vyhovělo. Po provedení pohřebního rituálu byla mumie uložena na původní místo. Psalo se o tom v novinách.
Před patnácti lety pracoval v muzeu ve městě Jakutsku mladý vědec, který se zabýval šamanstvím a po celé Jakutii sháněl šamanské oděvy. Ve Viljujsku dva po velkém úsilí našel (musel tam opít a uplatit pár lidí) a přivezl je do muzea. Jeden z těch kostýmů patřil prý velice silnému šamanovi. Za dva roky potom ten vědec těžce onemocněl (dostal Bechtěrejevovu nemoc), a skončil také velice špatně: zabil ho nešťastnou náhodou na lovu jeho vlastní otec. Jiný vědecký pracovník si pak ten šamanský kostým zkoušel obléknout, následně zešílel a zastřelil se. Kostým byl potom odeslán do namského muzea na výstavu a ředitelce toho muzea se brzy nato přihodilo také něco velice nepěkného. Pak s tím kostýmem pracoval hlavní výtvarník z jakutského muzea, a jeho zas někdo ho praštil po hlavě, takže také nezemřel přirozenou smrtí. Proto dnes mají všichni pracovníci k tomu kostýmu nedobrý vztah a bojí se ho. Říkají, že co se týče všech těch příhod, může se jednat o pouhý řetězec náhodných událostí, ale v každém případě jsou všichni toho mínění, že na ten kostým je lepší nesahat.
Suntarské muzeum, zasvěcené jakutskému národnímu eposu a mytologii, si objednalo u vycpavačů zvířat tři dvouapůlmetrové figuríny jakutských démonů z podsvětí. Měly být udělány z kůže, srsti a dalších přírodních materiálů a pokud jde o podobu, měl být vzat za vzor jejich popis v eposu. Oba vycpavači si při práci na figurínách zlomili ruku, jeden levou, druhý pravou.
Jakuté věří, že ve velkých modřínech bydlí duch lesa Alachči Chotun, a jeden takový modřín rostl také v ňurbinském ulusu. Každý host, který přijel do Ňurby, i sami ňurbinci často ten strom navštěvovali a nechávali u něj něco na památku. V roce 1982, po velké bouřce, se strom rozlomil a část koruny spadla na zem. Byla pak převezena do místního muzea a vystavena jako exponát, zvaný alluk-mas - Strom přátelství. Jenže návštěvníci muzea na ní začali věšet různé předměty a nechávat u ní peníze, jakožto znamení úcty a jako výraz naděje, že strom může mít příznivý vliv na jejich budoucnost. Často dokonce přicházeli speciálně jen kvůli tomu. Exponát obrostl všelijakými věcičkami, byl na něj velice podivný pohled, ale zaměstnanci muzea se dlouho nemohli odhodlat k tomu, aby ty věci odstranili. "My jsme přece také Jakuté," řekla mi ředitelka muzea. "My tomu přece také věříme. Když je takový strom živý, v přírodě, pak odstraňování věcí, které tam lidé nechávají, není vhodné, a vzít si z takového stromu něco na památku, to si nikdo nedovolí, protože duch stromu by se mohl rozzlobit. Byli jsme tedy nuceni se poradit se starými lidmi a se znalci našeho kraje. Řekli nám, že jelikož se ta naše větev zlomila už ve dvaaosmdesátém, duch z ní dávno odešel a uctívání našeho exponátu se tedy nedoporučuje. Tak jsme se nakonec rozhodli, že dáme ty předměty pryč." Udělali to a pověsili na větev tabulku s nápisem: VÁŽENÍ NÁVŠTĚVNÍCI MUZEA! NENECHÁVEJTE ZDE JÍDLO, PAPÍRKY A PENÍZE! TOTO JE V PRVNÍ ŘADĚ EXPONÁT A NE PŘEDMĚT KULTU! Mělo to určitý účinek. Ne, že by lidé přestali strom v muzeu navštěvovat, ale neděje se to už tak často a masově. Občas tu ale stejně někdo něco nechá, hlavně lidé, kteří se třeba vrací do Ňurby po dlouhé době, to považují za svou povinnost. Když se to stane, ředitelka muzea takovou věc nevyhodí, spíš ji tak nějak schová nebo zakryje, protože, jak říká, "ten člověk tím přece něco důležitého myslel, když tam tu věc nechával". Proto se neodhodlá dát ji úplně pryč, snad jenom "v případech, kdy je to opravdu už moc neestetické"...
Zakladatel Žiganského muzea, místní učitel dějepisu, organizoval expedice a chodil s dětmi po různých zapadlých vesničkách a tábořištích, kde pak v opuštěných příbytcích - jakutsky eťyoch - sbírali všelijaké věci. Přiváželi prý odtud ikony, stříbrné a zlaté ozdoby, ženské pásy a další exponáty. A v rodině tohoto učitele se stala tragédie. On sám byl velký milovník lovu a rybaření a jednou vzal s sebou na ryby svou dcerku, tu mladší, co chodila do čtvrté třídy. Když se vraceli, zastihli na břehu nějaké lidi, kteří je prosili, aby je svezli na své motorové loďce k tankeru. Naproti Žigansku totiž tehdy uprostřed řeky Leny kotvil tanker a ti lidé na břehu tam byli zaměstnáni (do vesnice si zašli na nákup). Zakladatel muzea souhlasil, všichni si sedli do loďky a vypluli. Když se přiblížili k tankeru, vypnuli motor. Loďka narazila na bort, trochu se zhoupla a zakladatel muzea, který zrovna stál a nebyl dost pozorný, spadl do vody. Jeho dcerka, když viděla, že je otec ve vodě, skočila za ním. Snad mu chtěla nějak pomáhat a zachraňovat ho. Její otec se zatím vyškrábal do loďky, ale jí se zmocnil proud a velice rychle ji odnesl. Lidé v loďce i na tankeru se jí snažili házet záchrané kruhy, ale nebylo to k ničemu. Utonula jim na očích. Místní obyvatelé pak tuto událost spojovali s tím, že její otec svého času chodíval do těch eťyochů a sbíral tam věci. Jakuté říkají, že z eťyochů se nemá nic brát, protože věří, že duchové bývalých majitelů si své věci hlídají.
Ředitelka, která později převzala žiganské muzeum do svých rukou, získala z jednoho opuštěného tábořiště dva unikátní buližníkové žernovy - těžké kameny s otvorem pro vsypávání zrna, nalezené v místě zvaném Sordomno. Přijeli pro ně jednou v zimě se sobím spřežením dva mladí Evenkové, které napadlo, že by je mohli věnovat muzeu. Vzali ty žernovy, položili na sáňky a odjeli, ale domů se ten den nevrátili. Po několika hodinách jízdy totiž dorazili zpátky na místo, ze kterého vyjeli, a to se několikrát opakovalo. Sobi se pohybovali v kruhu a nebylo možné jim v tom zabránit, pořád se vraceli, jako by je někdo neviditelný řídil. Když se to stalo poněkolikáté, chlapci se konečně vzpamatovali a napadlo je, že když brali žernovy, zapomněli poprosit o požehnání ducha toho místa. K tomu je nutné pronést jakási zaklínání a obdarovat oheň kouskem loje nebo nějakého jiného jídla. A teprve když takový obřad provedli, mohli odtamtud odjet. Ty žernovy leží žiganském muzeu dodnes, pod starými saněmi.
Samotná budova tohoto muzea předstaje architektonické a ideové monstrum, které nemá ve světě analogii. Je to jakýsi dřevěný triptich, v jehož rámci jsou pospojovány mohutným koridorem tři stylizované stavby: první v podobě evenkského čumu, druhá v podobě pravoslavné kaple a třetí v podobě jakutského balaganu. Stavby jsou jednotlivě vlastně docela normální, lidsky přiměřené, ale spojeny chodbou vytvářejí jakýsi obrovský, bizarní dřevěný palác. Všechny tři mají vchod směrem k řece, tedy na východ, což je u obou pohanských částí, které stojí na krajích celého triptichu, docela přirozené, ale u kaple, která stojí centrálně a má mít na východě nikoli dveře, nýbrž oltář, to lze považovat za přinejmenším podivné. A její přímé sjednocení chodbou se dvěma pohanskými obřadišti je už naprosto absurdní.
Snad by to tolik nevadilo, kdyby té kapli bylo dovoleno být jenom muzeem a napodobeninou. Jenže ona byla v průběhu oslav otevření muzea vysvěcena k tomuto účelu zvlášť pozvaným pravoslavným duchovním, otcem Vjačeslavem z Moskvy, a to paralelně s pohanskými evenkskými a jakutskými obřady, které probíhaly v jejím sousedství. Zatímco tedy otec Vjačeslav vnášel kříž do kaple a zapaloval svíce pod ikonami, evenkská stařenka v národním kroji hostila po jeho levici ducha ohně sobím lojem a jakutský algysčit (obřadník, žrec) po jeho pravici blahoslavil všechny přítomné ve jménu světlých jakutských božstev, která dohlížela na obřad vztyčování tradičního posvátného serge (ozdobný dřevěný sloup, sloužící k uvazování otužilých jakutských koní). Dlužno ovšem dodat, že v případě blahoslavení šlo vlastně o jakýsi rituální playback, neboť algysčit sám pouze manipuloval s ústřižkem posvěcené koňské hřívy a slova, obracející se k bohům, zaznívala z reproduktorů... Místní oficiální řečník řekl pak nahlas do mikrofonu, že se tu na lenském břehu symbolicky vzaly za ruce tři budovy - tři národy, žijící odpradávna v Žigansku a že žádná věrouka už nesmí popírat práva malých národů na duchovní svébytnost. Otec Vjačeslav na tuto jemnou výtku směrem k pravoslaví nijak přímo neragoval, řekl jen tiše novinářům, že z hlediska církve jsou všechny ty pohanské obřady samozřejmě nečisté, ale místní lidé účastí na nich vědomě nehřeší, protože je chápou jen jako kulturní události a nepřistupují k nim jako k opravdovým rituálům. On jim proto účast na paralelních slavnostech nerozmlouval, sám se jich nicméně z pochopitelných důvodů nezúčastnil, přestože ho pohostinní žiganští domorodci zvali ke svým posvátným ohništím.
Otec Vjačeslav zůstal tedy po celou dobu v kapli a vysvětil ji, aniž ji přitom ovšem mohl zbavit trapné povinnosti být současně muzeem. Po skončení slavnosti a po jeho odjezdu někteří lidé říkali, že ta kaple se snad ani raději světit neměla, protože se v ní stejně nikdo modlit nebude, budou tam chodit akorát exkurze a ona pak začne přitahovat zlé duchy. Můj dům je domem modliteb, je přece psáno v Písmu, a kdo vysvětí stánek, který se domem modliteb nestane, zatěžuje jej a s ním i celou obec nepěknou kletbou. Mnozí to měli otci Vjačeslavovi opravdu za zlé: "Kdyby tu aspoň nechal ďáčka, aby v kapli zametal, doléval olej do lamp, leštil ikonu a modlil se... Teď abychom se báli, že se nám tam nastěhujou čerti."
Zhruba ve stejné době, kdy oficiální hosté (mezi nimiž nechyběl jakutský prezident) slavnostně otevírali v Žigansku nové muzeum, došlo ve vesnici Botulu, pár set kilometrů jihozápadně odtud k něčemu velice zvláštnímu: místní muzeum bylo zbořeno. Jeho zakladatel ležel v té době po infarktu v nemocnici a neměl vůbec tušení, co se za jeho zády stalo. Mrazy pokřivená dřevěná budova byla rozebrána, staré trámy a prkna rozřezány a spáleny, exponáty naskládány do krabic a uloženy ve starém dřevěném kostelíku s děravou střechou, který byl postaven koncem minulého století a přežil stalinské období jen díky tomu, že mu bylo povoleno sloužit jako skladiště. Muzeum bylo tedy doslova srovnáno se zemí. Jenom dřevěná ohrada a pár prkýnek poházených v blátě, ve kterém čvachtaly pasoucí se krávy, to je všechno, co po něm zbylo. Lidé o tom mluvili dost neochotně a většinou říkali něco jako "však tu stálo dost dlouho, už jsme se na něj dost vynadívali...". Čímž ovšem nevysvětlili tu podivnou, při místních zvyklostech opravdu nevídanou rychlost a důkladnost, se kterou likvidace proběhla.
Pravým důvodem zboření muzea byl podle mého názoru s největší pravděpodobností strach. Muzeum vzniklo podobně jako to žiganské z iniciativy místního učitele, který také brával děti na výlety k zapadlým opuštěným usedlostem - eťyochům, a vysvětloval jim, že je velice důležité vědět, čím se zabývali jejich předkové. Chybí-li prý člověku toto poznání, jakožto příslušník daného národa umírá. "Proto jsme se o to zajímali a chodili jsme na všechna ta místa," říká po letech jedna z účastnic těchto výprav. "Tehdy, za sovětského režimu, jsme si všichni mysleli, že neexistuje ani bůh, ani čert, ani ty pohanské idoly. Říkalo se, že staří Jakuté byli nevzdělaní a proto se klaněli ohni a všelijakým šamanům, ale my jsme přece děti nové epochy a věřit v něco takového je pro nás absurdní. Proto jsme na ta místa klidně chodili, sbírali jsme staré nádobí a dřevěné idoly a nosili to do muzea. Když sovětský režim padl a začaly se obrozovat dávné pohanské jakutské tradice, tak nejen já, ale i všichni moji spolužáci pochopili, že bylo velice špatné, když nás tomu odnaučovali. Ukazuje se, že všechny ty starobylé šamanské idoly jsou živé. Ale to chápeme až teď. Mnoha mým vrstevníkům, kteří tenkrát chodili na ty výlety, se stalo nějaké neštěstí, mnozí dokonce umřeli, ani se svatby nedožili... Dneska už to chápeme a své děti učíme, že to všechno je živé. A všechno se předává z generace na generaci a je třeba, stejně jako to dělali naši předkové, uctívat oheň, slunce, přírodu, divokou zvěř. Nás to nikdo neučil, ani rodiče, ani učitelé, my jsme o tom nic nevěděli... Možná, že to zní směšně, ale dá se z toho vyvodit, že by třeba někteří z těch, co s námi chodili na ty výlety, zůstali naživu, vždyť mnozí umřeli za opravdu velice zvláštních okolností. A do místního muzea vám po soumraku nikdo nevkročí. Často bývá večer slyšet, že tam jako by někdo chodí, něco tam hlučí, ozývají se sobí zvonky a různé další zvuky. Cítíme se stísněně, i když jdeme jenom kolem."
Všechny ty historky z jakutských muzeí vypovídají o tom, že předměty, které se zde nacházejí (nebo nacházely) v jistém smyslu opravdu mrtvé nejsou. Týká se to zejména těch, které animatistické a fetišistické magické myšlení spojuje s nějakým kouzlem nebo tabu, nebo je vidí jako obývané nějakou duchovní bytostí. Jenže právě tyto věci jsou ze své podstaty nemuzealizovatelné, o čemž svědčí rozpaky či přímo zděšení, které u lidí se zjitřeným magickým vědomím jejich přítomnost a koncentrace v místních muzeích vyvolává. Muzeum se "živými" exponáty je protimluv a snad lze s určitou opatrností tvrdit, že se v přeneseném smyslu tento protimluv týká celého projektu národního obrozování sibiřských etnik: zdá se, že souběžné programy muzealizace a oživování magického myšlení jsou základně neslučitelné.
Příběh o duši v muzeu tedy zřejmě ukazuje na jeden z největších paradoxů, s jakým se musí vyrovnávat všichni domorodí oživovatelé tradic: z nedostatku jiných možností jsou totiž hned na počátku svého snažení nuceni se vědomě dopouštět jednoho z největších prohřešků právě proti tradičním obyčejům. Zřizování muzeí znamená přece v nejširším slova smyslu porušení tabu, svévolné přestoupení zákona, velícího věci po mrtvém pohřbívat, nikoli je vystavovat a používat je, čerpat z nich sílu, záviset na nich. To mohou potvrdit všichni ti zřizovatelé a zaměstnanci muzeí, kteří by po setmění na své pracoviště nevstoupili ani za nic.
Co ale dělat, když víme, že chceme a potřebujeme uchovat památku předků, zprávu o tom, jak žili a čemu věřili, abychom věděli, nač máme navázat a k čemu se hlásit, a zároveň víme, že toto naše počínání je už na počátku zatíženo kletbou, že se našemu magickému vědomí jeví jako od samého začátku nečisté? "V padesátých, šedesátých, sedmdesátých letech, když bylo ateistické období, měli jsme mnohem větší svobodu," vzpomíná s nostalgií jeden jakutský archeolog. "Byly organizovány expedice, sběratelská práce pro muzea byla velice rozšířená, ale pak nastalo obrozování národních tradic, takový ten tradicionalistický vzmach, a náš lid začal chápat, že odkaz předků je třeba ctít. Teď se musíme před zahájením archeologických vykopávek spojovat se všelijakými senzibily a provádět obřady. Teprve když to uděláme, můžeme odnést vykopávky do muzea."
Dá se tedy říci, že na Sibiři probíhá vlastně docela jedinečný etnologický experiment. Málo zřetelná vzpomínka na její pohanství, které jí nedokázalo poskytnout oporu pro duchovní nezávislost na agresivní stalinské ideologii, to je vlastně to jediné, co zbylo: nutnost návratu k věcem, ke kterým se nikdo vracet neumí a často ani nechce. Jak se vypořádat s tímto podivným dědictvím, navíc v oblasti, kde se znovu, vzhledem ke zhoršeným ekonomickým podmínkám, dostává stará, tradiční(!) otázka "jak přežít?" do popředí?
Vidím dnes všechna ta sibiřská muzea jako jakési podivné duchovní zářiče, připomínající sklady vyhořelého jaderného paliva. Jejich zaměstnanci je ve dne oprašují, vodí sem školní exkurse, ale v noci se do nich bojí vstoupit, protože se k nim slétají duchové předků. Věci v těchto přízračných národních mohylách nejsou dost živé na to, aby mohly sloužit svému účelu, ani dost mrtvé na to, aby bylo možné se jich dotýkat a zkoumat je, jak se to dělá na Západě. A podobně jsou na tom možná i celé národy, kterým kvůli jejich malé početnosti hrozí bezprostředně vymření: jejich duše se stěhují místo do hrobů do muzeí, kde se pak nalézají ve zvláštní, hraniční oblasti mezi bytím a nebytím, pamětí a zapomněním, zbaveny života a nedosažitelné pro smrt.
