Co je to duchovní smrt partnera?

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2012 (www.klimes.us)
Verze v PDF

Petr Konsinka (dále PK) vznesl ve své reakci na můj předchozí článek o křesťanském manželství pár zajímavých otázek, které stojí za odpověď. Pro uvedení do problematiky doporučuji přečíst si můj původní článek i reakci pana Kosinky . Ve zkratce, diskutovanou otázkou je, zda důvodem pro ukončení katolického manželství by mohla být i duchovní smrt jednoho z partnerů, čili faktický odpad od víry či jasné a dlouhodobé nerespektování požadavků vyplývajících z naší víry. Tedy nejen fyzická smrt, nebo prohlášení manželství za od začátku neplatné, jak je to tomu doposud zvykem.

(Jen zcela na okraj poznámku: Ano, pan Kosinka je můj bývalý kolega z práce, se kterým si v soukromí doufám nekonfliktně tykám, ale to je v této debatě nepodstatné.)

Duchovní smrt by samozřejmě mohl konstatovat biskup, popřípadě ten, na koho by on tuto pravomoc delegoval. Předpokládám že především církevní soud, který by rozhodoval na základně několika jasně definovaných podmínek.

Vinný nemusí být vždy navrhovatel rozchodu, ale i ten, kdo ve vztahu nastavuje nelidské podmínky: Alkoholik, násilník, manipulátor ap. Dále není vždy vinný rozpadem vztahu ten, kdo na sebe formálně či psychicky vinu bere, kdo se hlásí k vině za rozpad vztahu. Naopak nositelé viny z psychologického pohledu (tzv. intrapunitivní osobnosti) většinou nebývají ti, kteří svým chováním vztahy rozbíjejí. Ten, kdo skutečně vztah rozbijí, většinou přetlačuje vinu za rozpad vztahu na druhého partnera.

Zdůrazňuji slovo "většinou", protože určit, kdo nese vinu za rozpad vztahu, je pravda někdy velmi jednoduché, ale někdy naopak velmi složité, například u masochistických osobností, které vyprovovávají partnera do zuřivé bezmoci, kdy zhusta dochází k domácímu násilí. Jenže zdánlivá "oběť" tohoto násilí je de facto ten manipulující masochista. Cílem této manipulace je jednak morální vítězství "koukni se na sebe, jaký jsi násilnický ubožák", sebelítost "já jsem takový mlácený chudák" a uvolnění městnané tenze, tedy vyrovnání frustrace.

Určovat vinu je opravdu složitá úloha, kdy je třeba znát mnohem víc psychologii vztahů než v jiných oblastech práva. Proto by se zde měl soud interpretovat své pochyby tak, že nebude určovat vinu, když si není jist.

Každopádně určení viny je důležité, protože když by někdo byl shledán vinným rozpadem vztahu, tak by nemohl uzavřít další církevní sňatek po dobu života expartnera.

Třeba s těžkým alkoholikem se nedá dlouhodobě žít, ale strana, která usiluje o prohlášení duchovní smrti partnera, by musela prokázat, že dala partnerovi například po dobu pěti let od rozpadu manželství šanci, aby šel na protialkoholní léčení a pak se k rodině vrátil. Křesťan není ten, kdo se nechá od alkoholika či násilníka ubít sebe či vlastní děti, ale ten, kdo podobně jako Bůh dokáže odpustit, když jsou tam podmínky pro odpuštění.

Nevím, do jaké míry by bylo užitečné určovat stupně duchovní smrti - polomrtvý čili kóma, jak zmiňuje PK. To by mělo snad smysl jen z hlediska církevního soudu, že by mohl uložit vinnému, aby během roku či dvou udělal kroky k nápravě - třeba právě podstoupil léčbu v protialkoholní léčebně. Neuposlechnutí výzvy církevního soudu by se mohlo brát jako potvrzení duchovní smrti.

Já osobně raději než s termínem duchovní polosmrt, bych operoval s časovými lhůtami - duchovně nezvěstný, který jsem uváděl ve svém článku. Prostě pokud je vztah rozbitý pět let, tak je zcela mizivá šance, že se ho podaří obnovit.

To je závažná námitka, proto doporučuji, abychom si poslechli sv. Pavla (1 Kr 7, 12-15): "Má-li někdo z bratří ženu nevěřící a ona je ochotna s ním zůstat, ať ji neopouští. A má-li žena muže nevěřícího a on je ochoten s ní zůstat, ať ho neopouští. Nevěřící muž je totiž posvěcen manželstvím s věřící ženou a nevěřící žena manželstvím s věřícím mužem, jinak by vaše děti byly nečisté; jsou však přece svaté! Chce-li nevěřící odejít, ať odejde. Věřící nejsou v takových případech vázáni. Bůh nás povolal k pokoji."

I v tomto případě mohl sv. Pavel uplatnit námiku pana Kosinky: "Dokud nevěřící partner tělesně neumře, je vždy jistá naděje, že se obrátí a ke své ženě vrátí." Ale sv. Pavel považuje tu věc za vyřízenou ne proto, že by byla nulová pravděpodobnost, ale že už s tím nemá cenu moc počítat, protože nevěřící, který navíc opouští svou rodinu - to je dvojnásobné potvrzení duchovní smrti.

Povšimněme si pozorně morálního argumentu sv. Pavla: "Jsme povoláni k pokoji." Jinými slovy morální maxima nemáme šponovat ad absurdum. To je tedy i moje odpověď panu Kosinkovi: Ano, logicky vzato má pravdu, ale u mizivých pravděpodobností nemá smysl šponovat morální pravidla ad absurdum - Bůh nás přeci povolal k pokoji.

Když věřící člověk vlastní vinou opouští rodinu a odmítá tento stav napravit, tak se chová stejně jako nevěřící, který opouští svou rodinu, ba u něho je to ještě závažnější. Buď je věřící jen formálně a nebere požadavky víry vážně, nebo je dlouhodobě ve stavu těžkého hříchu. Obé je dokladem duchovní smrti. Proto bych u duchovní smrti uplatnil toto pravidlo sv. Pavla: "Chce-li nevěřící (či duchovně mrtvý) odejít, ať odejde."

Je třeba zdůraznit, že žít a naplňovat ideály křesťanského manželství předpokládá, že tyto ideály budou v praxi realizovat oba partneři - bez ohledu na to, jestli jsou věřící nebo ne. I kráčet se dá, jen když člověk má k dispozici dvě jakžtakž funkční nohy. Jednonohý kráčet nemůže, ten jenom poskakuje. Jakmile jeden z partnerů přestane realizovat ideály křesťanského manželství, tak druhý partner to po nějakou dobu může překlenout jakýmsi "poskakováním". Pokud ale první partner vypoví službu dlouhodobě, znamená to konec manželství (konec "jednoho těla"). Při tom je zcela jedno, jestli selhávající partner je formálně věřící, pokřtěný či naopak nevěřící - přesně podle Kristovo slov (Mt 7, 21): "Ne každý, kdo mi říká 'Pane, Pane', vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích."

Pan Konsinka se sice dušuje, že církevní soudy neprohlašují plošně manželství za neplodné. Ale sám uvádí, že v roce 2010 u Diecézního soudu v Brně bylo 20 manželských kauz z 37 prohlášeno za neplatné. To je 54 %. Jinými slovy, když si dnes dám v Brně žádost o zneplatnění manželství, tak si mohu hodit mincí, jestli mi soud dá za pravdu či ne. To už za pokus stojí, ne? Nemám po ruce církevní statistiky, ale zajímalo by mě, jak se toto procento mění s lety. Nedivil bych se, kdyby bylo mnohem horší než před pár lety. 54 % bez ohledu na absolutní čísla je na můj vkus hodně. Nechám na čtenáři, jestli to označí plošné zneplatňování či ne.

Ale s panem Kosinkou se snad shodneme na tom, že moderním církevním nešvarem je účelové zneplatňování bývalého manželství jen proto, že zrovna teď mám nový partnerský vztah a chci ho církevně legalizovat. Osobně bych tyto případy částečně eliminoval tím, že bych dal předem danou lhůtu třeba pěti let, kdy dotyčný musí dát k církevnímu soudu podnět o zneplatnění (popř. prohlášení za duchovně mrtvé) manželství a po pěti letech ho sám aktivně aktualizovat. Církevní soud by se pak zabýval jen těmi případy, které byly v daném termínu řádně aktualizovány, tzn. ty, na které dotyční průběžně myslí a mají dlouhodobou potřebu je zneplatnit.

Osobně nemám rád církevní praxi u laicizace kněží, kdy jejich žádost leží ve Vatikánu nevyslyšena celá léta, jako by byli nesvéprávní. Proto u všech odkládacích lhůt i zde by mělo být jasné, na jak dlouho se projednání dané věci odkládá. Navíc u partnerských vztahů je pět let více než poločas rozpadu nereproduktivního vztahu (cca 3-4 roky), tedy dá se touto lhůtou překlenout unáhlené nevěry, krize středního věku a jiné partnerské excesy.

Když čtu knihy o raném středověku, tak si uvědomuji, jak urputný boj musela církev podstoupit, aby se prosadil koncept monogamního trvalého manželství. Ano, jenom prosazení tzv. veřejného manželství versus tajných sňatků, eliminování paralelních vztahů s konkubínami atd. stálo neuvěřitelné množství námahy. Proto když dnes prosazuji koncept duchovní smrti u zániku manželství, snažím se jen o drobné kosmetické úpravy toho, co tu církev na tomto poli vykonala, aby zůstalo zachováno jádro toho, co považujeme za dobré a správné.

Důvod, proč se dnes hlásím k zastáncům určitých změn v koncepci manželství či odpůrců povinného celibátu, je jen pohled na realitu. Pokud nepřizpůsobíme praktické nároky na průměrného věřícího (podle pravidla "nalomenou třtinu nedolomíš"), pak zcela odnaučíme zejména mladé lidi zpovědní praxi a vyloučíme ze svátostného života mnoho lidí, kteří jsou v takové životní fázi, kdy se svým minulým životem, natož s bývalým expertnerem tak jako tak nejsou schopni nic udělat.

Ještě jednou bych připomněl argument sv. Pavla: "Bůh nás povolal k pokoji." I když máme dnes jen jednu hřivnu, tak ji teoreticky můžeme zakopat a pak vrátit Pánovi se slovy: "Tady ti vracíme, co jsme od tebe dostali - od povinného celibátu až po zneplaťnování manželství." Ale víme, že i ve zlých dobách máme povinnost hřivnu rozmnožit i za cenu, že hřivnu dáme lichvářům. Pamatujme, že u Židů byla lichva zakázaná, zejména mezi nimi. Tedy Ježíš jasně říká, že když je zle, je možno rozumně slevit i z morálního maxima Zákona. Ježíš i sv. Pavel hlásají stejnou myšlenku. Měli bychom ji hlásat i my.