Citace:
Drápal, Dan (2013): Vztahy, sex, rodina. Návrat domů, Praha. ISBN: 978-80-7255-304-4
Formální hledisko
271 stran zahrnuje obsáhlou bibliografii, podrobný obsah, dodatky s grafy a statistickými tabulkami, ale jinak je bez rejstříku a jiných ilustrací.
Text je přiměřeně a přehledně členěn. Připadá přibližně jeden nadpis na stránku.
Zlom a typografie je bez chyb, stejně jako je vidět pečlivá korektorská a redakční práce.
Vazba měkká (paper back), barevná obálka, hřbet a listy drží dobře, nevypadávají.
Citace literatury je většinou pečlivá a dostačující. Jen místy není možné dohledat zdroj autorových odkazů. Například na str. 32 odkazuje na tvrzení Kevina Lemana, ale v bibliografii je uvedeno pět jeho knih, takže asi by se to tvrzení špatně hledalo.
Obsah v heslech
Muž a žena, manželství, rovnoprávnost muže a ženy, sňatek, rozvod, celibát, homosexualita, rodina, dodatky, bibliografie.
Diskuse a hodnocení
Autor se označuje za evangelikálního křesťana, já za katolíka, tedy s autorem knihy se ve většině otázkách shoduji, když ne doslova, tak alespoň ve smyslu textu a úmyslu pisatele. Zkrátka naše názory zapadají do širšího křesťanského rámce.
Za nejsilnější stránku knihy považuji touhu autora poprat se se krizí novodobé společnosti a s tím souvisejících otázek křesťanství. Je třeba konstatovat, že ateistická a agnostická společnost je sama sobě nebezpečná. Co se týče oblasti sexu a rodiny, objevila volnou lásku, zrovnoprávnění homo- a heterosexuálních vztahů, dosáhla 55% rozvodovost, životní styl singles a střídavou výchovu. To se nedá nazvat jinak než sociální sebevraždou, protože takto klesla úhrnná plodnost na 1,4 dítěte na ženu, čili každou generaci žen nám ubude 30 % populace. Zřejmě bude ještě mnohem hůř, protože společnost se destabilizuje. Vcelku se dá chápat, že ateisté nevyznávají Boha, ale těžko se dá pochopit, proč nevyznávají evoluci, na kterou přísahají? Vždyť základní premisa evoluce zní: Kdo se nerozmnoží bude vyselektován.
Bohužel ani my křesťané nemáme z tohoto úhlu pohledu, čím se chlubit. Církve nejsou schopny v novém světě najít účinné pastorační a evangelizační nástroje, aby udržely mladé lidi mezi věkem 15 - 30 let ve svých řadách. To je bohužel období předmanželského sexu a není síla, která by to změnila, protože zároveň chceme, aby naše děti měly vysokoškolské vzdělání. Takže to jsou dvě síly, které jdou proti sobě. Výsledkem je masivní úbytek počtu věřících, který je dokonce rychlejší, než je úbytek celé společnosti (více než jedno procento populace ČR za rok).
I když jsme my křesťané přesvědčeni, že náš pro-rodinný pohled na svět je lepší a zdravější než to, co mladým nabízí svět, přesto chybí ekumenický konsensus, jak si pastoračně poradit s předmanželským sexem a masivní rozvodovostí, a to tak, aby byla klíčem, který i nevěřícím mladým otvírá cestu do Božího království, tak aby oni byli schopni církvi říci to, co řekl sv. Petr Ježíšovi: "Za kým bychom šli, vždyť ty máš slova věčného života."
To tedy považuji za prvořadý úkol podobných publikací, jako je tato recenzovaná kniha. Musím říci, že s tímto úkolem se vypořádává autor, co mu síly stačí. Tedy co víc můžeme čekat? Nikdo přeci pořádně neví, co s tím. Každopádně je třeba o tom přemýšlet, psát a diskutovat.
Pozitivum této knihy je hledání řešení rodinné krize v rámci protestantské tradice. Jak vlastně máme skloubit požadavky Ježíše s realitou dnešní společnosti? V tom jsme na tom všichni křesťané stejně. Ani katolíci si nevědí rady - viz zoufalá praxe našich církevních soudů prohlašovat 22 let trvající manželství s pěti dětmi za od začátku neexistující.
Další předností recenzované knihy je poměrně obsáhlý přehled literatury a statistických dat. Tedy člověk se dozví řadu zajímavých detailů a souvislostí.
Převážně teologický přístup
I když knize celkově přitakávám, přesto musím říci, že se mi místy četla těžko, a to zejména proto, že je mi cizí argumentace, pomocí které dospíval autor ke svým závěrům. Autor je ryzí teolog a i jeho argumentace je často vyhraněně teologická. Někdy ji odvozuje od axiómů, se kterými mám problém se ztotožnit. Já osobně jsem mnohem více přírodovědně orientován, tedy spíš slyším na argumenty etologické, biologické, evolučně psychologické popřípadě sociobiologické. Bohužel tento pohled na věc v knize úplně chybí. Jinými slovy, kdybych nebyl jako katolík dost důkladně obeznámený s teologií, tak bych některá tvrzení vůbec nebyl schopen strávit.
Abych uvedl příklad úvah, které jsou pro mě těžko přijatelné. Autor píše:
Chceme-li tedy pochopit, co je otcovství, musíme se snažit pochopit Boží vztah k nám. Ten je primární; pozemské, lidské otcovství je odvozené. Podobně je tomu s manželstvím. Primární je vztah Krista k církvi, vztah Ženicha k jeho Nevěstě; naše pozemské manželství je odvozené, sekundární.
Tento text víceméně odhaluje axiomatické pozadí knihy. Její základní axiomy jsou teologické. Když se podívám na dobu Věstonické Venuše - 25.000 let před Kristem. Bezpochyby už tehdy vznikala manželství mezi mužem a ženou, neboť jak my křesťané věříme - manželství si udělují partneři navzájem. Těžko si ale dokáži představit, že i tehdy odvozovala manželství svůj charakter od vztahu Krista a církve.
Osobně jsem přesvědčen, že jak vztah Krista a církve, tak vztah muže a ženy jsou dva odlišné vztahy sui generis, byť se oba mohou sobě navzájem podobat. Protože ale my lidé známe lépe partnerské vztahy než tajemný vztah Krista a církve, tak si připodobňujeme to, co neznáme, tím, co známe důvěrně. To samé platí i pro Boží vztah k nám. To je jedinečný vztah, který těžko můžeme pochopit, tak si jej zjednodušeně představujeme jako vztah, který máme my sami k našim dětem. Pohled na kombinaci roztomilosti a zároveň intelektuální omezenosti našich robátek nám pomáhá alespoň trochu, per analogiam, uchopit to, co je jistě zcela nad naše chápání, totiž jak se na nás samotné dívá Bůh.
Čtyři knihy a zbytečná vzájemná nedorozumění Úvaha nad knihou Dana Drápala: Vztahy, sex, rodina
PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2014-01-07
Drápal, Dan (2013): Vztahy, sex, rodina. Návrat domů, Praha. ISBN: 978-80-7255-304-4
Jsou čtyři kanály, jak můžeme poznávat Boha. Můžeme je metaforicky nazývat čtyřmi knihami, ve kterých můžeme číst. Jedna je Boží stvoření, tedy vše, co nám o světě odhalují vědy všech druhů. Druhou knihou je Bible, tedy to, co nám Bůh vzkázal přes proroky, apoštoly a jiné autory. Třetím kanálem je náš život, kde potkáváme Boha tam, kde končí naše síly a schopnosti. Na hranici našich možností poznáváme Boží vůli tím, že pozorujeme, co vše se děje, čili co on tvoří i přes všechno naše úsilí. Čtvrtým kanálem je pozorování metaorganismu církve v proudu dějin, tedy osudy živého těla Ježíše, skrze které se v tomto světě buduje Boží království a my máme tu čest na tom participovat. (Tady slovem církev nemyslím jen katolickou církev, ale společenství všech lidí dobré vůle, kteří t.č. plní Otcovu vůli vědomě či neuvědoměle.)
Vcelku chápu, že pan Drápal coby protestant není zvlášť zaujat čtvrtým kanálem - tradicí církve, ale nechápu, proč tak opomíjí první kanál - poznání tohoto světa, zejména přírodovědný, biologický a evoluční přístup. Vždyť to je řeč, kterou máme společnou se všemi lidmi. To je svět přirozené morálky, svět psychologie a přírodních věd. Mám pocit, že s tímto světem si autor moc neví rady, protože na jedné straně mu vyčítá něco, co on sám o pár stran dále konstatuje. Například na straně 67 kritizuje Miroslava Plzáka, že mluví o "vrozeném sklonu k pohlavní promiskuitě každého zdravého jedince". Pak sám na straně 107 píše "dokud jsme ve stádiu zamilovanosti, nejsme v pokušení navázat citový vztah s někým jiným", tedy mutatis mutandis když nejsme zamilovaní, tak jsme v pokušení navázat vztah s někým jiným, podobně argumentuje na straně 108. Jinými slovy to samé, co tvrdil Plzák.
Vždyť právě proto, že má Plzák pravdu, zaznívá též v desateru 6. přikázání "nesesmilníš" a ne třeba "budeš chodit po dvou nohách". Lidé mají vrozený sklon smilnit a ne poskakovat po jedné noze. Teologie proto hovoří o narušené přirozenosti či následcích dědičného hříchu, čím se snaží vysvětlit, proč máme i my, zdraví lidé, tolik vrozených hříšných sklonů, které nám většinou nejsou moc ku prospěchu (proto je konec konců označujeme za hříšné). To se netýká jen sexu, ale i třeba krádeží. Chápejte - zdraví nevylučuje chybovost. Optické klamy představují zákonitě chybné vnímání zdravého člověka. Životní klamy - například podceňování hrůzy rozvodů - je též zákonitě chybné uvažování zdravého člověka.
Každopádně přírodovědný pohled rozhodně není něco, co by stálo v opozici teologickému. Spíš je jen folklórem teologů a přírodovědců po sobě házet bláto a nestudovat pohled na věc té druhé strany. Ale u Dana Drápala nemám pocit, že by házel na přírodovědce házel bláto, ale spíš že tuto oblast podceňuje.
Zmatky v psychologické terminologii a ovladatelnost citů Úvaha nad knihou Dana Drápala: Vztahy, sex, rodina
PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2014-01-07
Drápal, Dan (2013): Vztahy, sex, rodina. Návrat domů, Praha. ISBN: 978-80-7255-304-4
Problém této psychologie partnerských vztahů je mimo jiné i neujasněný a neustálený slovník, což je dané tím, že studované jevy jsou složitě uchopitelné. Je tedy spíše pravidlem, že každý autor používá odlišnou terminologii, kde stejné slovo označuje různé jevy. Například již slovo láska, nebo milenecký či romantický vztah, zamilovanost atd. Například já za akutní zamilovanost označuji jen krátkou, přibližně tříměsíční hypomanickou fázi - ono opojení, které bezprostředně následuje po vzniku vztahu. Tedy již ne první dva až tři roky, kdy vztah jede jako na drátkách, vcelku bez konfliktů a kdy partneři netrpí pochybami a mají mají subjektivní jistotu, že druhého milují. Ale pozor autor právě toto nazývá zamilovaností, ale Plzák romantickou láskou a já za produktivní období vztahu. Jinými slovy, pokud se chce čtenář zorientovat v této literatuře. Musí si průběžně ujasňovat, jakou terminologii ten který autor používá a jak je odlišná od toho, co on sám prožívá či jaké termíny jsou mu vlastní. Jinak se zahrabeme v nekonečném zmatku zbytečného slovíčkaření a vzájemného nepochopení.
Tyto terminologické zmatky jsou problém i některých míst v knize Dana Drápala: Vztahy, sex, rodina. Například otázka "ovladatelnosti citů". Autor na str. 104 kritizuje Plzáka, že píše o citech, že se člověk nemůže rozhodnout mít někoho rád, nemůže si nařídit někoho rád nemít. Tady Plzák míní ovladatelnost citů v tom smyslu, že od nich nemáme vypínač, že je nemůžeme zapnout a vypnout silou vůle, na rozdíl od třeba pohybu paže, který můžeme vůlí spustit i zastavit. To je jiný význam slova ovládnout, než jaký používá autor. Ten sousloví ovládnout city chápe jako schopnost člověka jednat citům na vzdory. Ale to myslím Plzák ani nikdo jiný nepopírá. Ano, city můžeme ignorovat, potlačovat, možná i facilitovat jejich objevení, ale přesto nejsou city přímo ovladatelné silou vůle. Už jenom proto, že je generuje úplně jiná část mozku. Například pocit štěstí můžeme navodit drogami, nebo elektrickou stimulací mozku v nuclea accumbens. Jinak ale si nemůžeme poručit a mít pocit štěstí na povel. Stejně tak, když mi klient říká, že ke své ženě cítí citový odpor, že se jí štítí, tak zpravidla ještě může tento pocit ignorovat a dál se k ženě chovat formálně korektně, ale přesto nikdy neměl možnost volby, aby si řekl "Teď si naordinuji štítivý odpor a pozítří ho zase vypnu."
Díky tomuto terminologickému nedorozumění a zbytečné kritice Plzáka se ale vlastně nedostává autor k jádru problému dnešního světa. Tou není ovladatelnost či neovladatelnost citů, ale otázka, zda dočasné či trvalé vymizení příjemných citů je dostatečný důvod pro ukončení vztahu. To je otázka hodnotová, ne otázka ovladatelnosti citů. Ano, moderní svět žije pod diktaturou citů: "Když něco cítím a k něčemu inklinuji, tak ergo musím následovat momentální prožitek. City jsou nejvyšší zákon, lex suprema. Kvalita citů je též hlavní kritérium při posuzování kvality a smysluplnosti vlastního života."
Hodnotový žebříček moderního člověka by se dal charakterizovat jako nedůsledně individualisticky hedonistický. Tedy i ve vztahu setrvává především proto, že se v něm cítí dobře. Když se přestane dobře cítit, je to důvod vztah ukončit, nebo si alespoň pořídit milenku, a to bez ohledu na city partnera či dopad těchto kroků na děti. Autenticita jeho citů má větší hodnotu, než aby jeho děti měly klidné dětství a nezažily rozvodovou válku: "Přece se nebudu přetvařovat? Co by to bylo za život?"
Tito lidé netvrdí, že by se nedokázali přemoci, ale tvrdí, že by to nebylo správné počínání, protože nejvyšším cílem života je "mít dobré pocity". To je úplně jiný hodnotový žebříček, než jaký mají křesťané. Ti naopak budují Boží království, tzn. dělají věci tak, aby maximalizovali vyvážený kolektivní prospěch čili snaží se posuzovat své činy jakoby z ptačího pohledu Boží vůle, či moudrého panovníka, který chce optimalizovat fungování své říše. Při tom křesťané věří a průběžně se i přesvědčují, že vše ostatní jim bude přidáno, tedy i ony příjemné city. Oni neusilují přímo o příjemné city, a to právě proto, že city nelze ovládat. Ale nebojí se citům vzdorovat a často jednat i zcela opačně, než kam směřuje jejich nitro. Při tom očekávají, že po čase jim city budou jaksi přidány třetí stranou, Bohem. Když si obejdete vícero věřících a zeptáte se ji, zda se jim tato nezvyklá životní strategie vyplácí, tak až na vyjímky Vám přitakají, protože je to strategie výhodná především pro dlouhodobý běh a celoživotní plány. Navíc dává člověku pocit smysluplnosti života i v těch situacích, kdy příjemné city dlouhodobě chybí, například v péči o nevyléčitelně nemocné, v předem prohraných bitvách ap.
Tomuto jednání říká psychologie podle kontextu různě, např. oddálené uspokojení, frustrační tolerance, reciprocita, inkluzivní fitness ap. V teologii se totéž označuje též různě - za očekávání budoucích zaslíbení, nebe, ochota jít cestou kříže či příchod Božího království. Opět musíme mít schopnost si překládat stejné jevy z různých jazyků, čili skutečně umět "mluvit jazyky". Buď jako buď právě tato schopnost dává křesťanům tu neuvěřitelnou sílu - dokázat nemožné a fungovat efektivně i za velmi neutěšených podmínek. To je i důvod, proč se považuji za katolíka a skrz prsty hledím na moderní společnost, která pod praporem "lidských práv" týrá a neochraňuje vlastní děti v rozvodových bojích (a to ani úřady) a jede pod hesly - nevaž se, odvaž se; následuj svou žízeň...
Vraťme se ale k posuzované knize Dana Drápala. Předpokládám, že v této úvaze se mnou bude autor souhlasit. To máme společné, ale mně vadilo, že on ve své knize tyto úvahy nedotáhl do konce a skončil jen u nedorozumění okolo "ovladatelnosti citů".
Ježíš a rozvod Úvaha nad knihou Dana Drápala: Vztahy, sex, rodina
PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. 2014-01-07
Drápal, Dan (2013): Vztahy, sex, rodina. Návrat domů, Praha. ISBN: 978-80-7255-304-4
Dan Drápal ve své knize Vztahy, sex, rodina píše na straně 115: "Ježíš řekl, že jediným legitimním důvodem rozvodu je cizoložství" a míní odkaz na Mt 19, 9: "Pravím vám, kdo propustí svou manželku z jiného důvodu než pro smilstvo a vezme si jinou, cizoloží." Já vím, že toto je tradiční protestantská interpretace tohoto místa, právě proto bych rád připomněl, že je to, když ne vysloveně chybná interpretace, tak jistě nepřesná.
Z citátu samotného vyplývá, že Ježíš rozlišoval dva termíny smilstvo a cizoložství (v řeckém originálu porneia, versus moichao či moicheia). Tedy nemůžeme klást mezi ty dva termíny rovnítko. Jinak by Ježíš řekl: "Pravím vám, kdo propustí svou manželku z jiného důvodu než pro cizoložství a vezme si jinou, cizoloží." To však neříká. Rozlišuje mezi těmito dvěma pojmy, přičemž z reakce učedníků můžeme vyčíst, že porneia pro ně bylo něco hodně mimořádného, proto říkají "Jestliže je to s mužem a ženou takové, pak je lépe se neženit." Tedy z pohledu učedníků je "porneia" něco tak vzácného, že to prakticky vylučuje rozvod. I z této reakce je možno vyčíst, že se nejednalo o ekvivalent slova cizoložství či nevěra. Když si proto najdeme ve slovnících, v jakých významech se v dobovém kontextu nachází slovo porneia, zjistíme, že to je mnohem širší význam než cizoložství - od krvesmilstva, přes sodomii, homosexualitu, ano, až po to cizoložství, tedy obecně nedovolený pohlavní styk s podtextem "masakr vztahu". Například představte si, že by si to vaše milovaná žena rozdala se sousedovic dogou. To byste pravděpodobně taky považovali za masakr vašeho vztahu.
Tady je třeba si uvědomit, že Ježíš připouští, že existují činy, které představují masakr vztahu, které fakticky ten vztah zabijí a znemožňují jeho další pokračování. Ale je třeba si uvědomit, že to jsou z povahy věci takové činy, které znamenají nejen faktickou likvidaci partnerského vztahu, ale zároveň, ipso facto - činem samým - i exkomunikaci z církve čili duchovní smrt. Pak je možno ve stejném smyslu aplikovat i Pavlovo vyjímku (1K 7, 15): "Chce-li nevěřící odejít, ať odejde. Věřící nejsou v takových případech vázáni. Bůh nás povolal k pokoji."
V kontextu dnešní moderní společnosti ale porneia samozřejmě nepředstavuje jen činy sexuální povahy, ale mnoho dalších činů, které je možno považovat za masakr vztahu. Například nezvladatelný gamblerismus, nekontrolovatelné zadlužování rodiny, těžký alkoholismus či jiná drogová závislost, kterou dotyčný nechce léčit, dále mezi to patří chronické a bezdůvodné domácí násilí (tedy ne občasná facka v hádce), sexuální excesy jako faktická dlouhodobá bigamie, promiskuitní životní styl ať homo- či heterosexuální ap. To jsou často mnohem horší masakry vztahu než pouhá nevěra, cizoložství. Každopádně většinou to nejsou ojedinělé či krátkodobé činy, jako je jednorázová nevěra, ale zpravidla dlouhodobé a chronické nastavení osobnosti, které vylučuje vybudování jednoho těla čili jednoho metaorganismu, kterému říkáme manželství. Když člověk začíná tyto věci dlouhodobě dělat, popř. odmítá léčbu či jiné řešení, tak činem samým nejen ničí manželství, ale i svůj život a samozřejmě i křesťanskou identitu, čím se ipso facto sám exkomunikuje z církve. To jsou závažné hříchy proti desateru. Proto Ježíšův citát musíme číst v tomto významu: "Pravím vám, kdo propustí svou manželku z jiného důvodu než pro masakr vztahu z její strany a vezme si jinou, cizoloží."
Když něčemu v Písmu nerozumíme, tak často pomůže, když si odpovíme na otázku: "Jaký přirozený sklon lidí má za cíl toto přikázání či doporučení kompenzovat?" Nerozlučitelnost manželství je kompenzační přikázání, které vyvažuje tendenci rozvést se se ženou "protože neumí vařit", protože k němu pociťuji citový odpor, protože "naše láska vyprchala", ba dokonce slyšel jsem i argument "nikdy jsi mi neuvařila čaj". Jinými slovy lidé mají sklony rozvádět se z naprosto banálních důvodů, ze stejně malicherných pohnutek si pořizují milenky a milence, z egoistických důvodů válčí o děti tak, že je celoživotně zmrzačí ap. Proto přichází Ježíš a znova potvrzuje to, co platilo od počátku: Ano, existují činy, které představují masakr vztahu (porneia), ale pokud se člověk rozvádí z jiného, méně závažného důvodu, tak je to velmi těžký hřích proti Bohu, proti partnerovi i proti dětem. Stačí se podívat na dnešní rozvody, kolik z nich je naprosto bezdůvodných, a hned vidíme, proč si Ježíš potvrdil nerozlučitelnost manželství. Dnes by to jistě udělal také i reakce dnešních lidí by byla jistě identická, jako byla reakce jeho učedníků. I dnes platí Ježíšova doložka exklusivity: "Ne všichni pochopí to slovo; jen ti, kterým je to dáno. Kdo to může pochopit, pochop." Jen na okraj připomínám, že slovo pochopit zde neznamená pouhé intelektuální přikývnutí, ale naplnění Ježíšových slov vlastním životem. Je to podobné, jako když sousloví "poznat ženu" znamená v Bibli "mít s ní pohlavní styk".
Nepochybně to celé komplikuje neschopnost přesně diagnosticky uchopit příčiny krachu vztahu. Laická diagnostika jede podle zjednodušujících kriterií - na vině je ten, kdo je nevěrný, kdo je navrhovatel rozchodu, popř. ten, kdo se dopouští fyzického násilí. Ano, i my psychologové máme velké problémy určit příčiny a dynamiku rozchodu. S vinou na rozvodu je to ale jako s vinou při dopravní nehodě. Ano, jsou případy, kdy za dopravní nehodou mohou oba účastníci, ale zpravidla je to tak, že vinu má z z větší části jen jeden. Stejně tak je tomu i u rozchodů. Jsou případy, kdy je to podle přísloví jeden za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet, ale většina rozvodů je, co se týká viny, zřetelně asymetrických. Ale jakkoli je to složité, měli bychom se o to co nejpoctivěji pokoušet.