V nevytopeném hostinském sále se na jevišti zkouší. V zimních kabátech a houních se tu choulí členové kočovné herecké družiny. Do obrazu se prolne titulek: PACOV 1911
- Pane hostinský, nemohlo by se už zatopit? - zeptá se pohublý zarostlý muž, zřejmě principál. Hřeje si dlaně o hrnek teplého čaje a hlavu zimomřivě krčí do ohnutého límce. Chvilku trvá, než v něm poznáme Cimrmana. Jako by za těch několik let od svého pobytu na Konopišti nepřiměřeně zestárl.
- Až v šest, - odbude ho hostinský.
- To tu do tý doby zmrznem, - poznamená jedna z hereček.
- No, pojďte, přátelé, ať to dozkoušíme. . . Tak, Tomáši, od toho: "v tom případě jsem tě obelhal, tatínku: `-
Tomáš místo požadované repliky vznese dotaz: - A nemohli bysme raději hrát Hadriána z Římsů? Všichni to známe a mělo by to zaručenej úspěch.-
- Přátelé, musíte mi věřit, - vzdychne nešťastně Cimrman. - Tahle moje hra, uvidíte, že lidi chytí. Nemůžeme pořád omílat ty bezduché frašky. Musíme toho diváka vychovávat, v tom je přece poslání divadla!-
- Anebo Mlynář a jeho dítě. To taky všichni umíme, - ozve se jiný herec.
- To tady dával Kopecký s loutkovým divadlem, - vmísí se hostinský.
- Já vím, vás pořád děsí ten Šµilhavý švec. To já uznávám, ta hra se mi moc nepovedla. Ale Šilhavý švec a Hodina pravdy, to se vůbec nedá srovnat. Podívejte se, ten hrdina, ten Tomáš Edel, ten bude lidem blízký. Vždyť si to uvědomte: všichni mu celý život lhali, a najednou se doví pravdu. To bude úchvatný závěr.-
- Já bych se toho nebál, - řekne další herec.
- No, Karle, výborně, - chytá se Cimrman první nabízené ruky.
- Na Mlynáře by přišli i podruhý, - zklame ho Karel.
- A pak loutky a my, to je rozdíl.-
- Přátelé, já vám ručím za to že na konci hry bude potlesk. Vy se tentokrát budete i klanět.-
- Já za svou osobu prohlašuju, - ozve se po chvíli ticha nejstarší člen skupiny, když se ujistí, že hostinský zmizel z doslechu, - že nebudu nic riskovat. Jak vyberu peníze, sbalím pokladnu a čekám na vás v Pelhřimově.-
- Bude, doufám, na závěr Vichr z hor? - chce vědět starší herečka.
- To je zbytečný, Anežko, tentokrát se bez Vichru z hor obejdeme. -
Společnost začne reptat.
- Ne, ne, - ozve se hlas - bez Vichru z hor do toho nejdu. Ta scénka se osvědčila, nevidím důvod, proč ji nedělat. -
- Dobře, jak chcete - kapituluje Cimrman - Vichr z hor si necháme v záloze. Ale uvidíte, že tentokrát na něj
nedojde... -
Na židlích a na lavicích sedí Pacovští, na jejichž tvářích je vidět, že mají za sebou téměř dvě hodiny úmorného a nesrozumitelného děje. Hostinský osvěžuje jejich řady napěněnými půllitry. Z jeviště znějí dál a dál dlouhé tirády složitého psychologického dramatu na venkovské návsi.
Karla: "Ta záhadná postava tam dole v zahradě, to jsem byla já, Tomáši.”
Tomáš: "Ty, Karlo? Myslel jsem, že to byla Hedvika.”
Karla: "Kdepak, Tomáši. V té době Hedvika právě rodila tvé dítě.”
Tomáš: "Mé dítě? Myslel jsem, že je to Karlovo dítě.”
Karla: "Karel Hedviku vůbec neznal.”
Tomáš: "Ale jestli Hedvika rodila mé dítě, pak ty, Karlo, jsi...”
Karla: "Ano, Tomáši. Jsem tvá sestra.”
Tomáš: "To není možné!”
(Na scénu vejde Tomášův otec, Tomášova matka, švagr a teta.)
Otec: "Má pravdu, Tomáši.”
Tomáš: "Nemohu tomu uvěřit, vždyť tys mi, švagře, říkal..."
Švagr: "Nejsem tvůj švagr.”
Tomáš: "Ne?"
Švagr: "Jsem tvůj bratranec.”
Tomáš: "To ovšem mění celou situaci.”
Teta: "Ne tak docela. Já totiž nejsem tvá teta."
Tomáš: "Ty nejsi má teta, tetičko?"
Teta: "Ne. Jsem tvoje vzdálená snacha.”
Tomáš: "Ale v tom případě jsem tě obelhal, tatínku.”
Otec: "Nedělej si výčitky, milý synu. Já totiž nejsem tvůj otec. Jsem tvůj syn.”
Tomáš: "A maminka?"
Otec: "To je babička z otcovy strany.”
Tomáš: "To je hrozné. Jsem tedy úplný sirotek. Ale nevadí. Hlavně, že jsem konečně poznal pravdu!”
Oponář zatočí klikou a za Hodinou pravdy se zavře opona. V publiku se rozhostí nechápající ticho. Lidé nemohou uvěřit, že to je vše, co jim divadelní společnost za jejich peníze nabídla. Cimrman a celá jeho družina napjatě poslouchají za oponou, zda ticho nevyústí v potlesk či obvyklé projevy nesouhlasu. Ozve se reptání a první hvízdnutí. Na oponu dopadne prázdný půllitr. Oči herců se upřou na Cimrmana a ten rezignovaně přikývne.
- Vichr z hor! - křikne jeden z herců na oponáře.
Ten otevře rychle oponu a od její kliky přiskočí ke klice bubnu s plátnem. Zvuk vichřice a herecká akce na jevišti publikum utiší. Nedůvěřivé zraky Pacovských se upnou na scénu v poslední naději, že se na jevišti přece jen něco zajímavého odehraje.
Karla (pateticky): "Co se to děje?"
Švagr: "Zvedá se hrozný vítr!"
Otec: "To je proslulý vichr z hor. Naposledy tu byl před sto lety. Dědeček mi o tom vyprávěl!”
Teta: "Držte se pevně, nebo nás to odnese!"
Matka: "Podívejte, Karlu už odnáší vítr. Chyťte ji někdo!"
(Každý se drží nějakého předmětu či kulisy. Karla, která se držela židle, neuměle předstírá, že židli neodnáší, ale že je i se židlí větrem odnášena. Nakonec zmizí se židlí v zákulisí.)
Tomáš: "Podívejte se, tatínek a maminka, vlastně syn a babička z otcovy strany - také nemohou větru odolat!"
(Otec s matkou stejným způsobem odnesou stůl.)
Teta: "Pomoc! Už nemohu! Docházejí mi síly!" (Sklání se teta ke kulise stromu, odvrtíkuje ji a odběhne s ní do zákulisí.)
Před hospodou stojí vůz s plachtou. Ti, kteří nejsou na jevišti, na něj kvapně nakládají divadelní inventář. Právě byl uložen stůl a teď přibíhá teta se stromem.
Na jevišti zatím uvolnili plot, a zatímco ho dva herci odnášejí, sehnou se jiní k vrtíkům největší kulisy scény.
Tomáš: "Je to možné? Vavákův plot to odneslo jako pírko!"
Švagr: "A podívej, Tomáši! Vavákova stodola! Také uletěla."
(Technický personál odnáší stodolu z hostince ven.)
Tomáš: "Chudák Vavák! O všechno přišel. Co je proti tomu pár korun za lístek do divadla?"
Švagr: "Svatá pravda. To by si lidé měli uvědomit. A ke všemu ještě ta bouřka, neslyšíte?"
(Vůz s kulisami zarachotí pod okny hospody a do toho zapráská bič jako by se nad Pacovem křižovaly blesky.)
Švagr (sfukuje řadu petrolejových lamp na rampě): "To je konec světa. Ani slunce se na to nemůže dívat"
(Jeviště se ponoří do tmy.)
Tomáš: "Zůstaňme všichni na svých místech. Kdo se hne, toho blesk dojista zabije!”
Oba zbylí protagonisté vybíhají z hostince, naskakují na připravené bicykly a uhánějí za divadelní společností.