Kdy bude pozdě rušit celibát?

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D.

Když jsem viděl několik článků obhajující celibát na Christnetu, tak jsem si našel i v Arcidiecézním zpravodaji z března 2004 (viz www.apha.cz) informace o projektu obnovy farností. Chtěl bych zdůraznit, že ve vlastním článku kardinála Vlka se mi líbí řada postojů, ale jen bych se kriticky vyjádřil k jedné věci, která v článku nezazněla, ale zaznít měla. Totiž celibátu a seminární výchově kněží. Domnívám se, že ve znamení dnešní doby se jedná o oko, které nás svádí, balvan, který táhne církev ke dnu. Pokusím se nastínit proč.

Přísné řešení není vždy to správné

Sv. Pavel píše, že základ je dán a my musíme bedlivě pozorovat, jak na tom základě dále stavíme. To "jak" zdaleka není černobílé a lehce předvídatelné. Z hlediska morálního si musíme uvědomit, že nemá pravdu a není morálně dál ten, kdo zastává přísnější a rigoróznější stanovisko. Dnes nikdo neví, jestli ho Ježíš pochválí za to, co propagoval. Nevím to já při psaní tohoto článku, ale nejsem si jist, zda tuto mou pochybnost sdílí i ti, kteří za celibát bojují. Možná, že obhájci celibátu dostanou od Pána vyhubováno úplně stejně jako Marta, která byla naprosto subjektivně přesvědčena Kristus je na její straně v názoru, že sestra Marie jí má jít pomoci. Možná, že zastánce celibátu čeká ne pochvala, ale hořká kritika.

Celibát není věroučné, ale disciplinární nařízení

Je zbytečné opakovat notoricky známou pravdu, že kněžský celibát vždy byl pouze přikázáním církevního práva, nikdy neměl věroučnou závaznost. U Krista můžeme pouze najít ocenění bezženství, ale žádné pevné spojení kněžství s celibátem. Tedy každý věřící, který by se snažil něco takového naznačovat se dopouští demagogie. Církev zavedla celibát a tedy i církev jej také může zrušit. Každý věřící na něj může mít názor, jaký chce.

Celibát však s sebou přináší nejen dobré, ale i mnoho zlého, to je však často bagatelizováno. Několik těchto věcí bych zde rád naznačil.

Zrušení celibátu by zmírnilo strmou hierarchii katolické církve a propast mezi klérem a laiky

Kardinál Vlk nás vybízí, abychom se připojili "vědomou a aktivní tvůrčí spolupráci na společném díle". Jsem přesvědčen, že tomuto cíli stojí v cestě mimo jiné i povinný celibát. Kněz, který je bez ženy a rodiny, je mezi laiky jako bílá vrána. Prakticky pouze ostatní kněží jsou ti, kteří s ním sdílí jeho životní zkušenost - ti jsou jeho rodina a žena. Myslím, že není úplně pravda, že rodinou kněze je farnost. Farnost možná kněze miluje, zbožňuje či naopak kritizuje, ale světu kněží nerozumí. Jak by mohla? Nezná jeho svět, neprošla seminářem, svěcením, nemodlí se hodinky, neví, co to je sedět po večerech sám v polorozpadlé studené faře, objíždět s pocitem marnosti pět farností, každou s deseti vymírajícími babkami a neustále opravovat rozpadající se kostely, které pořád někdo vykrádá. (Jen na okraj. Nemáte pocit, že taková vize by odradila téměř každého?)

Rodinou kněze jsou však především jeho spolubratři, proto jejich písničku zpívá a jejich odmítnutí se bojí více než odmítnutí farnosti. Tento strach sice umožňuje vytvořit dosti unifikovanou celosvětovou církev se strmou hierarchií, což je jistě plus, ale na druhé straně produkuje sterilní kněžství neschopné adaptovat se na měnící se podmínky, neschopné být světlem světa. Není divu, že se pak zdá, že kněžství je instituce, která se k ničemu nehodí, než aby se vyhodila a lidi po ní šlapali.

Ženatý kněz je v mnohém vyvázaný ze strmé hierarchie. Jeho citovou oporou je rodina. Když jej "zpéruje" biskup (ať právem či neprávem), tak tento kněz přijde domů, postěžuje si, položí své ženě hlavu na prsa a ta mu řekne: "Tak se na něho vykašli." I tato druhá poloha s sebou nese jistá nebezpečí, to vidíme všichni, ale možná to bude jediná cesta k obnově církve.

Celibát je provázaný se seminární výchovou

Za poslední rok jsem slyšel několik případů, které se podobaly jako vejce vejci. Zkrátka přišel mladý kněz - nadšený, plný elánu - přímo ze semináře do svého nového působiště a během prvního měsíce se mu podařilo poštvat proti sobě celou farnost, protože při zádušní mši při kázání řekl na adresu nebožtíka něco ve smyslu, že do kostela páchne, jen když něco potřebuje. Při zpovědi doporučil holce, aby se rozešla se svým klukem jen proto, že je nevěřící, i když jejich vztah byl bezproblémový a dokonce spolu ani nespali. Na dalším kázání seřve přítomné, že mají malou účast. Tři čtvrtě vesnice se zapřísahá, že k tomu volovi do kostela už vícekrát nepůjdou. Samozřejmě, že se tento horlivec časem zklidní a za pár let už zve na faru jakékoliv páry a nekádruje jejich náboženskou orthodoxnost, ale bohužel vyšel ze semináře indoktrinovaný tak, že vzpomínky na toto jeho přechodné období odrazují celou řadu věřících od pouhé návštěvy kostela o svátostech ani nemluvě. Chci poznamenat, že nyní nemám na mysli špatné kněze, ale spíše kritizuji způsob seminárního formování, které má na svědomí tyto excesy. Tedy nemusí to být pouze celibát, co odrazuje mladé muže od kněžství.

Jak jinak má Duch sv. dát Církvi najevo, že se celibát či semináře přežily, než prázdným presbytářem?

Na prosbu "Dej nám nová kněžská a řeholní povolání." nemůže Bůh jasněji odpovědět než, jak činní: Lhostejným a nezaujatým přístupem z lavic. Někdy mám pocit, že věřící v lavicích odpovídají místo "Prosíme tě vyslyš nás!" spíše: "Máme to na háku." Stejně tak přemýšlím, kdy už to kléru, tj. těm jediným, kteří otázku celibátu a seminářů mohou rozhodnout, dojde, že odpověď od Ducha sv. nepříjde v podobě emailu papežovi, ale v podobně naprosté lhostejnosti z lavic. Jak je možné, že znamení na obloze umí číst, emaily také, ale ne znamení doby?

Konflikt není mezi Duchem sv. a církví, ale uvnitř církve

Je třeba si uvědomit, že problém nedostatku kněží není konflikt mezi Duchem sv. a církví, například že by Duch sv. nechtěl vyslyšet naše prosby a mlčel na ně. Je to konflikt mezi klérem, který by si toužebně přál pokračovatele, a laiky, které do takové potápějící lodi nedostaneme ani párem koní. Klérus představuje ty, kteří svazují těžká břemena a chtějí je klást na bedra těm, kdo sedí v lavicích. Ale jak má klérus slyšet vanutí Ducha sv., když neslyší a nevidí jasné gesto z předních lavic? Proč jim není divné, že jejich ovečky neslyší jejich hlas? Proč nás naši církevní představení neustále vybízejí "k zintenzivnění modliteb za kněžská a řeholní povolání", když víme, že nebudeme vyslyšeni pro množství slov. Bůh nemůže vyslyšet naše prosby ve věci, o kterou sami nestojíme. Jak jasněji to může být řečeno než, jak to vidíme už desítky let: Mladí muži nechtějí do semináře a nechtějí celibát. Nemá cenu si hrát na slepou bábu. Prosím, biskupové, už to konečně pochopte.

Klérus zřejmě hodlá hnát nedostatek kněží až do úplné krize

Jak vyplývá z úst obránců celibátu, necítí se tito nijak odpovědni za stávající nedostatek kněží, naopak mají pocit ušlechtilosti, když celibát obhajují. Zřejmě neustoupí ze své zjevně nefunkční vize do té doby, dokud ještě budou v Čechách ještě nějaké fungující farnosti. Pak až tyto farnosti vyhynou, tak se celibát zdobrovolní, ale už to příjde křížek po funuse katolické církve v Čechách. Jestli se už nyní nezačnou hledat a připravovat možní nástupci kněží v neobsazených farnostech, vyhyne k radosti mnohých katolická církev u nás definitivně, ale nejvtipnější na tom bude, že ji do hrobu pošlou ti, kteří ji mají budovat a spravovat.

Ale je řečeno, pokouší-li tě tvé oko, vyrvi jej. Jestliže nás povinný celibát a zdegenerovaná seminární příprava kněží svazuje natolik, že jsme ochotni sami sebe utopit jako koťata, nebylo by lepší si vyrvat celibát z těla, než být i s celibátem vrženi do ohně? Vždyť za pár let budeme mít nikoho, kdo bude ochoten vést věřící. Nemáme být jako prozíravé panny, které si vzali dostatek oleje, či jako nepoctivý správce, kdo pamatuje na svou možná ne-ideální budoucnost? Kdo předstoupí za pět let před Pána a oznámí mu, že nezačal připravovat a vybírat laiky pro vedení farností, dokud byl čas? Kdo se přihlásí k tomu, že lpěl na seminářích a celibátu, i když mu Duch sv. dával naprosto nepokrytě najevo, že tudy cesta nevede? Když sám klérus nevstoupil, proč brání jiným, aby vstoupili?

Ujasněme si, kdo je za co odpovědný

Obecně nemám vyhrocování rozdílu mezi laiky a klérem rád, ale zde myslím je nutno jasně ukázat, na koho se čeká a kdo musí udělat rozhodnutí. Klérus je ten jediný, komu Ježíš tuto pravomoc přidělil. Laici mohou tak akorát hlasovat v anketách, ale rozhodnutí za klérus udělat nemohou. Je proto ostudné, že naši přestavení se věnují všemu možnému, jen ne poctivému spravování církve. Ale divme se, že naše prosby jsou marné, což nebylo napsáno: "Lid tento ctí mě rty, ale srdce jejich je daleko ode mne; marně mě uctívají, neboť učí naukám, jež jsou jen příkazy lidskými." Vždyť celibát a semináře nejsou nic jiného než lidskými příkazy, které měly sloužit a ne bořit. Kristus dal Petrovi klíče ne, aby jimi jen cinkal, ale především, aby jimi otvíral a jako hospodář vynášel ze svého pokladu nové i staré. Dříve celibát nebyl, nemáme tedy žádný důvod na něm křečovitě lpět, když nám celibátní kněží vymírají.

Není povinností laiků vstupovat do seminářů a celibátu, ale je povinností kněží, avšak především hlavně biskupů, aby ustanovili své nástupce. Jestliže se tak neděje, tak vina za stávající stav leží na biskupech a papežovi, protože pro ně není žádnou omluvou, že si stanovili pravidla, které nebyli schopni včas odvolat. Biskupové jsou povinni ustanovit nástupce. Udělat to mohou a mají, vždy je dostatek spořádaných a pravověrných ženatých katolíků. Vyhrožování farnostmi bez kněží je citové vydírání, kde se bezdůvodně odpírá poskytnout svátost.

Návrh řešení

Jsem rád, že naši biskupové přistoupili k projektu obnovy farností, a to musí být zaměřeno na rychlé vytvoření prostředků, které by umožnily zachovat náboženskou praxi. Vycházejme z celkem jistého faktu, že bude i nadále klesat zájem o kněžství v té podobě, jak je nyní nabízeno až vnucováno, tj. celibát a seminář. Tedy největší nebezpečí spočívá v tom, že neobsazené farnosti zůstanou bez duchovní praxe, takže v těch oblastech církev zcela vymře. Nemají-li být stávající biskupové označováni za hrobaře církve, měli by rychle zaujmout záchranná opatření. Například tato:

1. V každé farnosti, kde hrozí že bude v brzké době neobsazena (starý farář), vybrat jednoho až dva zbožné muže, kteří jsou známi, že žijí spořádaným životem a jsou pravověrní. Je lhostejné, zda jsou svobodní, ženatí či vdovci, ale neměli by být rozvedení, promiskuitní, známí svým mravními poklesky. Neměli by zastávat zjevně bludné názory, jako je reinkarnace, pantheismus ap.
2. Těmto dopřát základní teologické vzdělání - základní kurzy, ověřit jejich pravověrnost a bezkonfliktnost a poměrně rychle je vysvětit na jáhny.
3. Připravit pro ně dočasnou mešní liturgii (možná již existuje) tak, aby neobsahovala proměňování, ale jinak aby byla velmi podobná mši, tak jak ji známe. Tuto bohoslužbu by tito jáhni sloužili, když by byl starý kněz nemocný či jinak indisponován. Kromě toho by v této době se stále vzdělávali, aby si doplnili teologické vzdělání.
4. Pokud by starý kněz umřel, pak by byli tito jáhni bezprostředně vysvěceni na kněze za předpokladu, že by stále trvaly dvě podmínky - spořádaný život a pravověrnost. (To však předpokládá zrušení povinného celibátu.)

Tímto postupem by se zachovala duchovní kontinuita a zamezilo by se šíření duchovní pouště, která vzniká tím, že vymírající klérus po sobě nezodpovědně nechává neobsazené farnosti a neustanovuje nástupce jen proto, že je mu líto utnout ruku, která jej svádí.

Celibát má své pro proti a koluje okolo něho řada omylů

Zrušení celibátu není samospasitelné, je tedy dobré se vyvarovat přehnaných očekávání:

1) Především celibát nás nezbaví sexuální závislosti kněží. Jestliže kněz nedokáže odolat touze zneužívat malé děti nebo mít řadu milenek, tak tuto touhu mu z hlavy nevyžene ani celibát ani manželství.

2) Omylem je, že celibát chrání církev před ztrátou majetku děděním. Je vlastně vůbec otázka, zda toto tvrzení bylo kdy pravdivé.

3) Zrušení celibátu rovněž nepovede automaticky k výraznému nárůstu zájmu o kněžství. Nedostatkem kněží trpí i církve bez celibátu. Krizi kněžství vyřeší jen změna smýšlení a hluboké pokání, které musí vést k hluboké revizi a sebereflexi mnohé církevní praxe. O tom mluvil i kardinál Vlk ve zmíněném prohlášení a není možno s ním než souhlasit.

Přál bych katolické církvi v Čechách, aby projekt obnovy farností začal opravdu poctivě. Protože projekt obnovy farností není šaškárna pro novináře, ale je to boj za to, aby naše církev v Čechách nevyhynula. Když Kristus si mohl vybrat ženatého Petra za prvního papeže, proč by si naši biskupové nemohli vybrat ženaté muže za kněze? Jsou snad papežtější než Kristus?

Na závěr Vám položím drzou otázku: Zkuste si představit, že by takový článek napsal sám Kristus. Myslíte si, že by ho otiskli v Katolickém týdeníku?

Pro připomínku

Zdroj ČSÚ