Reakce na úvahu P. Singera Bůh trýzně (Respekt 22/2008)

Znalci Twin Peaks vědí: Sovy nejsou tím, čím se zdají být. Stejně tak i křesťan se může nad úvahami ateistů pousmát s podobně matoucím závěrem: Bůh není tím, čím se zdá být. Singerova úvaha (viz níže) totiž obhajuje nejčastější námitku ateistů proti existenci Boha: "Kdyby byl Bůh a byl by dobrý, nemohl by se dívat na zlo ve světě. Protože zla je ve světě tolik a je tak extrémní, Bůh buď není, nebo je zlý."

Psychologie náboženství řeší specifika myšlení a chování lidí ve vztahu k otázkám náboženství či ateismu. Mezi ně patří například vývojová stádia víry. Oser (1980, více moje diplomka) popisuje u dětí druhé stádium víry, které charakterizuje zásada: "Do ut des" (Dej, abys dostal) To mimo jiné provází i očekávání jakéhosi směnného obchodu s Bohem: "Když já budu poslouchat, tak Bůh mě na oplátku dá to, po čem toužím, a ochrání mě před utrpením." Zde se u dětí objevují náboženské krize, když zjistí, že tato kouzelná formulka kouzelně nefunguje. Krásný příklad tohoto myšlení popisuje Michael Ende ve své povídce Legenda o Ukazateli na křižovatkách cest (in Vězení svobody):

Fakt, že tato fáze nastupuje v dětství, ještě neznamená, že v dospělosti nenajdeme lidi, kteří ji žijí v neztenčené míře. Názornou ukázkou může být svědectví psychologa G. W. Allporta (1976, 53) o jednom válečném veteránovi, kterého před tím znal jako mimořádně zbožného člověka: “Když tento ležel v zemi nikoho a očekával útok, modlil se. Právě v tom okamžiku explodoval těsně vedle něj granát. Ztratil jednu ruku, byl znetvořený a slepý. V tomto momentě se z něho stal totální a militantní ateista.”

Nikdo nepopírá, že tyto zážitky nejsou extrémně bolestivé - smrt blízké bytosti či vlastní zmrzačení není nic, co by se dalo bagatelizovat, ale přesto musíme konstatovat, že všichni zmínění - Singer, Hieronymus i tento veterán - jsou ve stejné, druhé vývojové fázi víry podle Osera: "Do ut des."

Protože většina věřících má již tuto fázi alespoň v hrubých rysech za sebou, nechává je Singerova argumentace klidnými. Jen mu ukáží prstem na nejbližší kříž: "Víte, pane Singere, kdo to tam visí? To je Boží syn. Jestliže Bůh neuchránil ani vlastního syna před nejpotupnější a nejbolestivější smrtí, kterou si Žid dokáže představit, proč by měl uchránit nás?" V tomto okamžiku všichni, kdo jsou v druhé vývojové fázi s děsem v očích utíkají pryč a nedokáží si představit, jak ještě někdo může být věřícím.

Je třeba zdůraznit, že věřící nemá garantovanou žádnou ochranu před fyzickým utrpením. Bůh nás nechrání ani před omylem v jeho vůli, který bývá obzvláště bolestný především pro věřící. Představme si, že věřící v nějakém období života dospěje k názoru, že Bůh od něj chce, aby vstoupil do kláštera. Jemu se moc nechce, ale protože se domnívá, že je to Boží vůle, tak to jen pro něj udělá. Za pár let zjistí, že ono "volání Boha" byl jen sociální tlak, přání rodičů či okolí. Cesta zpět už buď není, nebo je velice složitá. Takový věřící může mít pocit, že ho Bůh zradil, že ho nevaroval, i když se jej výslovně a opakovaně ptal na životní cestu, kudy se má dát. Prostě ani věřící nemají žádnou stoprocentní jistotu v Boží vůli. Nikdo a nic je nechrání před jakýmkoliv omylem a zlem, i kdyby to měla být mýlka v Boží vůli.

Abychom pochopili tuto aporii je třeba si uvědomit psychologickou podstatu ideologií. Ideologie jsou vždy reakcí na nějaké panující zlo či utrpení a představují heuristické návody, jak toto utrpení zmírnit či kompenzovat. Samozřejmě každá ideologie má svoje vysvětlení, proč existuje zlo ve světě, ale to je sekundární. To nejdůležitější jsou návody, jak se vypořádat s tímto již objektivně panujícím zlem. Toto tvrzení platí bez vyjímky nejen pro ateistické a náboženské ideologie, ale i různá hnutí. Například zelení představují ideologii, která se snaží vypořádat s faktem, že díky konzumnímu stylu života se lidstvo zřejmě rozhodlo zprovodit se ze světa. Návodem k řešení je idea trvale udržitelného rozvoje. Marxismus-leninismus byl reakcí na hlad a bídu v hospodářských krizích. Vysvětlení - sociální nerovnost a hamižnost. Řešení - revoluce, diktatura proletariátu, budování komunismu. Tedy i křesťanství přináší nějaké vysvětlení původu zla ve světě. Toto vysvětlení si probereme, ale bohužel pro nedostatek místa se nedostaneme k rozboru toho důležitějšího - návodům, jak se s tímto zlem poprat.

Problém křesťanského výkladu původu zla není ani tak v tom, že by ho Singer neznal (ve své úvaze ho totiž zmiňuje), ale především, že ho neuspokojuje. To je zčásti dáno jeho neznalostí židovské kultury, zde zejména pojmu poznání. Naše pojetí poznání se totiž odvozuje od řeckého, které striktně odlišuje poznání, jednání a zkušenost. Když řeknu: "Poznal jsem zajímavou ženu." Tak z toho obvykle nevyplývá, že s ní čekám rodinu. Jenže v Genesis stojí: " I poznal Adam svou ženu Evu a ta otěhotněla a porodila Kaina." Kain asi nevznikl intelektuálními rozhovory u kávičky. V židovství poznat ženu znamená žít s ní, založit s ní rodinu, prostě užít si jí až běda.

Jestliže se Adam s Evou rozhodli, že budou jako Bůh poznávat dobré a zlé, znamená to pro Žida ne intelektuální poznání, ale naprosto bytostné prožití dobra a zla až na samé dno. Tento programový manifest - užijeme si dobra i zla až běda - je podstatou dědičného hříchu. Z toho vyplývá, že Bůh se může dívat, jak se lidé rozvádějí, jak se dělají lampičky z lidské kůže, jak se v Čechách pálí obilí zatímco v Africe jsou hladomory. Vždyť lidé to tak chtějí - nejen dříve, ale i dnes. Křesťanské vysvětlení původu zla ve společnosti sice ateisty neuspokojuje, ale Bůh jen respektuje prastarou píseň Adama a Evy: "Teď když máme, co jsme chtěli..."

Když dnes o někom řekneme, že je optimista či pesimista, ani nás nenapadne, že hovoříme termíny středověkých herezí. Ty měly trochu jiný význam a obě církev odsoudila jako blud. Optimismus (z latinského optimus - nejlepší) pravil, že náš svět je nejlepší ze všech možných světů, že Bůh přeci nemohl stvořit nějakou polovičatost. Pesimismus (pessimus - nejhorší) kontroval, že náš hříchem a utrpením prolezlý svět je nejhorší z možných světů. Vyloučením těchto krajností však dává sama církev Singerovi za pravdu - Bůh opravdu mohl stvořit svět mnohem lepší, než jaký je.

Singer opět asi nechápavě kroutí hlavou: "Jak z toho můžete udělat jiný závěr, než že Bůh je buď zlý nebo břídil?" Bohužel ale to stále setrvává v onom druhém vývojovém stádiu. Pravidla směny eventuálně zákon sdílení frustrace ho vedou k úvahám, že Bůh je povinen dát každému stejně, nebo že utrpení nevinných je dostatečný důvod, že měl Bůh stvořil svět jinak, než jak dnes vypadá. Toto rovnostářství či přesněji řečeno směnnou spravedlnost ve vztahu Boha k člověku opět křesťanství nezastává. Bůh může dát komu chce kolik chce, není vázaný ani nářkem, ani křikem, ani vývojovými stádii.

Ano, to není ten dobrotivý stařeček na obláčku, ale kdo kromě Singera říká, že by takto měl Bůh vypadat? Zkrátka všem v druhém vývojovém stádiu se nedá dát jiná odpověď než: "Ani sovy, natož Bůh nejsou tím, čím se zdají být."

Peter Singer

http://www.project-syndicate.org/commentary/singer36/Czech

Peter Singer PRINCETON – Žijeme ve světě stvořeném bohem všemohoucím, vševědoucím a naveskrz dobrým? Křesťané se domnívají, že ano. Přesto se každý den střetáme s pádným důvodem k pochybnosti: ve světě existuje obrovské množství bolesti a utrpení. Je-li Bůh vševědoucí, ví, kolik utrpení tu je. Je-li všemohoucí, mohl vytvořit svět, kde by tolik trýzně nebylo – a kdyby byl naveskrz dobrý, byl by tak učinil.

Křesťané obvykle odvětí, že Bůh nás obdařil svobodnou vůlí a za zlo, které pácháme, není tudíž zodpovědný. Tato odpověď ale nedokáže vysvětlit utrpení těch, kdo utonou při záplavách, zaživa uhoří při lesních požárech způsobených bleskem anebo zahynou hlady či žízní během období sucha.

Křesťané se toto utrpení občas snaží vysvětlit prohlášením, že všichni lidé jsou hříšníci, a tak si svůj úděl, třeba i děsivý, zaslouží. Ale u nemluvňat a malých dětí je neméně pravděpodobné, že při živelních pohromách zahynou tak jako dospělí, a zdá se nemožné, aby si trpět a zemřít zasloužily.

Někteří křesťané tedy tvrdí, že jsme všichni zdědili prvotní hřích spáchaný Evou, která se vzepřela Božímu příkazu nejíst ze stromu poznání. To je natřikrát odpudivá představa, neboť z ní plyne, že poznání je špatné, že největší hřích ze všech je neuposlechnutí Boží vůle a že na děti přecházejí hříchy jejich předků a mohou za ně být po právu ztrestány.

I kdybychom to ale všechno akceptovali, problém zůstává nevyřešen. Vždyť při povodních, požárech a obdobích sucha trpí i zvířata, a jelikož nejsou potomky Adama a Evy, prvotní hřích zdědit nemohla.

V dřívějších dobách, kdy se prvotní hřích bral mnohem vážněji, než je obvyklé dnes, představovalo utrpení zvířat pro hloubavé křesťany obzvlášť zapeklitý problém. Francouzský filozof sedmnáctého století René Descartes jej řešil drasticky a popřel, že zvířata mohou trpět. Zvířata, prohlásil, jsou jen důmyslné mechanismy a jejich křik a urputné úsilí bychom si neměli vykládat jako projev bolesti, tak jako zvonění budíku nepokládáme za známku jeho vědomí. Lidem, kteří mají v domácnosti psa nebo kočku, to zřejmě přesvědčivé připadat nebude.

Minulý měsíc jsem na Biola University, křesťanské koleji v jižní Kalifornii, debatoval o existenci Boha s konzervativním komentátorem Dineshem D’Souzou. V posledních měsících se D’Souza vynasnažil debatovat s význačnými ateisty, ale i on se při hledání přesvědčivé odpovědi na problém, který jsem nastínil výše, dostával do úzkých.

Nejprve řekl, že v ráji lidé mohou žít věčně, a tak je utrpení tohoto světa méně významné, než by bylo, kdyby náš vezdejší život byl jediným, který máme. To ale stále nevysvětluje, proč by to všemocný a naveskrz dobrý bůh dopustil. Ať už je toto utrpení z perspektivy věčnosti jakkoli bezvýznamné, svět by byl lepší bez něj, nebo alespoň bez jeho valné části. (Někteří lidé říkají, že nějaké utrpení potřebujeme, abychom si dokázali uvědomit, co znamená být šťastný. Možná, ale určitě ho nepotřebujeme tolik, kolik máme.)

Dále D’Souza prohlásil, že Bůh nám dal život, a proto není namístě, abychom si stěžovali, že život není dokonalý. Uvedl příklad dítěte narozeného s chybějící končetinou. Jestliže samotný život je dar, uvedl, není nám činěna křivda, když dostaneme méně, než bychom mohli chtít. Odpověděl jsem poukazem na to, že odsuzujeme matky, které svým dětem působí újmu požíváním alkoholu nebo kokainu během těhotenství. A přece vzhledem k tomu, že svým dětem dávají život, se z D’Souzova úhlu pohledu zdá, že na tom, jak jednaly, není nic špatného.

Nakonec se D’Souza, tak jako mnozí křesťané pod tlakem, uchýlil k tvrzení, že bychom neměli očekávat, že Boží důvody pro stvoření světa takového, jaký je, pochopíme. Je to jako by se mravenec snažil porozumět našim rozhodnutím; tak nicotná je naše inteligence v porovnání s nekonečnou moudrostí Boží. (V básničtější formě právě takovou odpověď předkládá Kniha Jóbova .) Avšak jakmile se jednou moci svého rozumu takto vzdáme, můžeme už věřit naprosto čemukoliv.

Navíc tvrzení, že naše inteligence je ve srovnání s Boží myslí titěrná, předem předpokládá právě to, co je předmětem debaty – totiž že existuje bůh, který je vševědoucí, všemocný a naveskrz dobrý. S důkazy, které máme před očima, je přijatelnější věřit, že svět vůbec žádným bohem stvořen nebyl. Pokud ale na víře v boží stvoření trváme, jsme nuceni přiznat, že bůh, který svět vytvořil, nemůže být všemocný a naveskrz dobrý. Musí být buď zlý, anebo břídil.

Secure rights Send link Printer friendly version

Peter Singer vyučuje bioetiku na Princetonské univerzitě. Mezi jeho knihy patří Osvobození zvířat, Praktická etika a nejnověji The Ethics of What We Eat (Etika toho, co jíme).

Copyright: Project Syndicate, 2008.

www.project-syndicate.org

Z angličtiny přeložil David Daduč

Přetisk materiálu z těchto webových stránek bez písemného souhlasu Project Syndicate je porušením mezinárodního autorského práva. Chcete-li si svolení zajistit, kontaktujte prosím distribution@project-syndicate.org.

Peter SingerPRINCETON – Do we live in a world that was created by a god who is all-powerful, all-knowing, and all good? Christians think we do. Yet a powerful reason for doubting this confronts us every day: the world contains a vast amount of pain and suffering. If God is all-knowing, he knows how much suffering there is. If he is all-powerful, he could have created a world without so much of it – and he would have done so if he were all good.

Christians usually respond that God bestowed on us the gift of free will, and hence is not responsible for the evil we do. But this reply fails to deal with the suffering of those who drown in floods, are burned alive in forest fires caused by lightning, or die of hunger or thirst during a drought.

Christians sometimes attempt to explain this suffering by saying that all humans are sinners, and so deserve their fate, even if it is a horrible one. But infants and small children are just as likely to suffer and die in natural disasters as adults, and it seems impossible that they could deserve to suffer and die.

Once again, some Christians say that we have all inherited the original sin committed by Eve, who defied God’s decree against eating from the tree of knowledge. This is a triply repellant idea, for it implies that knowledge is bad, disobeying God’s will is the greatest sin of all, and children inherit the sins of their ancestors, and may justly be punished for them.

Even if we were to accept all this, the problem remains unresolved. For animals also suffer from floods, fires, and droughts, and, since they are not descended from Adam and Eve, they cannot have inherited original sin.

In earlier times, when original sin was taken more seriously than it generally is today, the suffering of animals posed a particularly difficult problem for thoughtful Christians. The seventeenth-century French philosopher René Descartes solved it by the drastic expedient of denying that animals can suffer. Animals, he maintained, are merely ingenious mechanisms, and we should not take their cries and struggles as a sign of pain, any more than we take the sound of an alarm clock as a sign that it has consciousness. People who live with a dog or a cat are not likely to find that persuasive.

Last month, at Biola University, a Christian college in southern California, I debated the existence of God with the conservative commentator Dinesh D’Souza. In recent months, D’Souza has made a point of debating prominent atheists, but he, too, struggled to find a convincing answer to the problem I outlined above.

He first said that, because humans can live forever in heaven, the suffering of this world is less important than it would be if our life in this world were the only life we had. That still fails to explain why an all-powerful and all-good god would permit it. Relatively insignificant as this suffering may be from the perspective of eternity, the world would be better without it, or at least without most of it. (Some say that we need to have some suffering to appreciate what it is like to be happy. Maybe, but we surely don’t need as much as we have.)

Next, D’Souza argued that since God gave us life, we are not in a position to complain if our life is not perfect. He used the example of a child born with one limb missing. If life itself is a gift, he said, we are not wronged by being given less than we might want. In response I pointed out that we condemn mothers who cause harm to their babies by using alcohol or cocaine when pregnant. Yet since they have given life to their children, it seems that, on D’Souza’s view, there is nothing wrong with what they have done.

Finally, D’Souza fell back, as many Christians do when pressed, on the claim that we should not expect to understand God’s reasons for creating the world as it is. It is as if an ant should try to understand our decisions, so puny is our intelligence in comparison with the infinite wisdom of God. (This is the answer given, in more poetic form, in The Book of Job .) But once we abdicate our powers of reason in this way, we may as well believe anything at all.

Moreover, the assertion that our intelligence is puny in comparison with God’s presupposes just the point that is under debate – that there is a god who is all-knowing, all-powerful, and all good. The evidence of our own eyes makes it more plausible to believe that the world was not created by any god at all. If, however, we insist on believing in divine creation, we are forced to admit that the god who made the world cannot be all-powerful and all good. He must be either evil or a bungler.

Secure rights Send link Printer friendly version

Peter Singer is Professor of Bioethics at Princeton University. His books include Animal Liberation, Practical Ethics, and, most recently, The Ethics of What We Eat.

Copyright: Project Syndicate, 2008.

www.project-syndicate.org