I) Ekliptika a bríza

II) Zákon zachování objemu (hmotnosti) a hydrologický cyklus

III) Blesk a hrom v Henochovi

Toto je obtížně přeložitelné místo v Kazatelovi, se kterým si obvykle překladatelé neví moc rady.

Překlad (M. K.): 5. A vychází slunce a zachází slunce a prahne po svém místě, které je tam, kde ono vychází. 6. Jde k jihu a stáčí se k severu. Točí se, točí, obchází vítr, a proti jeho běhu navrací se vítr zpět.

Asi nejpřesnější z běžných překladů je ČEP (Český ekumenický překlad): 5 Slunce vychází, slunce zapadá a dychtivě tíhne k místu, odkud opět vzejde. 6 Vítr spěje k jihu, stáčí se k severu, točí se, točí, spěje dál, až se zas oklikou vrátí.

Též relativně přesný, i když dost nesrozumitelný, je i téměř doslovný překlad Kralické bible: 5. Vychází slunce, i zapadá slunce, a k místu svému chvátá, kdež vychází.
6. Jde ku poledni, a obrací se na půlnoci, sem i tam se toče, chodí vítr, a okolky svými navracuje se vítr.

Bohužel téměř jistě je nesprávný překlad z Nové Bible Kralické: 5. Slunce vychází a znovu zapadá, aby chvátalo tam, odkud vyjít má. 6. Severní vítr se mění v jižní, sem a tam točí se, tam a sem, kolem dokola stále vrací se."

Otázka je, co skutečně měl Kazatel na mysli. Domníváme se, že se jednalo o meteorologický jev zvaný bríza. Nejprve definici:

http://www.dalmacia.org/ucebnitext/meteorologie.htm

Problém je, že tehdy neměli k dispozici potřebnou terminologii pro popis přírodovědných jevů v kartesiánských souřadnicích (tři osy: sever jih, západ východ, nahoře dole). Proto je dobré si představit to, co vidí popis pozorovatel, který stojí na břehu moře a kouká směrem ke Slunci.

Přepišme tedy text Kazatele. "A vychází slunce a zachází slunce a prahne po svém místě, které je tam, kde ono vychází." Jinými slovy Slunce rotuje po obloze. Když se dostane na západ, tak se má potřebu se vrátit zpět na východ. To je bezesporu příklad doznívajícího animismu - Slunce má "touhu".

"Jde k jihu a stáčí se k severu." Zde je míněno Slunce, ne vítr. To jde z čistého východu směrem k jihu a pak se jakoby vrací zpět severním směrem k západu. Tedy jakoby obíhá nejen vítr, ale i pozorovatele - z východu na jih a pak zpět k západu.

"Točí se, točí, obchází vítr, a proti jeho běhu navrací se vítr zpět." Bríza jde vždy proti zdánlivému pohybu Slunce. Přes den jde z moře na pevninu, tedy z pohledu Izraelity ze západu na východ. Slunce ten vítr jakoby obíhá "spodem", jižně. V noci jde slunce vedenou svou "touhou" ze západu na východ. Noční bríza jde opět proti jeho směru z pevniny na moře, tj. v Izraeli z východu na západ.

Překlad (M. K.): Všechny potoky (vádí) tečou do moře, avšak moře není přeplněné. Do místa, odkud potoky vytékají, tam se ony vracejí, aby (opět) vytékaly.

Není úplně správné říci, že Kazatel neznal hydrologický cyklus. Vidíme zřetelně, že on stejně jako dnešní přírodověda věří v zachování objemu či hmoty vody – voda nemizí, ani nevzniká, ale koluje. Tolik proklamovaná pomíjivost se tedy zjevně netýká otázky zachování objemu. Tento zákon zachování hmoty je patrný i z předchozího verše o větru – i ten “se navrací zpět”. K zákonu zachování hmotnosti M. Lomonosova je však ještě dlouhá cesta.

Kupodivu hydrologický cyklus v dnešním smyslu již uchopil Marcus Vitruvius v 1. stol. př. Kr., tzn. ne dlouho po Kazateli. Tento hydrologický cyklus v našem slova smyslu ovšem Kazatel neznal – srážky, prameny, řeky, moře, vypařování, srážky atd. (Na obrázku čísla 5-1-2-3-4-5-1...) Naproti tomu byl přesvědčen o existenci jiného hydrologického cyklu potoky (vádí) tečou do moře a odtud se v podzemí vracejí zpět, tj. na obrázku 1-K-1-K-1...

Podobně jako Kazatele i Henocha fascinuje pozorování a následné analyzování přírodovědných jevů. Zde je to především pokus o vysvětlení jednoduchého pozorovatelného faktu – proč nikdy není vidět blesk bez hromu či slyšet hrom bez blesku?

Henoch odpovídá stylem: Hřmění i blesk jsou dva protichůdné projevy jednoho ducha, který je neutralizuje, utišuje. Jsou od sebe neoddělitelné, i když jsou stejné podstavy - dnes bychom asi řekli, že jsou výsledkem stejného procesu.