Na sklonku roku 2012 vyšla kniha mnoha autorů - Tři svíce za budoucnost, kterou editoval Václav Cílek. Je to sbírka úvah, jak asi bude vypadat nadcházející celosvětová krize. Obsahuje i glosář, jehož autorem je sám Václav Cílek a kde mimo jiné najedeme i toto heslo: „Boží království (autor Ježíš) – něco, co se z definice nedá realizovat na tomto světě.“ Když si takový výstřel do tmy přečte křesťan (či žid, či muslim), tak ho to musí nadzvednout ze židle, protože nám věřícím Václav Cílek jinými slovy říká, že musíme být padlí na hlavu, když to, o co usilujeme celý život a za co prosíme každý den, není realizovatelné. Když však trochu vychladneme, uvědomíme si, že i tací vzdělanci, jakým bez pochyby Václav Cílek je, nemají moc představu o tom, co křesťanství hlásá a o co usiluje. Prostě jazyk přírodovědce a jazyk teologa se tragicky rozchází dnes stejně jako kdysi u stavitelů babylonské věže, takže i když oba chtějí stavět totéž, tak si vzájemně nerozumějí. Pokusme se proto nyní najít propojku mezi těmito dvěma myšlenkovými světy a hledejme koreláty mezi přírodovědnými a teologickými pojmy.
Václav Cílek se odvolává ve své „definici“ na Ježíše, třebaže termín Boží království je mnohem starší než Ježíš a přestože i samotný Ježíš hovoří jinak: Jednou se ho farizeové otázali, kdy přijde Boží království. On jim odpověděl: "Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli vypozorovat; ani se nedá říci: 'Hle, je tu' nebo 'je tam'! Vždyť království Boží je mezi vámi!" Ježíš zde nehovoří o něčem, co nejde realizovat, ale naopak o něčem, co již nějak realizované je, co již dnes průběžně vzniká mezi námi. Stejně tak v Otčenáši se modlíme: Přijď království tvé! I zde se Boží království vnímá jako něco, co je realizovatelné, o co má smysl Boha prosit. Jinými slovy Boží království již dnes existuje mezi námi, byť ještě v nedokončených juvenilních formách, ale již dnes na něm můžeme pracovat, již dnes si ho můžeme užívat. Je to jako voda a teplo. Teplo není voda, ale přesto voda může tepelnou energii pojmout. Boží království není z tohoto světa, přesto ho svět může a podle našeho přesvědčení i má pojmout, ba dokonce průběžně pojímá.
Božího království si reálně užíváme už dnes, stejně jako si již dnes mnozí lidé plnými doušky užívají pekla na zemi. Opět ne nějakého metaforického pekla, kam se člověk kdys kdes dostane po smrti, ne toho naprosto reálného, každodenního pekla, které si již dnes sami vytváří. Ježíš jen varuje, že smrt toto vlastnoručně vytvořené peklo jenom zakonzervuje a učiní neodvolatelným – nic víc, nic míň. Totéž platí o nebi – i zde si člověk do posmrtného života odnese to, co již dnes průběžně vytváří. Smrt je pak jen pec, která tento, vlastními rukami vyrobený „hrnek“ vypálí, a tak definitivně zakonzervuje. I zde se vnímá nebe – člověk v Božím království – jako něco, co již dnes průběžně a reálně vzniká na tomto pozemském světě.
Fraktály aneb sobě podobné struktury. Když se snažíme najít korelát termínu Boží království v přírodovědě, nevyhneme se odbočce o fraktálech. Je vcelku nedávným, a tedy i málo známým faktem, že fraktály nebo-li sobě podobné struktury jsou základ celého vesmíru. Fraktální strukturu prý má růst bakterií, povodí řek či pobřeží moře, naše nervová soustava či krevní řečiště, rozmístění měst na mapě, i každý strom je mnohonásobný fraktál, ba dokonce jako fraktály se chovají prý i protony.
Ukázka několika fraktálů
První fraktál je jeden z nejjednodušších – každá úsečka se rozdělí do vidličky v nějakém úhlu – vznikne koruna stromu, která ve svém prostoru víceméně vyčerpá všechnu energii přicházející od Slunce. První je ryzí matematický model, druhý je již vyhynulá cévnatá rostlina Cooksonie. Kapradina je též fraktální struktura. Celý list má stejnou strukturu jako lístky na něm, a ty se opět skládají z ještě menších lístečků, které mají stejný tvar. Ale i ten nejmenší lísteček je organickou součástí jak většího lístku, tak celého listu. Třetí obrázek je kuriózní tím, že bakterie nejsou mnohobuněčné organismy (nemají homeotické hox geny, které řídí tvorbu makroskopického těla), přesto na Petriho misce samovolně vytvářejí takový krásný fraktál. (Více k tomuto doporučuji vynikající článek od Davida Storcha: Metabolická teorie biologie aneb Nová teorie všeho (živého)?)
Fraktály jsou pro naše porozumění Božího království důležité v tom, že nám umožňují si uvědomit, že v současné přírodovědě je zatěžko definovat základní jednotku či jedince, protože díky fraktálnímu uspořádání světa musíme neustále přecházet z měřítka do měřítka. Nejlepším příkladem je mraveniště. Ano, lidé zcela chybně považují za základní stavební část mraveniště jednoho mravence. To není ale jedinec, alespoň ne v evolučním slova smyslu, protože mravenec se má k mraveništi jako játra k člověku – mravenec je jenom jeden orgán jednotky, jež je schopná reprodukce, tzn. mraveniště. Se stejnou logikou už pradávno objevila Bible, že člověk sám též není úplným jedincem, že se musí spojit do páru, aby tak vytvořil nové tělo, nový organismus, či přesněji řečeno reprodukce schopný metaorganismus: „Proto muž opustí matku i otce a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem.“ Paradoxně toto je v současnosti ta neprogresivnější biologická definice partnerského soužití, kterou znám.
Jiným trochu složitějším příkladem fraktálního uspořádání světa je hierarchie – gen, člověk, živočišný druh, lidstvo. Zde se již nejedná o fraktálnost, soběpodobnost ve vzhledu, ale především o soběpodobnost v opakující se struktuře vlastností, které definují jedince. Každý z této hierarchie se totiž chová jako sebezáchovně a evolučně uvažující jedinec. V tom právě spočívá ona fraktální „soběpodobnost“ - každý jedinec na kterékoli úrovni hierarchie si sebezáchovně hlídá hranice čili vstupy a výstupy vůči okolnímu světu a usiluje o reprodukci a proliferaci a možná ještě o koncentraci původně rozptýlených vlastností do jednoho jedince, tzn. o evoluční kompresi čili nárůst biologické komplexity. U genu si této „sobeckosti“ povšiml Dawkins, ale bohužel to málo zobecnil. I celé biologické druhy se totiž jako celek chovají jako biologická jednotka, neboť z definice zahrnují jen ty jedince, kteří si mohou průběžně vyměňovat geny. Já mám geny pro tloustnutí (užitečné za hladomoru), moje žena pro hubenost (obecně výkonnější, ale náročnější na spotřebu), tedy v tomto všichni lidi jako druh představují neuvěřitelnou databanku nejrůznějších genů, které se možná někdy budou danému druhu hodit. Tím, že druh proliferuje jako fraktál do nejrůznějších prostředí, podob, ras a variací, tím maximalizuje svou fitness – přežití druhu jako jednotky. Proto při zápasech o samici, málokdy dochází k zabití soka, protože to by bylo pro druh nevýhodné, i když možná výhodné pro daného samce. I zde zájem celku je silnější než zájem jedince.
Obecně myšlenka, že jako biologická jednotka se chová řada jiných struktur, není zcela nový objev. Již před sto lety upozorňoval C. N. Parkinson, že toto sebezáchovné a reprodukční chování mají státní, podnikové i byrokratické struktury. Jak ukázku tohoto jevu si můžeme ukázat srovnání životaschopnosti náboženských a sekulárních organizací.
Porovnání životnosti náboženských versus světských společenství
Analýza 200 náboženských a světských komunit v Americe v 19. století. Náboženská společenství měla zhruba čtyřikrát větší pravděpodobnost přežití než jejich sekulární protějšky. (Zdroj http://osel.cz/index.php?clanek=3982)
Je však třeba upozornit, že v evoluci nejde jen o fraktály a reprodukční jednotky, ale o jakékoli celky, které jsou ve vzájemné interakci. Lišejník je zdařilá symbióza dvou organismů – houby a řasy. Jak dokonalá bude tato symbióza, do té míry bude lišejník jako metaorganismus konkurence schopný vůči jiným organismům či metaorganismům. To neplatí jen pro quasi dobrovolnou symbiózu, ale i pro ryze nedobrovolné soužití, jako je parazitismus. Tím, že parazit spojí svou existenci se svým hostitelem, tak ať chce nebo nechce, je v jeho „egoistickém“ zájmu nebýt egoistický a myslet na blaho svého hostitele. Proto paraziti oslabují svou virulenci – tzn. obětují část svého reprodukčního úspěchu (fitness), aby zvýšili pravděpodobnost přežití celého metaorganismu, tzn. parazit + (mezi)hostitelé, kterého jsou částí, protože když tento metaorganismus nebude evolučně úspěšný, nebude evolučně úspěšný ani sám parazit. Proto i tyrani a tyranie, jako sociální uspořádání, s věkem oslabují své tyranství na svých poddaných, protože tyranství není dlouhodobě udržitelná strategie. (Viz základní učebnici evoluční biologie od Jaroslava Flegra.)
Aby tyto metaorganismy mohly vznikat, musí být splněno několik obecných podmínek. Především musí existovat interakce mezi částmi a potažmo tyto části musejí být vzájemně existenčně závislé. To se týká všech uvedených příkladů. Zde se začínáme již blížit k pojmu Božího království. Jakmile lidi začínají spolu interagovat, okamžitě vznikají metaorganismy – rodina, tlupa, město, třída, království ap. Tím, že dnes je všemožně propojený a prodrátovaný celý svět, prohlubuje se vzájemná závislost mezi všemi částmi Zeměkoule.
Prospěje, když si uvědomíme rozdíl mezi třemi pojmy – hierarchie, fraktál, metaorganismus. Každý fraktál je hierarchická struktura, ale hierarchie je obecnější pojem, protože u hierarchie jednotlivé stupně nemusí být sobě podobné. Metaorganismus je hierarchický i zpravidla fraktální (modulární), ale především se vyznačuje tím, že jeho součásti interagují a stávají se vzájemně závislé. Z tohoto pohledu i svět lidí přestává být jen vzájemně neinteragující fraktální strukturou, stává se metaorganismem. Ve starověku totiž societa v Číně prakticky neinteragovala s Amerikou či Evropou, ale dnes chtě nechtě vzniká jeden metaorganismus – lidstvo. Tento metaorganismus vyjma pomalého genového propojení dříve neexistoval, protože neexistovala tak intenzivní vzájemná závislost. Ta se s každým technickým vynálezem jen prohlubuje a zrychluje. Vzletně řečeno - metaorganismus se probouzí a začíná žít.
Čím větší je vzájemná závislost, tím větší je tlak na vzájemnou spolupráci, tím více jsou jednotlivé části nuceny myslet na blaho nejen své, ale i ostatních částí. Nemohou játra bojovat proti plicím, nemůže imunitní systém bojovat proti vlastnímu tělu. Nemůže mitochondrie v buňce (endosymbiont) bojovat proti buněčnému jádru (bývalý hostitel). Nemůže houba v lišejníku bojovat proti řase. I v manželství je začátkem konce, když mezi partnery se objeví soupeření. Prostě moje blaho je blaho mého partnera, bolest partnera je moje bolest – co jiného vyjadřuje starý pojem manželského dluhu (1 Kor 7, 3)? Za každé porušení tohoto pravidla se platí snížením konkurence schopnosti, čili biologicky řečeno nižším fitness. Vzájemně závislé části jsou zkrátka nuceny ke spolupráci.
Jak se prohlubuje vzájemná závislost celého lidstva, tak lidstvo samo nabývá charakter metaorganismu, čímž narůstá evoluční tlak na spolupráci všech lidí. Tento tlak je někdy větší, někdy menší, ale přesto působí systematicky jedním směrem, byť s občasnými „fraktálními“ odbočkami a kličkami - evoluci nikdy nic nejde přímým směrem. Evoluční tlak vybírá z populace ty jedince, kteří jsou schopni a potažmo i ochotni myslet na blaho celku – kde bohatí myslí na chudé, silní na slabé, muži na manželky, děti na rodiče a naopak. Takto ryze přírodovědně pojatý celek je významově shodný s pojmem Božího království. Je paradoxní, že sám Václav Cílek tuto myšlenku obdivuje na str. 74 a 104, přesto si ho s termínem Boží království nespojil.
I zde vidíme, že tento metaorganismus je něco co průběžně vzniká, jak se prohlubuje vzájemná provázanost celé fraktální struktury lidstva. Proto termín Boží království nevylučuje termín Gaia (zpětnovazebné a pufrační schopnosti celé Zeměkoule), pokud ji samozřejmě nebudeme chápat jako něco, co apriori existuje, ale něco, co graduálně vzniká tak, jak postupně narůstá komplexita celé biosféry. Jinými slovy dnešní Gaia má jiné, větší schopnosti, než jaké měla v prahorách, když na Zeměkouli byly jen bakterie a redukční, bezkyslíkatá atmosféra (K tomu vřele doporučuji knihu od Antona Markoše: Povstávání živého tvaru).
Tedy evoluční celosvětový úspěch náboženství za poslední dva milióny let spočívá především v tomto důrazu na uvažování v metaorganismech. Otčenáš začíná prosbami ne za naše egocentrické zájmy, ale v prvé řadě za zdar Božího království. To, co je tím Božím království z pohledu daného věřícího, je vždy jiná část fraktálního systému, kterého je součástí. Tedy pokud obětuje část své životní spokojenosti a v zájmu dětí vydrží s partnerem, se kterým si až tak moc nerozumí, tak toto je uvažování za zdar metaorganismu, kterému říkáme rodina. Víra vede daného věřícího, aby vyvažoval zájmy rodiny vůči zájmům zaměstnaní. Oba tyto metaorganismy jsou opět součástí celého Božího království. Stejně tak voják, který umírá za Boha, vlast či krále, obětuje svou fitness, za fitness toho metaorganismu, kterého je on sám součástí. I kněz v celibátu obětuje svou fitness za zdar farnosti či církve, které je součástí. Možná stojí za zabíhavou odbočku, že církev sama sebe nemetaforicky vnímá jako tělo Kristovo. Ve starověkých spisech slovo tělo (někdy dokonce živok) je třeba dnes vždy nahrazovat modernějším termínem organismus, tedy i církev je živoucím metaorganismem, který cítí, že s Kristem tvoří jeden biologický celek, ale to už trochu odbíhám od hlavní myšlenky.
Podobně jako lišejník je hybridní metaorganismus dvou symbiotizujících organismů – houby a řasy, tak i věřící sám je takový hybridní metaorganismus dvou nesourodých, leč vzájemně prorostlých organismů – genů a memů. Geny jsou nám všem jasné, prostě DNA a spol. Memy, se kterými přišel R. Dawkins, již tak universálně známé nejsou. Jsou to však ideologie a myšlenky, které hostují v našich hlavách a my je předáváme jiným lidem, našim dětem. Tato symbióza memů a genů může zvyšovat či snižovat fitness člověka, proto je v jeho svrchovaném zájmu, aby měl tu nejlepší ideologii z možných.
Memy se řídí obdobnými evolučními zákony jako geny. I pro ně platí základní pravidlo evoluce – kdo se nerozmnoží bude vyselektován. I zde nacházíme přesný teologický korelát – evangelizace, neboli memová reprodukce. Geny usilují o svoje rozmnožení, memy tzn. naše víra též. Jak geny, tak memy jsou u věřícího v symbióze. Proto je věřící pobízen k tomu, aby vytvářel náboženství života, tzn. aby zvyšoval svou reprodukční fitness jak genetickou, tak memetickou (sv. Pavel: „Všem jsem se stal vším, abych získal alespoň některé.“).
Nevím, jak mé závěry, ale zde použitá výchozí fakta znají a uznávají i ateisté či evoluční biologové. Tato fakta nejsou nic, co by přesahovalo stav poznání dnešní přírodovědy. Ale ateisté na rozdíl od věřících nijak zvlášť svou fitness nezvyšují – ani genetickou, ani memetickou. Dětí mají málo, rozvádějí se podle svých egocentrických zájmů a za svůj světonázor na hranici jako M. Jan Hus též jít nechtějí. Jinými slovy evoluci laxně vyznávající ateisté mají v evolučním zápasu se zdánlivě „neevolučními“ věřícími o řád nižší výkonnost. Není divu, že ta nejúspěšnější světová náboženství jsou právě proto tak úspěšná a proto představují evoluční adaptaci, protože jsou vyhraněně teocentrická a ne egocentrická. To zejména platí pro ta náboženství, která se odvozují od extrémně teocentrického Abraháma, který byl ochoten Bohu obětovat i svého syna, Izáka, a jehož reprodukční fitness již kdysi vyjádřil Hospodin Bůh slovy: „Pohleď na nebe a sečti hvězdy, dokážeš-li je spočítat. Tak tomu bude s tvým potomstvem.“ Jinými slovy i v evoluci platí parafráze Ježíšových slov (Mt 7, 21): „Ne každý, kdo říká 'evoluce, evoluce', bude mít maximální fitness; ale ten, kdo její zákony skutečně respektuje.“ Nejde totiž o to 'vyznávat evoluci', ale evolučně se chovat. To platí rovným dílem jak pro ateisty, tak pro věřící, kteří se též snadno zpronevěřují vlastním zásadám, a pak to i s nimi jde v dané lokalitě z kopce, jako například s katolickou církví v ČR.
Z tohoto výkladu je již jasné, že žádný jedinec, usiluje-li o maximální fitness, nemůže egoisticky sledovat jen svůj zájem, ale vždy musí sledovat a samozřejmě moudře vyvažovat jak zájmy svých částí, ze kterých se skládá, tak i zájmy vyšších celků tedy všech metaorganismů, jichž je on sám součástí díky svým interakcím (viz list kapradiny výše).
Protože my lidé máme asi geneticky dané predispozice upřednostňovat zájmy nás jednotlivců a opomíjet celek, je tedy nanejvýš potřebný kompenzační mechanismus, který nám lidem říká – není vaším úkolem sledovat jen vaše úzké egocentrické zájmy, ale vyvažujte a dbejte na zájmy všech celků, biologických jednotek, kterých jste součástí. Tímto veskrze evolučně úspěšným kompenzačním mechanismem je náboženství a morálka.
Boží království je pojem, který jak vidíme, můžeme uchopit ekvivalentně přírodovědně, teologicky, sociologicky, psychologicky ap. Ať hovoříme o blahu rodiny, společnosti, ekologického společenstva, udržitelném rozvoji, biotopu, ekosystému, biosféře či Gaie, přesto je to stále jedna a táž stará, všem křesťanům dobře známá myšlenka: Přijď království tvé! nebo vcelku ekvivalentně Maranatha! Jde jen o to umět mluvit různými jazyky.